Ztracený les

Na jihozápadním svahu Kraví hory býval jalovcový háj.
Kdysi jsem měl na chvíli v ruce útlou brožurku zřejmě ze sedmdesátých let minulého století, která se tím hájem chlubila, ač byl jen asi kilometr od drátů železné opony.
Můj táta, který na Hojné Vodě za První republiky učil, mi vypravoval, jak tam tehdejší hospodský Šulista pásl v rozporu se jménem hory prasata, která se pak ještě neztloustlá vozila na jatka do Prahy, kde se z nich dělala slavná pražská šunka.
Ještě v osmdesátých letech tu bylo tolik jalovce, že si na něm lidé udili prasata a ještě potom sem prý chodili masopustní koledníci pro jalovčinky na své klobouky.
Protože přes jihozápadní svah vedla turistická značka k vrcholu Kraví hory s rozhlednou, procházeli tudy i všichni její návštěvníci.
Já popravdě ten jalovec moc rád neměl. Jednak se za jeho pichlavé větvičky člověk nemohl chytit, když zdolával balvany, jednak se o něj při prodírání odřel. A hlavně, když jste tu byli v létě odpoledne, pralo sem sluníčko naplno, určitě tu bylo vysoko nad čtyřiceti stupni, strmé stoupání, člověk zpocený a do toho silná vůně jalovce. Ona je sama o sobě krásná, když ji máte v alkoholu nebo na váš jediný jalovec právě zasvítilo slunce a provonělo jím zahrádku. Ale v tom horku háje Kraví hory byla vůně až omamná, jakoby na úkor kyslíku.
Ještě ke všemu se tam stahoval hmyz, takže bzučel a teď si to představte dohromady, vrchol daleko, já unavený, žíznivý, podrápaný a jalovcová mučidla všude okolo.
Jeden entomolog mi vysvětlil, jak je to se vztahem hmyzu k jalovci a bylo to moc zajímavé, ale já stejně zapomněl.
Myslím, že některý hmyz přitahuje a jiný odpuzuje.
Takhle to vyprávím lidem a lidé mě nenechají domluvit, protože tam taky byli a taky to zažívali, takže mě doplňují a prohlubují sílu jalovcového háje pro ně.
„No, ale ten háj už tam není“, řeknu jim pak.
„Počkejte…“ lidé se zarazí, „máte pravdu… on tam není.“
Odteď můžu pokračovat po dvou rozličných kolejích.
Tou jednou zkoumat, jak je to možné a kde byla ochrana přírody, od státní po neziskové, když šel háj ještě zachránit.
Aby bylo jasno, jalovec je chráněný, je zapsán v červené knize. Tam, kde v přírodě zůstal, vypadá jako drsný keř, co na kamenech přežije všechno. Ale není to tak. Pokud není opravdu silný a zdravý, neunese sníh, ten změní úzký jakoby toskánský tvar jalovce v rozšláplou poléhavou medúzu.
Pak je málo odolný větrům, hlavně těm mrazivým, má radši chráněné polohy. A to, co nesnese vůbec, je zastínění. Proto býval dřív často na okrajích remízků, kde mu bylo dobře a kde teď skoro vymizel. Jednak k němu z neudržovaných okrajů zemědělských pozemků narostl nálet keřů, jednak břízy a borovice, které kdysi v remízcích spíš jalovec chránily, protože právě vyrůstaly, jsou teď dominantní a jalovec ničí.
Mimochodem ty remízky by se dnes snadno chránily, právně i fyzicky. Nikomu nechybí, zjednodušeně nejsou půdou zemědělskou ani lesní, stačilo by odstranit plevelný podrost od luk a tak jednou za pět let probrat náletové stromy nad jalovci.
V Rakousku to tak je.
Na Kraví hoře to ale bylo jinak, tam na základě dobového výkladu lesního zákona byl původní pozemek pastevního lesa, na němž jalovec rostl, prohlášen za pozemek lesní a následně dle stejného zákona vysazen monokulturou hospodářských smrků.
Stalo se to někdy v šedesátých letech, malé smrčky tam tedy byly už v době, kdy jsme se ještě opájeli krásou jalovců, jen jim neškodily a my je nevnímali.
Smrk to tak někdy má, že roky vypadá jak namrzlá okousaná bonsaj, co taktak zvládá boj s trávou, ale pomaličku dělá kořeny a když se pak všechno sejde dobře, rozjede se. Roční přírůstek mladých smrků je v dobrých letech metr i víc. Za deset let tedy vyroste třeba o sedm metrů, to je výška třípodlažního domu.
V té chvíli začaly jalovce umírat.
Tehdy se ještě v lesích hospodařilo postaru, místní lesní správa měla své dřevorubce a s nimi se o les starala.
S jedním z nich se znám a od něj pod příslibem anonymity vím, co tam ilegálně dělal.
Dolní část jalovcového svahu je už skoro v rovině a to dokonce podmočená. Tady občas smrky uschly nebo je v mokrém podloží jejich kořeny ve větru neudržely, někdy je zlomil i sníh. Takže on tam byl coby dřevorubec vyslán odstranit škody. A protože tam ten smrkový les nesnášel a jalovce miloval, tak pokud nějaký poblíž byl, sundal i pár smrků u něj, aby jalovcům pomohl.
Chodil jsem se tam tehdy na jalovce dívat.
Pod smrky nešly v šeru mým tehdejším fotoaparátem fotit, tak to mám jen ve vzpomínkách.
Byly jak děsivý les z hororu. Když uschne jalovec, vypadá jako strom zasazený kořeny nahoru. Opravdu to byl smutný hřbitov.
Postupně uschnuly všechny.
Můj kamarád dřevorubec měl tehdy nápad, že dojede do nějakého zahradnického centra, nakoupí jalovce a do těch míst, kde se mu podařilo vytvořit mýtinky, tyhle koupené dosadí.
Nadchlo mě to i vyděsilo.
„Ale to už nebudou ty původní…“ namítl jsem.
„A není lepší, když tu alespoň nějaké budou, než tahle smrková hrůza?“
Nevím, jestli to zkusil a nepovedlo se nebo nakonec ani neudělal. Pokud vím, žádné jalovce na svahu Kraví hory teď už nejsou. V celém velkém údolí mezi Vysokou, Kraví a Kuní horou a Jelením hřbetem prý už přežívají jen tři, o jednom z nich víme.
Kdykoli čtu o pralese Žofín, o unikátní téměř neporušené přírodě Novohradských hor, vždy když je vyhlášeno další kopřivové údolí dalšího potoka jako chráněné území, řádně opevněné tabulkami, vzpomenu si na ty jalovce.
A taky když v mapě vidím několikanásobně převrstvenou ochranu hor, když si v hlavě promítnu kus ze seznamu skvělých ekologických neziskovek. Bohužel, když tady jalovce umíraly, byli jejich aktivisté upoutáni jinde, a to doslova, tu před branami Temelína nebo u uschlých stromů na Šumavě.
Vlastně jsem to ale teď psát nechtěl, promiňte.
Jen si říkám, kde všichni byli a čemu kdo sloužil, když se vědomě kvůli hektaru zástupného smrkového lesa ničil unikátní jalovcový háj.
Nepláču nad rozlitým mlékem, tohle je třeba říkat, když máme věřit, že dnes je vše v pořádku a lidi ve správě ochrany přírody jejich práce baví a my se nemusíme o hory a jejich přírodu bát.
Na nečekaném místě Novohradských hor jalovec přežívá, nabízel jsem neziskovou pomoc s jeho záchranou, v podstatě stačí vyřezat tak jako tak nežádoucí nálet, ale nedopadlo to.
Což je jiný příběh.
Druhou kolejí zániku jalovcové háje jsem chtěl napsat něco pro mě ještě hrozivějšího.
Jak jsme dokázali zapomenout, že tam byl?
Jak je možné, že stovky lidí chodí desítky let něčím tak výjimečným a odlišným od všeho okolo, a vůbec jim nedojde, že to tam teď už není?
Já vím kolik z nich a s jakým zděšením vyhrklo, Vlastně ano, tam byly jalovce! A pak začnou vzpomínat, co pro ně znamenaly, co tam prožili.
A teď je to pryč a oni tam zase chodí a ani v tom místě si neřeknou, tady něco chybí.
Já neříkám, že to takhle mají všichni, ale vím, že je nás víc, kterým podivuhodné cesty nepaměti na jednu stranu udrží šuplík s jalovcovým hájem a našimi prožitky, ale zároveň nás nechají na ten šuplík zapomenout. A nevzpomeneme si ani když právě tudy procházíme.
Myslím, že hodně špatného se může stát právě protože to hezké je v šuplíkách o nichž nevíme.
Kdyby háj pokáceli, to bychom si nejen pamatovali, ale v té chvíli bychom asi i někteří něco udělali.
Je to jako s domem. Když má být odstřelený, budeme to nejen vědět ale možná i konat na jeho záchranu, když bude ponechán vlastnímu chátrání a pak ve zbytcích postupně odstraněn, ani si toho nevšimneme.
Víme o věcech, které se dějí rázem jednoho okamžiku, nevíme o těch, které se v tichosti po kousíčcích vytrácejí.
Asi se to týká i kultury, cti, morálky.
Proto se pamatujeme revoluce, ale neuvědomujeme, kam jsme po nich došli.
Opravdu jsem původně chtěl psát jen o zvláštnostech naší paměti.

Leave a comment

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.