„Jedu na týden s holkama na čundr,“ oznámila mi Jana s obrovskýma taškama v ruce.
„A tos nakoupila zásoby pro všechny?“ zeptal jsem se opatrně.
„Ne ne,“ zasmála se vesele, „To je na polívku pro Markétu. Slíbila jsem, že jí udělám trochu polévky na kojení.“
Opravdu řekla „trochu“.
„Já vlastně na čundru asi vůbec jíst nebudu, kdo by v tomhle pařáku jed,“ dodala a zavřela se do kuchyně.
Já pak pracoval, Jana balila a kuchtila a na odchodu mi jen připomněla, že na sporáku je ta polívka pro Markétu a že ji požádala, jestli by mi trochu nenechala, abych měl dneska něco k večeři.
Opravdu řekla „požádala“ a „trochu“.
Ale zatím že je horká.
Trochu jsem na ten hovor zapomněl, takže mě odpoledne v kuchyni překvapil hrnec na vaření vepřových hlav, ještě větší než ten, co v něm v S tebou mě baví svět vařili čaj a koupali děti.
Byl vařící a já si vzpomněl, jak říkala maminka, že zabijačková polívka vydrží horká i dva dny.
Takže jsem se neodvážil s ním jít po schodech, ale navrhnul Markétě, ať si ho bezpečně odnosí sama v menších nádobách a šel zalévat zahradu.
Polévky tam pak večer bylo o něco míň, možná se malinko ochladila a smrskla, teď už by ji Markéta mohla začít nosit.
Šel jsem jí to navrhnout.
„Šla jsem třikrát a už ji nemám kam dávat,“ řekla trochu odměřeně.
„Ale je dobrá,“ dodala.
Dal jsem si jí taky a taky mě překvapilo, jak je dobrá.
A hutná.
Vzpomněl jsem si, že takové prý dělali v létě při žních žencům po celodenní práci.
Já ale celý den seděl u počítače a psal knížku, dal bych si jen něco lehkého pikantního a k tomu se cpal celý den energetickými sladkostmi.
Čerstvá polévka ve mně ještě bublala, když přišla SMS – Nechala ti Markéta polívku?
Nechala, odpověděl jsem.
To jsem ráda, přišlo.
Neopověděl jsem.
Druhý den byla hrnec pořád teplý, tak jsem si dal bez ohřívání druhou porci, i když jinak snídám čaj.
„Ještě máte polívku?“ zeptal jsem se vesele Markéty.
„Máme,“ odpověděla suše.
„Ale je dobrá,“ dodala, i když trochu rezignovaně.
K obědu jsem měl jako předkrm polévku, jako hlavní jídlo polévku a jako dezert polévku, a mezi tím obligátní polévku.
Dal jsem si na ni snítku petrželky, abych ji poznal od ostatních chodů.
Padaly teplotní rekordy a já se potil a vzpomněl si na kamaráda, který na gymplu balil holky na hlášku, Slečno, já se potim jak dveře od chlíva, potíte se taky tak?
Teď by se vedle mě nechytal, kolik vody jsem do sebe v polévce dostal, tolik jsem ji vypotil, ale ještě zbylo.
Byl jsem sám doma, možná by se dalo čekat, že si někam vyrazím, ale nemohl jsem, protože jsem za chůze šplouchal.
A taky mě to v zatáčkách trochu vynášelo.
Polévky možná trochu ubylo, nebyl jsem si tím úplně jist, už začala chladnout, a já ji musel dát do lednice. V té byly sýry, uzeniny, smetany a dezerty.
Ty musely pryč, jinak bych naopak musel vylejt polívku. O tom jsem ani na vteřinu nepřemýšlel, to by bylo zbabělé. Dám si k večeři menší dávku polévky a pak to do sebe všechno nacpu.
Polévky ale mezi tím přibylo.
Dalo by se to vysvětlit tím, že začala lehce kvasit, ale já se bál, že to může být do té doby nějaký lidstvu neznámý proces transformace polévky v živý organismus.
Čekal mě večer, který bych mohl nazvat Polévka IV.
Znáte nějaký film, jehož čtvrté pokračování by bylo dobré nebo alespoň poživatelné?
Ta polévka dobrá byla, to ne že ne, hezky se rozležela.
Zapnul jsem televizi.
Dávali Čelisti IV.
Radši jsem se díval do polévky.
Na okamžik se mi zazdálo, že se mrkev pohnula.
Přišla SMS „Dali jsme si nakonec s holkama klobásky a teď popíjíme pivo a máme se skvěle. Máš co jíst?“
„Mám.“, odpověděl jsem.
Polévku naštěstí ozvláštňuje slivovice, ne snad přímo nalitá do talíře, ale aplikovaná před, při, po a mezi jednotlivými dávkami. Mám ji plnou litrovou flašku, ta vydrží.
Napadlo mě zbavit se smetany tím, že ji naleju do polívky a udělám si z ní takový jakýsi boršč.
