Pomníček objížďce

Toho roku jsme se z Francie vraceli s Kačenkou, která měla za sebou dva měsíce brigády bez jediného dne volna v jednom zelinářství v Portu na břehu Lví zátoky. Měla za dva dny nastoupit do školy, takže jsme se rozhodli jet přes Massiv Central co nejvíc napřímo jen s obvyklou zastávkou v Givors, kde v tamním Carrefouru nakupujeme ňamky domů.
Jinak jezdíme vždycky alespoň kouskem jinou trasou a těch asi pět set kilometrů k Lyonu nám trá i tři dny. Viděli jsme velká slavná místa a vždycky k tomu přidávali putování opuštěným venkovem, občas jsme jezdili po štěrkových cestách, sklápěli zrcátka, protože jsme neprojeli úzkými uličkami, občas nám drápalo karoserii křoví po obou stranách cesty a taky jsme brodili přes most nad rozbouřenou řekou.
Tohle jen abyste věděli, že máme s obtížemi cestování zkušenost a vlastně je vyhledáváme.
A taky máme mapu Francie v níž jsou zakresleny a pojmenovány i jednotlivé samoty a cesty mezi nimi.
Neplacená dálnice od moře začíná do hor stoupat u Lodève, nad ním je vysekána do skály stěn strmě stoupajícího údolí. Mimochodem pak dojede do Millau, kde je svého času nejvyšší most světa, ale pořád považovaný za nejkrásnější.
Tenkrát se ještě ani nestavěl, stavěla se dálnice k němu.
Lodève je těsně u skály, kterou původní silnice procházela malými tunely. Nová dálnice ale potřebovala víc místa a tak musela skála ustoupit. V nejkritičtější době stavby byla silnice svedena do jednoho pruhu a to ještě na semafor.
Kolony před ním dosahovaly neuvěřitelných sedm hodin a probojovaly se i do českého tisku. Mladá fronta tehdy psala o kolonách v jihofrancouzském Ločve, což jednak ukazuje na nedokonalost jejich jazykového editoru, neznalost francouzštiny korektorem a to, že nikdo v redakci nečte ani titulky vlastních článků.
O kolonách jsme věděli, naše podrobná mapa ale neukazovala jak v tom opuštěném kraji skal to místo objet. Což zpětně nechápu, protože dnešní mapy tam silnice ukazují, sice ne přímé, ale nicméně v úvaze, zda stát sedm hodin v koloně nebo jet navíc čtyřicet kilometrů, by nebylo o čem mluvit.
Nicméně jsme si řekli, že když vyrazíme ráno v osm a budeme před Lodève v půl desáté, budou Francouzi ještě spát, my si třeba půl hodiny postojíme, a pojedeme.
Podobný nápad ale mělo asi tisíc Francouzů, což by tak nevadilo, nebýt těch dalších dvou tisíc, kteří vyrazili ještě o půl hodiny dřív a totálně silnici ucpali.
Kolona nestála, ale každou minutu popojela o délku auta, takže nešlo vypnout motor, ale modlit se, aby se nepřehřál a aby v něm těch sedm hodin vydržela nafta.
Byla to doba, kdy na scénu vstupovala velká SUV s klimatizací a už i mohutné offroady, ač se jim tak možná neříkalo. Stály vedle nás, s výfukem ve výši našich oken chrlily horký smrad.
Půl hodiny jsme se dívali do mapy, opravdu nebylo kam odbočit, skutečně vedle nás v té mapě, do níž se teď bojím podívat, byly jen vlásečnice cest mezi skalami.
Doskákali jsme k poslední odbočce. Ještě jedno poskočení o pět metrů, a už ze silnice nesjedeme.
Nějaké punto před námi se tam vydalo.
Možná z neznalosti, protože ta silnice ve svém počátku vypadala dálkově, ale my neznalí nebyli, my věděli, že nikam nevede.
Odbočili jsme také, kostky byly vrženy, nebylo cesty zpět.
Silnice v našem původním směru vedla poledníkově na sever, tahle rovnoběžkově, odnikud nikam.
Ale hned první a jediné mapové městečko mělo po levé straně řadu vysokých činžáků periferie a opuštěných hotelů s nápisy a reklamami z padesátých let.
Modrý dubonet.
Předměstí ale není před žádným městem, jen padesát let zapomenutým začátkem něčeho nedostavěného, silnice pokračuje dál, střihem desetiletí a slohů najednou vedle nás bungalovy s pampovými travami a bazény jako bychom byli u moře nebo v satelitu velkoměsta.
Ale nejsme, projedeme malé náměstíčko, myslím, že na něm byla kašna nebo pomník, hlavní ulice z něj klesá dolů, nemá chodníky ale vždy pár schůdků do domů, v jejichž dveřích posedávají lidé, u schůdků mívají na zápraží boty a nohy natažené do silnice, ale musejí je zatáhnout, abychom projeli, tak úzká ta hlavní ulice je. Z mapy víme, že za ní bude konec naší cesty, dál se nedá.
Ale jsou tam kontejnery a na jednom z nich neuměle rukou napsáno Millau a šipka do vinic.
Místní už měli dost bloudících motoristů, nebo je štvalo vysvětlovat znovu a znovu kudy vede cesta nebo jim nás bylo líto.
Vlastně nevím, jestli to tady bylo na kontejneru a do vinic, protože takové tabule nás vedly celou cestu. Někde karton z televize a na něm fixou Millau, jinde vápnem na kamenné zdi, na vraku starého renaultu, na stranici traktorového vleku.
Jeli jsme vinicemi, úvozy, pastvinami, někde nebyly ani křižovatky značené, protože na travnaté cestě auta vyjela dvoupásy stop, které nás samy vedly.
Občas jsme z divočiny přijeli do malé vesničky na asfaltové silničce, která ale vedla napříč naší trasy, my ji přejeli a mizeli zas v polích na druhé straně.
Byla to už doba velkých aut, ale mnozí Francouzi  měla ještě malá auta, renault 2, peugeot 205, a taky tehdy největší vítězství, byť v konci Pyrrhovo, koncernu fiat, maličké punto, nabízené nové levněji než desetiletá ojetina. A náš peugeot 405, krásný sedan, skoro limuzína, měl i za normálního zatížení podlahu tak dvacet centimetrů nad asfaltem, ale zatížen vínem, obrázky a námi vezl tak pět set kilo, díky čemuž i na dálnicí brousil zástěrky.
Netušila jsem, kolik máš ve Francii přátel, řekla mi jednou sestra.
Všichni na tebe blikají, vysvětlila na můj nechápavý pohled.
Přetížená zadní náprava a neseřiditelná světla vepředu znamenaly, že všechny oslňuji, čímž si mysleli, že mám dálková a zběsile blikali.
A všichni ty mastodontní 4×4 zůstaly v koloně na dálnici, a po těhle cestách necestách jsme se prodírali právě my a punta, a malé renaultky a peugeoty.
Jednou jsme přijeli na křižovatku, kde pro nás dál cesta nevedla. Museli jsme vlevo nebo vpravo k dalším křižovatkám, tam odbočit na sever, dojet k další rovnoběžkové silnici pro nás opět odnikud nikam, tam odbočit opačně než původně a vrátit se tak nad původní slepou křižovatku a odbočit na sever.
Vybrali jsme si cestu vpravo, naše punto, které nás sem vyvedlo, zahnulo vlevo, zahoukali jsme na sebe na rozloučenou, pár desítek kilometrů pustinou z nás udělalo přátele, a my jim  navíc museli poděkovat za inspiraci.
Jeli jsme těch pět kilometrů po silnici, pak tři kilometry po  spojce, pak zase asi pět kilometrů po silnici a přijeli k cestě, na níž jsme měli odbočit, aby nás posunula k cíli.
Proti nám blikalo auto levou směrovkou, bylo to naše punto a přijelo sem na vteřinu přesně stejně jako my.
Dvě různé cesty a jeden cíl.
Dali jsme mu přednost  a jeli zase za ním.
Byl to rok do té doby největších veder, ve Francii na ně toho léta zemřelo snad dvacet tisíc lidí. Já vím, že to vypadá nemožně, ale myslí, že to tak bylo.
Lidé na odlehlých farmách byli do té doby zvyklí žít sami a postarat se o sebe, proto tehdy Francie neměla systém jak jim pomoci, jak o nich alespoň vědět.
Samoty v horách a pastvinách mají v sobě většinou něco z tvrzí, v opuštěnosti propojení s krajinou jsou alespoň v noci vidět jejich svítící světla, v zimě stoupající kouř. I opuštěné jsou pak tak součástí krajiny jako třeba ruina v obrazu vlámského malíře.
