Milan Koželuh

V Novohradských horách zanikla klauzura Kapelunk. V jednoduše satirickém textu by se ještě asi napsalo obvyklé „s velkou slávou“, ale ona kolem toho žádná sláva naštěstí moc nebyla, i když ani ne tak kvůli smutku z jejího zániku, jako spíš průšvihu toho, jak tam ta věc místo ní vznikla.
Viděl jsem kdysi konec dokumentárního filmu o tom, co následovalo po pádu říše římské, či přesněji po zániku její civilizace. V dějinách posledních dvou tisíc let asi není žádná společnost, která by tak předběhla dobu a která by tak posunula lidské vědomosti a schopnosti, jako byl Řím. Třeba ve stavebnictví a urbanismu udělali Římané takový skok dopředu, že když pomineme dobovost formy, neliší se jejich stavby a města nijak od současných nebo je i předčí. Akvadukt Pont du Gard, skoro padesát metrů výšky, čtvrt kilometru délky, stavěný z bloků o váze až šest tun, tak přesně vyrobených, že je jen nasucho spasovávali k sobě. Stojí tam přesně dva tisíce let, letos má výročí.
Dokument ukazoval, co se stalo po zániku římské civilizace. Bohužel si nepamatuju, o kolik později, myslím, že to byly nějaké nízké stovky let. Ale potřebovali postavit zeď a také ji postavili. Ta zeď překvapivě stojí dodnes a v dokumentu ji ukázali. Nikdy jsem neviděl strašnější stavbu. Každá cihla jiná, řady křivolaké, zvlněné. Na rovnou zeď nepotřebujete techniku ani inženýra, pro linii svislou i vodorovnou linii stačí provázek, pro stanovení vodovážnosti třeba dočasný příkop s vodou. Ale zároveň to nebyla zeď malá, zřejmě nějaké hradby, takže ji jednak potřebovali, jednak do ní tak jako tak dali hodně práce.
Nikdy bych nevěřil, že společnost, která postavila akvadukt Pont du Garde za čas nebude umět udělat cihlovou zeď. Jak se to dá zapomenout? To je jako kdyby se ztratil vynález kola a lidstvo pak tahalo náklady smykem nebo po čtverečcích. Když jednou uvidím kolo, nemohu jeho vzhled a princip přece nikdy zapomenout. A rovná zeď není vůbec žádná podivnost ani objevitelství, pravidelná zeď je základ stavby, ať z hlíny, kamene nebo cihel.
Nikdy by mě nenapadlo, že morální a kulturní úpadek společnosti je spojený i s úpadkem řemesel. Dokonce jsem si myslel opak, že třeba tu Velkou Kulturu nahradí drobná zručnost.
Ale není to tak, s úpadkem kulturnosti, přichází i úpadek řemesel a manuální dovednosti obecně. Nemyslím, že by sochaři byli špičkou a nadstavbou zedníků. Ale i sochy, ve své kulturnosti, čistotě a kráse, stanovují míru toho, jak má vypadat zeď za nimi, dlažba pod nimi a cesta vedle nich. A protože v konání těhle věcí nenastane nikdy dokonalost a konečné uspokojení, tvůrci vždy vědí, že to jde líp nebo jinak a dál. Lidé se tak dívají nejen na práci jiných, ale hlavně na tu svojí, to je žene dopředu, to samo o sobě vybírá nejlepší lidi a tím i díla. A také samozřejmě to, že na rozhodujících místech jsou lidé, kteří to chtějí. A třeba i z důvodů prestiže nebo megalomanství, nemusí to být jen ušlechtilé důvody, ale z tohohle hlediska je to jedno.
Jeden pán mi řekl v čem je podstata řemeslné dokonalosti práce našich předků – Protože to dělali za své a pro sebe.
U veřejných děl je důležitá i vzdělanost a zájem společnosti nebo alespoň té její hybatelské části. Pokud by umění a řemeslu nerozuměla, neuměla ocenit a nepotřebovala, nebylo by koho ohromovat, když už to beru z pozice těch, kteří něco budují třeba pro svou ješitnost.
Pokud společnost upadne, ztratí se všechny části toho světa.
Křupan vládce nerozumí a nepotřebuje kulturu, či spíš za ni považuje nějaký balast pro nějž si vybírá pseudoumělce a tím i pseudokvalitu, zhlouplá společnost ji přijímá jako normu, jako kulisy světa.
