Když byl malý, říkal prý prastrýci Rudolfovi dede, a on jemu zas Tak pojď, Jendo, můj vnoučku. Prastrýc byl a žil sám, měl jen provdanou neteř Věru, a dva ženaté synovce, Karla a Honzova tátu.
Ten časem záhadně zmizel v Americe a maminka se znovu provdala kamsi na Slovensko.
Honza věděl kam, ale i tak to pro něj bylo jen kamsi. Na přelomu střední a vysoké školy si postupně navykl žít sám a bez pocitu zmaru nové životy svých rodičů neřešil.
Rodinou se mu nestal ani jeho dede, prastrýc Rudolf. Byl mezi nimi krásně okouzlený vztah starého pána z pavlačového domu, a kluka odnaproti, co k němu občas chodí naslouchat starým příběhům.
Rudolf byl poslední z kdysi bohaté a rozvětvené rodiny, které se podařilo brzy po válce prodat velkou vilu. Prý to nebylo jen za peníze, nějaká část ceny snad měla být uhrazena zlatem. Zlato měla rodina odjakživa. Celý Rudolfův život by to mohl vyvracet i potvrzovat. Na jednu stranu nezastával žádné významné ani dobře placené místo a žil skromně, na druhou bylo přecejen zvláštní, že se mu podařilo shromáždit sbírku mincí a známek.
„Kdyby jenom jednu sbírku, tak neřeknu nic,“ rozčilovávala se občas teta Věra, „ Ale on má obojí. Tam musí být někde ještě něco ulitýho.“
Za Honzových návštěv už prastrýc mince ani známky nesbíral, obě sbírky měl zavřené každou v jednom kufru. A proč nesbírá dál, když má čas a… asi i peníze?
Jednoho dne se prý probudil s krásným pocitem, že obě sbírky jsou hotové, že to co chtěl, to má a už nemusí pokračovat.
„Nebo mu došlo zlato!“ namítala teta Věra.
Proč by ale měnil zlato za mince a známky?
Honzu to také zajímalo, ale úplně otevřeně se prastrýce nikdy zeptat neodvážil.
Jen někdy, když měli takové chvíle spíš kamarádské, to něco o pokladu padlo, ale Rudolf se jen usmíval, Co bys s ním dělal?
Honzovi ta otázka přišla nejdřív nesmyslná, ale pak si uvědomil, že vlastně opravdu neví.
A proč sbírky neprodá, když už nesbírá a teď určitě obě nabyly na ceně?
Nestavíš dům, abys ho prodal, usmíval se prastrýc. Je to mé dílo.
Jednou dal strýc při odchodu Honzovi do ruky asi deset kravat, tyhle že jsou na vyhození, jeho studentské, že ty už nosit nebude, ať je hodí do popelnice. Cestou po schodech si je prohlíží, jedna je snad koženková, s falešným uzlem a gumičkou pod límec, jiná pletená, skoro všechny uzoučké. Na malou chvíli ho nad otevřenou popelnicí napadne, že by si je nechal, ne že by je nosil, ale něco na nich je. Toho nápadu pak celý život lituje, protože ho buď neměl mít anebo naplnit, ale on je tehdy pustil z ruky mezi odpadky, ošklivé špinavé odpadky, víko zabouchl a šel. Udělá pak v životě spoustu chyb, ale kdyby mohl jednu vrátit, byly by to ty vyhozené kravaty.
Prastrýc nikomu nic cenného nikdy nedal, ani Honzovi ne. Až v posledních letech od něj dostával k Vánocům vždy jeden zvoneček, prý koňský, měl je po své tetě Heleně z venkova. Bylo jich pět a vyšly mu přesně.
A pak také dostal kabát, jen tak jednou na podzim.
Prastrýc a jeho bratři si je nechali na míru ušít někdy před válkou v hodně dobrém krejčovství. Kabáty byly černé, dlouhé pod kolena, s černým jemným kožíškem na límci.
Prastrýcův a teď Honzův měl ručně vyšívaný monogram RK.
