Coudoulou

Snídali jsme v kempu u městečka Pont Montvert u Tarnu. Včera jsem přejížděli Lozery a chodili po širokém návrší jejich nejvyšší hory Signal de Finiels. Je vyšší než Sněžka a je z ní vidět třetina Francie nebo tak nějak, od Alp k Pyrenejím a od moře k sopkám na severu. A pokud na ní neleží sníh, vypadá pořád jakoby právě bylo hezké září, což teď opravdu je.
Dnes máme jet na jihozápad a dojet k moři, k našemu moři.
Je ve mně velký kus malosti, s níž cítím potřebu se omlouvat za vše hezké, co mám a prožívám a co tuším, že je jiné, než má většina lidí.
Jednou za rok potřebujeme s Janou vyrazit do nekonečna jihozápadní Francie a žít tam dva týdny jak objevitelští a užívající si nomádi. Vyjde nás to zřejmě na míň, než normální rodinu týden na Jadranu, ale i tak cítím, že to může vypadat neuchopitelně.
Ája Vrzáňová, slavná československá krasobruslařka, která prožila většinu života v Americe, řekla, že člověk nemusí být milionář, že stačí, že tak žije.
To je krásné.
Takže už se nebudu omlouvat.
„Jaká by to byla zajížďka jet přes Mařeny?“ zeptala se Jana.
Mařeny říkáme přátelsky Saintes Maries de la Mer, milému přímořskému letovisku v Camarque. Loni jsme si tam na doporučení našich dětí dali skvostné zapékané bagetky. Dělají je provensálské a s rybičkami a ještě asi dalších pět druhů a stojí míň než hamburger. Koupili jsme si je po poledni k večeři a k tomu místní víno, ale pak jsme neodolali a na lavičce u promenády na pobřeží je hned všechny sežrali, jinak to nazvat nejde, a ještě k tomu jsme sprostě pili víno přímo z láhve a Francouzi se nejen nepohoršovali, ale nadšeně nás zdravili a chválili.
„ Asi sto padesát kilometrů,“ řeknu s dobrým croissantem  v puse a vědomím, že lžu.
„Jenom?“ Jana se nadchne a přimázne si meruňkovou marmeládu.
„Je tam ta cikánská košile…“ řekne pak.
Loni jsem si v Mařenách odmítnul koupit krásnou cikánskou košili, protože byla drahá, ale za rok už jsem si trochu na cenu zvykl a bylo mi občas líto, že ji nemám.
Když jste nomádi, není pro vás sto padesát kilometrů nic, ani když jsou nalhané, a pokud pohledem do mapy navíc zjistíte, že třetinu z nich pojedete po úzkých silničkách neznámou krajinou, není to nevýhoda, ale přednost.
„A z Mařen si pak večer zajedeme do Setu na zmrzlinu a podívat se, jestli tam ještě je ta moje kocábka.“
Jana byla zatím všehovšudy dvakrát v Setu, ale už k němu má vztah jakoby se tam narodila a bez tamní zmrzliny u večerních rybářských lodí si Francii představit neumí. A je tam lodička velikosti o něco větší vany, která tam trpělivě dohnívá svůj život přivázána u mola rezivým řetězem a zámkem.
Možná od něj ztratili klíč a čekají až se lodička nebo řetěz ve vodě rozpustí.
„Milane, kup mi jí,“ žádá mě vždy.
V tomhle rozpoložení jsme vyrazili.
Věděli jsme, že padesát kilometrů neznámou opuštěnou krajinou nebude jednoduchých, že se nám tam určitě bude líbit a budeme muset zastavovat a bylo to tak.
Stojíme u krásného hradu a pak také u pomníčku u cesty, má desku překvapivě podobnou těm našim současným hřbitovním a je na ní jméno pána a obrázek hub, tak se chvíli přeme, jestli tu při dopravní nehodě zemřel nějaký slavný francouzský mykolog, nebo si tu dal nadšený houbař svou poslední večeři.
Když jsme ani po třech hodinách nebyli za polovinou těch padesáti kilometrů, museli jsme k sobě být tvrdí a říci si, že teď už opravdu nezastavíme, ať uvidíme cokoli, kromě zmrzliny.
Krajina začala klesat z tisícimetrových výšek a my do ní viděli. Všude lesy, proti vyprahlým Lozerám zelené, většinou borové, z nich vykukující skaliska s domy jakoby bez cest.
Ty skály se daly tušit i v lesích a všude kolem nás.
Asi ta krajina byla nejdřív dobytkářská a skoro všechno byly pastviny a ty velké osamělé domy byly farmami, každá vprostřed svých pozemků.
Cesty tady nevedou od jedné k druhé, ale většinou zpět na okresní silničku. Z ní pak dodnes odbočkou a třeba desítkou ostrých serpentin ve skále, seskládaných jak měch harmoniky nebo papír lampionu, a to vše k jedinému domu.
A po sté ta samá otázka, Co tu ti lidé dělají?
Silnice klesá, už je o něco širší a rovnější a vtom u ní tabule Coudoulou.
A jen podél té cesty vesnička, zleva domy těsně u ní, nejdřív zřícený velký klenutý kamenný dům a hned za ním omšelé panství a po obou stranách pak prázdné domy a taky domy spadlé.
