Zapomenutý Hutka

Jaroslav Hutka měl teď někde rozhovor. Ještě před ním se na netu objevila spousta komentářů Hutku těžce urážejících jako člověka i jako písničkáře.
K tomu napíšu věci spolu vlastně nesouvisející.
Nemám rád užívání příjmení bez oslovení, ale u veřejně známých  osob to skoro jinak nejde a pod „pan Hutka“ si dlouhovlasého mladíka s kytarou moc nevybavím, dokonce mi to přijde jakoby ironické.
Nenávist, kterou Hutka v komentářích vzbuzuje, je mimořádná a nepochopitelná, až člověk musí uvažovat o trolí farmě, která dehonestující komentáře, ostatně si dost podobné, produkuje. Ale při vší úctě neexistuje jediná sféra, v níž by mohl být dnes Hutka někomu konkurentem, natož nebezpečným. Pokud vím, nechce kandidovat na prezidenta, jeho význam v showbyznysu je nulový, a morální ataky na udavačství Mistra Nohavici jsou jeho příznivcům možná nepříjemné, ale nemohou mít žádný významný důsledek. Ostatně Hutka zřejmě nevyhrožuje žádným dalším zásadním odhalením.
Takže to ti lidé tedy píší z vlastní nutkavé potřeby vyjádřit pravdu o Hutkovi?
Pokud by se kritika týkala času po roce 1989, nemohl bych ji oponovat, protože z té doby o Hutkovi skoro nic nevím. Pokud se opravdu chová jako opilec, je to smutný konec legendy, pokud svou fakturou vyprázdnil finanční fond na podporu studentů při revoluci, tak opravdu zásadní morální škraloup.
V diskusi nad jeho eventuálním kandidaturou na státní vyznamenání by to byly důležité okolnosti, které by bylo třeba vzít v úvahu.
Nicméně jsem překvapen, kolik lidí prožilo totalitu v Holandsku, aby tolik diskutujících vědělo, že se tam Hutka hrabal v popelnicích a na nohou nosil každou botu jinou, protože stejný pár se mu vyhrabat nepodařilo.
Pokud je to pravda, je to pro mě děsivé zjištění, nicméně bez dalšího nevím, jestli Hutku ponižuje. Nikdy se, pokud vím,  nechlubil, že chce do emigrace, a ani že by tam byl úspěšný, takže bych v tom spíš viděl vyústění toho kam až ho dostal režim.
Pokud to tedy není fake news.
V zářných raných devadesátkách, kdy jsme všichni věděli, že do tří let doženeme a předeženeme Evropu a že jsme vyvoleným národem, kterému v žilách koluje kapitalismus, bylo málo lidí, kteří řekli opak toho, co veřejnost chtěla slyšet. Já si pamatuju dva.
Jeden byl Čechoameričan a jeho upozornění, že americká svoboda vyznání, z níž jsme nadšeni, nám zakrývá to, že ten systém ve skutečnosti v lecčems kontroluje a usměrňuje život svých občanů víc, než ve svém konci skoro bezzubý socialismus.
A tím druhým byl podle mého Hutka a jeho povzdech, že západ je sice pestrobarevný, ale když se všechny barvy slijí dohromady, vznikne šedá.
Ale ty současné nenávistné komentáře jdou dál, urážejí Hutku i v jeho hudební tvorbě z doby před vynucenou emigrací.
Nevím, jestli teď víc hájím Hutku, jeho tvorbu a historickou pravdu nebo se snažím bojovat s troly
S malou a zbytečnou odbočkou konstatuju, že Hutka samozřejmě není Nohavica, a nevím, jestli to někdy tvrdil, takže tohle srovnání a z něj plynoucí odsudek je mimo mísu.
