Jakože o koliích

Nejdřív se bude zdát, že píši o psech, ale ve skutečnosti opravdu.
Nicméně v konci hodnoty překlopím do světa lidí a mezitím vyrobím pár odboček, bude to dost zmatené.
Před dvěma roky touhle dobou začalo Jonášovo definitivní odcházení a já ještě pořád nemám sílu otevřít všechny fotky z té doby. Tak to rozmělňuju čtením si o koliích. Právě jsem si na netu všiml fotky psa Pala, představitele Lassie ve filmu Lassie se vrací. Film byl natočen před osmdesáti pěti roky, Pal představuje krásnou dlouhosrstou kolii té doby.
Původní film byl černobílý, fotka tedy také.
Můj pes Batula byl barevný. Měli jsme ho na konci šedesátých let a jeho jménem jste pak někteří osm let říkali Jonášovi, naší další kolii.
Tehdy se říkalo skotská kolie, nebo zlatá kolie. Batula byl zlaťák, Jonáš pak trikolor.
Pata si tedy umím představit i v barvě, byl určitě zlatý, ostatně další filmy už hrál barevně. Mohutný pes, sice dlouhosrstý, nicméně ne s chlupy až na zem, hlava protáhlá, ale ne drobná, přechod z psího obličeje k mordě byl pozvolný, my tomu říkáme mrkev.
První, co vás napadne – silný, zdravý, chytrý a přátelský pes.
Takhle nějak vypadal i náš Batula, ale už ne úplně Jonáš, ten sice dorostl do mohutnosti vyjádřené váhou 32 kg, ale hlavičku měl malou.
Když na nás v úsměvu cenil zuby, říkal jsem mu, Schovej to, veverky to vrátily, že je jim to malý.
Asi začínáte tušit, kam mířím.
Do muzea na Nových Hradech přišli ještě za Jonáše lidé s pro mě nezařaditelnou krásnou fenkou dříve neexistující barvy. Na šeltii byla fenka moc velká, na kolii malá, asi se to nějak zkřížilo.
Ale nezkřížilo a nebyla to fenka, byl to pes plemene kolie dlouhosrstá, vážil 18 kg, tedy jen o něco víc než půlku toho co Jonáš, a měl doma spoustu diplomů a pohárů z výstav.
Původně byly kolie zlaté a trikolóři, ti mají na převážně černém těle s občas hnědým leskem bílou náprsenku a zlaté lemy a obličej. Pak přibyli blue merle, ti jsou plesnivě šediví v škále od kobercové po skoro hyenu, ale ta už je špatně.
A teď ta kolie zlatá zanikla a místo ní je sobol.
Čo bolo, to bolo, těrazky množíme sobolo.
Zlatá barva vypadala jak měděné drátky, pesíky byly spíš těžké, splývavé, na sluníčku se leskly opravdu jako kov. Krásný ovčácký pes do deště a nepohody.
Sobol je barva kapučína, srst má lehounkou, ve větru se čechrající, zmoknout by asi neměla, alespoň tak vypadá, takový péřák. Když ho vyčešou, a to oni ho vyčešou, vypadá jak přerostlý mop na podlahu. Hlavička lasičky, náprsenka vepředu bohatá jak vystřelený airbag.
Hledal jsem na netu tu zlatou kolii, byl jsem si jist, že nikdo nemohl myslet vážně, že ji nahradí sobol, ten je úplně jiný barvou i druhem srsti.
Ale zlatá kolie zanikla.
Před válkou prý byla vůbec nejčastějším plemenem v Čechách.
Při hledání jsem našel kolii bílou. V Evropě je zakázaná, množí a prodává se v USA.
Na komprimovaných fotkách na webu vypadá jak inverzní zlý sen, jak pes z hororu. Mívá pár barevných skvrn jakoby díru do té bílé a i díky nim v konci působí strašidelně. Když už by se mi doma takové štěně narodilo, neutratil bych ho a naučil se ho mít rád, ale jako ráz je to šílené.
Zatím je u nás tedy zakázaná, ale stačí jeden americký rodinný film, v němž si zahraje ochránce dětí, či šikovnost nějaké módní kynologické lobby, a bude jich plná Evropa.
A pak tedy bude sobol, trikolor, blue merle a bílá kolie, jen nebude ta zlatá.
Stát budou padesát tisíc, ale na louku bych to pani nepouštěl, to víte, je to šlechtěný, granule kupujte jenom kanadský, česat radši každý den, jsou na to speciální kartáče, jinak se zacuchaj.
Je to přešlechtěný jak my lidi.
UNESCO chrání města a domy, ochranné známky zas krajky, sýry, proutěné košíky a kde co rukodělného, granty prolévají miliardy na připomenutí řemesel a komunikaci s minulými časy. Něco z toho je správné, něco prázdný papundeklový skanzen.
Aha, teď myslíte, že navrhnu, aby UNESCO chránilo zlatou kolii.
Nenavrhnu.