Honza s ním šel prvně s kamarády do klubu na džez a vyvolal tam úžas. Kabát nebyl moderní ani současný, ale bylo na něm něco výjimečného. Asi tou kvalitou a také tím, že Honza byl o hodně delší než Rudolf a pas měl tak daleko výš a kabát jen ke kolenům. Byla to kombinace klasiky a hodně nevšední siluety.
Kabát voněl po levanduli s lehkým nádechem naftalínu, ale protože ten většina lidí nezná, myslí si, že je to nějaký drahý parfém.
Nějakou dobu měl Honza po starostech, co v zimě nosit na formálně neformální setkání, byl prostě ten elegán s kabátem. Ale časem setkání ubylo, a možná by ani nevadilo, že zdospělel Honza, ale lidé kolem něj. Kabát tak zůstal doma. Některé věci ve své kráse nemohou klesnout ze svého postavení skvostu k běžnému užívání, navždy musejí být tím, čím jsou, i když neužívány.
Říkals mi dede, jako kdybys o tom ty rozhodnul, nebo kdybys objevil v džungli yettiho a pojmenoval ho. Neptals ses, prostě jsi nám to sdělovat. A tohle je dede. Škoda že ses u toho neviděl, smával se často strýc, šťastnýma očima přítomný v té dávné chvíli.
Od tety z venkova měl prastrýc v bytě kytku, o které mluvil jako o lipce. Byla to taková vytáhlá rozvětvená dřevina s listy jen vzdáleně připomínajícími lipové, byly o hodně větší a jakoby plstnaté.
Prastrýc o ní mluvil rád. Prý ji dřív mívali lidé skoro v každém vesnickém stavení. Hlavně proto, že všechno vydržela. Vlastně potřebovala drsné zacházení, kdyby ji hnojili a pečovali o ni, začala by moc růst, ale shodila při tom staré listy nízko na kmeni, nové by měla někde u stropu, nikam by se nevešla a v konci se musela dát pryč nebo by sama zašla. Takže bývala ve studených v zimě nevytápěných vstupních chodbách, skoro bez světla.
A neměla by se ani moc přesazovat, nemá to ráda, naposledy to prastrýc udělal, když ji vezl z domu tety, od té doby ne, ona si sama řekne.
Chladnomilnost lipky Honza nesnášel, kvůli ní prastrýc Rudolf ve své už tak studené žižkovské garsonce skoro netopil.
Od podzima do jara sedí v křesle pod dekou, já na návštěvě klepu kosu, jen aby se vyzáblá Adéla měla dobře, říká si Honza.
Jednoho dne prastrýc zemřel, sám, v tichosti, bez rozloučení.
Pohřeb je zvláštní, pokud vlastně mohou být pohřby jiné než zvláštní.
Tenhle tím, že vedle smutku je tu v hloučcích rodin cítit čekání na dědictví, ve vzájemných kondolencích odstup a obavy.
Honza tu nemá žádnou svou vlastní podpůrnou skupinu, a opravdu se přišel hlavně rozloučit, ale taky je zvědavý, co všechno se v bytě najde a jestli poklad existuje.
Stydí se za tyhle myšlenky, ale má je.
Strýc i teta navrhují, že by se ještě jednou měli společně sejít v Rudolfově bytě, aby se s ním naposledy rozloučili i tam, ale Honza to tak nemá a taky si není jist, jestli nemají v plánu začít hledat a u toho být nechce.
Ani jim neřekne, že má od bytu klíče a že tam byl zalít kytky a vzít jídlo z ledničky, když tam jde příště, je byt zapečetěný.
Sejdou se tak až u notáře.
To už nejde napětí skrýt, už ani nejde dělat, že jsou pozůstalí, teta a strýc na tuhle chvíli museli myslet nejmíň třicet let, jak jim vyčítat, že to teď tak těžce snášejí.
Teta Věra dědí sbírku mincí, strýc Karel známky, Honza garsonku se vším, co v ní je a jen nevelkou sumu peněz, z nich má být uhrazen pohřeb tomu, kdo ho platil.
Měla to být úleva, ale není, každý dostal něco, ale kde je poklad a není náhodou v tom bytě?