Ale něco mi stejně vrtá hlavou. Třeba Karel Gott a Michal David byli tehdy v rádiích, estrádách, televizi, spartakiádách, nešlo se jim vyhnout, 95% procent lidí o nich muselo vědět. Takže logicky někomu byli při tom povědomí lhostejní, jiní je milovali a jiní nesnášeli. A ti, co je nesnášeli, to teď stále využívají každé příležitosti to připomenout. Bojím, že částečně z povrchnosti předpokladu, že západní popoví zpěváci, kteří dělali kariéru kvůli penězům, fanynkám, slávě a radosti ze zpívání a plných sálů, jsou čistí, zatímco pokud to z přesně těhle důvodů dělal někdo za socialismu u nás, je padouch.
A pak se taky bojím, že v našem zpožděném hrdinství si mnozí nachází zpětně fackovací panáky a těm to dávají nekompromisně sežrat.
Ale ano, tak nebo tak, lze si představit důvody, proč někteří lidé urážejí Gotta a Davida.
Jenže jestli je znalo 95 % lidí, tak nejméně stejné procento lidí tehdy neznalo Jaroslava Hutku.
Nebyl v televizi, na spartakiádě, v rádiích, nebyl nikdy vnucován nikomu, kdo o něj nestál.
Dokonce myslím, že nebyl až tak důležitý ani jako nepřítel režimu, takže i když se občas proti němu něco objevilo, žádný kult amerického agenta kazícího naše děti nevznikl a nemůže tedy teď podprahově ovlivňovat naše pocity z něj.
Znali ho jen lidé, kteří ho a jeho hudbu měli rádi.
V sedmdesátých letech jsme na magnetofonových páscích šířili desáté kopie desek rockových kapel Deep Purple, Uriah Heep a desítek dalších.
A taky českých folkařů a mezi nimi na jednom z prvním míst Jaroslava Hutky.
V šťastnějších dobách hrál s přáteli na festivalech, v těch horších napůl ilegálně ve vysokoškolských kolejních klubech pro pár desítek lidí.
Pro mé až příliš laické ucho bych byl tehdy radši poslouchal víc jeho písniček na pomezí mezi folkem a kabaretem, on ale víc hrál Sušila a moravské balady.
Je znakem stáří, že se nedokážu propojit s mladými lidmi. A tak jim mohu jen neupírat jejich duchovní propojení a sounáležitost třeba při technoparty a hiphopu. Opravdu jim to neupírám, věřím, že to mají. Stejně tak asi oni nepochopí, co to bylo v sedmdesátých letech, když celý sál, ať už s desítkami nebo stokami lidí, zpíval s Hutkou jeho písníčky.
Okolo zuřila tesilová normalizace, a v nás rock a folk a v těch pár hodinách jen několikrát do roka čistý svět sounáležitosti. To, co jsme ve společnosti měsíce žili, ten vnější svět, to bylo jen jako, to, co jsme prožívali s Hutkou, to jsme byli my.
V jiném žánru to pro nás dělali Vodňanský a Skoumal a samozřejmě další folkaři a rockeři, ač jsme jim tak tenkrát asi neříkali. Když někoho znáte jménem a má pro vás cenu jako člověk, neříkáte mu profesí natož nějakým žánrovým zařazením.
Nechápu, jak z těch desítek tisíc tehdejších vděčných spiklenců mohou dnes zbýt jen desítky nenávistných urážečů.
Kde jsou ty tisíce dobrých lidí, když se ubližuje člověku a přepisuje historie?
Po roce 89 vyšlo dvoualbum Hutkova koncertu, technicky tam mizerné, že se ho bojím poslouchat. A ze starých kazet klubových nahrávek se sype prach.
Ano, mám Hutku rád a byl pro mne vzorem a mám s ním dva krásné zážitky, byť jeden vlastně se špatným koncem.
Chodil jsem tehdy na gymnasia v Trhových Svinech, kterému řediteloval pan Hesoun, tehdy samozřejmě soudruh. Komunistický ředitel, který mě z titulu ideologie musel občas stíhat, ale lidsky chránil a pomáhal. Nebyl moudrým starcem před důchodem, ale mladý, v tom nebezpečném karierním věku, který většinu lidí tehdy semlel, ale jeho, myslím, ne.