Byl to dobrý nápad, polévka byla skvělá o dost jiná než ráno a včera a předevčírem.
Ale byla ještě víc sytá, málem jsem porci nedojedl.
Zbylé dobroty z ledničky jsem zamrazil, po polévce jsem na ně neměl sebemenší chuť.
Vlastně chuť obrovskou, ale nebylo je kam dát.
Co nešlo zamrazit jsem nabídl mladým. „Jestli vám třeba došla polívka na kojení…“
„Nedošla, ale rádi si dáme!“
Cestou z koupelny jdu kolem zrcadla, pohledu do něj se samozřejmě vyhýbám, ale nemohl jsem si nepovšimnout stínu, který vrhám.
Asi mi začala růst prsa.
Polévka zhustla tak, že by šla za studena krájet nožem.
Zkusím to, ale jíst se nedá, je to jak sulcovatý veganský mozek z márnice.
„Dořeď ji vodou,“ navrhuje Markéta.
Udělám to, a zjistím, že polévky je zas stejně jako před dvěma dny.
Bože, vymyslel jsem perpetuum mobile nebo způsob, jak zachránit hladovějící v Somálsku a Etiopii. Pošleme jim tuhle polívku a ať ji tak dva tři roky ředí.
Píše Jana, že v tomhle vedru nemá na jídlo ani pomyšlení, ale že si s chutí dala dva zmrzlinové poháry, jeden s karamelem a druhý s griliášem.
Spustilo se mi mlíko.
V knize právě píšu o hladu mezi válkami. Původně to byla kapitola chmurná, ale dnes mi to nějak nejde, a když si po sobě text čtu, cítím z něj závist k hladovějícím.
Musím do města, ne pro jídlo, toho mám dost, ale došla mi slivovice.
Polévka, díl osmý.
Nemohu v hrnci dohnat mrkev, myslím, že se stahuje ke dnu a schovává pod petržel.
Píše Jana, že dnes už bylo horko takové, že si nedala ani zmrzlinu, ale s holkama si koupily melouny a nahé je v potoku jedly a moc se u toho nasmály.
Sedím tu taky skoro nahý, ve vytahaných kraťasech a pokecaném tričku a mechanicky do sebe cpu lžíce. Zjistil jsem, že když se soustředím na jejich počítání, trochu to odvádí mou pozornost od jídla.
Zkusil jsem si kvůli tomu pouštět televizi, ale jednou tam byl recept na lehkou letní polévku pro dvě osoby, pak rady lékařů, jak snášet horko, hlavně se nepřejídat, a potřetí tam někdo griloval.
Vzpomněl jsem si, jak kdysi nějaký náš plavec přeplaval kanál La Manche. Říkal, že nejhorší bylo, že když už byl břeh na dosah a jemu docházely síly, začal silný protiproud. A on nejen nemohl zpomalit, ale musel zrychlit, protože normální rychlost byla míň než ten proud proti a on by se tedy začal cíli vzdalovat.
Jaktak polívka mutovala, protože pouhé kvašení to nebylo, to mi nevymluvíte, začalo ji při mém standartním tempu přibývat.
Musel jsem tedy přidat, abych ten příboj zvládl a nezahnal mě zpět do oceánu hrnce plného polévky. Nedělal jsem nic jiného, seděl, zhluboka dýchal, vypařoval póry polévku a poslouchal divné zvuky z ledničky.
Ty dny se mi slévají v jeden, a já si kromě směsi aromat polévky, potu a mléka, nepamatuju nic.
Ale pak jsem na mělčině ulovil poslední zmítající se mrkev, uviděl poleptané dno hrnce, naložil si poslední talíř, zavřel oči a začal odpočítávat, jednu za maminku, jednu za tatínka…sedmdesátou šestou za tetu z Vodňan…
A pak se to stalo, talíř byl prázdný, právě jsem dojedl poslední lžíci.
Věděl jsem, jak se cítí mistr světa v pojídání čehokoli, od knedlíků po klokany, v tom krátkém okamžiku mezi vítězstvím a tím, než naplní v rozporu s pravidly vítězný pohár nikoli šampaňským, ale soutěžními materiemi.
Zdolal jsem to, byl jsem kapitánem Achabem, který ulovil svého Mobby Dicka, plukovníkem Nicholsnem, který postavil svůj most přes řeku Kwai, Sysifem, co dovalil balvan na vrchol. Až na to, že ani všem třem dohromady nemohlo být tak zle jako mně a hlavně na všem, co oni udělali, bylo něco hrdinského a velkolepého, kdežto já jen zdolal hrnec polévky. Oni byli unavení hrdinové, já tlustý chlap před prasknutím.
Někoho slyším na schodech.
Je to opálená štíhlá Jana.
„Jak ses měl?“ směje se na mě, „Měls co jíst?“
„Co je v těch taškách?“ ptám se místo odpovědi mrazivě.
„Zelenina, nakoupila jsem cestou, udělám ti trochu polívky.“
A to je všechno, co můžu říct na svou obhajobu, pane soudce.