Jak jsem letěl letadlem

Jako bylo desítky let znakem moderní doby létat, bude teď asi chvíli mezi lepšími lidmi nóbl nelétat. I když si nemyslím, že by se to nějak výrazně uchytilo, každý nemá na jachtu, aby s ní ekologicky brázdil po vlnách z Evropy do Ameriky.
Je zvláštní, jaké mohou mít lidé pro nelétání různé důvody, třeba prostý strach, nebo v letadle blinkají, pak třeba obavy z terorismu či inovací inženýrů boeingu.
Což mi připomíná prohlášení jednoho z inženýrů boeingu – „Nejen že bych do toho v životě nesedl, ale jsem i proti tomu, aby mi to létalo nad barákem!“
Já letěl za celý život letadlem jen jednou, což je mimochodem míň, než můj otec, který se narodil za Rakouska-Uherska.
Některé zážitky ale vystačí na celý život.
Byl jsem tehdy vychovatelem v letecké továrně Rudý Letov a z toho titulu občas jezdil s učni po republice na různé soutěže v rámci resortu leteckého průmyslu, nebo jak jsme se to jmenovali. Jak jsme se jmenovali my, vychovatelé, bývalo taky někdy jedno, jeden z pořadatelů soutěží na nás volával jmény podniků, takže když se ozvalo „Soudruhu Rudý Letove, přejdi si na další stanoviště!“, věděl jsem, že se mám zvednout a táhnout o nástěnku dál.
Žít o jednu až dvě generace dřív, udělal bych jako zapálený spisovatel pod uměleckým jménem Rudý Letov možná pěknou literární kariéru, ale to jsem prošvihnul.
Takže jsem byl s učni tuším v Gottwaldově a chystal se zjišťovat, kdy nám jede rychlík zpět do Prahy, když přišel dálnopis. Považte, mně, chlapci z pohraničí, přišel dálnopis! Byl psán strašně moderním písmem a já cítil, že jsem postoupil o tři kasty výš.
A pak se mi blahem zatmělo před očima.
Bylo tam napsáno, že domů letíme speciálem generálního ředitele, let ČSA není povolen.
Ty jo, já poletím speciálem generálního ředitele!
Tak jsem se těšil, že jsem se zapomněl bát.
Úplně jsme to viděl, to betonové letiště, radary, prosklenou odbavovací halu, nádherné letušky a piloty v uniformách kapitánů oceánských lodí. A ten interiér pro vyvolené, určitě to bude v kůži a s koberci, jistě rudými.
Autobus městské dopravy ale zastavil u nějakého venkovského fotbalového hřiště a řidič po nás chtěl, abychom vystoupili, že je tu konečná.
Byl tu jen takový trochu větší domek, co mívají nápisy Domácí – Hosté a lavičky před ním. Lidé od autobusu k němu nicméně šli, tak my taky, a zblízka uviděli nápis Letiště.
A za ním naštěstí stála ta nádhera generálního ředitele, naleštěný Turbolet L 410 v barvách trikolóry.
Krásné letadlo.
Ale pak jsem si na obzoru všiml podobného stroje, jenomže ohořelého. Bylo mi jasné, že to bafnulo na zemi, s tím by žádné letadlo přistát nemohlo, ale i tak ho tu neměli ukazovat, protože ten pohled nutně musel cestující veřejnost deprimovat, mě tedy určitě.
Znervóznil mě i pobuda, už teď po ránu tu podřimující na lavičce. Za komunistů byli pobudové zákonem zakázáni a tenhle tady přímo na letišti?
Byl v montérkách, neuvěřitelně promaštěných olejem. Předtím a potom jsem takové montérky viděl jen na pracovnících, opravujících těžkou hydrauliku. Ale kde by se těžká hydraulika v letadlech vzala?
Šli jsme dovnitř do té budovy Domácí – Hosté.
Byla tam hromada kufrů a asi deset postávajících lidí.
Takže nepoletíme sami.
Trochu mě to zklamalo.