Takže nám dovolil přes protesty ideologů školy vydávat studentský časopis nadto s tehdy nevhodným názvem Student.
A já, ve svých asi sedmnácti letech v něčem podivuhodně nebojácný, chodil za umělci, kteří v Trhových Svinech vystupovali a dělal s nimi rozhovory.
Jednou jsem přes známou zjistil, že v kolejním klubu vysoké školy v Budějovicích bude Hutka a napadlo mě tam nejen vyrazit, ale i s ním udělat rozhovor. Bylo to zřejmě v roce 1976, ale jist si nejsem. Známá nakonec nedorazila a já tam jako úplně cizí byl mezi vysokoškoláky tedy sám.
V přestávce jsem vzal drze kazeťák a šel se zeptat, Hutka řekl, že ano, a místo toho, aby šel popít a podepisovat se fanynkám, povídal si se mnou. Vím, že mě zároveň zklamal i ohromil, nemluvil prvoplánovitě proti režimu, byť jsem mu vhodné otázky podsouval. Naopak řekl, že právě teď je bez zákazu a to, že hraje tady v klubu pro desítky lidí, a ne v budějovickém kulturáku (to slovo skoro určitě řekl), je tedy věcí osobního přístupu pořadatele tady a tam a ne vina komunistů. Povídali jsem si, Hutka mě nevyháněl, ale pak řekl, že by měl asi zase zpívat, a já s hrůzou zjistil, že všichni sedí na svých místech a rozhovor poslouchají. S omluvou jsem se vrátil do poslední řady, snad nechal ještě zapnuté nahrávání, doma si kazetu ještě několikrát poslechl a napsal z ní ten rozhovor. Byť jsem otázky na téma diktatury komunismu vynechal, i tak byl rozhovor otevřený a bez nějaké vědomé vnitřní cenzury, tu vnější jsme vůbec neměli.
Student vycházel v jednom výtisku velikosti A0, který visel na zdi chodby gymnázia, zřejmě jako měsíčník, to si teď neuvědomuju. Vím, že tam stávalo o přestávkách povícero čtenářů, někteří i s blokem, do nějž si k naší radosti některé příspěvky opisovali.
Pak jsem potkal na novohradském náměstí spolužáka z devítiletky, o němž jsem věděl, že dělá u státní bezpečnosti. Chvíli jsme si povídali coby spolužáci a on mě pak jako žhavou novinku ze své práce řekl, že v Budějovicích byl Hutka a měl tam koncert a dal rozhovor. A že všechny lidí v sále už našli, ale nemohou najít toho jediného, co s ním mluvil, že ho tam nikdo nezná.
Neřekl jsem mu, že jsem to já.
Kdyby to byl film, tak bych mu to řekl a on by měl dilema jestli na mě zavolat výjezdovku a prohledat byt rodičů, aby kazetu našel, nebo říct Vole znič ji a drž hubu.
Už se ho zeptám, nedávno zemřel.
Šel jsem domů a kazetu schoval, zničit jsem ji nedokázal.
Když pak po roce 89 byl v druhé vlně ministrem kde kdo, napadlo mě, že kdyby ministerstvo kultury dostal Hutka, mohl jsem mu skrz to disidentství dělat poradce.
Ne, to je vtip, ale kazetu jsem už nikdy nenašel.
Známá, která mě na koncert dostala, mi pak  s hrůzou vypravovala, že tam opravdu bezpečnost vyšetřovala a že tomu klukovi, co všechno pořádal, snad zabavili aparaturu a vyhodili ho ze školy.
To by mi bylo opravdu líto, byl bych toho spoluviníkem.
Na mě nikdy nepřišli a nikdo ve svinenském gymnasiu nepropojil rozhovor v Studentu s protistátní akcí.
I skrz tohle tedy vím, kým Jaroslav Hutka pro nás byl a co svou hudbou, zpěvem a humorem pro nás znamenal.
V konci režim dovolil Hutkovi vydat desku Stůj břízo zelená, která se měla původně jmenovat Hádala se duše s tělem, což komunisté nedovolili s logickým poukázáním na fakt, že duše neexistuje.
„Ale nehádali jsme se,“ řekl pak s přátelským smíchem po roce 89 Hutka. „Oni nemuseli, já nemohl…“
K tomu mám ještě jednu vzpomínku na jeho jiný budějovický kolejní koncert, který se tak protáhl, že mi ujel poslední vlak a já šel pěšky na Hrady, je to asi čtyřicet kilometrů, takže zhruba osm hodin, došel bych jen domů, vzal si tašku s učením a jel do školy, jiná volba stejně nebyla. Ale strašně mrzlo a já to někdy v jednu hodinu v noci v Nové Vsi na nádraží zabalil, že přespím v čekárně. Jenže ta byla zavřená, tak jsem zaklepal na výpravčího a ten, že samozřejmě, ale že se tam netopí a nemá uhlí, jedině že by stopnul osm šet dvanáctku, takže vzal červenou plácačku a uhlák a zastavil parní vlak od Velenic na Budějovice, který tu měl jen projíždět, podal jim prázdný uhlák, oni do něj nakutali z tendru uhlí, a on mi pak v čekárně zatopil. Než se kamna rozhořela, povídali jsme si, on říkal, že na Hutku jezdí na fesťáky, i když nevím, jestli se jim tak tehdy říkalo a jestli tedy řekl tohle slovo. A vypravoval zážitky kdo tam kdy hrál a kolik lidí přišlo a zpívalo a jak to bylo krásné.
A já mu řekl proč mi dneska ujel poslední vlak.
Jaroslav Hutka totiž přišel na koncert s omluvou, jestli by nám nevadilo, kdyby si tu s ním trochu na kytaru zabrnkal jeden jeho kamarád a my samozřejmě že ne, že nevadilo a tak ten kamarád přišel.
Byl to Radim Hladík.
Tady bych měl končit, protože nic silnějšího už nenapíšu, ale neodolám.
Já si vůbec nepamatuju, kolik a jestli vůbec jsme za ten večer něco platili, možná to platilo ZO SSM školy jako večer sovětské písně, to pravdu nevím. A i když vím, kdo je Radim Hladík, tak stejně v něčem už nemůže být tím, čím byl tenkrát, náš kytarový bůh, sólový kytarista Blue Efectu, něčeho pro nás mysteriózního. A člověk, který prý odmítl nabídku skupiny Deep Purple, aby s nimi jako sólák hrál, takže se museli spokojit s Blackmoorem…
Nehrál s Deeep Purple na stadionech za marky, libry a dolary, ale byl tu s námi, padesáti spiklenci.
Nemůžu říct, že rozumím hudbě, ale třeba obdivuju a nechávám se nést vršením emocí v blues, kdy každých dalších dvanáct nebo čtyřiadvacet taktů, co já vím, je třeba jen o jeden tón jiných než těch předcházejících, nebo ani o to ne, jen o malé zrychlení nebo zesílení, ale přesto ta hudba roste a nabývá jako silný příběh.
Nenapadlo mě, že takhle jde hrát moravské balady.
Hutka a Hladík, někdy hlas a doprovod, ale nejčastěji rozhovor dvou kytar.
Nikdo to asi nenahrával a já měl už v té chvíli hrůzu, že se ta krása ztrácí v prostoru jen pro nás pár tady.
Byl to neskutečný večer, neskutečná síla, kterou jsme pak svým vypravováním předali dalším násobkům lidí a i oni se nadchli vědomím toho, že to je, a že to bylo malý kousek od nich, Hutka s Hladíkem tady v Budějovicích, i proto byli šťastní a přežívali snáz zmar kolem sebe.
Do prdele, neříkejte mi, že ti lidé byli tupci, že Radim Hladík je nýmand, co neumí na kytaru a hraje za malý rum s každým opilcem, a neříkejte mi, že Hutka nic nedokázal a neznamenal.
Řekněte mi, kdo jste vy.
Nebo radši ne.

Leave a comment

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.