Milan Koželuh

Občas to u nás doma vypadá jako v živém skanzenu. Já to sice trochu kazím prací na počítači, ale Jana sedí u svého kolovratu a spřádá vlnu. Do toho někdy voní káva nebo grog a v rámci vtipu bych mohl přidat a smrdí Tim, ale Tim, ač je huňatý chodský pes, skoro nikdy nesmrdí, spíš tak trochu voní jako štěně. Takže místnost je provoněná spřádanou vlnou.
Je z ovcí, které se narodily a vyrostly v Třebíčku, tam byly ostříhány, vlna vyprána a většina z ní pak spředena a obarvena.  Máme doma několik krabic té vlny od přirozeně smetanové přes hnědou až po modrou a zářivě žlutou, všechno barvila Jana přírodními barvivy, ale už zapomněla kterou barvu kterou rostlinou.
Na podzim si přivezla zbytek vlny a kolovrátek a teď ji spřádá.
Do toho cinkne zpráva na jejím mobilu a Jana si ji přečte.
„Pan Zbranek umřel,“ řekne pak.
Pan Zbranek udělal Jany kolovrat.
Byl truhlář z Valašského Meziříčí a k tomu občas dělal i opravy starých kolovratů. Právě při opravě jednoho z nich prý přišel na nápad začít kolovraty znovu vyrábět. Prý chodil i do muzeí, aby jich viděl co nejvíc, a dva roky se pak učil je dělat. Soustružil a řezal je z několika druhů dřev, hlavně švestky, akátu, ořechu a jasanu, snad i třešně a dalších. Každé dřevo má svůj význam, každé je na tu svou součást nebo součástku nejlepší.
Protože pan Zbranek nevyráběl muzejní exponáty, on dělal kolovraty, aby s nimi lidé spřádali ovčí vlnu.
Ovčí vlna, možná to nevíte, je dnes odpad, a to odpad obtížně likvidovatelný. Nehoří, na kompostu netleje. Prostě poctivá ovčí vlna, jen ji dnes nikdo nechce a pan Zbranek se snažil alespoň něco zachránit.
Proto kolovraty nejen vyráběl, ale chtěl, aby na nich lidé opravdu předli. A aby si byl jist, že to budou umět, vozil jim je osobně nejen po celé Moravě ale také do Čech.
A protože byl duše čistá, dělal to nejen nejlíp, jak uměl, ale také bez jakéhokoli ostychu k dnešnímu světu.
Janě a dalším dvěma ženám přivezl kolovraty do Budějovic, schůzku si dali v dnes už neexistujícím hypermarketu Interspar.
Jana byla první, kdo se tehdy s panem Zbrankem potkal, šli spolu do obchoďáku na místo setkání, povídali si, a pan Zbranek řekl, „Tož děvčica, už vím, který je pro tebe.“
Přivezl různé kolovraty a vybíral každému ten pro něj nejlepší.
Ale pro mě to nejsilnější nastalo pak.
Další dvě paní čekaly, kde měly, tedy před kasami Intersparu, pan Zbranek vybalil kolovrat, dal k němu stoličku, přidal vlnu a začal spřádat.
„Tož takto, děvčice…“
Pak si ke kolovratu děvčice postupně jedna po druhé sedaly a učily se příst.
Představte si to, hypermarket Interspar, pomník konzumu, a v něm pan Zbranek učí lidi práci na kolovratu.
Neměl žádné povolení, nikoho se neptal a nikdo mu v jeho práci ani nebránil. Já myslím, že i kdyby tam právě byla nějaká hodně urputná ochranka, nevědomé čisté sebevědomí pana Zbranka by ji odzbrojilo. Možná by je ani nenapadlo, že nemá povolení.
Ve chvíli kolem nich stáli lidé, nadšeně sledující kurs spřádání vlny.
Prý to tak pan Zbranek dělal vždy. Třeba přivezl rychlíkem kolovrátky do Prahy, na peronu hlavního nádraží udělal novým majitelkám kurz a dalším rychlíkem jel zas domů. Na tom hlavním nádraží prý tenkrát způsobil mezinárodní pozdvižení, nadšeně pozorovali a fotili ho lidé z celého světa, mezi nimi i černoši a asiaté.
Třeba to pro některé z nich byl nejsilnější zážitek od nás.
Nevím, kolik kolovrátků pan Zbranek udělal, kolik lidí s nimi naučil pracovat a kolik z nich to stále dělá, určitě desítky, možná stovky. Na posledních kolovrátcích prý už bylo vidět, že mu docházejí síly, že už je dělá za cenu velkého úsilí.
Nevím, jestli kdy dostal pan Zbranek z veřejných prostředků nějaké peníze, jestli ano, byly správně využité. Na stovky let dopředu vyrobil kolovrátky pro rodiny, domy a muzea, na desítky let dopředu naučil lidi příst vlnu.
Při povídání o světě a odkazu pana Zbranka si nemůžu nevzpomenout na příběh opačný.
Mohl bych jich napsat desítky, ale tenhle jeden je nejsilnější. Má zdánlivou nevýhodu, že není můj, ale pro mě je to výhoda, nebudete v něm alespoň hledat nic osobního.