Zastavili jsme.
Každý jsme skoro utíkali na jinou stranu od domu k domu, jakoby ten obraz měl během pár vteřin skončit a pak si chvíli své objevy vzájemně ukazovali a vyprávěli si o nich. Stáří toho největšího z větší části zříceného domu jsme nedokázali odhadnout, ale po válce ještě určitě stál, byla na něm i cedule s místním názvem, psal se tehdy jinak, myslím Coudouloux.
Na kraji vesnice byla obecní prádelna, ta byla naopak novodobá, tuším z roku 1949. Po válce se u nás budovaly družstevní prádelny, tady obecní, jiné režimy, možná v něčem jiný důvod, ale stejná potřeba a podobné řešení. Tahle je nad krajinou, voda do ní přitéká rovnou z pramene a spadá do křišťálově čisté kamenky obrostlé kapradím. Výhled je odtud jak z švýcarského apartmánu za 1000 franků za noc. Ale už se nepoužívá, voda jí jen protéká bez užitku lidí. Napili jsme se jí a v kamence se opláchli.
Některé domy ve vesnici vypadaly zaprášeně, ale přecejen užívaně, asi sem do nich občas někdo zajede, jiné byly pečlivě zamčené, ale opuštěné. Ale tak smutně, jakože ne navždy. Někdo odejel, že se vrátí, venku nechal zahradní nábytek a slunečník… a už se nikdy nevrátil.
Listí z předloňského podzimu přes celou terasu, živořící oleandr v ozdobném obalu.
Někde za okny zteřelé záclony, květináč, stojánek s příbory.
A zrezivělé zámky, co už ani nejdou otevřít.
Jen v tom omšelém panství, jen tam žili lidé, starší pán a jeho paní, ona na vozíku. A někdo třetí, možná soused z nějaké sousední farmy či vesnice, což může být i kilometry daleko, pánovi právě pomáhal s dřívím na zimu.
Byla to možná náhoda, ale dělali to skoro mlčky a když už něco řekli, ozvalo se to jako ozvěna z kamenných zdí.
Jaké to je, narodit se tu po válce, v hrdé gotické vesnici plné lidí, chodit s maminkou pomáhat prát prádlo do nově postavené prádelny, pak si desítky let asi ani neuvědomovat jak tu lidé pomalu ubývají a najednou s hrůzou zjistit, že všichni sousedé, tedy ti co ještě vůbec zbyli, jsou přestěhování daleko do měst, Ale my se sem přece budeme vracet na léto, Velikonoce, Vánoce, nebojte, přece to tu nenecháme! A opravdu nejdřív jezdí, ale pak nepřijede jeden, pak nepřijede další, pak i ten, co slíbil přivést dobré víno, pak ještě další… Nakonec nejezdí skoro nikdo. Ale to, že nepřijeli půl roku snad přece nemusí znamenat, že nepřijedou už nikdy…
I v éře mobilů a internetu lze doufat, ale k čemu to doufání je?
Prázdné domy bez pohřbů.
My viděli už jen ty domy, ale pro toho pána a paní měly jména svých obyvatel a jako navždy každý vidíme krajinu svého dětství, oni museli navždy vidět tu vesnici s lidmi.
Coudoulou je slovo někde na pomezí latiny a starých předfrancouzských jazyků, přibližně znamená Kámen na ostření.
Kudulu se to asi vyslovuje, nám zas rodiče říkali kutululů, když se něco kutálelo, třeba to souvisí a my máme dávné společné předky.
Díval jsem se do mapy a zjistil, že jsme tu něco významného minuli, protože netušili. Je tu zbytek římské cesty, vedla neznámo odkud a kam, zbylo jen padesát metrů. Ale u nich nápis Marcus a ta cesta je v hlubokých kolejích, mají rozchod 145 centimetrů, jen o centimetr a půl jiný než dnešní moderní železnice. Zřejmě ty koleje byly udělány, aby vozy nepadaly ze skály, snad vozily rudu nebo kovy. Před dvěma tisíci lety v dnes skoro pusté krajině.
Tehdy tu možná žilo víc lidí, než dnes.
Na opuštěných domech tady nejsou ani jinak ve Francii obvyklé cedule à louer a à vendre, k pronájmu, na prodej, není komu to sdělovat.
Těsně za vesnicí je na úzkém kamenném ostrohu s výhledem na obě strany zřícenina tvrze a před ní malá loučka se stromem a šňůrou na prádlo.
Paní, je na vozíku, pán ji vytlačí na louku, aby si užila sluníčka.
Bere ji do města, když jede nakoupit zásoby na týden?
Dělají dříví na zimu… Jaké to je, být tu sami, ale ve všech domech vidět lidi?
Čekat na Vánoce na pohlednice a na jaře na to, jestli někdo z posledních ještě přecejen  přijede?
A bojí se o sebe, když jsou každý sám, když pán někam jede?
Vyfotili jsme klenbu zříceného domu, tvrz a prádlo na šňůře.
Skoro nikdy v horách nemyslím na moře, ale často se mi stane, že ležím u moře a před očima mi běží obraz a vracejí se vzpomínky na hory, opuštěná místa a jejich lidi.

Leave a comment

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.