Od tříkolky ke kombajnu

Jedna z mých prvních životních vzpomínek je z dětského dne.
Nebyl jsem pořadatelem, to zas ne. Můj tehdejší věk půjde poměrně přesně určit z toho, co si pamatuju a co se tedy tehdy odehrálo.
Řekli nám, že budeme závodit s tříkolkami. Z toho je jasné, že mi nemohlo být víc než nějakých pět let a pověsti o tom, že mi bylo patnáct jsou tedy jen pomluvy.
Jak bych tam asi složil nohy?
Tady musím udělat důležitou odbočku, osvětlující mou kariéru pilota tříkolky.
Ta začala už v rodném Chýnově, kde jsem se proslavil pod přezdívkou Šem Bášen. Pro vás, neznalé slangu nás, co jsme propadli podmanivému světu tříkolek, ta slova možná nic neznamenají. Hledáte v nich asi spíš dětsky vyslovené jméno anglického tříkolkového idolu Sama Basena, ale mýlíte se. Protože jsem proslul jako tříkolkář, jdoucí za hranu bezpečné jízdy a zesměšňující slova „jít na brzdy“, neboť můj stroj žádné neměl, byl jsem fanynkami z řad důchodkyň a mladých maminek označován za blázna. Takže pokud jsem se opět někde nečekaně zpoza popelnice vynořil, tažen na provázku osobním vodičem a trenérem v jedné osobě, mou maminkou, varoval jsem davy lemující chodník voláním Jsem blázen!, v místním sportovním dialektu tedy Šem bášen!
A už jsem frčel, co provázek dovolil.
Po přestěhování na Nové Hrady ale má pověst a sláva zůstala v Chýnově, dodnes tam o mě jistě vypravují neuvěřitelné zkazky.
Takže na Hradech bylo třeba slávu obnovit, vydobýt si opět jméno budící respekt a hrůzu.
Dětský den se mi k tomu zdál být vhodný.
Dětské tříkolky tehdy byly dvojího systému, táhlové a řetězové.
Táhlové měly šlapačky mezi předními koly, od nich vedla táhla přímo na kolo zadní, které roztáčela na stejném principu jako parní stroj poháněl kola lokomotiv. Tyhle tříkolky často zůstaly stát s táhly v mrtvém bodě, takže co chvíli do nich musel někdo zvenčí strčit, jinak by se mechanismus nerozběhl.
Častějším systémem byl řetězový, který přežil do dnešních dnů.
Šlapačky jsou tam, kde je mají jízdní kola, zadní kolo je poháněné řetězem. Na rozdíl od jízdního kola ale nemají takzvané torpédo v náboji kola, tedy mechanismus, který vypíná řetěz, pokud se kolo pohybuje rychleji nebo samo a jezdec nešlape. U tříkolky se šlapačky točí pořád, nezkušený jezdec, začátečník, to tedy napere, ohlídne se hrdě po mamince, jestli ho vidí, jak se šíleně řítí a přestane šlapat. Ale šlapačky se točí pořád a mydlí ho přes nožičky.
Koloběžky tehdy byly také různé, byť si systémově blízké. Lišily se materiálem a velikostí koleček. Ty dřevěné je mívaly maličké, vhodné jen na zpevněný povrch, kovové měly kola o dost větší a dokonce s pryžovými skoropneumatikami.
Technický popis je tu proto, abyste věděli, proč jsem tehdy podvědomě očekával, že závod proběhne nejméně ve čtyřech technických disciplínách a to tříkolky táhlové, tříkolky řetězové, koloběžky dřevěné a koloběžky kovové, ty ještě možná s věkovými kategoriemi předškoláci a školáci.
Mé vzpomínky zůstaly pevně vryty v paměti kvůli šoku, který jsem utrpěl, když nás na startovní čáru postavili všechny najednou, od táhlových tříkolek, pilotovaných vyjevenými miminy, po kovové koloběžky s osvalenými mazáky z první třídy.
Bylo to na fotbalovém hřišti, které tehdy bylo škvárové, škvára hluboká a neutažená.
Naprosto jsem nechápal, jak tímhle oraništěm můžeme vůbec jet, Velkou pardubickou a kategorii závodů steeplechase jsem tehdy ještě neznal.
Pak zřejmě někdo zvolal pozor, ke startu připravit, start, a většina dětí se začala snažit. Táhlové tříkolky se z mrtvé úvrati samozřejmě nepohnuly, takže je někdo roztlačoval, což pak musel dělat na každém metru znovu, my na šlapacích jsme začali zběsile pudlovat, což nás na škváře pomalinku posouvalo vpřed, bez jakékoli šance se udržet kovových koloběžek, které nám zmizely v prachu.
Nejhůř dopadly děti na dřevěných koloběžkách s malými kolečky. Ta se jim zapíchla do škváry a ony šly ve svém nasazení přes řídítka pusinkami do škváry, takže měly huby od krve a strašně řvaly, některé byly ihned ošetřovány rodiči a ze závodu odstoupily, jiné, zocelené z dětských hřišť nebo hnané ambicemi svých otců se rozběhly k cíli s koloběžkou taženou za sebou, což v půli trati udělali i kováci, protože než v té škváře jet na koloběžce, bylo lepší ji vléct.
Závod tedy vyhrál někdo na kovové koloběžce, za ním dorazily koloběžky ostatní, ať vlečené nebo postrkované rodiči, pak se asi pět minut v cíli nic nedělo až jsem pak přijel já na mé řetězovce, těsně sledován rodiči, tlačícími táhlovky.
To jsem asi neřekl, že jsem tam byl na řetězové tříkolce jediný.
Za mě to bylo fiasko, ač jsem to slovo neznal. A nemyslel jsem tím mé vystoupení, ale nesmyslnost celého závodu. Nicméně mě zajímalo, kdo vyhrál, a těšil se na ceremoniál na stupni vítězů.
Jenže přišel nějaký hodný pán s košem sladkostí a řekl, že jsme vyhráli všichni, že jsme šikovní a ať si vezmeme.
Každý si vzal co chtěl, ale tohle si už přesně nepamatuju.
Myslel jsem na dvě věci. Jak někdo mohl uspořádat takhle nesmyslný závod a když už, tak jaktože nikdo nevyhrál, jaktože jsme si rovni, ten, co byl v cíli první, s těmi, které tam dostrkali rodiče?
Já zdaleka nevyhrál, takže ze mě nemluvila uraženost, že jsem byl ošizen o cenu, já to prostě nechápal.
Tím mimo jiné skončila má kariéra sportovního tříkolkového jezdce a jméno Šem Bášen už navždy patří jen historii.
Kde já mohl být…
Teď jako dospělý samozřejmě vím, že o dětském dnu mají dostat všechny děti něco hezkého, tedy kromě zmetků, těm bych nedal nic, tady se s moderní pedagogikou rozcházím pořád.
Tohle nechápaní mi dělá problém celý život.
Ano, myslím si, že věci by měly mít smysl, že lidé, kteří se snaží, jsou víc než ti, co se vezou, a že čokoládičky by se neměli rozdávat všem.
A že něco jiného je všeobjímající radost a něco jiného poměřování výsledků.
Tehdejší dětský den mě nepoučil, svůj přístup k životu jsem si nechal.
Dělal jsem jednou jedinkrát v životě manažera projektu, byl to projekt školní a myslím si, že smysluplný. I v něm jsem ale měl problémy, i v něm jsem nechtěl, aby se míchaly koloběžky s tříkolkami a předstíraly nesmyslný závod. A už vůbec jsem nechtěl, aby na konci všichni dostali čokoládičku bez ohledu na výsledky. A teď tím nemyslím děti, ale ty, kteří projekt dělali.
Příští projekt už místo mě dělal někdo kompetentnější, kdo chápal, že je to celé jen hra, na jejíchž výsledcích vůbec nezáleží a čokoládičky tedy mají dostat všichni kamarádi bez ohledu na to, jestli byli na hřišti, protože právě o to přece jde.
Ale já to kvůli tomuhle nepíšu.
Já chci říct, jak jsou malé děti nastaveny na spravedlivost a jak se jim a jejich budoucímu životu ubližuje prázdnou laskavostí tam, kde se říká, že o něco jde.
A čemu všemu jsou děti schopny porozumět a jak je nastavená jejich zvídavost.
Teď si možná myslíte, že chci vytvořit poučení jen na základě mé nepraktické osobnosti, ale to ne.
Jeli jsme jednou autem, já, mé děti a vzdálená teta. Honzíkovi bylo pět let, právě byly žně a teta radostně zvolala, Honzíku, podívej, mašinky! Blížili jsme se k železničnímu přejezdu, ale tam vlak nebyl, tak se Honzík zeptal, kde jsou mašinky a teta ukázala na kombajny.
To nejsou mašinky, to jsou kombajny, odpověděl Honzík překvapeně.
Pro mě jsou to všechno mašinky, utřela ho blazeovaně teta.
Někdy jsou malé děti daleko dál, než dospělí kdy v přístupu ke světu dojdou.
Pro mé děti byl už ve školce kombajn kombajnem, obilí od něj odvážel traktor nebo náklaďák. A ani po kolejích nejezdily mašinky. Buď to byl motorák nebo lokotraktor, velké diesely znaly typovým jménem. A dokonce ani parní lokomotiva by pro ně nebyla mašinka ale právě parní lokomotiva.
Mašinka je v pohádce nebo hračka.
Děti jsou daleko schopnější a zvídavější než se zdá.
Opravdu si myslím, že se hodně špatného pro život stane, když se dospělý hlupák chová k malému dítěti jako k hlupáčkovi.
Vypráví se, jak jednou Jiřímu Trnkovi, geniálnímu světově známému českému grafikovi a tvůrci pohádek, pustili nějakou právě vytvořenou moderní pohádku. A když viděli, že se mu nelíbí, řekli na omluvu – Ta je pro malé děti. A on odpověděl – Takhle malé děti nejsou.
Spoustu dobrého, co pak už navždy běží samo, nastartujeme tím, že se k dětem chováme, jako kdyby byly chytřejší než my.
Ony totiž často jsou.
Když ukáže předškolní dítě na kombajn a zeptá se, co to je, nechce slyšet že mašinka a dost možná ani že kombajn, protože to ví. Chce slyšet který. New Holland? Nebo Class? Nebo John Deer?
A nechci vás strašit, ale může se vám stát, že až mu to řeknete, zakroutí očima, protože i tohle samozřejmě ví, chce vědět přesný typ.
Chcete dát dětem k jejich dnu dárek?
Každé chce možný jiný, ale hodně jich potěší, když z nich přestaneme dělat blbce.
Tedy, tu čokoládu si samozřejmě vezmou taky.

Leave a comment

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.