„Nic nám nesliboval a nedlužil,“ řekne Honza.
Strýc Karel mlčky přikývne, teta Věra stiskne rty.
Sbírka mincí je nakonec ohodnocena na sedm set tisíc, daleko míň než v co Věra doufala. I tak ji obratem prodá, místo nového bytu si opraví současný a něco dá dětem, daleko míň, než v co doufaly.
Sbírku známek se přesně ohodnotit nepodaří, podle znalce je prodejně jen těsně nad půl milionu, ale protože je neobvyklým a úplným souborem, předpokládá její rychlé zhodnocování.
Strýc Karel zaplatí dědickou daň ze svého a sbírku neprodá, jeho děti tedy nedostanou vůbec nic a radost z toho nemají.
„Kdyby nám to dal v tichosti zaživa, nemuseli jsme platit tu šílenou daň a nikdo by nevěděl, že to máme,“ uzavře za příbuzenstvo prastrýcův život teta Věra.
Honza se prozatím přestěhuje do garsonky, zůstat v ní nechce, brzy ji prodá, ale teď na to nemá dost sil.
I prastrýc Rudolf říkal svému bytu garsonka, ale je to jen v padesátých letech na byt upravená tmavá místnost v pavlačovém domě.
Vlastně je zvláštní, jak šťastně tu Rudolf žil, vždyť se narodil a dětství strávil v bohaté vile.
Z povzdáli tušeně pozorován rodinou projde Honza věci v bytě, žádný poklad v téhle chvíli nehledá a ani nenajde, ale i tak má radost z alba fotek, malé sbírky pohlednic, pár náušniček a cetek asi z poutí a rodinných dokumentů. Je rád, že ví, kdo je kdo, že chodil a naslouchal svému dede. Po dlouhém přemýšlení nakonec na Vánoce navštíví Věru a Karla, vezme jim nějaké fotky, vybere ty, které jsou dvakrát, a řekne, že v bytě nic výjimečného nebylo. Ví, že mu to asi nikdo nebude věřit, ale protože si nejdřív všichni mysleli, že strýc má poklad, tak příbuzným nějakou zprávu dluží.
Nečeká obviňování ani úlevu a tak to i dopadne.
V bytě zatím žije, opravdu jen dočasně, než se vyřeší cosi právě důležitého, příští rok už to bude snazší.
Ale nikdy se všechno nevyřeší, pořád to vypadá, že až příští rok.
Dost brzo po sobě a dřív než by měli, zemřou rodiče. S tátou se rozloučí až nad dopisem o jeho smrti měsíc po pohřbu, mámě na pohřeb jede a je tam tím člověkem, na nějž se všichni ptají A to je kdo?
Když hledal ve skříni tmavý kabát na pohřeb, na chvíli přemýšlel, že by si vzal ten od prastrýce, ale nakonec to neudělal. Má ho poslední roky spojený se Štědrým dnem, chodí se v něm večer projít na Hradčany. Občas vidí uznalé pohledy turistů, asi si myslí, že je malíř nebo umělec. Nejraději vzpomíná na jedny Vánoce, kdy tak padal sníh, že byl na Hradčanech úplně sám, jen on a hradní stráž, a Praha pod ním jen stěží světly barvila padající sníh.
S kabátem bere sebou na procházku na Staré Město, Malou Stranu a Hrad i prastrýce Rudolfa, takže vždycky, když vyndává kabát ze skříně, řekne, Tak pojďme dede, jsou tu zas Vánoce.
Pokud hodně prší, nechává kabát doma a protože bez něj by nešel, je doma taky.
Letos budeme, dede, doma, řekne, sedne si do křesla a přehodí přes sebe deku.
Někdy v době pohřbů přijde demoliční výměr na dům. Jsou kolem toho nejdřív soudy, jestli základy klesají kvůli roky prasklé městské kanalizaci nebo stavbě estakády nebo se prostě starý levně postavený barák sám bortí.
Rozdíl je v milionech pro každého z nich, buď od nich město dům vykoupí, nebo o něj prostě přijdou, ale zbourat se musí v každém případě.