Příběh mám z televize, možná jste ho tam slyšeli vypravovat i vy, takže mě můžete zkontrolovat a podpořit, pokud se někomu bude zdát nepravděpodobný.
Úplně nevím, kdo ten příběh říkal, byl to nějaký slavný slovenský rocker, čímž byste si snadno mohli začít dělat ze Slováků legraci, ale myslím, že u nás je to daleko horší, jen míň humorné.
A ještě musím dopředu říct, že i když je příběh úděsný v každé své jednotlivosti, tak ho vyprávím kvůli pointě, protože teprve až ta ho posouvá do definitivního zmaru.
Jakási mladá Slovenka v Anglii byla pověřena organizováním festivalu slovenské kultury v Londýně. Oslovila tedy prestižní slovenské soubory, myslím, že Elán a Lúčnicu, ale nevím to jistě. Měla na to prachy, takže nebyl problém s hrazením takových hvězd natož náklady na jejich dopravu.
Mělo to být na letišti. Tisíce a tisíce nadšených návštěvníků, událost roku. Takže pozváni byli i výrobci krojovaných panenek, slovensky bábik. Že budou prodávat, udělají lidem radost, pomohou šíření slovenských tradic a ještě něco utrží.
Když soubory dorazily do Londýna, zjistily, že se festival překládá z letiště do kostela kdesi na periférii. A v něm pak slovenští umělci utrpěli šok, se kterým se ale coby profesionálové pracovně vyrovnali.
V kostele nikdo nebyl.
Slečna pořadatelka to vůbec neviděla jako zádrhel a tak festival slovenské kultury mohl začít.  Zahrál Elán, Lúčnica mu zatleskala, zatančila Lúčnica, Elán jí zatleskal.
Jen prodejci bábik měli smůlu, tak si jich tedy rockeři a tanečníci pár koupili.
Myslím, že tam pak byl nějaký problém s ubytováním, ale to se vyřešilo a dokonce se objevil plán bé pro prodejce bábik. Druhý den měli zaplacený stánek někde na velkém tržišti, tam bylo jasné, že prodají vše. Jenže jakmile bábiky na tržišti vybalili, přišel úředník a chtěl vidět potvrzení o zaplacení místa. To jednak neměli a jednak se ukázalo, že ani neexistuje. Tak jim trpělivý úředník poradil, kde se dá místo zaplatit, na tržišti to nebylo, oni tam vyrazili, dorazili, poskládali své kapesné, zaplatili, vrátili se s papírem, ale to už bylo po trhu.
Alespoň přijela slečna a přivezla letenky zpět na Slovensko, čímž zavládlo první opravdové nadšení. Netrvalo ale dlouho, protože si někdo všiml, že letenky jsou z letiště stovky kilometrů od Londýna. Slečna je překvapena, jací jsou slovenští umělci všímaví koumáci, že objeví i takovou drobnost, které si dokonce ani ona sama nevšimla. Na všeobecný požadavek začala shánět a kupodivu sehnala nějaké dodávky. Když přijely, ukázalo se, že nemají sedadla, ale o to víc se na jejich podlahy směstnalo slovenských hvězd.
Letadlo tam pak bylo, letenky byly platné a Slováci se vrátili domů.
Tím festival slovenské kultury v Londýně skončil.
Zdánlivě!
Teď teprve přijde pointa.
Za nějaký čas zazvonil frontmanovi skupiny telefon. Byla to ta slečna z Londýna. Ptala se ho, co dělá příští rok ve stejném čase.
On se opatrně zeptal, proč se ona ptá.
A tady musím nasadit slovenštinu, protože je jednak autentická, jednak to v ní lépe vyzní.
„Že bysme urobili zase niečo takého pekného.“
Promiňte prosím, že dám průchod emocím – ta blbá nána vůbec nepochopila, že to celé byl její vinou průšvih k ničemu, že je neschopná a že vyhodila přinejmenším statisíce peněz, které nadto nebyly její. A urazila lidi, kteří něco umějí.
Neschopnost cokoli smysluplného udělat je bohužel často spojena s neschopností vůbec pochopit, co uděláno mělo být a v čem byl smysl. Neschopní blbci byli vždycky, občas byli i z různých důvodů podporováni, ale vždy alespoň trochu existovalo povědomí o tom, že jsou  blbci a že dělají blbosti.
Teprve teď se prvně rozdělily světy lidí, živících se vlastní smysluplnou prací a svět vyvolených neschopných lemplů, kteří žijí z výsledků jejich práce a buď v ideálním případě nedělají nic, nebo v tom horším nepotřebné šílenosti, spotřebovávající další peníze.
Je pak vlastně skoro jedno, jestli je ta hloupost udělána dobře nebo špatně, když stejně není k ničemu, tak jak mají zjistit, že je udělána blbě a že oni nic neumějí.
Ostatně z těch, kteří slečně v Londýně dali ty statisíce, stejně nikdo na festival nepřišel, nikomu z nich nechyběl. Možná ani nevědí, že nebyl, když navíc někde viděli fota Elánu a Lúčnice na podiu kostela.
S panem Zbrankem odešel další z lidí, kteří něco umějí, milují a dělají.
Lidí dělajících za cizí peníze „niečo takého pekného“, těch je tu dost a zdárně se množí.

Související obrázky: