Kouzlo kamene v Dyji

Před časem jsem v rozhlasovém rozhovoru spletl jméno jednoho význačného člověka.
Teď to tedy musím napravit. Ale nejdřív je třeba zabránit nedorozumění, první věta by mohla vypadat jako skrytá sebeprezentace.
Opravdu jsem rád, když se o věcech, které dělám, píše a mluví. Ale nerad se poslouchám, natož abych se ještě na sebe díval. Takže až na reporty blízkých o mých vystoupeních nic nevím, naprostou většinu jsem nikdy neviděl ani neslyšel.
A navíc, věřte mi, nepřeceňuji dopad a význam těch článků či rozhovorů. Jednak regionální stanice a periodika moc lidí nesleduje a nečte, takže si nedělám iluze o masovém dopadu. A hlavně jsem si vědom nezájmu některých reportérů či moderátorů, kteří rozhovory dělají, o téma natož o zpovídaného. Ano, jsou to profíci, ale jejich profesionalita spočívá v tom, že dokáží udělat hodinový živý rozhovor s někým, koho pět minut před vysíláním vidí prvně a o jehož práci nic neví, a pět minut po skončeném rozhovoru opět vědět nebudou. Protože základní vzorec rozhovoru je úplně stejný, ať mluví se zasloužilým včelařem či myslivcem, dobrovolným hasičem, amatérským historikem nebo třeba regionálním autorem. Bylo by blbý se ptát včelaře na hašení požáru, či největší trofej. Ačkoli by mohl odpovědět, kolik žihadel a kam nejvíc dostal, čímž by moderátora z problému vyprostil. Ale to se nestane, jsou opravdu šikovní.
Takže i když mluvím s redaktorem, řeším spíš jiné dilema, ke komu vlastně mluvím. K těm devadesáti procentům posluchačů, kteří třeba nevědí o Novohradských horách vůbec nic, a byli by vděční za informaci že a kde vlastně jsou, a sdělení, že na Kraví hoře je rozhledna a v Terčině údolí vodopád, by brali za pro ně přelomový objev. Nebo k těm deseti procentům, které vědí skoro vše a očekávají ode mne tedy něco, co není v mapách ani na netu. V přímém vysílání ještě také hrozí otázky, na něž není odpovědi. Při nepolíbenosti moderátorky jakýmikoli vědomostmi o tématu je třeba se bát otázky na má oblíbená jezera v Novohradských horách či strach z tání jejich ledovců.
Ne, to samozřejmě přeháním.
Ale o něco méně zjevně nesmyslných, ale pořád neřešitelných otázek se bojím.
Takže když jsem byl pozván do rádia, abych řekl něco o Hojnovodském pralese, nechal jsem si opravdu potvrdit, že Hojnovodském, že to není omylná záměna za slavnější prales  Žofinský. A pak jsem přemýšlel, co tak asi v rámci tří minut mohu říct, aby to nebylo opakování wikipedie a zároveň ani pokus o rádoby vědecké objevy.
Jenže jsem přišel na natáčení a tam byl sympatický pán, z pozice mého věku bych řekl mladík, který mi řekl, že včera strávil den broděním se sněhem Hojnovodským pralesem, aby na vlastní oči viděl to, o čem si budeme povídat. A to kvůli asi tříminutové relaci.
Já ho nebudu jmenovat, protože chvála by mu mohla v podniku zavařit, i když vypadal, že by tenhle průšvih unesl, ale ani tak nechci pana Černého ohrozit.
Naštěstí tam asi takový není sám. Před lety jsme natáčeli pořady o horách přímo v horách s jednou jeho kolegyní, která byla taky vždycky nejen připravená, ale dokonce jsme všechno natáčeli přesně v těch místech, o nichž jsme mluvili. Rozhlasačka se tak drápala na vrcholy hor, aby pak třeba z reportáže kvůli větru pro tu chvíli nic nebylo.
Jsou různé formy profesionality.
Povídali jsme si o Hojnovodském pralese a taky o Stropnici a horách, nahrávání běželo, ale spíš to byl rozhovor dvou lidí o tom, co je opravdu v té chvíli zajímá.
Tak padla otázka, jestli mi hory nezevšedněly.
Nebo tak nějak, já si to totiž pamatuju jen mlhavě, opravdu jsem ten rozhovor nikdy neslyšel.
A pamatuju si ho možná nepřesně, protože na rozdíl od těch, kteří prostě mluví, já ještě musím myslet na to, abych správně artikuloval a zároveň to neznělo jak sezení u logopeda.
Ale přesto si pamatuju ten čekající výraz obličeje, než odpovím, a pak zájem, když jsem řekl, že ano, že zevšedněly.
Možná to tak každý nemá nebo se to někteří bojíme přiznat, že věc, kterou milujeme, která je navíc naším osudem, dílem, náplní našich dnů a snů, může poznáním něco ztratit.
Chvíli jsme si povídali o tom, jak se s tím vyrovnávám a já si vzpomněl na pana Krečmera.  Kdybych byl tušil, jak hezky a hluboce si budeme o horách povídat, byl bych se lépe připravil, a mluvil tím pádem o panu Krautschneiderovi, protože toho jsem myslel.