Nějak je mu to jedno, takže když to pak přijde, je zaskočený.
Asi ty obálky s pruhy měl otevírat.
Jako svou přiznanou rezignaci se nastěhuje do garsonky v paneláku na Jižním městě. To je něco, co by soudný nikdy neudělal, ale asi měl prostě pocit, že na tu chvíli už nemá cenu nic zařizovat.
Musí řešit lipku, všechno ostatní se do garsonky vejde skoro přesně jako to měl na Žižkově. Ale tam, co byla lipka, vedle dveří, je tady velká vestavná skříň, jediný úložný prostor.
Na vlastní život rezignuje, ale s lipkou je umanutý, skříň rozebere a lipka je na svém místě.
Ještě vypnout radiátor.
Na smrt čeká pár týdnů, než mu dojde, že asi hned neumře a že je na sídlišti.
Pak se k němu dole u vchodu někdo hlásí, on si není jist, ale na těch lidech vidí, že oni ano, je to jeho neteř nebo sestřenice nebo co vlastně se svým mužem, bydlí ve stejném vchodě.
Úplně na ně zapomněl, nejen na ně, ale na celou svou přízeň od strýce a tety.
Prý přijdou v neděli po obědě na návštěvu, on v úleku neřekne že ne.
Do neděle o tom přemýšlí, už ne o důvodu jak se návštěvě vyhnout, ale jak to k němu rodina asi má. Možná si myslí, že má Rudolfův poklad a tím pádem nevědí, jestli na něj mají být naštvaní, nebo mu podstrojovat, aby jim ho odkázal.
V neděli po obědě přijdou a přinesou něco, co dole u vchodu buď neměli, nebo on přehlédl, svoji dcerku, jmenuje se Maruška a je jí rok.
Kdyby mu to neřekli, nepoznal by ani věk a možná ani že je to holčička, je tím malým človíčkem úplně vyvedený z míry, připravoval se na oboustranně trapně snaživou komunikaci o ničem, a teď tohle. Ale strašně nechce, aby ty rozpaky vypadaly jako odmítání, jenže neví, co se s takovým minimem dělá, tak ho spásně napadnou zvonečky, vezme jeden z vitríny a zacinká s ním.
A Maruška se rozesměje.
Nikdy nerozesmál malé dítě. Úplně ho to pohltí. Vrátí zvonek do vitríny a vezme druhý. Maruška má vykulené oči a sevřenou pusinku, on zacinká a pusinka se ve vítězném úžasu protáhne od nosíku k bradě jakože jú a ona se zase rozesměje.
Udělá to se všemi zvonky a pokaždé je to tak krásné a tak šťastně překvapivé.
Udělá to i příště, Maruška sem s rodiči občas chodí a už mezi dveřmi se krásným mlaskavým zvukem snaží napodobit zvonky, aby pak před vitrínou vždy vykulila oči a se stisknutými rty čekala na první zacinknutí.
Každý zvonek zní jinak a ona pozná, že ještě necinkaly všechny, je to krásná hra se zvonivým smíchem.
Takhle možná kdysi prastrýc Rudolf bral do náruče vnoučka Jendu.
Historie se opakuje, akorát že já jsem teď mladší, než byl tenkrát Rudolf, říká si Honza, než si pak jednou spočte, že je to naopak, je o něco starší.
Jednoho dne Maruška ten protáhlý obličejíček jú neudělá a neudělá ho ani příště, už je to pryč a to se úplně zděsí, zvyknul si na něj, nikdy ho nenapadlo, že tohle z jeho života zmizí. Kdyby to byl věděl, byl by s Maruškou víc, aby těch obličejíčků víc viděl nebo by si to alespoň pokaždé uvědomil, to štěstí, že dnes ještě ano.
Třeba proto mají rodiče další děti, proto, aby se vrátily ty krásné věci maličkých človíčků.
Potkávají se s Maruškou málo, ale vždycky s vzájemným okouzlením. Když je Maruška větší, sejde k němu občas těch pár pater sama a poslouchá jeho vypravování.
