Do Evropy jsem vstoupil na několikrát.
Prvně jsme byli na tehdejším Západě někdy před Vánoci 1989 asi s podobným dilematem jako mnozí z vás. Chtělo se nám tam, ale zároveň jsme nechtěli být v prvním útočném sledu Slovanů, zaplavujících Rakousko.
Nejeli jsme tedy do Českých Velenic a Gmündu, ale přes Dolní Dvořiště do neznámých krajů. Na hranicích nám Rakušáci udělali kontrolu, museli jsme otevřít kufr, ve kterém objevili podezřelý kontraband, fošny a trámy, a nechtěli nás pustit dál.
„Zu viel Holz!“ Příliš dřeva!, řekl nekompromisní celník.
Ulevilo se mi, tohle jsem uměl vysvětlit, ukázal jsem neexistující prahy naší prorezlé Škody 120 GLS po tátovi, a celníkovi došlo, že dřevo je lešení na zvednutí auta při defektu pneumatiky.
„So wenig Holz…“ Tak málo dřeva… řekl s úsměvem, když nás pouštěl.
Byly to časy před technickými kontrolami a lidé k sobě byli po pádu totality milí.
Na dovolené jsme byli prvně v Itálii tuším až v roce 1995 nebo tak nějak, ale to nesouvisí s mým vstupem do Evropy, to byla prostě naše dovolená.
Do Evropy jsem daleko víc nakouknul jako řidič květinářské firmy při cestách do a hlavně pak v noci zpět z Holandska s nepojištěnými živými kytkami v nevytápěném autě přes zasněženou Šumavu. A vůbec nejvíc, jako druhý řidič stejného obstarožního mercedesu na jedné únorové cestě do Francie, jeli jsme tam na otočku pro klimatizaci pro pivovar Budvar, do Aubagne u Marseille. S Pepíkem oba v jakoby rumunských kostkovaných barchetových košilích, neoholení, zmačkaní z nonstop jízdy, a tam sluníčko a luxus a voňaví lidé. V prosklené budově firmy, kde jsme klimatizaci nakládali, měla elegantní recepční před sebou takovou tu skleněnou polokouli s bonbony, pohledem vyzvala Pepíka, aby si vzal, já mezitím smrděl někde na opačném rohu haly a až tam slyšel, jak Pepík, můj dobrý kamarád, decentně ještě jednou zanořil ruku do bonbonů a s omluvným výrazem řekl německy:
„Kamarad möchte auch…“
Kamarád chce taky…
To uznáte, zrovna vstup do Evropy není.
Kamarád méchte auch pro nás bylo roky vyjádřením toho, co v Evropě jsme.
Pak jsem občasně jezdil do Švýcarska jako soukromý gastarbaiter. Umím dělat staré kamenné zdi a jedna Čechošvýcarka mě tak dohodila svým přátelům v kraji Thurgau u Bodamského jezera. Schválně to píši takhle, mě jim, ne je mně, protože mi za tuhle mou práci, kterou tam široko daleko nikdo neovládal, platili asi desetinu mzdy než by platili Švýcarovi, kdyby nějaký byl. Dokonce to byla jen polovina minimální mzdy ve Švýcarsku, co se třeba platí za hrabání listí.
I to mohli, protože jsem jednak ještě úplně nebyl v Evropě, jednak jsem blbej.
Ale Wolfgang a Kathlen rádi dobře jedli a pili, takže jsme dost často měli k snídani stejky a v každém případě k obědu minutky a lahev archivního vína.
Nicméně ty peníze bych byl tehdy potřeboval víc.
A k tomu byl problém s přechodem hranic do Švýcarska. Během asi pěti let, které jsem tam takhle jezdil, se měnil status Česka i Švýcarska vůči Evropské unii, ale v podstatě to bylo většinou tak, že kdyby mi Švýcaři dali štempl „nežádoucí“, tak bych měl velký problém v celé Evropě.
A to jsme už tehdy jezdili hlavně do Francie, ale to by bylo na jiné vyprávění.
Takže Švýcaři nesměli nikdy zjistit, že k nim jezdím načerno pracovat, což celou dobu tušili.
Hranici jsem přejížděl v St. Margrethen, Svaté Margaritě, je tam z jedné strany rakouské městečko, z druhé švýcarské, mezi nimi most přes Starý Rýn a za ním ta celnice.
Ten Starý Rýn kdysi do Švýcarska přeplaval nahý s batůžkem šatů v zubech v listopadu náš pozdější kamarád Jiří, když Švýcaři zavřeli po roce 1968 hranice pro emigranty z Československa, ale ty, kteří už na jejich území byli, ty nevraceli.
Na rozdíl od nás, berou Švýcaři vážně všechno, co je psáno nebo řečeno. Takže když je třeba mistrovství světa ve fotbale a Švýcarsko zavede hraniční kontroly, jsou na hranici opravdu samopalníci a my, vandráci z východu, pak stojíme rozkročení s rukama opřenýma o zeď, aby na ně bylo vidět, zatímco nám celníci prohrabávají auto.
Jednou v noci, jsem tu viděl chudáka mladého Moraváka, který podle mého a taky asi podle švýcarských policistů udělal tu chybu, že si koupil Mazdu 626, právě když byla úplnou novinkou. Přijel jsem ve chvíli, kdy mu už oznámili, že může pokračovat, a on vztekle zkopával na jednu hromadu interiér auta, který mu celníci totálně vytunili. Nesmějí to, ale udělali.
Já na tom přechodu měl problémy opačné, můj milovaný, ale na švýcarské poměry v té době už obstarožní peugeot 405 v létě na zimních protektorech samozřejmě nevzbuzoval moc důvěry a gumovky a montérky v kufru jeho design nevylepšovaly. Jezdil jsem tedy třeba v kraťasech se slunečními brýlemi, na zadním sedadle nonšalantně poházené mapy Francie. Nejdál jsme dotáhli mimikry při mé druhé jízdě během měsíce jednou koncem listopadu, to mi Kačka půjčila lyže i s botami, peugeot má okýnko na ně mezi kabinou a kufrem, tak tam ležely.
Kačka má nohu pětku, já desítku, Snad tě, tati, do nich nebudou nutit obout.
Nenutili, tohle mi prošlo.
Horší bylo, když mě vyslýchali.
Kam jedete, proč?
Lámanou němčinou jsem se s úsměvem veselého idiota snažil odpovídat.
A ke komu?
K přátelům.
Jméno?
To mi zatrnulo, u Švýcarů nikdy nevíte, jak daleko jsou schopni dojít, a já nebývám pohotový, a bylo mi jasné, že rozpaky mě činí ještě víc nedůvěryhodným.
Name? Opakoval policista otázku.
Ve vteřině mě osvítil nápad, který mě nejen dostat z problémů, ale mé váhání učinil naopak seriozním.
Když já nevím, jestli si mí švýcarští přátelé přejí, abych o nich mluvil, řekl jsem lámanou němčinou.
Policista se zarazil. Ochrana soukromí je ve Švýcarsku hodně vysoko.
Tady soukromí Švýcarů.
Vrátil mi pas a nechal jet.
Vyprávěl jsem pak po pravdě tenhle zážitek Wolfgangovi a Kathlen a pak i Annemarie, to byla ta Čechošvýcarka, která mě s nimi seznámila.
Všichni se strašně rozčílili, co že si to ke mně na hranici dovolují, že nemají právo mě takhle vyslýchat a že se s nimi příště nemám vůbec bavit. Marně jsem se bránil, že jsem jednak občan druhé kategorie, jednak gastarbaitr.
Ne, nebav se s nimi!
Pak jsme stěhovali Annemarie do Čech.
Švýcaři mají nějakou zvláštnost, které úplně nerozumím, i když mi ji opakovaně vysvětlovali. Nepřesně řečeno nesmějí mít trvalé bydliště mimo Švýcarsko nebo mimo Švýcarsko trvale žít. Annemarie byla bohatá, v žádném případě ne uživatelka sociálních dávek, ale i tak se třásla, aby se neprovalilo, že kromě svého bytu ve Švýcarsku žije většinu roku v Nakolicích. A když jsem ji tam stěhoval, s peřinami, nádobím a ošacením, seděla vedle mě v autě, zelená strachy, a pálila nervózně před hranicí cigaretu za cigaretou. Opravdu jsem se o ni bál, být Češka, řekl bych jí – Prostě se s nima nebav!, ale to by mohla mít infarkt.
Na hranici ve Svaté Margaretě jsem jednou v noci i myl auto, protože se pro změnu Rakušákům v zimní plískanici zdálo být nehodné jejich silnic, a to tím Rakouskem jedu všehovšudy asi dvacet kilometrů.
A spíš úsměvně, tedy zpětně, jsem jednou projížděl do Švýcarska dokonce s dětmi, když nám peugeot v klesání dálnice k Lindau vyrazil takzvaný hrnec, kulatou sběrnici žhavých výfukových plynů mezi motorem a tlumičem. Pokud vám někdy prorezl výfuk a vy si myslíte, že si ten zvuk umíte představit, tak neumíte, tohle bylo přímo za motorem. Neexistuje spektakulárně vyladěné porsche, které by takhle hřímalo.
