Daň ze smrti

Se smrtí se v médiích obchodovalo vždycky, někdy dost kuriózně.
Třeba chybělo málo, a tři mušketýři by byli opravdu jen tři.
Jejich autor Alexander Dumas je totiž psal na pokračování pro noviny a vzhledem k úspěchu románu chtěl zvýšit honorář, což vydavatel novin sveřepě odmítal.
Jeden díl tedy nečekaně končil soubojem mušketýra s padouchem ve vodě, zápasící soupeři byli často skryti pod vodou a zoufalí mušketýrovi druzi tak mohli jen s hrůzou očekávat výsledek souboje.
Když se pak na hladině objevila krev, dolehla na ně hrůza, jejich druh je nepochybně ztracen a mrtev. (konec, pokračování příště)
K Dumasovi se rychle dostavil posel s novu smlouvou, a tak další díl mohl začínat nějak takto: A když už nebylo naděje, objevil se nad hladinou jejich druh, znavený a vyčerpaný, avšak živý, mrtev byl padouch.
Píšu „druh“, protože nevím, kterého mušketýra tehdy Dumas poslal do boje o svůj honorář. Jestli někoho, bez nějž si v nejhorším případě uměl pokračování představit, pokud by boj s vydavatelem prohrál, nebo jestli hrál vabank a poslal do vody rovnou nejcennějšího hrdinu.
Jinak si smrtí přivydělával Mark Twain.
Také on psal pro noviny román na pokračování. Za každou podrobně popsanou smrt dostával prémii tuším dolar a půl. Dneska by to bylo asi na hamburger, tenkrát zřejmě na celou večeři, nicméně ani tak nic na zajištěný pohodlný život. I on chtěl přidat, i on u vydavatele neuspěl. Twain tedy ukončil jednu z kapitol nějak takhle: Kolesový parník Princess of Mississippi s třista sedmdesáti pasažéry na palubě a sto dvaceti členy posádky vyrazil do bouře vstříc neodvratné zkáze. (konec, pokračování příště)
I k Twainovi dorazil obratem posel, respektive pošťák, nesl mu telegram od vydavatele.
Text byl: V případě ztroskotání Princess of Mississippi pouze paušální sazba.
Takže skoro pět set lidí přežilo jen díky neoblomnosti vydavatele. Kdyby možná nebyl Mark Twain takový krkoun a poslal do bouře bárku s osmi starými námořníky, byli by se s vydavatelem nějak domluvili.
Není nic špatného, že nás smrt fascinuje, že se o ni zajímáme, že nás o ní média informují. Takže třeba i o dopravních nehodách. Osobně si myslím, že pokud nejde o veřejně známou osobnost, máme vědět a třeba se i zajímat o všechny tragické dopravní nehody v našem bydlišti a okolí. Když jde o území kraje, měly by to být už jen nehody nějak výjimečné a v rámci státu jen ty opravdu velké a mimořádné. A když jde o Evropu natož svět, měli bychom být informováni jen o tragických řetězových nehodách nebo nehodách autobusů. Takový pád plného autokaru do kaňonu někde v Číně či Peru, to uznávám, to do televize patří.
Jenže ona a s ní i seriozně se tvářící internet nám cpou denně jakoukoli smrtelnou nehodu. Proč? Ročně v anonymitě rodinných tragédií zemřou desítky dětí a my to naštěstí nevíme, ale to, že řidič pravděpodobně nepřizpůsobil rychlost stavu vozovky, narazil do stromu a před příjezdem sanitky zemřel, to nám cpou denně. Samozřejmě jsou z hlediska médií ještě tragičtější dny, kdy nikdo při nehodě nezemře, a ony musejí vzít za vděk těžkým zraněním. V extrémním případě i lehkým, až tak to mají složité. Dokonce jsem jednou četl novinářskou perlu, kdy zraněný byl do nemocnice dopraven s „velmi lehkým zraněním“.  Co je těžké a pak dokonce velmi těžké zranění, to si představit umím, ač nechci. Ale velmi lehké zranění?
Řidič auta má navíc nějaký věk, takže buď byl mladý a divák či čtenář obratem zaujme názor, že to jsou ti kluci, mají řidičák pár měsíců a myslí si, že umí řídit, nebo je to muž střední generace, v tom případě asi manažer, co si myslí, že mu patří svět a podle toho řídí. Taky to může být šedesátiletý senior, v tom případě ho jednak není škoda, jednak co do toho dědek lezl, má doma řídit robotický vysavač. Pokud havarovala žena jakéhokoli věku, nemá to ani cenu komentovat, neměli jsme je pouštět z kuchyně.
