Velešínský advent

Je to dva roky, co jsem napsal o našem tehdy loňském velešínském adventu, takže od něj teď uplynuly tři roky. A já od té doby asi nenapsal nic hezčího vánočního. Vám se tehdy to povídání líbilo, byl to asi můj nejčtenější článek tady, ale mně se nepodařilo ho nikde udat. Vzdal jsem všechny pokusy poté, co mi v jedné redakci řekli, že se jim tak líbí, že si to všichni přečetli, ale nemají na něj místo.
Nebo řekli Ale co s nim?
To je jedno.
Tak jsem se chystal se vám teď omluvit za nové zveřejnění. A zdůvodnil bych to asi i nadějí,
že po těch dvou letech jsou tu i noví lidé, co ho ještě nečetli.
Pak jsem si řekl, že televize opakují stejné vánoční pohádky nejen každý rok, ale několikrát za týden, tak co bych ne já…
Ale je to pořád spíš omlouvání se.
Já si prostě rád znovu přečtu o panu Rouhovi a jeho betlému a o Rybově mši a velešínských pěvcích, té smečce, letící se mší zimní krajinou.
Chvíli jsem tedy přemýšlel, že tyhle dvě silné a krásné věci z fejetonu vypreparuju a nechám je samotné.
Ale pak jsem si řekl, že bez toho mého a našeho života kolem nich by příběh nebyl celý.
Proč se vlastně pořád omlouvám…

Náš loňský velešínský advent
(psáno a zveřejněno o adventu 2017)

Kdybych se inspiroval blogy a internetovými diskusemi, psal bych o islámu, imigrantech, EET a stydění se za prezidenta. Je zvláštní, že za prezidenta, ministra financí, naše politiky obecně, policisty, justici, fotbalisty, rozhodčí, a vůbec český národ, se stydí kdekdo, ale za sebe nikdo.
Chvíli jsem přemýšlel, že bych byl progresivní a začal s tím já, ale nakonec jsem si to rozmyslel.
Něco málo aktuálního ale napíšu.
Byl jsem v úterý někdy kolem třetí hodiny odpoledne svědkem dějinného okamžiku. Měl jsem ten den dvě přednášky, jednu tříhodinovou dopoledne na vysoké škole a pak večer druhou v Horké vaně. Mezi únavou z  přednášky první, a soustředěním na přednášku druhou jsem si pustil k svačině televizi. Běžel tam sitkom Teorie velkého třesku. Někdy v půli dílu, právě něco zásadního říkal Howard, a v tom v půli věty a v půli slova cvak a naskočily reklamy, natvrdo. Ne že to v Primě přerušili kvůli reklamám, oni ten zbytek dílu vůbec nedovysílali a celý ho nahradili reklamami. Kolem třetí hodiny běželo asi patnáct minut reklam, pořad se prostě nedovysílal. A já u toho byl! Já to viděl, budoucnost naší kultury.
Hned v sobotu se stejné stanici zase povedlo pustit jeden seriál s dvěma zvuky najednou, ten původní německý byl hlasitější, český dabing byl nesměle slyšet v pozadí, nechci z toho vyvozovat nic o českoněmeckých vztazích, ale celé to bylo takové kakofonické a nepříjemné. Schválně jsem čekal, kdy si toho na Primě všimnou, ale nevšimli, všichni tam asi ládovali do vysílání reklamy a o ty blbosti mezi reklamami se tedy nestarali.
Jo to vlastě dost příznačné, že v televizi, která žije z toho, že se na ní dívají statisíce a miliony lidí, není ani jeden jediný, kdo by se na ni díval.
Inu Vánoce, inu nové časy.
Ale já dnes nechci psát negativně.
Napíšu něco o zážitcích z času loňských vánoc.
První byl advent ve Velešíně.
Mají tam dům Kantůrkovec. Zvenčí krásně opravený, uvnitř ponechaný v původním stavu a, ač na náměstí, dvůr venkovského stavení, byt s křivolakými klenutými zdmi a vrstvami malování, které se za ty stovky let vyzdrcalo do vrstevnic mapy světa s ostrovy a hlubinami.
Nábytek je tam, jako byste otevřeli byt po prababičce. Jakoby to tu tak nechali manželé Šítalovi, kteří tu mají obrázky a tak to vypadá, že to byl jejich byt, ale to nevím.
Už nežijí, mají tu společnou fotku, takoví dva usměvaví lidé jako z knížky od Boženy Němcové
Začali malovat až nějak v důchodovém věku a pana Šítala bych vlastně neměl mít rád, protože prý řekl, že je lepší malovat, než aby se toulal po lesích. Ale já mu to odpouštím.
Ostatně kdybyste viděli malovat mě, poslali byste mě také raděj do lesa, a někteří i daleko dál.
Lidé mají dělat to, k čemu jsou na světě.
Šítalů malovali obrázky tak jak uměli, čemuž se říká naivní umění, ale myslím, že ten termín nevystihuje podstatu.
Malovali svět kolem sebe, krásné věci, práce na poli, kousky písniček a básniček.
Něco malovali i podle pohlednic, které si koupili na výletě po českých zemích.
Dnes to cvakáme telefonem, desítky nebo i stovky fotek denně, a protože paměť na kartě je skoro neomezená, štosujeme to na ní. Šítalů si koupili pohled, aby nezapomněli, kolik měl zámek oken a kostel věžiček, na to už jim jejich paměť nesloužila, ale pak si to namalovali stejně spíš tak, jak si to pamatovali oni.
Pan Šítal se prý trochu zlobil na paní, že má obrazy rozmazané, zatímco on maluje hezky ostře, ale myslím, že paní měla v obrázcích  o kousek víc malování a poezie.
Ani nevím kdo z nich namaloval obrázek se složitým názvem, jehož jednotlivosti jsem zapomněl, ale v podstatě to bylo takhle – 22. února 1936 přišla srnka na snídani do kuchyně k vdově Lejsalové.
Na obrázku je chaloupka, sníh a srnka. Tu paní si nevybavuju, ale asi tam také je.
Obrázek namalovali dvakrát, ani nevím, jestli každý svůj, nebo se jim ten první nelíbil, nebo se jim naopak líbilo, že srnka přišla v mrazech k člověku se ohřát a něco sníst a tak si to namalovali pro radost ještě jednou.
Celé Šítalů dílo bylo zachráněno v jeden okamžik, kdy někdo odpovědný potkal někoho s vozíkem s papíry a zeptal se ho Co to vezeš? a on vezl Šítalů obrázky do sběru.
Stačilo, aby se ti dva lidé nepotkali a bylo by po všem a mimo jiné bychom ani nevěděli, že 22. února 1936 přišla srnka na snídani do kuchyně k vdově Lejsalové i když to bylo jindy a ta paní se jmenovala jinak.
Mezi bytem a zvýšeným podlažím je jedna pec na chleba, ve dvoře druhá.
A ve zvýšeném podlaží byla dřív krásná expozice staré školní třídy.
Teď právě tu byla výstava betlémů. Všechny byly krásné, ale mě nejvíc zaujali dva tvůrci.
Pán, nástrojař, dnes už víc než osmdesátiletý. Dělá figury poctivé a přitom jednoduché, jakoby byly figurami na šachovnici. Mají v sobě zjednodušení tvaru a přitom zvýraznění osobitosti. Jen to, co tam má být. Moudrost stáří?
Druhý je mladík s čírem na hlavě, bylo mu na počátku práce prý asi dvacet osm. Teď už je mu něco přes třicet a číro nemá, ale pořád vypadá se svou basketbalovou postavou a moderním oblečením jako majitel fitka, autoservisu nebo baru.
Třeba i je…
Dělá krásné věci. Do hruškového a třešňového dřeva vyřezávaná votivní sousoší. Jakoby je vytvořil klášterní řezbář před stovkami let. Tak precizní a zároveň měkké, živé.
Kdyby byla jeho díla vystavena v expozici prací starých lidových řezbářů, divil bych se jejich zachovalosti, ale nepochyboval o pravosti.
Ve sklepení Kantůrkovce je před Vánocemi Rouhův betlém. Takhle napsáno není poznat jestli je to historické pojmenování nebo jestli nějaký pan Rouha žije. Žije a betlém průběžně dělá, skoro celý život. První figurku vyřezal, když mu nebylo ještě ani sedm let, dodnes je v betlému, zatím poslední vždy pár dnů před novou instalací betléma.
Stavby a figurky nedělá jako pohádkový svět, skoro každá jednotlivá věc na něm odpovídá předloze. Moravský kroj je přesně z jedné konkrétní vesnice, papírna má v sobě pohyblivé stroje, stoupu a holendr.
Tedy, pokud se nepletu…
Postavy v betlému mají většinou svou živou předlohu.
Jen Václav Klaus, hasící stavení, ne, to je prý náhoda.
Taky, proč by Klaus něco hasil, že jo.
Jinak je v betlému spousta dřívějších i dnešních živých Velešíňáků, je tu i kněz Kamarýt, který kdysi ve Velešíně spolkový život rozhýbal.
Během desítek let dělal pan Rouha betlém různými způsoby, ale nikdy nic nezatratil a nevyhodil, vše tu je dodnes a vzájemně si nevadí. Jako krajina, která se v čase proměňuje, nové věci přibývají, ale staré se neztrácejí. Alespoň v betlému pana Rouhy to tak je.
Stavby teď dělá s povrchovou úpravou skutečného štuku. Takže když se ho žena na podzim ptala, co bude dělat odpoledne, a on odpověděl, že bude štukovat stodolu, nespílala mu, že kvůli betlému zanedbává hospodářství, ale ještě mu do stodoly přinesla svačinu. Ale nemohla ho najít, nebyl ve stodole na dvoře, byl v dílně a piplal se se stodolou pro betlém.
Jen zelí na políčku betléma pan Rouha nedělá, to je pravé nebo skoro pravé, jsou to maličké hlávky keříčkové kapusty. Jako správný zemědělec se pak musí o tohle políčko starat, aby nepřetáhl agrotechnické lhůty a kapusta, povýšená tu na zelí, mu neshnila.
Jednou prý nestihl poslední práce do oficiálního otevření a tak na dvorku Kantůrkovce Jarda Bartizal natahovanými projevy o morálním přesahu díla držel na uzdě lačné návštěvníky, zatímco skutečný Morální Přesah Díla vevnitř ještě dolepoval koledníkům vousy…
Pan Pavel Rouha je zemědělec a u svého Betléma byl a podal mi ruku. Připomněl mi tím pohřeb mého dědy, také zemědělce. Tehdy před čtyřiceti lety jsem byl pubertální gymnasista, a když mi kondolovali dědovi vrstevníci, hospodáři z časů bídy a dřiny první republiky, byl jsem unesený jejich rukama, klepety, která se stěží ohnula. Jen otevřít a zavřít, nic mezi tím. Kůže zrohovatělá, svaly zkamenělé prací a námahou, podkovy z ohně by ty ruce mohly tahat, ovar při zabíjačce z vařící vody, kopřivy holou rukou na jaře housatům. Jen nevím, jak to mají s hlazením, drsné a na povrchu necitlivé… Musejí se jen zlehka dotýkat, jen se vznášet nad tím, co hladí, jako když se chtějí dotknout kapky rosy na pavučině nebo vzduchem poletujícího chmýří odkvetlých květů.
Ale samy asi radost z hlazení cítit nedokáží.
Když tyhle ruce tenkrát při pohřbu stiskly tu mou, cítil jsem v nich celý svět mého dědy, v tom stisku bylo víc než ve všech slovech pohřbu.
Pan Rouha má ruce stejné. Řekl jsem mu to.
Od vidlí, odpověděl, a já to cítil jako poctu těm rukám.
Takže k tomu všemu umějí ty ruce vyřezat úsměv na figurce drobnější než panenka, umějí udělat kouř na ohýnkem a namalovat kvítí do zahrádky menší než dlaň.
Pan Rouha stál u betléma a usmíval se. Pro tyhle chvíle ho prý každý rok staví. Pro to, aby si pak s lidmi užil radost, když ho vidí znovu prvně.
Já Vám, pane Rouha, rozumím, tohle je nade vše.
A ještě jednu věc jsem pochopil. I když se betlém staví každý rok vždy ve stejném prostoru, přesto (nebo proto?) tam prý pan Rouha bývá nejdřív celý den sám a na to prázdné místo se dívá. Pak najednou krajinu betléma toho roku uvidí, najednou, v jediné chvíli.
Bylo to tam ve Velešíně krásné, plno lidí, dětských andělíčků a koled se smyčcovým souborem. A ti, co stáli v pozadí toho všeho, těch výstav a akcí, tedy lidé od velešínské kultury, stáli i teď v pozadí, nechali věci plynout, dávali jim místo. Bylo to krásné.
Jenže pak nás Jarda Bartizal pozval na Rybovu mši na Štěpána do Velešína.
Jana kývla.
Jarda dodal, že ale v plné palbě bude Rybovka ve Zlaté koruně 21. prosince. Zpívá tam také velešínský sbor, ale sólisté a orchestr jsou profíci z Budějovic.
Jana kývla podruhé a mě se nikdo neptal.
V zásadě jsem nastavený na říkání Ne na cokoli, protože nějak předpokládám, že nebudu moct nebo nebudu chtít, ale hlavně to říkám nějak automaticky.
Tady se mě automaticky nikdo neptal.
Jana říká vždycky ano, tak se ptají jí.
V úterý, v den koncertu, jsem pak ale byl za chlapa, o samotě s věrným psem po boku se mi to někdy povede, takže když mi Jana mši připomněla, odvážně jsem jí odsekl Já myslím, Jano, že spíš asi ne. Ona řekla, že tedy pojede beze mě a já řekl, že mě asi špatně pochopila, že samozřejmě jedu.
Rád, Jano, rád!
Rybovu mši pouštíme z desky vždy na Vánoce u stromečku, na Štědrý večer, je to takový náš rituál, stará vinylová deska s krásným praskáním. Naživo nevím, jestli jsem Rybovku kdy slyšel.
Kostel ve Zlaté Koruně je dlouhý, ze skoro čtyřiceti řad lavic jsme se propracovali asi k třicáté, k orchestru a sboru jsme to tedy měli jen o málo blíž než do Vatikánu.
Dvě boční lodě kostela byly prázdné bez lavic, takže tudy mohli lidé volně při mši procházet a takže procházeli. Každý, pravda většinou jen jednou dopředu a pak zpět, ale pořád. Děti tu hravě skotačily, jejich maminky klapaly koženými podrážkami.
Vadí mi to.
Ale Rybova mše byla krásná, na konci ještě přidali Narodil se Kristus Pán, celý kostel stál.
Opravdu bylo dobře, že jsem tam Janu vzal, i když se jí nechtělo.
Po mši jsme se ještě potkali se spoustou známých lidí a přátel, přišel i Jarda Bartizal. Kdo ho neznáte, je to rocker v nejlepších letech, zpívá se dvěma kapelami, a když promluví svým hlubokým sametových chraplákem, ženám se podlamují kolena. Ale teď zpíval v elegantním šedém kabátu až na zem, krásné šále a motýlku. Nádherný chlap s velkou úctou k tomu, co dělá. Moc jim to v té Zlaté Koruně s jeho paní slušelo.
Zeptal se, jestli přijedeme ještě i do Velešína, a já se zachoval jako chlap pevných zásad a řekl, že to už ne, tedy chtěl jsem to říct, ale jak jsem musel chytat Janu, co se jí podlomila kolena, tak jsem to nestihnul, a jen zaslechl Jany Ano, rádi, Mistře…
Do Velešína jsme tedy jeli, vzali jsme sebou i mou dceru Kačenku. Neměla to tehdy lehké a tak jsme ji na výstavě betlémů koupili anděla strážného.
Andělku.
Dlouhá štíhlá slečna se srdcem v ruce, zavřenýma očima a líbezným úsměvem. Pokora i něco poťouchlého, trochu bolesti a tak. Prostě Kačenka.
Ale nemůže si sama sobě přece být strážním andělem…
Večer byla Rybova mše.
Když je na ni člověk podruhé, bere se jako odborník.
To už přijela také Jany dcera Terka a tak jsme byli v kostele i jako vyslanci dvou rodin. A ještě přijel Kačky kamarád. Objevil jsem volná místa, tentokrát asi tak v desáté řadě, hodně jsme si ve Velešíně proti Zlaté Koruně polepšili. Seděl tam sám pán a na mou otázku jestli je volno, řekl, že ano. Podle Terky takovou chybu udělal naposledy v životě, protože se nás pak do lavice pro pět lidí vmáčklo pět, což vypadá dobře, ale on byl ten šestý, vlastně první. Mít lavici nejdřív sám pro sebe a pak z ní co chvíli při našich mexických vlnách vypadávat do uličky, to zabolí.
V kostele svatého Václava ve Velešíně se zpívá Rybova mše bez sólistů, všechno sborově, i sólové party. To jsme věděli od Jardy dopředu.
Nastoupil orchestr, určitě ne o moc menší než ve Zlaté Koruně, začal potichu hrát Narodil se Kristus pán, lustry v kostele zhasly, a s malými červenými světýlky začal nastupovat sbor. To bylo lidí, už jen ten nástup po tmě a to, že se při něm nikdo nezranil a všichni navíc našli své posty, ve mně vyvolalo bezmezný obdiv k tomuto tělesu.
Dohromady bylo účinkujících snad padesát.
Jak často tu tolik lidí bývá v lavicích? A teď tvoří lidský oltář.
Seděl jsem tak, že mi velký muž přede mnou zakrýval výhled na střed orchestru a sboru. Takže jsem si tenisově vždy musel vybrat, jestli se dívat vlevo nebo vpravo. Vlevo nahoře z mého pohledu stáli tenoři, vpravo basy.
Tedy… já myslím, že to byly basy. Protože ještě jsou tu barytony, že ano…
To byla taková krása! Jak jsem řekl, jsem velmi zkušený posluchač Rybovy mše, tahle byla už druhá v mém životě. Mohu tedy nejen poslouchat, ale i se dívat. To jsou tak krásní chlapi!
A v těch velešínských je přesně to, co si pod jejich hlasy představujeme.
Kdybych byl Forman a točil film o Rybově mši, obsadil bych právě a jedině tyhle.
Na tenorech je znát, že vědí, že tenor je král a že nemusí nic dokazovat, že nad něj není.
Ten z mého pohledu úplně vlevo byl starší pán, typický emeritní profesor z první republiky, usměvavý ale také s přirozeným vědomím, že tu reprezentuje Pavarotiho a tak si nehodlá zadat. Vedle něj zřejmě jeho nástupce na katedře egyptologie, také už profesor, ale zatím bez břímě seniorské odpovědnosti. Takže se usmíval skoro blaženě. Až bude zkušenějším tenorem, už to dělat nebude.
Hrdinní tenoři sice ve sboru, ale zpívající společně sólové party. Sebejistě, prostředkem ulice.
Hlasy chirurgů hudby, řezající vám do srdce.
A pak zpívají basy, ty jsou vpravo, já na ně přepnu, a vidím, že na jejich z mého pohledu pravém křídle stojí dva vousatí mladí muži, spíše hubení. Jsou si podobní, možná bráchové?
Basy nejsou tenory, a tady je vidět, jak jsou to zas jiní chlapi. Dřevorubci vážné hudby. Bože, když to rozjeli a opřeli se do zpěvu… Nemusejí si asi tak hlídat tón, a tak, když mají zpívat forte fortissimo, vezmou za to. Jo, tenor je vejška, ale bas je síla.
Úplně vidím, jak na turné tenoři o přestávkách mezi koncerty luští ve svých pokojích sudoku nebo si čtou Homéra v originále, zatímco basáci mastí v bufáči mariáš.
I tihle basáci zpívali sólové party a byla krása se dívat. Ti dva na kraji měli takovou radost z hudby, že ji prožívali i tělem. Jakoby stáli u mikrofonu před kapelou, ve světle reflektoru.  Nehráli divadlo pro lidi, prostě to tak cítili, nebyla to choreografie, to hudba pohybovala jejich těly.
A jak to ten Ryba napsal, to občasné střídání tenorů a basů, já se díval chvíli vlevo na smečující pány tenory a vpravo na returnující basy jak na finále Wimbledonu.
Oboje jsou chlapi, sakra chlapi a já neumím úplně popsat jak a v čem jsou jiní.
Tenoři a basy.
O tom, co se dělo vprostřed sboru, moc nevím, tam jsem měl široká záda toho pána přede mnou. Ale všechno to vření hlasů na kraji zvuků a pódia něco silného drželo pohromadě, tak to určitě bylo odtud.
No, a pak by tu soprány, ženské hlasy.
Nevím kolik toho je zásluhou právě Rybovy skladby a kolik tohohle sboru, ale z těch mě mrazí nejvíc. Několikrát nečekaně vpadnou do skladby v celé síle, je to něco neskutečného a vůbec největší emoce celé mše.
Asi to tak není z hlediska hudby, ale já tam cítím nahoře vedoucí hlas, jeden jediný hlas přede všemi. Ne jako sólo, ne jako jinou linku, zpívá to samé co ostatní.
Ale je první. Silnější, ostřejší, rozhodnější… Vůdčí.
Za ním tam pak slyším ještě dva nebo tři jiné hlasy také rozeznatelné, také silné ale s malým odstupem za tím prvním.
A k tomu mohutný chór hlasů dalších.
Myslím, že právě tyhle tři roviny jsou to, proč mě tak ženský sbor pohlcuje.
Cítím ho jako Markétu Lazarovou, jako Trnkovy Staré pověsti české.
Vím, že tam sbor stojí, dívám se na něj. Ale stejně ho v té chvíli vidím letět krajinou, stíhat vlky nebo nepřátele, s plnou silou, hrozbou. Já je vidím letět krajinou mrazu a nevlídnosti, krajinou syrovou, odhodlané, nezastavitelné.
Nezažil jsem to nikdy.
V Rybově mši je pak jedno místo, myslím v třetí části, kdy se všechny hlasy v ostrém střídání vzájemně a současně perou. To není mše, to je bitva, bože, to je síla.
Je to zároveň současné a moderní, zároveň oproštěné od pomíjivosti stylu a doby, nadčasové.
Ale ještě k těm ženským sopránům. Až po koncertě jsem zjistil, kdo je sólistkou, byla to brunetka, odpovědná a soustředěná. Ale já při mši víc sledoval krásnou rusovlásku, v jejímž nasazení jsem poznával ten vůdčí hlas. Když nasadila, zaklonila trochu hlavu a její ústa vytvořila Munchův výkřik, jakoby bolestný. Ale já ji hrozně záviděl, cítil jsem, že zpívá úplně naplno. Já myslím, že už to nebyl zpěv, na začátku byl tón, to ano, přesný a správný, ale pak už jen čistá energie, emoce, veškerá síla bez omezení. Víc, víc, víc, nejvíc, nepřestávat.
Cítil jsem, že musí cítit blaho, bolestivé, vysilující, ale blaho.
Myslím, že tohle nemohou úplně dát chlapi, určitě ne tenoři. Pořád se musejí trochu hlídat, pořád musejí myslet na to, aby byli dobří.
Je to tak i v milování, v tom na hranici možného prožitku nebo už za ní. Žena se dá naplno, ale muž musí pořád trochu myslet na povinnost vysokého cé…
Potkal jsem tu rusovlásku po koncertě a zeptal se jí na to. Ne na to milování, na zpěv v té nejsilnější chvíli.
Řekla že ano, že to tak je, že to tak má.
To je přece krása!
K tomu myslím, že je krásné být součástí sboru, kde všechno do sebe zapadá, kde každý je důležitý a kde, když je někdo dobrý, tak sice za sebe, ale pro blaho díla všech, může dát něco navíc, být slyšet, vidět, být v té chvíli první… a pak se pokorně stáhnout a radovat, až to dá jiný, přát si to, přát mu to, pomáhat mu v tom a prožít radost z jeho chvíle.
Jarda Bartizal právě začal Janě diktovat program dalších koncertů a já se snažil ji při jejím pátém nadšeném Ano odtrhnout.
Ještě jsme vystáli frontu na Betlém pana Rouhy, zas u něj byl, a zas se vlídně usmíval a po tisící odpovídal trpělivě na stejné otázky.
Ruce vzal sebou.
Na rohu náměstíčka jsme pak uctivě pozdravili pány tenory, noblesně se usmívající, a jeli jsme domů.
Tam bylo zatopeno a jídlo a všichni dostupní blízcí pohromadě.
To byly naše loňské Velešínské Vánoce.
 

Leave a comment

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.