Říká jí příběhy, které slyšel od Rudolfa. Ale ten mu je vypravoval v konci jako dospělému co nejpravdivěji, on malé Marušce trochu jako pohádku.
I tu o dede a ona mu tak občas řekne, sice jako náhodou, ale je v tom úmysl. Hlásek děvčátka, ale v něm síla péče budoucí matky.
Jak se máš, dede?
Vypráví ji i o lipce, až si říká, že to tentokrát s tou odborností možná přehnal, ale ona ho překvapí, protože se zeptá, proč ji nepřesadí, že nevypadá moc dobře.
Nějak si to neuvědomil, věci, které se mění pomaličku, skoro nevnímáme.
Má pravdu, Maruška, lipka je už jen spíš khaki zelená, a listy mívala větší a jsou takové seschlé.
Vždyť ji prastrýc přesazoval, když teta Helena umřela.
No ale… to jsem ještě nebyl na světě…
Na sjezd maturantů přijede i spolužák, který si nejdřív myslí, že se nezdrží a večerním vlakem zas pojede domů, ale nakonec popijí a on tady u něj přespí.
I když je zahradník, lipku nezná a dokonce tvrdí, že botanicky je lipka něco jiného. Ale zálibně si ji prohlíží. Jenže se ukáže, že ne lipku, ale květináč pod ní, prý má velkou cenu, možná přes deset tisíc.
I když zahradník, kytku by vyhodil a květináč prodal.
Je baňatý, lipka z něj nepůjde vyndat. Zdánlivě by šlo odrýt ten kus země po obvodu, který neprojde hrdlem, ale tam má lipka určitě kořeny a ty se nesmí poškodit, takže to nejde.
Začít opatrně přihnojovat a ona se možná zberchá, jinak bys musel tu majoliku rozbít.
A kdyby rozbil?
Pak by se hodně opatrně musely kořeny po obvodu uvolnit, část staré země vydrolit, dát do nového jen o málo většího květináče, pomaličku prosypávat čerstvou zemí tak, aby kořeny nepřitlačila, zároveň ji hned utahovat, aby v ní nezbyl žádný vzduch a nesesedávala se a pak hlavně skoro nezalévat, jen provlhčit.
Dokud nezačne růst, tak nezalévat, že je navrch zem suchá, neznamená, že dole není dost vody. A taky nepřidáváš na talíř jídlo, dokud jsi nesnědl to před tím.
Přesazení musí jít rychle, kořeny nesmějí oschnout, i tak od chvíle, kdy na ně sáhne, začnou vadnout listy a lipka asi bude vypadat jako uschlá.
Nezachráníš obojí, buď lipku nebo majoliku, jako zahradník říkám, ber tu majoliku.
Nejdřív se vyděsí, že si musí vybrat a tím něco zničit, ale pak se nadchne. Když je to takhle složité, až skoro nemožné, je to vlastně něco velkého a obtížného, co pro lipku udělá, a čím splatí, co zanedbal.
Ví, že je to přehnané, ale pro něj důležité, dojede do Skal, vesnice tety Heleny, aby odtud z brambořiště za starým domem přivezl tři kýble země, ať má lipka to, na co byla zvyklá, tohle by spolužák nepochopil, ale prastrýci Rudolfovi určitě udělalo radost.
Koupí květináč, ne za deset tisíc, ale taky ne úplně obyčejný, sežene řezbářská dláta na vyhrabování země po obvodu, připadá si jak umělec nebo chirurg.
Ale hned prvním hrábnutím narazí na něco pevného. Odloží dlátko a opatrně rukou odhrnuje zem. Je to kořen silný jak prst a stáčí se podél báně někam dolů, ten odseknout nemůže, zahradník měl pravdu, celá příprava byla na nic a jak se tak na své nářadí, připravené na operaci, dívá, praští najednou paličkou do té drahé majoliky, ta se rozlomí na tři velké kusy a pár malých střípků, srdce má až v krku, takhle to rozhodnutí bylo snadné, před ním je velké klubko kořenů, žádná zem.
Uklidí střepy, stejně se jednou pokusí je alespoň pro sebe slepit, klekne k lipce a začne rozplétat kořeny, jeden po druhém, pomaličku, aby žádnému neublížil.
Když se nakonec zvedne, zjistí, že venku je už tma, ani neví, jak dlouho to dělal.
Ještě z dolní strany, tam by mělo být kořenů nejvíc, ale jsou naštěstí o něco volnější, vprostřed nahmátne víčko, asi ho tam dal strýc při přesazování, aby nepropadávala zem.
Víčko nejdřív vyndat nejde, je to spíš asi miska ale v konci hrneček, velký modrý bez ouška. Je zalitý voskem, teď se hodí ta dlátka, co si koupil, ale zase na něco ve vosku narazí, postaví tedy hrnek do kastrůlku s vodou a na vařiči pomalu ohřívá, celý se třese, vosk za chvíli při stěně hrnku taje, vyklopí ho do misky, málem se v horké vodě opaří, ani ne tím, jak je horká, ale že si to včas neuvědomí, z hrnku vypadne tubus, malý, ale jinak podobný těm na listiny se vzkazy budoucím generacím, co se zazdívají do věží, je přesně vyrobený, jeho dvě poloviny do sebe těsně zapadají, opatrně je vyviklá, uvnitř je sáček z voskového plátýnka a z něj na stůl vypadnou zlaté mince, velké zlaté mince, roztočí se na stole a on je rychle přikryje rukou, musí si sednout, najednou se udělala tma, i když vidí, nic nevnímá, pod rukama má ty mince, ale ruce se bojí nadzvednout, má tak sucho v puse, že nepolkne a je mu strašná zima, úplně se třese, strašně by chtěl přemýšlet, ale nejde to, chtěl by mít pocit, ale nemá, třese se to venku i vevnitř, nevypnul vodu na vařiči, tak k němu rychle vyskočí, jakoby to teď bylo to nejdůležitější, vypne vodu, zahlédne lipku, leží tam na boku, kořeny jak schlíplá vlasatice s listy najednou šedě schnoucími, jak může během pár chvil koruna poznat, že se něco děje s kořeny, ještě rychleji než běžel vypnout vodu běží ke stolu, třesoucíma rukama shrne mince do sáčku, dá do tubusu, obě poloviny tubusu vší silou spojí, vrátí do hrnečku, prsty zamačká vosk aby vyplnil hrnek od stěny ke stěně, na chviličku potopí do vody, zase se při tom spálí, znovu přimáčkne vosk, pod vodovodem ochladí hrnek, klekne k lipce, hrnek vrátí do jejích kořenů, do nového květináče nasype trochu země, posadí tam lipku jak na polštář, jednou rukou ji přizvedává, druhou pomalu při obvodu přisypává zem a odtahuje kořeny, teď se hodí, že se mu ruka třese, zem propadává hezky mezi kořeny, jen na ty schnoucí listy nad sebou se nechce strachy ani podívat, když je květináč plný, malým pramínkem vody zalévá suchou zem, za nehty má černé půlměsíčky, tělem se mu začíná rozlévat teplo, odteď už z lipky neodcházejí její poslední síly, odteď už do ní může proudit síla nová.
Sedí pak zas u okna, u toho stolku, co se vysypaly mince, a dívá se po bytě. Strašný nepořádek, podlaha jak kdyby tu kočky převrhly a přehrabaly všechny květináče.
Napadne ho, že možná nějaká mince spadla ze stolu a někde tu teď leží na podlaze, že si toho možná v tom všem ani nevšiml. A taky si řekne, že si jednu měl vzít, jen jednu. Nebo si je měl alespoň prohlédnout.
Vezme koště a zametá nepořádek do rohu, pořádně to uklidí až zítra, dívá se při tom na lipku, je skoro suchá, ale on přesto cítí klid, udělal, co měl, odteď už se zase počítá to dobré.
Najednou se nahlas rozesměje zvonivým smíchem.
Představí si, jak ho v neděli Maruška důležitě pochválí, že přesadil lipku.