V devatenáctém století prý po konci Shakespearovy tragédie Romeo a Julie pro venkovské obyvatelstvo museli jejich představitelé obživnout a políbit se, publikum to žádalo.
Kulisa bývá z papundeklu, zpředu načinčaná něčím dočasným. V divadle víme, že ten mramorový sloup je překližka potažená sádrou, a zámecký park plátno natřené barvami. Osvětlené reflektory vypadají přesvědčivě.
Barevně zmalované kulisy se stanou pro lidi hezčími než skutečný fádně bílý sloup z mramoru, David by vypadal taky líp, kdyby byl nabarvený a držel kytku a zlatou vázu, že jo, pani, já tomu rozumim, já dělal v oddělení barvy laky…
Nejde zapomenout stavění zdí, to opravdu nejde, ale dá se zapomenout, že má být dobře postavena, dá se nevnímat její krása a smysl.
A tím třeba dát tu práci někomu, kdo ji neumí, kdo vůbec není zedník.
A nejen pro to, že peníze na její stavbu byly třeba rozkradeny, ale protože v celé rozhodovací řadě není jediný člověk, který by dílu rozuměl, stavařsky, morálně, jako součásti krajiny a historie.
Největší vina ale stejně v nových časech padá na společnost, nebo, chcete-li „veřejnost“. Na její nezájem, nevědomost, a někdy i ignorantství.
Klauzura Kapelunk byla postavena někdy na konci 18. století, zřejmě se přesně neví kým a kdy. Byla to nádrž na plavení dřeva. V rámci Novohradských hor výjimečná jednak tím, že byla na Lužnici a její vody a tedy i užitek, mířily do Rakouska, mimo panství Buquoyů.
Kapelnuk by navíc nejvýše položený, v nadmořské výši 898 metrů, jen o necelých třicet metrů níž, než je třeba vrchol Kuní hory. Měl i jednu z nejvyšších hrází. Z hlediska opuštěnosti nádrže stojící odjakživa mimo lidská osídlení, nepočítaje v to hájovnu a Stříbrné hutě asi tři kilometry níž po proudu, to tak dělalo nádrž potenciálně nebezpečnou. Přesto měla úzkou strmou hráz.
Takhle tam nádrž přežila víc jak dvě stovky let. Z toho posledních padesát zřejmě s minimální péčí o ni, ležela hluboko v pohraničním pásmu, téměř na hranicích Rakouska a žádný užitek tehdy nedávala.
Přežila i tisíciletou vodu, bývala jedním z nejkrásnějších míst pro poutníky, trampy a objevitele.
Prý začal být problém s odtokem z klauzury, vybudoval se tedy obchvatný kanál, což ještě nijak dílu nevadilo, vypadal, že je tam odjakživa. Ale pak se snad kdosi pokusil uvolnit zanesenou potrubnu výbušninou, což, svět div se, nejen nepomohlo, ale naopak situaci zhoršilo. Nádrž byla vypuštěna s tím, že se opraví hráz. To prý dnes  nikdo neumí, respektive to není dnešní způsob řešení, udělal se tedy projekt na hráz novou a podle něj pak byla i postavena.
Některé důležité okolnosti té stavby vím od pana Mörtla, měl o tom přednášku.
Bohužel jsme to ale viděli i na vlastní oči. Měsíce nečinnosti a pak v říjnu bagry pracující v noci. Byl to skoro pohled jako z vědeckofantastického filmu. Bagry byly dva a hodně veliké, takže jejich ramena s reflektory byla jako oceloví Tyranosauři Rexové.
Ve dne tam zas býval jen jeden chlapík s kýblem, jeho kolega, co umí s kameny, většinou nedorazil, tak tam prostě jen byl a trochu poklízel.
Sympatický Ukrajinec.
Byly to firma z Dačic, vyhrála ve výběrku a v názvu měla tuším něco o ekologii.
Stavba přehrady se protáhla o rok, dodnes prý není zkolaudovaná, údajně prosakuje, pokud ano, tak vím proč.
Až doteď je to vcelku běžná story z dnešních grantových akcí a já bych vás s ní asi ani neobtěžoval. Možná jen kvůli další zdánlivé maličkosti, že zespoda k přehradě přichází nová krásná lesní cesta, přes přehradu vede pseudohistorický most s nosností pro kamion, ale chybí tam propojení, takže pokud je v Lužnici běžná voda, nedá se schůdně dostat z jednoho břehu na druhý. Bylo by to nákladově někde na úrovni promile z ceny celého díla, kdyby tam pro pěší udělali lávku, dva balvany na břeh a fošnu na ně, ale neudělali, ostatně o pěší nestojí.
