Sedm let v Tibetu to nebylo, ale sedm dnů v Novohradských horách ano.
První výlet v sobotu 17. září nám málem meteorologové zatrhli. Už od středy hlásili na sobotu přívalové deště a Armagedon a konec světa. Bylo dost divné, že to takhle tvrdili jen ti čeští. Zahraniční předpovědi pro Novohradské hory říkaly, že možná trochu sprchne, ale jinak bude fajn. Nicméně přijelo o něco míň lidí, z části natěšených na velký déšť, z části si díky varování českých meteorologů jistých, že pršet nebude. Ráno opravdu chvíli pršelo a pak večer zase zahrozilo, ale během dne jsme se z pláštěnek a bund svlekly až do triček. Tvrdé „y“ je správně, protože to byla tentokrát výprava výrazně ženská, a to hodně mladá, bylo se na co koukat. Chybu děláte, chlapi, že nechodíte. Na co koukat pak bylo i z Mandlsteinu, odměnil nás za statečnost, výhled byl famózní. Dobrým důsledek předpovědi počasí bylo, že se mnozí odpovědní účastníci výpravy vybavili prostředky první pomoci, o něž se pak neváhali rozdělit i s námi, co jsme slivovici neměli. Konec výletu si nepamatuji, ale důrazně dementuji informace, že by mě museli nést.
A proč bych nemohl zpívat?
Pak si ještě vlastně pamatuju, že chtěl Jonáš řídit autobus, ale pan řidič mu ho nepůjčil.
Tedy… alespoň myslím, že mu ho nepůjčil.
Druhý výlet týden po té byl v počasí krásném, ale taky přišlo míň lidí. Tentokrát proto, že byl sice výlet zdarma, ale měl zajištěnou dopravu až odpoledne zpět, ráno se musel každý dopravit do Benešova sám. Od té doby jsem měl několikrát málem infarkt nebo se dopustil brutálního násilí na zdánlivě nevinných lidech, protože ti nevinní lidé mi říkali, jak rádi by tenkrát na ten výlet šli a jak je jim líto, že nemohli, že to tam muselo být krásné, ale přece kvůli tomu nepojedou do Benešova… Bože, já jsem v té chvíli nepříčetný, kam jsme to došli. Půjdeme do hor (nebo obecně někam, kam chceme), ale nehneme pro to prstem, někdo nás tam musí dopravit?
Díky tomu jsme byli skupinou malou, ale velice soudržnou a pozitivní, tedy v první polovině. To jsme udělali objevitelskou odbočku do „pralesa Filipinka“ a na Velký Jindřichov, bylo to krásné, i oběd na mezi a lidé porůznu polehávající a užívající si poledne. Ale pak se to poněkud zvrtlo. Ve výpravě bylo několik Jany kamarádek a Jana jim mě půjčila. O tom jsem, pravda, vždycky snil. Ale ona mě jim půjčila, aby jim ukázala, jak jsem vycvičený. Posílaly si mě různě pro houby a kochaly se tím, jak s nimi, podobně jako kybernetická myš, pobíhám od jedné kamarádky k druhé, podle toho, kam jsem byl davem drezérek směřován. V jednu chvíli jsem se zmaten otočil a zjistil, že tři krotitelky mě napřaženými ukazováčky každá posílala jinam… Dokonce se ukázalo, že některé distingované introvertní ženy mají také velitelské a poťouchlé geny, prostě si mě podaly.
Ale výlet to byl krásný, ač jsem ze své autority musel hodně slevit a mezi Kuní a Kraví horou už to byla nepokrytě výprava Amazonek. Na konci většiny výprav mi lidé zpravidla děkují za hezký zážitek, tentokrát ne, tentokrát děkovali Janě, ale měl jsem napsat děkovaly, byly to ženské. Chlapi mi mlčky stiskli ruku a v očích při tom měli slzy.
Třetí výlet byl Suchdolský na Louzek. Suchdoláci jsou skupina chodivá, nechtějí moc polehávat a kochat se focením zrcadlovkami, chtějí jít. Výhodou Suchdolských je akčnost paní Rohrbachové. Jarní výlety objednává zásadně telefonicky ve chvíli, kdy právě zatápím v kotli nebo ho hasím, a ona mi volá Pane Koželuh, tak si pište, 7. května Pořešín. V létě mi volá, když kácím strom nebo pod ním ležím. Pište si, 1. října Louzek. A pak je skvělé, že Suchdolští systematicky pročesávají krajinu hor, neberou jen velké cíle, ale vysloveně si řeknou i o ty vedlejší. V tomhle převzali roli Svinenských. Tentokrát opět přijel plný autobus, dostal jsem k mým narozeninám, kterými jsem se rozhodně nechlubil, flašku slivovice. Prošli jsme zaniklé vesnice, v jedné z nich kolektivně vysvětlili záhadu velkého statku s bránou do věže, byla to kovárna. Zpátky jsme měli připravené překvapení, na pěti pastvinách podél cesty se ještě ve středu pásla stáda exotického skotu, asi skotského náhorního, prostě takových rohatých chlupatých pankáčů. Byli krásní a interaktivní, jenže v sobotu měli asi jiný program, ani jedno stádo jsme neviděli.
Ale bylo to skvělé.
Čtvrtý výlet byl Velešínský, to jsou také takoví rychlochodci, vždy dobře naladění a připravení. Jenže meteorologové zase předpokládali nějakou přírodní katastrofu a hustili to do veřejnosti, takže autobus nebyl úplně plný. Což je škoda, velká škoda.
Šli jsme totiž na Barenstein, horu skoro zakázanou a hlavně krásnou s výhledy a skalami. Jo, to jsem neřekl, že z Velešína jezdí taky dost silná skupina mladých žen, nevím jestli to souvisí s organizátorem, ale Jarda i jeho paní se pořád mile usmívali, tak to asi můžu napsat.
Nejvíc se Jarda usmívá, když mě nějak krutě uráží, na to se těší už z Velešína, myslím, že to i nacvičuje.
Bylo nádherně, byli jsme v tisíci metrech, pod námi pršelo a my měli překrásný horský den s obědem v horské chatě. Byla sice zavřená, ale my na její verandě a skalách kolem ní si užívali sluníčka a pohody. A když jsme se vraceli, zažili jsme u Krkavčí skály vzdušný souboj dravců. Nevíme co to bylo za dravce se zahnutým zobákem, ale krkavci ho tam nechtěli, a útočili na něj, byl to úchvatný pohled. S ledenickým Mandlsteinem to byl už druhý výlet, kdy dole bylo hnusně a my nahoře měli krásně.
Pátý a původně letošní poslední byl Kultur Kontakt pana Mareše z Českých Budějovic a sakrální památky západních Novohradských hor. Můj třetí výlet pro něj a vždy větší a větší strach, pokaždé jiná skupina, jednou spíše turisté (Proč víc nechodíme?), hned druhý den spíš intelektuálové (Kilometr? Ale to neujdeme! Neřekli jste, že je to dálkový pochod!), co přijede teď? Přijeli lidé milí a chodiví, takže jsme přidávali a přidávali, nakonec jsme prošli i křížovou cestu a Malši. Musím poděkovat pan Klecembauerové z Rychnova a panu Panskému ze Svatého Kamene. Oba mi umožňují návštěvy zavřených kostelů, oba jsou milí a laskaví. Vlastně bych jim měl děkovat hlavně za to, co pro ty kostely dělají. A rád vidím, že když odejdeme z jejich kostela, lidé z výprav nechávají pěkné příspěvky v košíku. Kostel to nezachrání, ale je to hezké.
Výlet byl vlastně poznamenán pouze jednou stížností hned na začátku. Vzhledem ke kostelům jsem sebou nevzal psa Jonáše, což mnohé otrávilo. Někdo řekl, že se těšil na mé pravidelné čtyři úvodní věty „Dobrý den. Vítám vás na výletu. Hubu drž! To nebylo na vás, paní…“ Protože on ty lidi vítá i Jonáš, právě když já mluvím, tak to musím řešit.
A tím to mělo končit, ale pak přibyly ještě výlety dva, první z nich projektový. Bylo by bývalo fajn, kdyby prý byl někde kolem Nových Hradů. A protože jsme už dva roky přemýšleli s Janou o trase na Ferstr, ale neměli jsme ji připravenou a já musel rychle dát něco na plakát a do novin a uzávěrka byla za půl hodiny, dal jsem tam ten Ferstr, aniž bychom ho vlastnějako trasu měli.
Já vím, že se vám to třeba nezdá být důležité, ale ono nejde jen o to dojít z bodu á do bodu bé, ale o to, aby to bylo zajímavé, průchodné a mělo taky nějaký rytmus a čas. Takže jsem tam byl čtyřikrát. Trasa by se mohla jmenovat Po zubaté hranici. Nebo Po kamenné hranici. Teď neřeknu proč, ti co tam byli s námi, to vědí. Jedním z nich byl pán, rodák z Nových Hradů, který kvůli výpravě přijel z Vídně. Rychlíkem, pak osobákem a nestihl start, a tak nás dobíhal. S postavou Dona Quichotta byl v ranní mlžné krajině mystický. Je odborníkem na lesy a byl překvapen a nadšen krásnou a kvalitou lesů, kterými jsme šli, prý jsou zajímavější než prales Žofín. Šťastnou náhodou ten den právě uklízeli v kostele v Hohenbergu, takže byl otevřený a nejenže nás tam pustili, ale přímo pozvali. Mladík nám zahrál na varhany a jako přídavek jsme slyšeli i skladbu, kterou tu hrají jako písničku z Nových H
radů.
Ale Novohradských moc nepřišlo, Novohradští nechodí. I tak to byla výprava krásná, netušíte, právě vy Novohradští, co máte za domem. Ale protože vás to nezajímá, tak si ani tohle nepřečtete.
No a posledním výletem byl nesmysl naplánovaný pro Trhové Sviny. Taky byla právě uzávěrka a já taky musel dát rychle cíl a trasu. A protože jsem se bál, že se Svinenčáci zmlsali Šumavou, kam teď jezdí, tak jsem radši šel na jistotu a vybral tu trasu úplně nej nej, ale trasu v té chvíli neexistující, hřeben Tischbergu.
Napsal jsem o tom do Svinenského zpravodaje a stejný text použiju i tady:
Někdo moudrý řekl: „Nesnaž se ohromit ženu. Hrozí, že se ti to podaří a ona to pak bude chtít pořád“.
Myslel jsem na tuhle poučku při plánování jediného letošního výletu Trhosvinenských do Novohradských hor.
Mohli jsme jít nějakou skrytou trasu neznámou krajinou na české straně hor. Právě takové chvíle mám rád se Svinenskými. Po víc než třiceti společných akcích máme společné vnímání a sdílení míst silných a krásných, i když třeba nejsou slavná. Tohle nám jde.
Ale po roce se mohlo leccos změnit a já se bál, že „obyčejný výlet“ bude málo a rozhodl se pro trasu úplně nejvyšší a nejatraktivnější, hřeben Tischbergu.
Nikdy jsme tam předtím nebyli, ani s výpravou, ani sami. Jde to vůbec projít a stihnout v jednom krátkém dnu? Čtyřikrát jsme tam byli trasu hledat, dvakrát do tmy, z toho jednou opravdu do tmy tmoucí, ztraceni v místech neznačených a bez signálu a nakonec brodící se studenou Lužnicí úlevně domů do Čech.
Ještě den před výpravou jsme měli jedno místo nepropojené a já do pátečního večera hledal cestu.
No, a nakonec se povedlo. Počasí v sobotu bylo krásné, lidí přijelo skoro šedesát. Nejen ze Svinů a okolí, ale i víc než desítka Budějičáků, lidé z Třeboňska, Veselí, Šumavy…
Pět tisícovek v jednom dnu, od mrazivého rána po tmu v pět hodin. Schafsriedel, oba vrcholy Eichelbergu, pak, jen pár minut po poledni, skála s alpskou vyhlídkou na vrcholu Tischbergu. 1.067 metrů vysoko, čtvrtá nejvyšší hora celého masívu. Ale pohled z ní je asi vůbec nejkrásnější. Dachstein na obzoru byl sice spíš jen tušený, ale o to víc jsme si užívali krásného počasí tady nahoře, nad mořem deště a mlhy pod námi. Nad Dunajem tekla mlha hustá jak druhá řeka.
A pak Ahornstein, nejstrmější hora vůbec. Zase se mi ulevilo, když nikdo nejen nespadl, ale ani se nestěžoval. Byli tu jen lidé, kteří chtěli do hor a byli rádi, že hory jsou horami.
Dva vrcholy Ahornsteinu jsou tak malé, že jsme na nich stáli namačkáni jeden na druhém, musel na nás být shora pěkný pohled. Pod námi skály a kolem nás tisícimetrové hory, listopad, krása a pohoda. Nakonec opuštěná vesnice Kristýna, skoro odznovu budovaná klauzura Kapelunk s velkými bagry, nepatřičnými tady v horských lesích. A ještě jako přídavek neobvyklý viklan, říkáme mu Papagáj, z jedné strany totiž vypadá jako papoušek, z jiné jak pes Pluto a z další zase, že se hned zřítí. Bylo půl páté a slunce se schovalo za Kamenec, když jsme došli na Pohoří.
Živi, zdrávi a šťastní, lidé i psi.
No, bohužel se to asi podařilo, ohromit Svinenské.
Ale výš už to v našich horách nejde a Svinenští budou chtít být ohromováni i příště.
Zavařili jsme si.
Tady končí text pro zpravodaj.
Ale já si ještě uvědomil… tedy Jana mi řekla, že jsem si uvědomil… jak krásné bylo setkání s přáteli ze Svinů. Za všechny musím jmenovat Vlčáky a z nich pana Hrušku, který stále lezl někam na skály, a já s tím nemohl nic dělat.
A ještě se tomu smál!
Hezké dny.
Milan Koželuh