Dnes to bude možná delší, určitě chaotičtější a smutnější a k tomu bez pointy natož ponaučení. Začátek bude také obšírný, ale protože se pak chystám ke svatokrádeži, musíte vědět, proč a co jí vlastně myslím.
Příští litoral bude veselý, slibuju.
Když bych měl jmenovat někoho, kdo je pro mě symbolem čistoty, bude to Bohuslav Reynek. Bez ohledu na to, jestli ho znáte, napíši proč.
Narodil se už za Rakouska-Uherska, jediný syn statkáře na Petrkově. To, že neměl sourozence, možná něco vysvětluje. Bohuslavovi se dostalo vzdělání zahrnující francouzštinu, díky níž si přečet sbírku básní Francouzky Suzanne Renaud, která ho tak kouzlila, v té chvíli ta sbírka, že odjel do Francie, aby poznal autorku, ta ho pak okouzlila i osobně, takže se, tuším po třech letech, v Grenoblu vzali. A když to zkrátím, nakonec se usídlili v Petrkově na Českomoravské vrchovině, ale ještě před tím se jim ve Francii narodili dva synové, Daniel Václav a Jiří Michael. Kdo je osobně znal, neuvěří, že to bylo už v letech 1928 a 1929. Suzanne Renaud, v podstatě z městské středostavovské rodiny sice přešla z francouzské kultury a klimatu na drsnou Vysočinu, nicméně ne zřejmě pod svůj životní standart. Zbytek První republiky z hlediska mého vypravování není důležitý, horší časy přišly s válkou a nuceným opuštěním vlastního domu, po válce návrat, ale s Vítězným únorem znárodnění. Reynků přišli o hospodářství, ve vlastním domě směli zůstat, ale Bohuslav Reynek už jen jako zaměstnanec, zezačátku skoro jako dobrovolný vězeň. Myslím, že pásl ovce a vařil brambory prasatům, někdy do roku 1957.
Do jeho smrti v roce 1971 se pak ještě mnohé stalo, ale já mám před sebou nejvíc tu dobu, kdy pan Reynek vstával ráno kolem třetí hodiny, udělal snídani svému synovi, který v JZD krmil býky, pak ryl destičky, pak udělal snídani druhému synovi, co dělal, myslím, řidiče u nějakého stavebního podniku, pak přišel z ranní práce první syn a s ním společně tiskli grafické listy. Oba synové se také věnovali své umělecké tvorbě, jeden fotil, druhý překládal, jeho překlad Kašpara z hor je považovaný za nepřekonatelný.
Čímž mi oba trochu znesnadňují další psaní.
I když v téhle chvíli hlavně nevím, jestli mám nejdřív říci, kým pan Reynek byl nebo jak žil. Jedno od druhého nejde oddělit, obojí byl on, obojí by bylo vidět na fotce a ještě lepší ve filmu, ale v psaní, které se sestává ze slov, nemohu míchat současně obrázky, barvy a zvuky, musím jen popořadě psát písmena.
Předehrou by byla fotka, místnost na fotografii je jak kulisa pro film o krutém životě nezaměstnaných dělníků ve vybydlené čtvrti. Myslím, že ve stropě místnosti je díra čímsi záplatovaná, pan Reynek, vlídný hubený pán v sáčku, co dřív nosili chlapi, ať byli účetní nebo zedníci, s knírem dávných hospodářů, sedí na staré židli, vedle něj kuchyňský sporák na dříví. A on se usmívá, myslím, že své kostnaté nohy dokáže složit patami na trnož pod sebe, takže mu kolena dělají podložku pro destičku v ruce, ani nevím jestli je na fotce vidět, je jak pohlednice nebo malý deníček, do ní se pan Reynek dívá a rádlem kreslí stěží viditelný obraz, živý v té chvíli jen v jeho hlavě.
Bohuslav Reynek byl i překladatel, a to osvícený, nejen že uměl přeložit, ale hlavně objevit to důležité, co přeloženo má být, ostatně takhle objevil i svou ženu.
Byl básník nejen dobově umně veršující nebo nezpěvně zapisující své pocity. Jeho básně jsou poezie. Ač z jejího pohlazení často mrazí.
Především byl ale grafik, výtvarný umělec. Od krajiny a zvířátek přes svaté k domovům. Někdy svými čarami jakoby jen trochu uspořádal změť křoví s trny a už je z něj najednou člověk a dokonce se dívá, i když třeba zády k vám.
Stovky rytin, v hrubém popisu navenek někdy podobných, ale můžete být na výstavě o třech patrech a kolik obrázků, tolik světů jste viděli, tolik příběhů, lhostejno jestli Krista, Joba nebo malého kozlíka.
Právě toho jsem v originálu dostal od dětí a dívám se na něj.
