Horníčkovo čtení Homéra

Nejdřív asi musím vysvětlit, kdo, respektive co je Homér a kdo a opět respektive co je Horníček.
Nezvedejte pohoršlivě prst, pro vás, kteří to bezpečně víte, nejsou následující řádky určeny, píši je tentokrát víc pro ty nevědoucí, ale ti je zase asi nečtou, takže raděj pokročíme.
Homér je nejstarší známý řecký básník, předpokládaný autor Illias a Odysseia, což jsem napsal schválně bez uvozovek, čímž jsem vás možná utvrdil v občasném školním omylu, že je to jedno dílo a jakýsi Illias a jakási Odysseia, asi Romeo a Julie té doby, ale ony jsou to dvě různé básnické sbírky. Pokud si to pamatujete stejně blbě jako já, jste cílovou skupinou čtenářů tohohle fejetonu.
Kdo je Miroslav Horníček se zdá být jasné, pro většinu skvělý vypravěč a hostitel Hovorů H, pro některé náhradní partner Jana Wericha po odchodu Jiřího Voskovce.
To s Hovory H je neúplné, to s Werichem vůči panu Horníčkovi nespravedlivé, byl mu partnerem přinejmenším rovnocenným.
K tomu byl spisovatel, byť ne románů, ale skvělých fejetonů a povídek. Uměl nejen vypravovat, ale svou imaginací i věci posouvat.
Krásná je jeho úvaha, co dělá manželka a maminka doma, když byla po všech stránkách připravena k odjezdu a rodina už sedí v autě a čeká a čeká a maminka nejde.
Jediné vysvětlení je, že má doma dobře ukryté housle a právě na ně v těhle chvílích hraje.
Miluji i jeho fiktivní bratry, kteří v starém bytě nejen objeví spoustu průvanů, které pak vědecky prozkoumají, ale ještě jim dají lidská jména. Umějí je použít k vyvolání lehkého osvěžujícího vánku nebo naopak k vypuzení nepříjemné návštěvy. Seznámí s nimi svou okouzlenou pratetičku, Tohle je mírný Kryštof, tohle zuřivý Zikmund, tohle náladový Ignác.
Jména si úplně nepamatuji a nepamatovali by si je možná ani ti dva bratři, proto sepsali encyklopedii průvanů. A když jim pak z mostu spadla do Vltavy, neváhal jeden z nich za ní skočit a znovu a znovu se marně potápět do vody, aby zachránil knihu, v níž bylo jeho dětství a tedy v té chvíli celý život.
Píši tohle, abyste si připomněli, čím pan Horníček byl a že určitě nejen vůbec nic nedlužil literatuře ani vzdělanosti obecně, naopak je obě posunul vpřed.
A přesto si myslel, že dluží.
Podle něj patřilo k vzdělanému člověku číst Homéra.
Tady se trochu děsím, že řekl „v originále“, protože ještě na přelomu 19. a 20. století se maturitní eseje psaly v řečtině. To by znamenalo, že pan Horníček četl celého Homéra v češtině a bylo mu to málo.
Tak jako tak řekl, že tím, že Homér by se měl číst, a on ho nečte, nebo nečte ve správném jazyce, dluží vzdělanosti. A že s tímhle vědomím je vděčný těm, kteří Homéra čtou, protože ho tím nejen udržují živého, ale čtou ho vlastně i z něj, že tím svým čtením splácejí jeho dluh.
Už tenkrát před možná čtyřiceti lety mi to přišlo krásné, natož dnes.
Vážím si opery a baletu a myslím si, že by neměly být ohrožené hloupnutím doby ale ani jen udržované granty. Ale já sám na ně chodím málo. A tak jsme vděčen všem lidem… vám všem, kteří na ně chodíte i za mě.
Neumím moc číst opravdu dobré moderní básníky, ale cítím a vím, že v něčem jsou před prozaiky, neumím „jen“ poslouchat Bičevskou a Okudžavu, vyžadují ode mě hluboké a v konci vysilující soustředění, ale sebemíň nepochybuji, že je v nich jeden z vrcholů prolnutí hudby, výpovědi, oslovování… takže jsem vděčný Janě, že je poslouchá a také čte Kainara. Jako doživotní rocker jsem se vnímáním zastavil těsně před Zeppeliny, teprve před asi deseti lety jsem dospěl k poznání velikosti a kusu pochopení jejich hudby, ale stejně si je nedokážu pustit jen tak a při tom třeba psát, takže jsem vděčný všem, kteří žijí a šíří tuhle ač nedávnou, tak ztrácející se hudbu a vědomí jejího významu. Byla to jedna z prvních věcí, kterou mě přerostl můj tehdy sedmnáctiletý syn Honza.
Homér v originále je už asi ztracen, samozřejmě ho budou číst osvícení jednotlivci a pak lidé v rámci vysokoškolského studia nebo pracovního úvazku.
Když o něm mluvil pan Horníček, chápala většina posluchačů, o čem mluví a co jim tím chce říci. Dnes je to ale možná podobné, jako bych vyzýval ke studiu zaniklého jazyka ugrofinské skupiny nebo dokonce k návratu tlačítkových telefonů.
Dobře, tak tedy nejde jen o Homéra, jde o vděk lidem, kteří pro společnost a i za nás, udržují povědomí a život něčeho silného, něčeho, na co my sami nedosáhneme, nemáme čas, nerozumíme, nebo jsme se s tím prostě nepotkali.
Aby ten apel měl nějakou cenu, museli bychom v první řadě cítit potřebu vzdělanost udržovat a vnímat jako hodnotu. Pak bychom o ní museli mít nějaké obecné povědomí a vůbec nejraději se s jejími prameny občas nebo alespoň jednou v životě potkat. Pak bychom asi měli vědět nebo mít tušení o existenci lidí, kteří vědí a konají.
Společnost buď stoupá, a pak se dívá k vrcholům, nebo je dosáhla, pak jimi žije, nebo klesá, ale ještě chvíli si je pamatuje a ohlíží se k nim.
Obávám se, že zanedlouho nějaký podivín v nečteném blogu napíše, že by byl vděčný, kdyby za něj někdo přečetl Horníčkovy Dobře utajené housle, ale nikdo nebude vědět, o čem píše.
Ale abych nekončil tak negativně.
Ono tedy… pan Horníček po nás nechtěl nic zrovna malého, oba Homérovy eposy mají dohromady asi dvacet osm tisíc veršů. A já jsem za vás přečetl…. Zatrnulo vám? Ne nepřečetl jsem Homéra, to ne, ale načetl jsem si něco o Illias, ta je prý důležitější. Ve dvaceti čtyřech knihách má šestnáct tisíc veršů a popisuje v nich pouhých padesát jedna dnů z desátého roku obléhání Tróje.
Přiznám se, že jsem původně myslel, že když je ve verších, bude nějak nepřenosně poetická. Přečetl jsem si, co se v těch dnech a tedy i knize odehrálo, jaký je to přesný záznam historie, válečných bitev i soubojů velikánů, nevídaných masakrů, hrdinských vítězství a smrtí i hanobení mrtvol, mystických událostí, setkání pozemšťanů s bohy. Kolik slavných hollywoodských herců si zahrálo ve filmech natočených na jejím podkladě.
Kniha v různých zjednodušených úpravách vychází dodnes.
Tak kdyby se vám podařilo sehnat nějakou původní nezkrácenou verzi a třeba byste si ji za pana Horníčka přečetli?
Nebo i za mě…
Nebo budu muset sám?

Leave a comment

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.