Je ale pravda, že se divím, že ji sami od sebe nechrání kynologové a speciálně ti, co ji po generace vlastnili.
Byl bych se jich na to zeptal, šel jsem se tedy podívat na mezinárodní výstavu psů v Českých Budějovicích, abych se ubezpečil, že ty krásné zlaté kolie už opravdu neexistují. Ale špatně jsem si přečetl program a přišel až po nich, zato jsem tam potkal nemocného německého ovčáka. Z dob pohraničníků si pamatuju, jací to byli krásní psi, popravdě u těch pohraničníků ne úplně jednotní ve vzhledu, někdy drobnější a skoro černí, ale většinou šedí až vlkošedí, velcí silní psi, k nám místním přátelští.
Dodnes se mi vybavují scénky, jak v létě cestou na službu seděli psovodi na novohradském náměstí na lavičce a lízali zmrzlinu, jednou psovod, jednou pes, pak psovod a pak zas pes.
Vtipné by bylo napsat, že si jednou líznul psovod, jednou pes, a tím to končilo, protože bylo po zmrzlině. Ale ne, ti vlčáci byli buď tak vycvičení nebo labužníci nebo měli své pány rádi, fakt si vždycky lízli jen na špičku jazyka, aby ještě zbylo.
Krásní psi.
No a ten na výstavišti byl nějaký nemocný, nejsem kynolog, ale tuším, že se tomu říká dysplazie, něco s kyčlema, sražený zadek, zadní nohy za sebou víc vlekl, než aby na nich stál.   Psovi asi nebylo dobře, pohyboval se mezi ostatními ustrašeně, alespoň to tak vypadalo.
Vedle seděla paní se psy Baskerwilskými, což je chovatelsky bloodhound, a všimla si, jak nevěřícně se na toho vlčáka dívám.
„To bude absolutní vítěz výstavy“, řekla.
Divil jsem se, jak tohle nemocné zvíře může vyhrát mezinárodní soutěž, copak je to nějaká psí paraolympiáda, a i kdyby ano, tak jak to ona může dopředu vědět, ale paní řekla ať počkám, že sám uvidím.
Čekání jsem trávil hovorem s paní a mazlením se s jejími psy, byli hrozně přátelští, hladit si psa Baskerwilského je zážitek, má povislá dolní víčka a tím jakoby krvavé oči, prý se jim musejí celý život léčit kapičkami.
Kdysi byli populární v kreslených vtipech o lordech. Třeba takový ten otráveně povýšenecký sluha s formálně důstojným obličejem a skoro zavřenýma očima říká připitoměle se usmívajícímu senilnímu lordovi, že to, co podává hraběnce, není kytka, ale kost, kytku už dal svému věrnému psovi. A na obrázku jsou pes i hraběnka, oba si neuvěřitelně podobní, včetně povislé kůže a váčků pod očima a také otráveného výrazu, pes s kytkou a hraběnka s kostí.
Bloodhoundi prý neštěkají, ale dělají Hu hu, což mi přišlo zajímavé, ale paní říkala, že tím dostali jejich dítě k psychologovi, protože ve školce na otázku, jak dělá pejsek, odpovědělo popravdě Hu hu, a už tam mazalo. Kdyby pak alespoň tam vychytrale udělalo Haf haf, mohlo jít domů, jenže ono trvalo na Hu hu, takže byla povolána maminka, která jako hrdá chovatelka bloodhoundů k překvapení psychologa na otázku jak dělá pejsek taky odpověděla Hu hu, což pana doktora znejistilo, tak mu paní chtěla pomoct a řekla, ať se zeptá muže, ten že mu to potvrdí.
Takže to bude dědičné, poznamenal si psycholog, a manžela povolal taky.
Dost si to představuji, jak tam pak v čekárně posedává obvyklá směs klientů předškolních psychologů, tedy děti od uplakánků přes nervózy a depresáky až k agresorům s rodiči podobných vlastností, vtom se rozrazí dveře, vřítí se do nich chlap se psy s krvavýma očima. Dětičky a rodiče s vřískotem skáčou na židličky, parapety a věšáky, pán se smečkou vrazí do dveří psychologa, a z ordinace se pak ozývá zoufalý jekot pana doktora, k tomu nějaký děsivý zvířecí zvuk, zní to jako Hu hu a do toho pán řve, Tak kdo je tady magor?!?
Ten konec jsem si vymyslel, ale že bloodhound dělá Hu hu a že to málem dostalo děcko chovatelky ke školnímu psychologovi, to pravda je.
Tak nám uběhl čas čekání a je tu vyhlášení nejlepšího psa výstavy napříč plemeny, šampiona šampionů.
Psi s pány chodí dokola a rozhodčí vprostřed si je prohlíží a dělá, že posuzuje, ve skutečnosti prý dopředu ví, komu to dá. Občas podá některému chovateli ruku, což je něco jako poděkování, ale vlastně polibek smrti, znamená to, že může jít domu, že on to nebude.
Nakonec chodil v kruhu už jen bloodhound mé skoro známé a ten vlčák s dysplazií.