Nebo Zavírání stájí, obrázek, na němž vlastně nic není, jen dveře do stáje a z nich vycházející světlo, a přesto vás zahřeje, i když se staženým hrdlem.
Pan Reynek žil se svou rodinou z dnešního hlediska v nepředstavitelné chudobě.
Nemluvím o času války, mluvím o přelomu šedesátých a sedmdesátých let, době, kdy dávno Zemi obletěl Gagarin, my se dívali na televizi, někteří už auty jezdili na chaty, žili v domech s ústředním topením a koupelnou a já nevím čím vším.
Reynků v omšelých místnostech kdysi bohatého rodinného statku mrzli zimou, často neměli co jíst, když přijela návštěva, předstírali, že kosti na jejich talířích mají na sobě maso, aby alespoň host mohl něco mít, domem se k tomu potulovala smečka koček v různé fázi březosti a střevních nemocí, suchý záchod na dvorku s nastříhanými novinami se kymácel na shnilých základech.
Přesto k nim jezdili osvícení lidé, bývalí nakladatelé, kupující si pár básniček či grafických listů, básníci, malíři… Věděli o panu Reynkovi a jeho díle a životě, Petrkov byl ve své hmotné bídě ostrovem kultury a čisté duše a víry.
Nikdy už se nedozvíme, jak to opravdu bylo, jak opravdu oba synové tohle vše sdíleli. Opakovaně jsem četl jejich vypravování a není v něm ani kousek povzdechu nad osudem natož přinesením oběti. Už se jich nezeptáme, ostatně by se nikdo asi ani neodvážil, oba zemřeli. Rok po sobě se narodili, tři týdny po sobě v roce 2014 odešli.
A hlavně se nikdo nezeptá jeho ženy Suzanne Renaud.
Znovu a znovu se dívám na Reynkova díla a pořád znovu v nich vidím jeho čistou duši a pohlazení pro duši mou, vidím a cítím to tam i s tím, co ve mně hlodá.
Myslím si, že přes a pro všechno, co udělal pro sebe a pro nás, zkazil pan Reynek život své ženě.
A pro mě tím otevřel otázku jak daleko sahá právo člověka, ať z nevědomosti či víry ve vyšší poslání, vzít lidem kolem sebe jejich svobodu, v konci kus práva na vlastní rozhodnutí, přivlastnit si jejich život jako součást toho svého.
Nechci psát o tom obecném, že rodiče, i kdyby tisíckrát nechtěli, ovlivňuji svým dětem jejich život. Výchovou i nevýchovou, tím co dělají i nedělají.
Já se zamýšlím nad něčím jiným, nad tím, jak velké právo má člověk nad svými blízkými, jak smí nebo nesmí podřídit jejich život svému poslání, té velké věci, kterou dělá.
Nebo si myslí, že dělá.
A když to neví? Když je tak čistý jako pan Reynek, že nevnímá, že není co jíst a v domě mrzne? Že jeho je žena nešťastná?
Čistota a hluboká víra a hlavně to obrovské dílo, které ve své lidské skromnosti stvořil, ho ospravedlňují?
Já se bojím, že ne, že pro mě je v tom i v tomhle případě kus … sobectví? Netečnosti? Přinejmenším nevnímání.
A mají na to velcí lidé právo?
Velký státník či válečník chránící svou zemi svým výjimečným nasazením a schopnostmi před prohrou ve válce a tím utrpením a smrtí tisíců lidí, má určitě právo nebýt tou dobou doma a zajímat se o svou ženu a děti, geniální vědec na stopě objevu převratného léku může a dokonce musí všechno podřídit právě tomu, bez ohledu na potřeby rodiny.
Geniální skladatel taky?
Hudba a kultura obecně je hodně důležitá, takže ano, má na to právo.
A jen hudba vážná?
Nebo je vyvolený a tedy omluvený z empatie a života pro blízké každý umělec či vědec?
Stovky géniů prožily život nepoznány společností, kdo by jim byl tehdy to právo dal? A kdo by poznal v tisících tvůrců něčeho nového, že právě tihle jsou vyvolení, že jejich práce má smysl? A jsou vyvolení jen ti, jejichž dílo se prosadilo, nebo všichni usilující?
Má právo nadřadit své hledaní a usilovaní nad obyčejný život každý z nás?
Reynek ano, ten byl opravdu čistý, ten to právo měl.
Nebo ne?
Jeho žena byla nešťastná. Být to obráceně, být to tak že Bohuslav Reynek dá svůj život pro její, žili by asi v Grenoblu a ona by byla možná slavná básnířka. Pravděpodobně by byla prožila šťastný život, v každém případě ten svůj.
Nevím, jestli svého muže tak milovala nebo přijala úděl a když ano, jestli se obětovala velkému talentu nebo jen smířila s životem s mužem, kterého nepředělá, který ji nevnímá.
My všichni za to dostali jeho obrázky, básně a nad tím vším vědomí čistého člověka na Petrkově, to je vůbec nejvíc.
Ale Suzanne Renaud to zaplatila.
Myslím, že tohle je hodně tím, že každý žijeme svůj život jako by byl filmem, v němž my máme hlavní roli.
Řeknete – A jak jinak to žít?
Když natočíme český film o Reynkovi v hlavní roli, bude o čisté duši a tvorbou přeplněném skromném životě v trpělivé a obohacující rodině, žijící ve vzájemném souladu navzdory normalizační společnosti.
Když to bude francouzský film o Suzanne Renaud, bude o nadějné básnířce, velké moudré ženě, trpící v cizí zemi za komunismu v zimě a hladu Petrkova pro jednoho podivína, a umírající pak s vědomím, že tohle žít nechtěla, že nenaplnila nebo dokonce zmarnila svůj život.
Stejný příběh, stejní aktéři, jen v hlavní roli je pokaždé někdo jiný.
Žijeme a vnímáme to naše jako to významné, krásné, nevinné, nebo, když už vůbec připustíme něco nedobrého, tak nepodstatné a odpustitelné. V tom, co žijí a dělají jiní, vidíme jen vnějšek a hlavně to, co přinášejí nám, nebo čím nám ubližují, co nám dluží.
Někdy úplně stejné věci, ale opačná znaménka.
Pochopil by pan Reynek otázku, jestli je důležitější jeho tvorba a život než tvorba a život jeho ženy?
Máme své jistoty, naše herce z dob černobílých filmů, čisté duše časů moudrých a vyrovnaných hrdinů, farářů, osvícenců, silných osobností pevné morálky.
Jenže za mnoha z nich jsou tragické osudy lidí, kteří je milovali, či spíš milovaly, a byly jimi v alternativním vztahu milovány. Kdo může za jejich osud a pak třeba i sebevraždu?
Bard národního divadla si za to vše, co dával rolím, lidem, umění, za dřinu a odpovědnost, za to vše si ke své rodině dopřál lásku dívenky, která za ni ale někdy zaplatila smrtí.
Reynek možná neviděl a nevnímal, někdo jiný si třeba jednou jedinkrát vědomě vzal. Je jeden z nich horší nebo lepší? To že Suzanne Renaud neskončila sebevraždou a dívenka ano, je zásluhou či vinou těch chlapů?
Ne, myslím, že ne, jedna byla silnější, jedna prohrála, jeden měl štěstí, jeden smůlu.
Ale kus cizího života si vzali oba.
Nejde ty věci poměřit, velké dílo pro všechny a vina na někom konkrétním.
A jak vůbec posuzovat člověka? Podle díla nebo podle života? Podle dobra nebo podle viny?
Takzvaní Kataři, Dobří muži a Dobré ženy, lidé tak čistí, že museli být církví do jednoho upáleni, v tomhle měli kdysi jasno. Není malý a velký hřích, ale jen hřích. Hřích, byť jeden jediný a z našeho pohledu třeba malý nebo omluvitelný, rušil úplně vše dobré, co člověk před tím celým svým životem přinesl a dokázal. Z hříchu nebylo možné se nijak vykoupit, hodnotu toho dobrého před tím nešlo už nikdy vrátit, hřích ji navždy smazal.
Bylo to kruté, ale oni to věděli dopředu a s tímhle vědomím žili a zemřeli. Mělo to i jednu pozitivní stránku, směli se začít znovu snažit. Pokud po spáchání hříchu žili tak, jak měli, počítal se jim pak ten nový život. Ale ne za týden nebo měsíc, ale až za roky. Za roky bez jediného hříchu.
Jenže podle Katarů by Rynek prošel bez poskvrny, podle mého ne.
Kdyby bylo možné, popovídat si ještě jednou s Bohuslavem Reynkem či jeho ženou Suzanne Renaud, stála by u pana Reynka dlouhá fronta, ale já bych chtěl mluvit s jeho ženou.
Zeptat se, jak to měla.
Chtěl bych slyšet, že se pletu, že byla šťastná.
I když si sále víc myslím, že pan Reynek ublížil své ženě a dívám se na jeho obrázky, i právě v téhle chvíli jsou pro mě čisté, nevidím v nich kaz okolností vzniku, žádné stigma, jen krásu a cit.
Možná je to i tím, že pan Reynek nevěděl o svém kříži, i proto stvořil velké dílo.
Ale co my?
My, co o sobě přemýšlíme, nejsme horší ani lepší než ti, kteří to tak nemají.
Jen jsme na tom hůř, neseme si svůj kříž a možná ještě trochu poponášíme i ten jejich.
Příště to bude veselejší, slibuju.