Statická funkce

Vždycky když se stane v Evropě něco strašného, třeba teroristický útok na španělské nádraží,
francouzské noviny nebo německé vánoční trhy, ubezpečí nás naši ministři a policejní
prezidenti, a že se jich za tu dobu něco vystřídalo, že u nás se něco takového stát nemůže.
Jednak čeští muslimové jsou umírnění a laskaví, spíše studijně zaměření, jednak naše
zpravodajské služby slyší i trávu růst a neunikne jim ani jedna podezřelá SMS natož nákup
semtexu. Ale a hlavně, naše protiteroristická komanda jsou na úplně jiné úrovni než ta
španělská, francouzská či německá. Ještě než u nás terorista otočí klíčem kradené dodávky, už
mu na hlavu míří samopal.
Vždycky, úplně vždycky, když tahle hřejivá slova čtu nebo slyším, vždycky si vzpomenu na
rádio Svobodná Evropa, sídlící kdysi u Václavského náměstí v budově bývalého federálního
shromáždění. Mimochodem skvělé místo, nad metrem, mezi muzeem, magistrálou a
nádražím, v centru města, tady by byl teroristický útok opravdu snadný a efektivní. A protože
skutečně hrozil, rozhodl se tehdejší ministr obrany tvrdě zasáhnout. Tím ministrem byl
Tvrdík, příjmení pro chlapa, kterým se také opravdu cítil, ať exhiboval na ministerstvu
obrany, potápěl české aerolinie, velel volební kampani oranžové strany nebo předsedal
čínským jüanům v českém fotbalovém byznysu. Sám sebe viděl jako neodolatelného
manekýna, ale mě, a jistě nejen mě, napadají jiné přívlastky.
Nicméně tehdy vycítil, že by se skrz ohrožení Svobodné Evropy mohl propracovat coby její
ochránce do západních, a ano, možná i amerických médií.
Udeřil tedy pěstí do polstrovaného opěradla ministerského křesla a poručil: „Nasaďte ótéčka!“
Pro ty z vás, co jste nebyli na vojně a nesledujete komediální pořady – ótečko je hovorové
pojmenování pro ozbrojený transportér pěchoty. Vzhledově něco mezi kolovým tankem a
rakví, nemá dělo, jen kulomet, ale dovnitř se vejde celé družstvo pěšáků, tedy pokud jich tolik
armáda vůbec má.
„Povolejte ótečka!“ zavelel tvrdě Tvrdík a určitě se cítil  jako Winston Churchill.
„A kolik?“ zeptal se vyděšený tajemník, zvyklý spíš povolávat novináře a fotografy.
„Všechny!“ přikázal ministr.
„Všech šest?“ polkl na sucho podřízený.
Ukázalo se, že bojová vozidla, na nichž stojí bezpečnost státu, jsou všechna ve vojenských
dílnách v Břeclavi, shodou šťastných náhod právě po generální opravě.
Jejich následná přeprava po dálnici vešla do dějin válečnictví. Média a hlavně televize ji celý
týden sledovala, bylo to něco jako reality show či velká sázková hra, kam které dojede a jestli
navzdory osudu přece jen dojede nějaké až do Prahy. Zelená vlna tenkrát nadšeně hlásila, že
první ótéčko minulo parkoviště Devět křížů, sportovní rubrika místo Dakaru informovala o
pořadí před koncem včerejší etapy. S odstupem mě napadá, že tím ótéčka možná opravdu
uchránila Svobodnou Evropu od útoku, protože jestli tenhle cirkus na cestě dávala i televize
El Jazira, určitě ji s pobavením sledovali všichni teroristi a chtěli se jistě dokoukat. Nebo jim
bylo líto úsilí moravských opravářů a jejich dojemné snahy dostat alespoň jeden exemplář
ótéčka do Prahy?
I teroristi mají duši a mohou cítit soucit s nemohoucími.
Zdá se to být neuvěřitelné, ale za asistence odtahovky a potlesku veřejnosti se skutečně tuším
tři otéčka do Prahy nejen dostala, ale i našla Václavské náměstí. Jakkoli sami opraváři
z Břeclavi tím byli příjemně překvapeni, víno jistě teklo proudem, ministr Tvrdík cítil, že ne
všichni by ztrátu poloviny bojových vozidel na dé jedničce mohli vnímat jako úspěch, a
rozhodl se mediálně jednak oslavit ty tři hrdiny, jednak ukázat to nejlepší, co naše armáda má,
tedy sebe. Pozval televize a vyrazil na kontrolu. Vidím to jako dnes, jak s těmi televizními
štáby, s panteonem muzea za sebou a svým méně slavným předchůdcem svatým Václavem na
dohled, kráčí k prvnímu ótéčku.
Tam otrávený voják, kamery běží, fotoaparáty cvakají, ministr hrdinně stiskne čelisti, viděl to
v americkém filmu, a rázně položí odbornou otázku:
„Vaše role tady je statická nebo dynamická?“
Už ho vidím, jak si představuje, že ministru obrany USA spadne v té chvíli u televize
obdivem čelist – To je odborník!, To je vojevůdce!, To je nový generál Patton!
Ve skutečnosti ukázal, že se jen pouze hloupě předvádí.
Kdyby tam to ótečko mělo skutečně nějakou funkci, bylo by třeba ji tajit. Teroristický
vyzvědač, maskující se jako cestující v tramvaji na Vinohrady, by neměl ani tušit, jestli tenhle
obrněnec je kulometné hnízdo, které začne útočníky kosit přívalem střel, nebo buldozer, který
proti nim jak vzteklý pitbul prudce vyrazí a rozjezdí je svými koly.
Ale hlavně, kdyby Tvrdík něco tušil o rezortu, který zdánlivě řídí, nebo se alespoň v televizi
díval na svou smutnou karavanu invalidů, věděl by, že všechna otéčka jsou schopna pouze
role statické. Jo, kdyby vedle něj stála pojízdná dílna a před ním vyprošťovací tank, to ano, to
by ótečko mohlo mít funkci ne snad přímo dynamickou, to ne, ale řekněme podmínečně
přemistitelnou.
Pokud to nebude muset být hned a najednou a pokud možno ne v době vinobraní.
Nicméně ministr se otráveného vojáka zeptal, jak se zeptal, tedy jestli je jeho funkce statická
nebo dynamická.
Kamery běžely, svět se díval.
A protože odpověď toho vojáka je pro mě navždy klíčem k vnímání všeho, co naše armáda a
policie pro naši bezpečnost dělá, musím ještě udělat odbočku. Vy se teď totiž možná
nadechujete k námitce, že ótečka už dávno nejsou bojovým pilířem naší armády, že tím jsou
dnes pandury, a že s technologickým pokrokem vozidel se změnili i velitelé a jejich metody.
No, tak naše pandury opravdu stály asi stokrát víc než otéčka a dvakrát víc než jakékoli jiné
plně vybavené pandury pro kteroukoli armádu světa. Jsou sice jen v oholeném základu, ale i
tak vyjedou na Sněžku, přežijí pád do Macochy, probrodí Vltavu a dohoní ferrari, to je
pravda.
Ale před časem je převáželi za normálního provozu po normální silnici, na což stavěné
nejsou. Někde, tuším u Tábora, se před nimi objevil nějaký důchodce s fábií a neodpovědně
zabrzdil.
Možná přes cestu cupital ježek nebo se kolébaly kachničky.
První pandur za ním to ubrzdil, ale další dva už ne, takže se všechny tři srazily a vzájemně
vyřadily nejen z boje ale i silničního provozu. Teď už nevím kolik milionů byla škoda, a i
kdybych to věděl, stejně bych při výběrových řízeních ministerstva obrany neuměl posoudit,
jestli třeba pět milionů je poškozené řízení nebo jen uražená zrcátka, co já vím, možná byla
vyhřívaná a ještě k tomu panoramatická. Být to pohádka, pokračovala by jak pak nemohoucí
pandury na lafetách vezli po dé jedničce do Břeclavi, a tam je, pokud všichni neumřeli,
opravují dodnes. Ale pohádka to není, to ani náhodou, a že se od dob óteček u Svobodné
Evropy k lepšímu změnili ministři a velitelé, to už by nebylo uvěřitelné ani ve fantasy.
Takže tam tak ten Tvrdík stojí, kamery běží, mikrofony se lačně přesunuly od úst ministra a
otázky jestli funkce je statická či dynamická k vojákovi.
Ten s odpovědí nezaváhá.
„Nevim, mně řekli, abych to tu zaparkoval.“
Až budete zase poslouchat, jak za vašenaše peníze armáda chrání vašenaše životy a zdraví, až
zase uslyšíte, jací profesionálové to jsou, vzpomeňte si na toho vojáka a jeho pravdivou
odpověď.
„Řekli mi, abych to tu zaparkoval…“
Poučeni jím, Tvrdíkem a mnou, až příště uvidíte dvojici policistů pomalu otráveně přecházet
od hospody Na růžku k bistru U Emana, tam a zpět, tak víte, že mají roli dynamickou,
zatímco ti dva, co postávají u trafiky v podloubí, mají roli statickou.
Ještě možná, podobně jako s ótéčky tenkrát na Václaváku, můžete být rádi, že vůbec dorazili.
Víc od tohohle státu nečekejte.

Leave a comment

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.