Všichni mluvili šeptem jako hosté na pohřbu, když čekají, než budou moci vstoupit do smuteční síně.
Pak přišla krásná letuška v uniformě a oznámila nám s omluvným úsměvem, že let se ruší, protože Praha nepřijímá.
K mému překvapeni se lidem jakoby ulevilo, vzali si kufry a odešli, já s učni za nimi.
Ve dveřích jsme ale narazili na pána v manšestrákách a ve svetru, byl hrubě pletený, ten svetr, a viděl jsem ho před tím na maršálu Montgomerym, asi ne přímo ten kus, ale byly si hodně podobné.
„Kucí, vy jste ty na Prahu?“ zeptal se pán, a já přikývl.
„Tak pojďte,“ otočil se zase ven.
„Vždyť Praha nepřijímá…“ řekl jsem překvapeně.
„To se týká ČSA, my jsem speciál, my letíme,“ řekl on a zase šel.
Ale já ne, tak se ještě jednou otočil a s úsměvem mě uklidnil, „Hele, ve vzduchu nás nenechaj, za to ti ručim“.
To by mě nejen nebylo uklidnilo, ale dokonce rozhodilo, nebýt toho, co jsem uviděl venku, a co dalece svou silou tuhle informaci přebilo.
Naleštěné letadlo bylo pryč a místo něj tam stál ten očazený vrak.
„Letíš s náma?“ kopnul pilot do spícího pobudy.
„Kam letíš?“ zeptal se ten, nijak zvlášť zaujatě.
„Do Prahy.“
„A proč?“
„Pro generálního.“
„Seru na generálního,“ odpověděl umaštěný pobuda v monterkách a zase zavřel oči.
Ten dialog mě dost překvapil.
V letadle za jedním kniplem seděl další chlapík, také oblečený v něčem hodně neformálním, ten náš za námi zabouchnul dveře a sedl si vedle něj.
Tihle dva chlápci ve vytahaných hadrech byli osobní piloti generálního ředitele?
Jeden šok překrýval druhý a já tupě postupoval do vozu.
Tehdejší Československo bylo jeden z mála států světa, který vyráběl letecké turbomotory, dost jsme se tím chlubili. Ale zatímco ty další státy na to měli techniku, my ne, takže lopatky těch motorů, co pak mají asi sto tisíc otáček, jsme neuměli udělat ani při všem ručním dopilovávání dostatečně přesně, čímž motory měly jednak jen asi desetinovou životnost, než by měly třeba srovnatelné kanadské, jednak z nich prý občas některá lopatka uletěla. Když to bylo na straně pryč z letadla, byla katapultovaná někam do vesmíru, když k letadlu, tak taky, ale nejdřív nadzvukovou rychlostí prolítla jeho trupem.
Nevím, jestli to byly jen historky pro strašení nás laiků, ale zkušení kolegové nám vždycky říkávali, Kdybys s tím musel letět, nesedej si vedle motorů, ale radši dozadu.
Podíval jsem se na vnitřní tapecírunk trupu a kolem motorů na něm bylo několik hrubě zašitých skob.
Kožené sedačky v letadle nebyly.
Bylo tam něco, co jsem znal ze školních bramborových brigád. Na ně nás vozil zemědělský přepravník osob, což je sice odporné slovní spojení, ale poměrně dobře vystihující podstatu. Jeho podvozkem byla Avie 30, dosahující nenastrojená na rovině rychlosti osmdesát kilometrů v hodině, na niž dali bednu, nazvanou skříň a do ní veliké a těžké maďarské sedačky, s tou skříní zcela vytěžující nosnost toho náklaďáku, takže jsme na brambory jezdili z kopce šedesátkou a do kopce krokem.
Od školy jsme ráno vyjeli v mrazivé mlze a na nedaleké pole dorazili za hřejivého sluníčka.
Ty sedačky tady v ředitelském leteckém speciálu byly typově úplně stejné jako v té zemědělské avii, jen daleko víc poblité.
Turbolet L 410 je jedno z nejkrásnějších letadel světa, ale hornoplošník. Ty jsou daleko hezčí než dolnoplošníky, tím byl tenkrát, tuším, sovětský Jak 40, vypadající jak přerostlé sportovní letadlo. Ale hornoplošníky měly špatné letové vlastnosti, hlavně při turbulenci.
Vyprávěla se v resortu letectví děsivá příhoda, jak letěl tenhle Turbolet někam do Košic nebo Kyjeva, to už nevím, pro sovětskou delegaci a nad Tatrami se s ní dostal do turbulencí a jim podobných jevů, které Jak 40 zvládá, a sovětští soudruzi tedy vlastně neznají, ale Turbolet v nich padá volným pádem.
Viděl jsem kdysi sovětský černobílý film, jak kosmonauti trénují stav beztíže, letadlo vystoupá a pak se střemhlav vrhne k zemi nebo vypne motory nebo tak něco. A adepti na kosmonauty tam asi tři minuty poletují od stěny ke stěně, odborně se tomu říká jak nudle v bandasce.
Takhle prý to bylo s tou delegací, jenže nebyla složena z nejsilnějších synů národa, ale funkcionářů, a taky nebyli ve sportovních teplácích s plínkami, ale reprezentativních oblecích.
Představuju si, jak to muselo vypadat v Praze u červeného koberce, když ti ideologií rudí, ale teď právě zelení soudruzi vystupovali, šlo to z nich prý v letadle ze všech otvorů.
Což jsme teď ostatně s učni na podlaze, stěnách a stropě letadla viděli.
Představuju si, jak jim tam soudružky v krojích nabízely chléb se solí.
Tehdy se prý pilot opravdu bál o svou budoucnost, ale ukázalo se, že tihle Sověti byli jednak odborníci a jednak soudní, nic z toho neměl.
Vedle sovětských delegací vozily Turbolety také stavebniny. Než se letadlo prodalo, muselo se zalétat, čímž si mimochodem odkroutil motor asi čtvrtinu životnosti do první revize. A protože náš náměstek tehdy stavěl rodinný dům, a v Praze nebyl cement ani okna, ale v Popradu ano, tak Turbolety létaly letecký most.
My se usadili s kluky dozadu, chlápci vepředu si vzali sluchátka, letadlo se zatřáslo a začalo pojíždět. Minuli jsme pospávajícího umaštěného pobudu, vír od vrtulí ho probudil, on nám zmizel za okénkem, ale pak se vedle něj zase klusající objevil, dohnal nás a předehnal, za pojezdu si otevřel dveře a prásknul sebou na sedačku za nimi.
A nejdřív zavřel, to jsem vlastně neřekl, a asi nebylo úplně samozřejmé.
Startovali jsme směrem na východ, Praha je na západ, takže se budeme točit a pak poletíme, věděl jsem tehdy jak dlouho, tuším čtyřicet minut.
Začali jsme stoupat, hned do mlhy, letadlo bylo logicky nakloněné směrem vzhůru, tak pod úhlem třicet stupňů. Než vystoupáme do letové hladiny, poletíme takhle, a pak se trup srovná do roviny, myslel jsem si. Po deseti minutách letu se mi zdálo, že už bychom měli být při tomhle vektoru nad mraky a po půl hodině na oběžné dráze Země, pořád jsme letěli brutálně šikmo nahoru. Buď tedy opravdu atakujeme kosmos, nebo v podstatě pořád čelíme pádu, jiné vysvětlení mě nenapadalo.
V Praze, když jsem se po několika týdnech byl o letu schopen bavit, se mě všichni ptali, jak se mi Turbolet pilotoval. Vůbec jsem netušil, že jsem si mohl říct a že by mi ho půjčili!
To by byl zážitek, nejen při vypravování vnoučatům, přestavte si to na sjezdu absolventů gymnasia, až bych lehce ležérně řekl, že jo, že Turbolet není špatný letadlo, trochu těžký na zadek a musíš si pohlídat vejškovky, ale jo… nepilotovalo se mi špatně…
Dodnes mě to mrzí, jen se utěšuju, že bez maček a cepínu, bych tam k pilotům nahoru po té šikmé podlaze stejně nevylezl.
Do Prahy jsem tehdy jezdil z Budějovic vlakem. Při výdobytcích komunistické logistiky musel rychlík často dělat místo vlakům s uhlím a dokonce, vzhledem ke zmršenému grafikonu, i lokálkám. Na vytlučených výhybkách dostávaly rozhašené podvozky vagonů takové šlehy, že jsem si někdy myslel, že vršek bude pokračovat rovně a spodek půjde z náspu.
Tak přesně takové šlehy dostával zadek Turboletu.
Opravdu, všude okolo mlha jak mlíko a najednou rána, jako bychom byli na výhybce nebo to vzali o patník. Ne že by se to volně zavlnilo, opravdu ostrá rána.
Zleva, zprava, člověk v mlze neviděl, odkud to přijde.
Čtyřicet minut, už bychom měli klesat, ale pořád se dereme ke hvězdám.
Čtyřicet pět minut, pořád nos nahoru.
Padesát minut, vepředu je rušno.
Padesát pět minut, piloti manipulují čudlíky.
Šedesát minut, něco se děje, jakoby pilotovali oba naráz.
Hodina a pět minut, piloti vepředu jsou buď maximálně soustředění nebo mrtví.
Hodina a deset minut, šedá šachovnice betonu, rána do podvozku, čenich dolu, druhá rána.
Jsme na zemi, ještě chvíli v bílé tmě někam jedeme a pak absolutní ticho.
Tedy až na oba řvoucí piloty.
Říká se sprostej jak dlaždič, ale tohle byl slovník, že by se kámen červenal.
Ukázalo se, že tu filosofii našich pilotů, že ve vzduchu nás rozhodně nenechají, nesdílel ani jeden dispečer žádného pražského letiště a nic neznamenal ani stranický úkol vyzvednout generálního ředitele.
Prostě nás nechtěli nechat přistát.
To se nakonec vyřešilo tak, že přecejen přistaneme na vlastním letišti ve Vodochodech, i když na něm není vidět ani na krok. Jenže při nějaké otočce jsme vletěli do koridoru civilních letů na Plzeň, do níž jsme tedy museli doletět, nad ní se otočit a vrátit se přes Ruzyni do těch Vodochod.
Spor mezi piloty byl o to, jestli větší kretén je ten, co do toho koridoru omylem vletěl, nebo ten, co nedotankoval. Řvali na sebe a každý měl svou pravdu. Neletět na Plzeň, bylo by paliva dost, mít dost paliva, bylo by jedno, kde to točíme.
Z hlediska Rudého Práva by naše zřícení někde u Plzně bylo jasným pokusem o únos letadla a důvodem přitáhnout zas opratě, pokud bychom havarovali při přistání ve Vodochodech, nadzvedl by možná jeřáb pár panelů a buldozer by nás tam zahrnul a Rudé Právo by pak tvrdilo, že únos se podařil a Němečtí imperialisti ho svým mlčením kryjí a ještě jim šlohli letadlo, aby se technologicky posunuli.
Při přistání jsem si málem prokousnul tvář, jak to s námi šlehlo, ale ten umaštěný pobuda měl asi nějaký výcvik, ten se ani nehnul, natož aby se probudil, spal s nohama nataženýma přes schůdky.
Jeden z pilotů nám, aniž by přestal řvát na kolegu, otevřel dveře, ale řekl, ať nikam od letadla nechodíme, že je taková mlha, že bychom nenašli cestu z plochy a něco by se nám mohlo stát, že nás vezme auto, co přiveze ředitele.
Žluté kužele světel, ale to byla nejdřív cisterna s benzínem, za chvíli přijelo auto s generálním a jeho doprovodem.
Vůbec se nedivil, že mu v letadle pospává ten umaštěnec v montérkách a opatrně ho překročil.
Možná byl dokonce rád, že ten chlapík bude pro každý případ na palubě, až budou ve vzduchu.
Od té doby jsem neletěl.

Leave a comment

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.