Já to píšu ale kvůli něčemu jinému. Ta unikátní úzká hráz, co ji stavěli ručně s pomocí volských potahů a co tam vydržela těch dvě stě let, ta už tam není. Je tam typová hráz, podle mého profilem stejná, jako mají odkaliště a technické nádrže v průmyslových objektech. Je to široká seseknutá pyramida se základnou asi třikrát širší, než měla hráz původní. Na návětrné straně je ještě uděláno vyztužující předpolí hlavní hráze, lavička, jakoby základ pro silnici.
Je hnusná a odporná, ne ta lavička, ta hráz jako celek.
Vy se tam asi většinou podívat nepůjdete, ostatně cedule kaplického úřadu vám to v celém pohořském údolí jakoby zakazují. Někdo hodně důležitý tam má soukromou honitbu a jeho přání, aby mu tam nelezli lidé, je jednak nejvyšší společenskou potřebou, jednak pro dotyčného úředníka jasným příkazem.
Nicméně pokud to risknete, uvidíte něco, co pro vás může být překvapení příjemné, jakože tady vysoko v horách je moderní veliká sypaná přehrada, respektive její hráz, protože voda tam skoro žádná není a kdoví jestli kdy bude.
Jenže tady nebyla moderní přehrada, tady byl Kapelunk, Kapelluken. Jako by nestačilo, že jsme zprznili jeho název na kýčovitý a nesmyslný Kapelníkův rybník, my jsme tu nádrž fyzicky zničili.
Odborná a grantová literatura má leckdy plnou hubu keců o významu toho díla, o jeho evropské unikátnosti. A pak to buldozery odhrnou a postaví tam tohohle bastarda?
Už to samo o sobě je strašné, ten zánik historického díla. Vědět to včas já, tak byl podal návrh na zapsání Kapelunku jako památky, abych se alespoň pokusil to zarazit.
Jenže já to jednak nevěděl, jednak mě ani ve snu nenapadlo, že tohle svinstvo někdo udělá a že, i kdyby chtěl, mu to odpovědní lidé dovolí.
Jenže většina z odborníků, kteří se mají o historický odkaz a památky starat, o nich mnohdy ani neví.
Někteří zase řeknou, že Kapelunk není jejich věc.
Ale největším opravdovým úpadkem doby je, že jako společnost nerozeznáme rozdíl mezi původním a dnešním dílem nebo ho nepovažujeme za důležitý.
Když na českobudějovickém náměstí naší nepéči bude chátrat Samsonova kašna, tak ji v rámci grantu buldozery odhrnou a rozjezdí a místo ní tam firma zabetonuje prefabrikovaný bazén, tak bude to pro vás pořád Samsonova kašna? Voda v tom bude, možná i víc, a nějakého stylizovaného vodníka by tam firma jistě taky přilípla.
Ne, pokud někdo odstraní Samsonovu kašnu a dá tam, to, co jsem napsal, tak to budou betonové necky vprostřed budějovického náměstí, ale ne historická kašna, natož Samsonova.
Dačická firma prý vozila na stavbu beton z nějaké desítky kilometrů vzdálené betonárky, jíl ale kvalitní nesehnala, proto přehrada prosakuje. A odkud ho asi brali původní stavitelé? To pro něj jezdili s volskými povozy na Třeboňsko?
Máme bagry, betonárky, těžká auta a to všechno považujeme za pokrok. Ale když s tím vším nedokážeme opravit to, co naši předkové udělali svýma rukama, tak to není pokrok, ale úpadek. Úpadek na dno řemesla a úcty k hodnotám.
Dřív bývali vlastnící polí, luk, lesů a rybníků hrdí na to, jak je mají v pořádku a krásné. Hraběcí správcové, revírníci a myslivci nejvíc. Dnes, hlavně tam, kde patří státu či postátnělým organizacím, je to jedno. Manažer se umí radovat z prachů a hodně radovat z hodně prachů, ale krásná cesta, můstek, hráz, to mu většinou neříká nic.
Nikdo to po něm ani nechce, ani nadřízení ani my.
Miluju svět a tím i Novohradské hory a hledám a obdivuju to krásné v nich, nejsem vyhledávač chyb, natož ujetý principiální kverulant. A právě kvůli té kráse se snažím komunikovat se statní správou a úřady a taky vysokoziskovkami.
Nemají mě rádi a já se přesto snažím, což je podporuje v oprávněném pocitu, že mě mají v hrsti. To opravdu mají, protože já se snažím a bojuju o něco, co je podle mě krásné a potřebné, u nich nevýznamné a obtěžující.
Kde bylo Povodí, kde muzejníci, kde historici, kde ochranáři, když se zprznění Kapelunku schvalovalo?
Všichni obdivují zachování alespoň některých klauzur v Rakousku, asi se tam jezdí za inspirací a v pracovní době na odborné semináře. A co bránilo nám zachovat jednu z posledních klauzur?
Tatínek jednoho dnes už nežijícího pána v Byňově mu na jeho dávný návrh, aby pokáceli kus sadu, odpověděl – My nesázeli, my nebudeme kácet. Byl to takzvaný Rumun v kdysi německém hospodářství.
My nestavěli Kapelunk, my se jen přiživujeme na jeho slávě a to, že ho nepotřebujeme nebo jsme hodnotově negramotní, neznamená, že ho smíme při úctě k minulým a budoucím generacím likvidovat.
Jedním z důvodů, proč podle mého nádrž protéká, je použití materiálu k její stavbě. Firma totiž odtěžila historický poloostrov a jeho písek použila na stavbu přehrady. Písek sice nětěsní, ale je levný a sto metrů vedle, tak co, stejně je to projektově třikrát předimenzované, tak to musí stačit. Ale nestačí.
A pokud by se o tu stavbu zajímaly orgány činné v trestním řízení, stačí se jim podívat na ortomapy cz. Jsou na nich zachycené bagry právě v okamžiku, kdy to svinstvo dělají.
Ten poloostrov je na všech historických mapách za celou dobu existence nádrže. O stavbě hráze z jeho písků rozhodl projektant nebo ta firma?
Chápu, že některé věci se změnit asi musejí. I když já bych právě v případě Kapelunku neměnil nic, vůbec nic. V Rakousku a na Šumavě umějí některé věci rekonstruovat blízce původnímu stavu, tak proč ne my? To bychom ani u jedné jediné nádrže neuměli znovu udělat dřevěnou potrubnu a opravit kamennou hráz?
Zničení výpustního systému bych nicméně ještě přežil, ale vybagrování a změnu historických břehů nádrže a hlavně instalaci té šílené hráze ne. Podle mého, kdyby byla správně udělána, mohla by tahle hráz držet vodní nádrž o sto hektarech, tedy jsou za ní s bídou tři hektary zarůstající mělčiny.
Existovat názvoslovná komise ministerstva vnitra, podal bych návrh na vymazání jména Kapelunk z map. Myslím to úplně vážně. Když věcně neexistuje, nemůže tam být jeho jméno natož být použito k zakrývání svinstva.
Nová nádrž by se mohla jmenovat Dačický vejvar. Ale bylo by to trochu nevýstižné, protože dačičtí mohou za to, jak to postavili, ale ne za to, co postavili. O tom rozhodoval někdo jiný, takže by se to mohlo jmenovat jeho jménem, ať víme, kdo je kapelníkem. Ostatně myslím, že by mu to nevadilo a byl by hrdý, co tu zanechal příštím generacím. Mně by se nejvíc líbil název odvozený z technického označení té hráze, což bude asi něco jako „Syp. Hr 5/23-16 lav 5/2.“. Sice jsou jich po republice možná stovky, ale tahle by se tak alespoň přiznaně jmenovala.
Bojím se, že jsem ve svém vzteku pořád moc naivní. Že třeba o ten Kapelunk vůbec nešlo. Možná se připravuje těžba v obtížně přístupném protisvahu, k němuž by se přes původní úzkou hráz klauzy těžká technika nedostala, tak se tu pod záminkou opravy klauzury vybudoval kapacitní přístup. On by šel sice za zlomek ceny udělat jako nájezdy pod i nad Kapelunkem, ale na to možná nejsou granty, ty peníze bez odpovědnosti, kdežto na záchranu kulturního dědictví peníze byly.
To by byl ještě jiný příběh s ještě další (ne)morální rovinou.
Stejně se bojím, že mnozí z vás můj smutek ze zániku díla našich předků nepochopí.
Těm následovníkům Římanů bylo taky jedno, jakej šmejd si postavili.

Související obrázky: