Milan Koželuh

Slyšel jsem právě v rádiu, že my Češi zachraňujeme gorily a další ohrožená zvířata někde v Africe. Máme tam autobus a tím vozíme místní děti, aby někde jinde viděly tahle krásná zvířata, která u nich doma jejich otcové loví a rodiny pak maso jí.
Prý to funguje, děti spontánně prohlašují, že už je jíst nebudou.
No, moc tomu nevěřím. Pokud jsou ty děti maličké, chápu jejich nadšení pro vše roztomilé chlupaté, ale že by si to pak spojily s tím, co jim voní v misce, o tom pochybuju.
A že by se puberťáci rozněžnili nad přírodou?
Už vidím, jak čeští středoškoláci při spatření pasoucího se stáda skotu třeba na jihočeském venkově se cestou zpět odmítnou zastavit ve fastfoodu, protože si při pohledu na hamburger vybaví oči telátka.
No, ale budiž.
Čím mě ale český zachránce africké přírody v rádiu opravdu dostal, byl jeho návrh jak situaci řešit. Prý by tamní rodiče měli přestat lovit zvěř a místo toho se věnovat ekologickému zemědělství, pěstovat banány a několik dalších druhů ovoce a těmi se živit, jakože je jíst místo masa a přebytky prodávat.
V první řadě bych rád slyšel překlad slova „eko“ do afrikánštiny. Co a proč je v Africe „eko“ a pro koho, to opravdu nevím.
Ale ještě víc mě pobavila představa veganských černochů. Po staletí vyrážejí na lov v rytmu, který byl dán velikostí minulého úlovku. Prostě jak dlouho je doma maso, tak dlouho nikam nejdu, a jak mám hlad, vyrážím na lov.
A teď najednou zakládají plantáže a po celodenní práci s motykou na slunci se z nich vracejí na zavolání manželky, že večeře je na stole.
A co že to máme dneska?
Salát z banánů s avokádem? Skvělé! Po tom včerejším kiwi potřebuju trochu vytrávit.
Ne, myslím si, že některé evropské a zejména pak projektové mechanismy v praxi prostě nefungují a ani nechci přemýšlet, co za tím autobusem křižujícím africké národní parky ve skutečnosti je, jestli naivní dobrý úmysl nebo snadno dostupné grantové zdroje.
Připomnělo mi to událost dost starou, která je možná podobná, nicméně mi poslouží k pointě, která se tohohle úvodu vůbec netýká.
Je to už víc než třicet let, skoro určitě to bylo ještě za komunistů. V rádiu mluvili o potřebě záchrany antilopy vodušky a na tu dobu, pokud to tedy byla ta doba, tehdy nezvyklou formou rozhovoru s odborníkem. Moderátor se zeptal, kolik těch ohrožených vodušek zbývá, odborník odpověděl, pokud mě paměť neklame, že dvacet tisíc. To moderátora zaskočilo, asi čekal padesát kusů nebo nějaké nízké stovky. Tedy, možná to bylo dva tisíce, to si jist nejsem.
Vůbec jsem v té době neřešil, že hodláme zachraňovat antilopu tisíce kilometrů daleko, zatímco zajíce, bažanty, koroptve a křepelky jsme si zlikvidovali a vůbec netušíme, jak je do přírody vrátit. A popravdě si zpětně neuvědomuju, jaké že africké zemi jsme to chtěli s antilopami pomoct. Protože je dost možné, že vývoz těžkých kulometů, granátometů a plamenometů, jakožto dar správcům parku na usnadnění boje proti pytlákům, mohla být zástěrka pro vývoz zbraní podporujících nějaké partyzánské skupiny nebo výcviková střediska rudých teroristů.
Už to vidím, jak do džungle k partyzánskému veliteli přichází kurýr z města a říká, mám dvě zprávy, jednu dobrou a jednu špatnou. Ta dobrá je, že vám Čechoslováci ty zbraně pošlou, ta špatná, že nesmíte užívat název Černá pěst, ale musíte si říkat Voduška Impala.
Nakoukl jsem do wikipedie a vypadá to, že ještě ke všemu žádná antilopa voduška impala podle dnešního názvosloví neexistuje a že jsou to nejspíš dvě různé antilopy. Uznávám, že v tomhle se můžu plést. Jedna z nich žije ostrůvkovitě na relativně malém území, druhá je zase rozšířena po teritoriu svou velikostí odpovídajícímu polovině Evropy. To na ohroženost moc nevypadá, ale na druhou stranu by mohlo potvrdit úspěšnost tehdejších československých pokusů o záchranu. Ještě ke všemu je tam Demokratická republika Kongo, tam by zřejmě zbraně našich zbrojovek uplatnění našly.
Nicméně ten zoolog z rádia v tom s nimi zřejmě nejel a uměl odpovědět na otázku, proč je těch dvacet tisíc či dva tisíce málo. Jednak řekl, kolik jich bylo původně, snad nějaké miliony. Ale pak řekl to důležitější, to, proč o vodušce dnes píši. Ať se vám ten přežívající počet zdá jakkoli dostatečný, podstatné je, že žijí na velké ploše a nepotkají se.
Nepotkají se.
Už desítky let jsou pro mě vodušky symbolem téhle doby.
Zvenčí to vypadá, že všichni chtějí jen náhražku ztuženého tuku ve slevě, že se nikdo nechce dívat v televizi na nic jiného než na panáky vydávané za herce v seriálech z života co není, že jediné, o co se z veřejného dění zajímáme, jsou koblihy jednou za čtyři roky.
Ale přesto jsou tu i jiní lidé a já neumím napsat jací a nečekejte, že napíši lepší, protože toho slova se bojím.
Navždy jsem si uvědomil, jak to slovo a hlavně pojem nesnáším, když nám na přednášce jeden mladý nadějný architekt, alespoň to tak o sobě říkal, vysvětlil, že v Novohradských horách bude líp, až tu bude víc lidí. On to přes svoji sebejistotu neřekl i s přívlastkem, nebo právě pro tu sebejistotu nepotřeboval přívlastek „lepších“, tedy lidí jako on. Na rozdíl od nás, co tu zatím žijeme. Musím říct, že než být tím „lepším“, byl bych si v té chvíli radši namazal na koblihu margarín a pustil Ulici. Při slově lepší lidi, nebo správní, mi naskočí i hysterie a fanatismus některých umělců, když lůza nezvolí toho, koho oni jako vyvolení určili.
Co je antilopa voduška impala si představit umím, i když možná neexistuje, ale pojmenovat lidi stojící v protikladu proti povrchnosti a hlouposti doby neumím. Vím jen, že jsou. A i když jsem pesimista vůči tomu, co se děje s lidmi, kam spěje společnost, přecejen bývám překvapen kolik lidí je vědoucích, zvídavých, hledajících, ukotvených v základních lidských hodnotách. Najednou se s nimi potkám, nadechnu se jejich bytím a už jsou zase pryč.
Jsou jako antilopa voduška impala… možná jich není až tak málo, možná jsou jich u nás nakonec nejen desetitisíce, ale třeba i statisíce. Ale jsou na moc velké ploše, nechtíce ukryti za regály margarýnu a překřičeni rozdávači a požírači koblih, neodvážící se vzdorovat adoraci šmíry a hlouposti.
Jsou, ale nevědí o sobě, jsou jak ta antilopa. A i oni se vzájemně potřebují. Vlastně i kvůli rozmnožování, aby se mohli potkávat rodiče se stejným přístupem k životu a pak si spolu hrát a objevovat svět jejich děti, aby spolu mohli pracovat lidé se stejným přístupem k práci, aby si mohli spolu povídat. Strašné je, že ti lidé dnes vlastně žijí na pokraji společnosti, která už jen tím, jaká je, říká, že do ní nepatří, že jsou reliktem třetihor, který záhadně přežil do těhle časů, kdy jsme všichni společně výjimeční tím, že máme podobné chytré telefony.
V tomhle to mají lepší spiklenci, těch může být třeba jen desítky nebo stovky, ale tím že o sobě vědí a spolupracují, nehrozí jim nejen vymření, ale dokonce ani pochyby o sobě, spíš naopak, čím míň jich je, tím víc jsou si jisti potřebou svého díla.
Myslím třeba jezuity nebo zednáře, šťastné a nepochybující o svém vyšším poslání i kdyby jich bylo jen pár.
To lidé-vodušky bohužel nemají.
Naopak možná jako rodiče pochybují o svém právu vychovávat své děti podle svého světa, když je tím dopředu vylučují ze společnosti světa současného natož budoucího. Vegan, jehovista, ezoterik a katastrofista… a také muslim o své víře nepochybují a často automaticky předurčí svým dětem osud dle svého jediného světa.
Myslíte, že navrhnu nějaké řešení?
Žádné není, už proto, že na rozdíl od masy, která je logicky stejná, nebo sobě si hodně podobná, jinak by nebyla masou, lidé-vodušky jsou různí, vlastně je spojuje přístup ke světu, ale právě on je také naopak někdy rozděluje. Pokud máte rádi vážnou hudbu, nemusíte být zároveň blízký tomu, kdo udržuje staré rukodělné řemeslo a už vůbec ne třeba někomu, kdo chodí s dětmi krajinou, a ten si zas nemusí rozumět s člověkem udržujícím u rodného domu hospodářství.
Sbližuje je potřeba naplňování života, ne obsah.
Jak nakonec Československo pomohlo antilopám voduškám nevím.
Jediná pomoc lidem-voduškám je ve zveřejnění a uvědomění si, že existují, že nejsou sami, že nejsou horší než povrchnost společnosti velké.
Jo, stojí to za prd a bude hůř.
Ale někde třeba nedaleko vás jsou další vodušky, stejně tak navenek mlčící a neviditelné jako jste vy.
Ale jsou.
Zatím.

Související obrázky: