Dočasně mrtvý bůh

Nevím, jak jsem se v té zemi ocitl, ale přišla mi známá, jako bych v ní už byl, žádné z míst jsem sice nepoznával, ale přesto jsem věděl, kde které je, a co bude za rohem. Ani lidé mi nepřišli cizí, neznal jsem sice žádného, ale cizí mi nebyli. Zpětně vlastně nevím, jakou mluvili řečí, jen vím, že jsem jim rozumněl.
Nejdřív jsem si chtěl koupit žárovku. Nevím proč žárovku, ale vím, že jsem ji potřeboval. Možná se šeřilo, tak asi proto. Nebo jsem věděl, že se bude šeřit, a já chtěl mít žárovku.
Byl tam obchod s nápisem Žárovky a já do něj vstoupil.
Žádné žárovky v něm ale nebyly, jen od loučí očazené zdi a velká zlatá socha Edisona.
Pokloňte se, zašeptal někdo vedle mě, a já si všiml, že místnost je plná klečících lidí.
Děkujeme, žes vynalezl žárovku, mumlali dokola.
Mastný těžký vzduch mazlavého dýmu z loučí mě štípal do očí, saze mi padaly do vlasů jak černý sníh, co netaje.
Šel jsem ven, přes ulici byl park a za ním stadion, ozývaly se odtud hlasy, na fotbal bych šel, to ano, tam bude světlo a nadšení lidé a na co koukat, tak jsem tedy prošel parkem a bránou stadionu, nikdo po mě nechtěl lístky, stadion byl plný lidí, ale na ploše nebyli hráči, stejně by tu nemohli hrát fotbal, vprostřed trávníku, co bývá středový kruh, byla kulatá mramorová deska jako katafalk a tam ležel obrovský klubový dres z brokátu a něm zlatě vyšité číslo jedna.
Co oslavujete? zeptal jsem se.
Ale lidé neměli čas mi odpovědět, začali sborově recitovat chorál, Slaven buď Ty, kdos přinesl míč a kopl jej do nebes!
Neuměl jsem text, někdo mi podal drobnou ale tlustou knížku, v ní byl asi vytištěný, ale já nepoznával písmo, tak jsem zase šel dál, na konci hlavní ulice stála budova filharmonie, zašel jsem tedy tam, opravdu jsem potřeboval něco zajímavého prožít a hudba nemá jazyk, ta je nad národy, té rozumí  každý.
V sále bylo plno, lidé byli v černém, a potichu, s napůl sklopenými hlavami, se s úctou dívali na scénu. Stály tam mramorové sochy Beethowena, Carusa a Paganiniho.
Bylo to velkolepé, ale po chvíli jsem přece jen znejistěl.
Kdy se začne? zeptal jsem se opatrně.
Už před hodinou, pošeptal mi soused.
Ale já nic neslyším…
Tak to má být..
Tak to má na koncertě být?
Ano, nic nesmí rušit vzpomínku na génie tvorby, zpěvu a hraní hudby.
A kdy se bude hrát?
Nikdo už nesmí komponovat, zpívat ani hrát, zneuctil by tím neskvělejší trojici.
Udělalo se mi špatně a já raděj vyhledal lékaře, co kdyby mi něco vážného bylo. Na srdci nebo od žaludku, nebylo mi dobře.
Naštěstí nemocnice nebyla daleko. Veliká budova s obrovskými okny.
Jen jsem se bál, jestli tam najdu, co potřebuju, srdce nebo břicho, sám nevím, a tam je jistě spousta pater a chodeb a oddělení a místností.
Ale budova neměla žádná patra, žádné místnosti, jedna jediná obrovská hala. V ní na zemi klečeli lidé v bílých pláštích, a také lidé o berlích a lidé bledí, kteří na tom určitě byli hůř než já.
Z jiných sálala horečka.
Všichni něco polohlasně drmolili a dívali se k protější stěně.
Byla tam obrovská socha muže s Aeskulapovou holí a nad ní zlatý nápis Hippokrates.
Nebyl jsem už ve městě nový a tak jsem věděl, co se tu děje. A ani jsem nemusel rozumět tomu, co všichni drmolili, byla to latinská hipokratova přísaha a ti lidé byli lékaři a nemocní a děkovali za to, že máme lékařství, a děkovali za ně tomu, kdo nám je přinesl.
Chvíli jsem poslouchal a díval se po velkém sále. Všude tu byly obrazy, fresky a sochy s výjevy z Hippokratova života.  Ale když jsem se díval znovu a líp, většinou byl na nich Hipokrates mrtvý a oplakávaný.
A dům to byl studený a vlhký, brzy jsem se začal klepat zimnicí, tady bych onemocněl i kdybych sem přišel zdráv, a to jsem určitě nebyl.
A začal jsem mít žízeň, od loučí z obchodu se žárovkami jsem nepil, jazyk se mi lepil na patro.
Vodovodní kohoutky tu ale nebyly, ani pítko, pramínek, nic, jen ty studené vlhké zdi s mrtvým Hippokratem.
Musel jsem ven hledat vodu. Jen jsem vyšel, uviděl jsem budovu pramenných lázní.
Měl jsem vlastně štěstí, cokoli jsem chtěl, to se mi ukázalo.
Davy žíznících stejně jak já šly k pramenům. Velká hala, dusná dechem lidí, v jejím středu hromada navršená ze složených lístků.
Nově příchozí tam také přihodili ty své.
„Co to je“, ptal jsem se.
Děkujeme za vodu, za pramen, který vytryskl, aby nás osvěžil, odpovídali hrdě skřehotavými hlasy vyprahlých hrdel.
Ale kde ta voda je? ptal jsem se zoufale.
Pod těmi děkovnými lístky, odpověděli, Naši otcové nám o něm vypravovali, slyšeli to od svých otců a ti zase od svých.
Začali drmolit děkovnou báseň.
Nemohl jsem dýchat, cítil jsem, že potřebuju pomoc, jakoukoli pomoc.
Vedle pramene byla další velká budova, tentokrát jsem ale nepoznal jaká, nebyl na ní žádný napis. Ale vstupovali do ní lidé, někteří měli zarudlé oči od loučí, jiní berle nebo bílé pláště, či sípavý dech těl bez vody.
Vešel jsem s nimi, dům byl plný klečících lidí, všichni se s bázlivou a oddanou pokorou dívali před sebe ke stěně a něco tiše šeptali.
Vzduch tu byl těžký, kyselý, propocený.
Proud lidí mě unášel kolem zdi dopředu, tam pod sklem ve zlaté nádobce, která vypadala jako miska na mýdlo, ležel malý kousek něčeho nehezkého, připomínalo mi to hrudku seschlého  starého droždí, zapomenutého někde na stole, ale tiše drmolivá řada šla dál a já s ní, zase jsem byl vzadu, ale dál od dveří, tady už se opravdu pachem těl nedalo skoro dýchat.
Pak někdo vystoupil na schůdek bokem čela sálu, a všichni klečící lidé vztáhli ruce vzhůru a začali po něm zpěvně opakovat Ó děkujem Tobě, kterýs k nám přinesl mýdlo, Ó děkujem Tobě, který za nás ses umyl, Ó děkujem Tobě, kterýs nás naučil mýdlo dělat a s ním se mýt, Tvé neposkvrněné mýdlo, jemuž navždy netknutému po vše časy každého dne klanět se budeme.
V tranzu všichni vytřeštěně hleděli k čelu místnosti.
Byly tam dva trámy křížem přes sebe a na nich přibitá bělostná socha mrtvého nahého muže.

Leave a comment

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.