Na mé přeřeknutí se ve jménu se nikdo neozval, aby mě opravil, což potvrzuje můj názor, že člověk nesmí vlastní publicitu přeceňovat.
A protože jste ten rozhovor také asi neslyšeli a protože pan Rudolf Krautschneider je neuvěřitelně významný člověk, který řekl jednu důležitou větu, klíč k poznání, co nemáme, napíši to i teď.
Než tu jeho myšlenku napíšu, musím napsat, kdo byl a co dokázal člověk, který ji vyřkl.
Pan Krautschneider je mořeplavec.
Narodil se ve Vídni v roce 1943, po válce bydlel se svou matkou ve Znojmě. Jeho cesta  životem začala také na jednom balvanu v Dyji, na němž jako malý kluk lehával a představoval si, jak pluje po mořích. Pracoval pak sice v dole, ale od mala ho lákaly lodě, první začal stavět na řece Dyji. Pak se seznámil s polskými námořníky, kteří se mu stali třetím domovským národem, sám říká, že je Rakušák s domovem ve Znojmě a láskou k Polákům. Teď vlastně žije v Orlických horách, kde pracuje jako dřevorubec, co píše knížky, napsal jich asi deset. To ale předbíhám a ještě s nejistotou mých kusých vědomostí a možná neaktuálních informací.
Jak zkrátit do pár vět desítky let života, přesahujícího tisícinásobek životů zástupných a dokonce i ty vymyšlené hollywoodské.
Pan Krautschneider plul na svých lodích po světových mořích a oceánech. Pokud si to dobře pamatuju, první jachta byla z Jadranu a doplul s ní až mezi ledy Severního moře, Polku, další loď, si postavil sám, obeplul s ní Antarktidu, ale těch lodí bylo postupně tuším pět, většinu z nich si postavil, nejdelší plavba trvala tři roky.
Nejsem odborník na mořeplavbu ani na pana Krautschneidera. Je to neuvěřitelně silný a zajímavý člověk, najděte si ho na netu sami a přečtěte si o něm a s ním víc. Jeho životní zásady a moudrost by byly následováníhodné i bez souvislosti s mořeplavectvím.
Než já napíšu to, o čem jsem… tedy asi… mluvil v rozhlase, ještě musím zveřejnit jednu nechtěnou poklonu, kterou mu přinesla šéfredaktorka nějakého jachtařského časopisu. Řekla o něm něco obecně hezkého a pak, se snahou o co nejpřátelštější tón, dodala, že pan Krautschneider je samozřejmě představitel něčeho dnes už neexistujícího, protože dnes se po mořích pluje hlavně pronajatými jachtami díky penězům od sponzorů. Tím vyjádřením dělala radost čtenářům a inzerentům, pro něž je třeba žít v pocitu, že dělají něco vrcholně objevitelského a nebezpečného, což by bylo uvědoměním si činů pana Krautschneidera nutně těžce devalvováno.
Ač to není z mé strany nic proti novým mořeplavcům, nesnesu sebemenší folklorizaci plaveb osamělého plavce bez satelitů a záchranných leteckých služeb krajinou ker a vln velikosti paneláku.
A tenhle pán se před televizní kamerou najednou zamyslel a s rozpaky řekl, že si není jist, jestli to všechno, co prožil, bylo silnější než ty sny a chvíle jeho dětství na onom kamenu v Dyji.
Neměl bych teď skončit?
Protože k tomu se těžko něco dodává.
Vždyť to zní strašně pesimisticky.
Pokud život, přesahující svým naplněním i ty nejnepravděpodobnější sny, stejně není víc než sen kluka na jednom kamenu vykukujícím z Dyje, a řekne to člověk takhle otřískaný a pokorný, co k tomu můžeme dodat?
Pro mě je trochu úlevou, že to tak prostě je, že nejsem s tímhle údělem sám.
A taky s tím vědomím hlouběji prožívám ty vzácné okamžiky, které se pak v životě najednou sami přihodí.
Ať jsou to plameny nebo jiskřičky.
Já o tom od té doby přemýšlím pořád a musím ještě něco dodat.
Kolik lidí, kteří tenkrát třeba viděli malého Rudu Krautschneidera ležet na kameni a cákat se v Dyji, si pomyslelo… a teď se s vámi vsadím, že čekáte, že napíšu – že vidí budoucího velkého mořeplavce.
Ale to nenapíšu. I když si myslím, že bychom se měli v životě snažit něčeho dosáhnout a něco posunout, tak jedna věc byla pro toho kluka tenkrát důležitější.
Takže znovu.
Kolik lidí, kteří tenkrát třeba viděli malého Rudu Krautschneidera ležet na kameni a cákat se v Dyji si pomyslelo, že právě prožívá nejsilnější a možná nejkrásnější chvíle svého života?
Teď bych měl skončit, ale mě to připadne tak strašně důležité, že tentokrát si opravdu poučení neodpustím.
Myslete na to, prosím, když vidíte dítě hrát si v blátě, s kameny, potůčkem, prkýnky, lézt po stromě, číst… A nemusí mu být jen tři roky, kdy na to má i podle přísných rodičů nárok, může mu být i deset, patnáct…
Nebo smíme všichni?

Leave a comment

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.