Na smrtelné nehody jsme si v médiích zvykli, ale já si úplně nemyslím, že je tam chceme. Vždyť nás udržují v atmosféře smrti, strachu o blízké, myšlení na smutné věci. Přestal někdo pít, protože byl včera v televizi opilý řidič napasovaný do pendolína?
Podle mého vedle setrvačnosti existuje jeden možná překvapivý důvod, proč ty nehody ve vysílání a na stránkách jsou.
Jsou levné, redakce se nemusí namáhat, nemusí nic vymýšlet. Jo, musejí někam jet, ale taky třeba jen převezmou policejní nebo agenturní fotku nebo v nouzi zveřejní ilustrační foto, to si pak mohou i vybrat, vůz jaké značky budou propagovat.
Když tam nebudou nehody, co bude tím článkem, který vás donutí na stránky klepnut nebo každý večer sednout ke zprávám?
Že rubáňový kolektiv soudruha Čimilina vyrubal za směnu 187 tun uhlí?  Že mongolský ministr zemědělství setrval v delším srdečném rozhovoru se zástupci československých zemědělců a rozdělil se s nimi o progresivní metody mongolských chovatelů velbloudů?
Jakoby se tomu vysmívám, ale opravdu si myslím, že každá doba má své klišé, a že naprostá většina novinářů denních zpráv jsou jen řemeslníci chodící prostě do práce a vyplňující čas vysílání nebo plochu stránek.
V tom případě je pro ně darem z nebes, že jsme zhloupli, že nás zajímají stereotypně povrchní věci a mezi nimi dopravní nehody, dnes ta u Rokycan, zítra něco na Moravě.
To vše je levné, snadné… Vycvičili si nás a my se nebránili.
Ostatně obávané a mnohdy nesmyslné GDPR chrání jen živé, mrtvé mohou média ždímat jak chtějí.
Že vás samotné nenapadá, co by tom místo nehod mělo být? Tím se netrapte, vy nejste profíci, vy to nemusíte vymýšlet, vy se máte jen těšit.
Zavedl bych daň ze smrti.
Každá celoplošná televize, která zveřejní reportáž o smrti, s výjimkou osob veřejně známých, bude muset zaplatit milion korun.
To je asi minuta reklam nebo tak nějak, že jo, a to si myslím, že ta smrt cenu má.
Na morální apely televize neslyší, ty se prodat nedají, na prachy ano. Tak když chtějí prodávat auto ve stromě s mrtvým člověkem, ať platí.
Myslíte, že navrhnu, aby ten milion dostali pozůstalí? Až tak naivní nejsem.
V té méně nebezpečné variantě by s jeho vidinou pak sami volali televizi, Přijeďte se podívat, jak to tchán skvěle omotal kolem telegrafky, beru i hotovost.
V horším případě by šli penězům vstříc aktivně.
Dědo, co si budeme povídat, tak rychle jako ty tu zatáčku smrti nad roklí neprojede nikdo. Jsi starej pardál, noha na plyn, ta zdravá, levá, na co bys ji jinak potřeboval, plyn na podlahu a jedeš, dědo, tohle si dlužíš, fakt. Ty hodinky jsou drahý? Možná bys je tu mohl nechat…
Nebo tchýně, viděno reálně byt jedna plus tři v osobním vlastnictví blízko náměstí. Maminko, tohle mi neříkejte, tohle ne, řízení se zapomenout nedá, zrovna taková mladice jako vy. No bože, i kdybyste toho favorita škrábla, stejně nemá technickou. Ale ty brejle, ty bych nechal doma, dělaj Vás, nechtěl jsem to říkat, ale o dost starší. Co to je šest dioptrií?! No vidíte, takhle se mi líbíte, učiněná Helenka Vondráčková, ne, opravdu bych si vás spletl. A jak jste si sama bez brýlí i hezky nastoupila, teda… tohle zrovna není strýcův favorit, ale kontejner na směsný odpad, počkejte, já vám pomůžu, tak, nožičku sem, hůl nepotřebujete, teď sedíte dobře, nastartujeme, no jak říkám, Helenka Vondráčková, samozřejmě myslím zamlada, jak jinak, a, maminko, vítr do vlasů, vás nic nezastaví! Možná budete v televizi…
Takže milion pozůstalým bych nedával.
Ale smrt v televizi bych zdanil.
Třeba se pak ve zprávách dočkáme něčeho zajímavějšího…
Ne, dělám si legraci, televize se nehod nevzdají. Pokud budou muset platit tu daň, dočkáme se nově utržených končetin, záběrů do vyhaslých očí, a detailních pohledů na zhroucené pozůstalé, protože televize o ten milion zvednou cenu reklamy a aby ji dostaly, musejí  přitvrdit.
Stejně bych tu daň zavedl.

Leave a comment

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.