Ale u silnic to tak není. Smutné jsou prázdné domy, často hostince v úzkých kaňonech řek u mostů dnes donikam nebo dokonce spadlých. Dům nemívá žádný pozemek, žil tu jen jako místo pro putující. Ale ti dnes jedou jinudy, auta mají klimatizace a skoro zanikly i vesnice na koncích těch cest. Domy ztratily význam. Jsou krásné, ale u silnice špinavé, nicméně stovky let staré a vevnitř mnohé možná pohádkovější než kulisy filmu.
Nekonečno takových krajů ve Francii je krásné ale jeho vědomí zároveň smutné.
Projížděli jsme místa černého popela vyhořelých polí, ohněm sežehnutých skal. A krajem bez zeleně trávy, byla žlutohnědá, nejen uschlá, ale spálená.
Nepamatuju si už pořadí zážitků a asi jsem bohužel zapomněl i některé z nich.
Kdysi jsem tenhle příběh napsal do jednoho cestovatelského magazínu, kde se prý všem v redakci líbil, ale nesměli tisknout články od externistů. A já to psal na počítači systému DOS, který už neexistuje a ten vytištěný papír jsem ztratil.
Takže úplně nevím, jestli jsme tu opuštěnou pohádkovou vesnici viděli právě na téhle trase nebo při jiné cestě.
Byla na náhorní plošině, v rovném kraji posetém balvany a ze suché trávy vykukujícími skalkami. Domy ve vesnici byly jak přístavní ulice ve Skandinávii či o dvoupatrové vinařské klípky nebo kamenné pastelky. I když všude okolo byla spousta místa, stály namačkané u jedné krátké ulice.  Jestli znáte nejkrásnější vesnici údolí Tarnu La Croze, tak takhle byla, myslím, hezčí. Možná ne tak pestrá, ale právě v opakování stejných úzkých vysokých domů měla v sobě něco z hodně starého gotického města.
Asi i proto zanikla, málo místa v malých domech, žádné pozemky a na obě strany cesta k civilizaci přes hluboké kaňony a pak silničkami klikatícími se mezi skalou a terasou.
Domy byly už pobořené, propadlé, my přecejen trochu chvátali a hlavně věděli, že zajet tam, budeme hodinu chodit ruinami, fotit na drahé filmy a litovat, co všechno tu je a co tu necháme.
Teď si uvědomuju, že právě tuhle vesnicí, jsme viděli při jiné trase a při příští cestě už ji nenašli. Třeba se z historie vrátila jen na ten okamžik, co jsme ji my zahlédli.
Ale určitě jsme jeli kolem pobořených domů. V jejich kamenných zdech nepoznáte stáří, možná jsou jen ze 17. století, ale třeba daleko starší. Nad vstupními dveřmi mívají prohnutý trám. Nevím, jestli je to místní zvyk nebo tu tenkrát ty duby takhle rostly.
Tedy pokud jsou to duby. Dneska je to jedna z nejvyprahlejších oblastí Francie, ale dřív tu byly hluboké lesy. Kdyby byl dům třeba z 13. století a strom starý tři sta let…
Dnes leží ty trámy v ruinách, po staletí zazdění v chráněné zdi vystavené dešti i zimnímu směnu. Francouzi na tohle nejsou.
Vždycky, když jsem je uviděl potupně ležet v sutinách, říkal jsem si, že dojedu domů, vyložím rodinu a vrátím s pro něj. Zazdil bych si ho někam do domu a věřil, že je mu tisíc let.
Ale i kdyby nebylo.
Viděli jsme městečko v rokli tak úzké, že jeho fotbalové hřiště bylo tak si dva kilometry za ním, v místě, kde se právě a jen vešlo to hřiště, teď zrzavé spálenou travou.
Přijeli jsme do vesnice, kde byl právě na návsi pohřeb.
Ty se ve Francii, alespoň té naší, konají i před kostelem. Rakev tam leží vprostřed a lidé mlčky stojí do půlkruhu. Je to spíš podkova, sevřená na jedné straně šířkou vrat do kostela a rozšiřující se k středu náměstí.
Už bylo horko, sluníčko opravdu pálilo a celá vesnice tam stála a loučila se.
My za jejich zády projeli v malé chvilce propojení světů.
Opravdu nevím, co všechno jsme tehdy viděli, to už jsem zapomněl, ale vím, jak moc se nám to líbilo a jak jsme přestali chvátat jako bychom nemuseli stihnout ten otevřený obchoďák před Lyonem a pak v noci dojet domů.
Ale najednou před námi byla silnice vlevo na Le Caylar v němž bychom se napojili na naši dálnici.
A nám se nechtělo. Ta dálnice je krásná, projíždí mezi bizarními skalami, vypadá jak americká route 66. Ale my chtěli zůstat v tom zapomenutém světě. Před námi byla krajina kaňonů napříč naším směrem, do nichž budeme muset po místních silničkách stovky výškových metrů sestoupit a zase serpentýnami vystoupat.
Ještě jednou, tentokrát naposledy, jsme na sebe zahoukali s puntem, to odjelo na západ a my na sever dalšími nitkami cest.
Francouzi udržují tisíce kilometrů silnic, které nepotřebují, hustou síť vzájemně propojujících samoty a opuštěné křižovatky. Tady to mají snazší, podkladem je vápenec,  na který rovnou před desítkami lety nalepili asfalt a on tam dodneška je.
Místy se u něj rozrostl buxus, jinak se vyskytující hlavně ve Versailles, ale  tady to přehnal, a silnici skoro zneprůjezdnil, takže ho museli vystříhat. A když mohou zahradníci na zámcích, tak můžou i cestáři tady, takže do rovných živých plotů, akorát asi tak dvojnásobných než v zahradách, a protože buxus tu roste všude, vystříhali i křižovatky a odbočky, vypadá to při  pohledu z výšky jako bludiště a zblízka připomíná cestu k sídlu Baskervillů.
Sestoupili jsme ke kaňonu Jontu, menšího bratra Tarnu, ke kterému jsme se dostali v Le Rozier a pak asi chvíli jeli proti jeho proudu a někde, už si dnes nepamatuju kde, možná v Les Vignes, vystoupali na devíti set metrové plato nad ním, a najeli na hlavní silnici.
Měl to být den, kdy jen bez zastávky projedeme naši milovanou krajinu a místo toho jsme viděli tolik nového. A prožitkem prašných cest od farmy k farmě zažili i něco… očisťujícího?
Na parkovišti Carrefouru jsme se museli při pohledu na hodiny smát.
Jeli jsme to úplně celé až sem něco těsně přes sedm hodin.
Ti lidé, co jsme s nimi stáli v koloně před Lodève , tam možná pořád ještě byli.
Někdy se dějí věci mimo fyzikální a matematické zákony, někdy můžete jet po dálnici sto třicítkou nebo po objížďce průměrnou šedesátkou a v konci ztratíte jen zlomek času.
Zvláštní.
Už si tuhle cestu nikdy nepřipomenu, jednak toho ještě ve Francii zbývá tolik k vidění, tolik krásných míst musím vidět znovu, a také čas se krátí.
A tuhle cestu přesně takhle stejně jet nemůžeme, nejen proto, že si ji nepamatuju, ale dnes bych se neodvážil vjíždět do pastvin a vinic. Tenkrát bylo krásné, že to jinak nešlo, že jsme do toho šli z nutnosti a nejistoty konce a místní lidé nám to nejen dovolili, ale ještě nám pomohli.
I díky nim jsme dodrželi tradici, že při každé cestě přes Francii, jedeme vždy alespoň kus objevitelsky.
Pro příští cesty jsme právě díky téhle objížďce posunuli svou odvahu a potřebu toho, co chceme prožít.
Stejně si myslím, že tenkrát před patnácti lety, jsem ten příběh určitě napsal líp.
Nejen proto, že jsem si víc pamatoval, ale měl jsem tehdy silnou potřebu to sdělit, dneska už je mé vypravování víc pomníčkem vzpomínkám.
Dopsal jsem to až sem a v pochybách si dal kafe a pustil televizi. Byl tam právě Top Gear se supersporty na té naší dálnici, vedle níž jsme tehdy jeli po objížďce.
Tak to beru jako znamení.
Říkali, že jedou do Miló, ale Millau se čte Mijó.
Takový rozpočet, a nevědí, kam jedou…
To byl vlastně dabing.
No i tak, takový rozpočet, a nevědí, kam jedou…
Stejně to beru jako znamení.

Leave a comment

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.