Byl pozdní večer, rakouský Bregenz před námi byl tou dobou tiché lázeňské město a dojet s poruchou zpět šest set kilometrů domů nešlo.
Krátká silnice přes hraniční přechod St. Margrethen je spojkou dvou průběžných hlavních silnic, jako svislá čárka písmene H, takže se na ní nedá rozjet, před ní i za ní jsou křižovatky do pravého úhlu, ta na rakouské straně navíc světelná.
Počkali jsme tedy nejprve z povzdálí na červenou, a když naskočila oranžová, rozjeli naše superporsche, projeli s burácením křižovatku, to celníci sice odněkud slyšeli blázna s porsche, ale přes domy neviděli, a díky pavlovovu reflexu si následně ten zvuk nespojili s peugeotem 405, se který jsem k nim s vypnutým motorem plánoval doklouzat. Měl jsem vymyšleno, že až nás odbaví, budu dělat, že se něco vysypalo na elektrice.
„Kontakt?“ řeknu ke Švýcarům vesele jako pilot a než se oni zorientují, děti do mě strčí, a protože je to tam z kopce a pak křižovatka, zalomím to hned vpravo a až se v té chvíli odněkud zase ozve ten magor se superporsche, oni si ho zase nespojí se mnou a já ujedu.
Ale bylo to tentokrát snazší, snad jediná jízda, kdy tam nikdo nebyl a my setrvačností nejen projeli celnicí, ale i křižovatkou, za níž jsem neodolal a vítězně šlápnul na plyn. Představovali jsme si, jak měli třeba Švýcaři v celnici právě pauzu na svačinu a jedli z kastrůlků a úlekem jim spadly lžíce do ajntopfu.
Čímž do příběhu míchám nejen německou kuchyni, ale i naše prvorepublikové četnické humoresky.
Švýcarská hranice byla někdy i úsměvná, ale vždy stresující.
Pak jsem tam přestal jezdit pracovat, ale abyste věděli proč a nemysleli si, že jsem zlenivěl, tak napíšu důvod, byť s pointou příběhu nesouvisí. Kathlen zdědila po strýci přibližně milion švýcarských franků, tedy asi dvacet milionů korun a skoro všechno, co jsme za ty roky vytvořili na její zahradě pro její radost nechala vybagrovat a na klíč si tam od švýcarské firmy udělat něco podobného areálům u motorestu.
My jezdili přes Švýcarsko dál do Francie, cestou tam schovávali smetanu do kávy, ta se do a tedy ani přes Švýcarsko vozit nesmí, zpátky jsme zase ukrývali nadlimitní francouzská vína, ale mazaně, nemít žádná, by bylo divné, tak jich pár zůstalo na očích, zbytek pod spacáky. Jinak bychom za ně museli složit při vjezdu do Švýcarska kauci, kterou by nám ale po čtyřech hodinách při výjezdu ze země nevrátili, to až v pracovní dny v úředních hodinách.
Prostě Švýcarsko bylo pořád připomenutím hranic a v jejich rámci našeho postavení a hodnoty.
Jednou jsme se vraceli v noci s mojí tehdejší ženou opravdu z dovolené z Francie, byl začátek září, takže čas dovolených, my opálení, chlap a ženská, ještě ke všemu manželé, v autě provoněném mořem a francouzskými sýry.
Do Švýcarska jsme z Francie vjeli za nezájmu úředníků, ale při výjezdu ve Svaté Margaritě, té Svaté Margaritě, kde se to všechno před tím dálo, tam nás zastavili a k mému překvapení se, prvně za celou dobu perfektní češtinou, jen trochu s německým přízvukem, zeptali:
„Odkhut fy jedete?“
Byly asi dvě hodiny v noci, já měl za sebou skoro tisíc kilometrů jízdy a před sebou dalších šest set. Nevěřícně jsem se díval před sebe.
„Muss ich antworten?“ otočil jsem hlavu k policistovi. Musím odpovídat?
Teď ztuhl on a chvíli mlčky přemýšlel.
„Nicht, Sie mussen nicht antworten,“ odpověděl pak. Ne, vy nemusíte odpovídat.
„Also?“ pokrčil jsem rameny a v otázce rozpřáhnul ruce.
„Auf Wiedersehen“, policista nám vrátil doklady.
„Auf Wiedersehen,“ nastartoval jsem a odjel.
Právě jsem cestou z ní vstoupil do Evropy.