Rozhodčí mhouří oči, z pohledu diváků přemýšlí, váhá, ale ruku pak podal paní, absolutním vítězem se stal rachitický vlčák.
Bože, se psy je to stejné jak s námi.
Nejen modelky na molu mají nožičky, které by je neunesly ani na autobus, už i kluci, skvěle oblečení a vystajlovaní, ale i oni mají nohavice kalhot užší než byly před dvaceti lety rukávy košil, protože mají tenčí nožičky než měli tehdy kluci ruce. Ale srst, tedy vlastně vlasy, ty mají kluci opečovávané, asi chodí ke kadeřníkovi.
Jsme jak ti psi na výstavě, posuzovaní na rozdíl od nich sami sebou podle kritérií, která nevycházejí z našeho živočišného druhu.
Pak snadno věříme, že filmový herec s postavou příručího v krejčovství úderem pěstičky skolí medvěda nebo nadzvedne převrácený školní autobus. Myslíme si, že jsme se vyšlechtili, zvlášť když se správně oblékneme. Lidé před desetiletími nám možná přijdou hrubí a humpoláčtí.
Podobně jako dnešnímu svazu chovatelů kolií asi přijde humpolácký Pal, představitel Lassie.
Psi jsou na tom hůř než my lidé, jsou nám vydáni na pospas. Když se rozhodneme, že se má vlčák, nejuniverzálnější pes na světě, plazit po výstavním mole, tak to tak bude.
Chtěl bych možná jednou tu původní kolii a nenapadalo mě, že už není.
Dlouhosrstá kolie těch nových tří rázů dnes není ani v první padesátce chovaných plemen.
Podstatou psa je pes, podstatou chuti ho mít doma, je láska k jeho psovství. Myslím, že kvůli tomu ještě před časem většina lidí psy měla a že rozdílnost plemen jim poskytovala dost možností si vybrat typ a charakter.
Samozřejmě že v čase se uplatnění plemen a jejich obliba mění.
Základní přístup ke psům se po desetiletí spíš lepšil, ubývalo těch natrvalo uvázaných u bud či doživotně zavřených na pidivdorku se slepicemi, lepšilo se jejich krmení, zlepšovalo zdraví psů. Ale pak se to překlopilo v opak, psi se začali stávat hračkami, lovečtí, ovčáčtí a služební zavření v panelákových bytech, ač zdánlivě hýčkaní, ve skutečnosti sevření řádem života majitelů.
„Mám československého vlčáka v bytě, ráno ho vyvenčím, ale když se večer vrátím z práce, je občas něco rozkousané, co s ním?„ ptal se jakýsi pán.
Československý vlčák má v sobě kus krve a povahy vlka, to jen abyste věděli.
Skorovlk v paneláku, půl hodiny ráno a půl hodiny večer na vodítku v městském parčíku a pán se ptá, jakou psychickou poruchu má, že přes den žere nábytek.
Jakou poruchu má? Žije život ve vězení s vycházkami na dvorek.
Chcete, aby váš pes byl šťastný?
Tak si ho nekupujte!
Anebo z jiné strany.
Chcete psa hladit, hrát si s ním, sportovat, chodit přírodou? A vážně si kvůli tomu musíte vybrat jen nějakého psa z Asie, Jižní Ameriky nebo co já vím odkud?
Ne, vy jste nechtěli psa, vy jste chtěli módní doplněk, výjimečnost, značku… něco, co nemají sousedé.
Jako možná máte luxusní auto, bazén, oblečení.
Protože jinak neexistuje rozumná odpověď na otázku, proč jste si nedokázali vybrat psa z desítek rozdílných plemen, která jsou u nás chována po desetiletí, oříšky nepočítaje. Pokud nejste opravdu odborník kynolog, ale budete tvrdit, že jediné plemeno, které chcete a musíte doma mít, je samurajský bojový isuno-zokay nebo možná ještě peruánský jaguáří honič, tak jste v lepším případě pozér a trapič zvířat, v horším potenciální vrah.
Naši domácí psi, což jsou i tak svým původem plemena z půlky světa, nám nejsou dost dobří, a taháme sem neznámé exoty aniž bychom věděli, co pak s nimi, a divíme se, že údajně hodné a dobře ovladatelné plemeno někoho zabilo.
Tuhle větu asi ani do světa lidí překlápět nebudu.
Při pořizování psa se máme ptát jestli s jeho a naší povahou k sobě patříme a jestli se jeho životní potřeby potkávají s tím, co my mu můžeme poskytnout.
V konci tedy ta otázka zní – bude se mnou šťastný a budu já šťastný s ním?
Žádnou z těchto otázek většinou nemají na prvním místě ani kupci exotických plemen a zřejmě ani některé chovatelské kluby při stanovování svých cílů.
Není to o nás všech, ale je to o většině, o době, vydávající samoúčelnou exotiku za pokrok a navoněnou neduživost za ušlechtilost.
Jinak by nezanikla zlatá kolie.

Leave a comment

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.