Jihofrancouzské Millau asi znáte díky jednomu z nejvyšších mostů světa, je vyšší než Eiffelova věž a podle americké ankety je nejkrásnějším mostem světa. Zároveň sem míří kaňon Tarnu, ten je taky určitě jeden z nejkrásnějších přinejmenším ve Francii, a to má ta země krásných kaňonů asi sto. Dalším z nich je nedaleký kaňon Jontu, pak je tu největší skalní město Francie, Montpellier le vieux, a stovky milionů let stará horská plata s trilobity a skalami jak zkamenělé pohádkové postavy či dávné hrady. A taky se tu pasou ovce, z jejichž mléka se nedaleko odtud v Roquefort dělají nejslavnější modré sýry světa.
A Millau je nádherné město.
Takže když tu na týden kempujete, nestihnete stejně projet a projít všechna zajímavá místa kolem. K tomu je to pro cestovatele město etapové, takže v sezoně jsou místní kempy úplně plné.
Kdysi jsme sem v sezoně jezdili i my, teď až po ní.
A tak jsme tenkrát, je to už pětadvacet let, přijeli v podvečer do plného kempu, zbylo na nás jen malé místečko u křižovatky, ale nám to nevadilo, stejně jsme pak zase ráno jeli dál.
Plný kemp vás asi nenadchne, ale neberte ho teď jako místo odpočinkové dovolené, ale jako letní hudební festival nebo koncert vaší milované kapely. Tam taky nechcete být sami, naopak, chcete svou radost sdílet a prožít s dalšími.
A takhle plný kemp má ještě výhodu, že vás zbavuje potřeby soukromí. Nechybí vám, nepotřebujete ho. Všichni jsou na tom stejně, hned vedle vás na dohled a dočich kuchtí další desítky lidí večeři, vy se tady můžete nahlas smát, řinčivě nakopnout pánev, která vám padla na nohu, a ulevit bolesti jadrným zvoláním. Ten halas a šum je osvobozující.
Tehdy tu byli skoro všichni ve stanech a i z toho povstávala ta tábornická pohoda. A vlastně tím bylo i z větší části dáno, čím ti lidé jsou, co chtějí a proč tu jsou.
Možná čtvrtina návštěvníků ale už tehdy byli lidé s přívěsnými karavany a bylo tu už i pár obytných aut, ale i jejich majitelé tehdy většinou vařili nebo alespoň stolovali venku a účastnili se tak všeobecného sdílení.
Pak začaly karavany, ty tažené, přibývat, přišel jejich čas, ale v dominanci netrval dlouho.
Část karavanů pak skončila jako squatty pro bezdomovce, jinde z nich udělali osady česáčů vína, oliv a ovoce. A nejkrásnější využití našly v něčem, co v Čechách asi neexistuje, neveřejných kempech u farem. Jednomu z nich jsme říkali U kočiček, ale byla tam i kolie a taky ohrady s obrovskými prasnicemi a kravín s mléčnými kravami a pasený skot a jednou přes nás za brzkého rána přešli i lovci se psy, protože se tu konal hon.
Tady někde začal Robert Louis Stevenson své Putování s oslicí po Cevennách.
Celý rok tu byla strašná zima, ale ke stěně kravína byly přistavěné nádherné dřevěné záchody a sprchy, v kterých i v listopadu tekla horká voda a my měli problém z toho ráje vylézt, když venku mrzlo.
Některé karavany byly obestavěné venkovními kuchyněmi a verandami, občas měli i zahrádku. Ale za nás už byla většina opuštěných a za celou dobu jen jednou v sezoně kemp fungoval jako kemp a z kravína přišel pán s brašničkou, co dřív měli průvodčí městské dopravy, a vzal si od nás peníze. Většinou jsme tu zadarmo přespávali nedaleko cedule, která právě tohle komukoli jinému než nájemcům zakazovala.
Vozili jsme sem alespoň do kravína plzeňské a oživovali zanikající městečko karavanů.
Celý kemp byl pod borovicemi a neosvětlený, bylo to skoro děsivé sem do tmy a větru přijet třeba v půlnoci, ale právě na tohle naše děti vzpomínají.
Po éře karavanů přišel čas obytných dodávek, nejdřív těch malých, pohodlných pro dva a jen nouzově pro víc lidí.
I tihle poutníci většinou v kempu žili venku, dodávka byla v té době něco jako plechový stan.
Tahle éra trvala jen krátce, protože přišly opravdové obytné automobily s kompletním vybavením.
A v něm sedacími soupravami a velkými televizemi.
U těhle aut sice v kempu také bývaly vyndané stolky, ale jejich život už se většinou odehrával vevnitř.
Před pěti léty jsme přijeli, pravda, ke konci sezony, do stejného kempu v Millau, ale ve stanu už tu nebyl skoro nikdo, jen ta auta a pár lidí venku. A pak najednou zmizeli všichni, z aut se přidušeně ozvala nějaká znělka, asi místní televizní Ulice, Rue…
Cinkání našich lžic u večeře se rozléhalo prázdným kempem. Možná symbolem nové doby byly dva páry kachniček, které přilákány naším stolováním venku bystře přikvačily z vod Tarnu pod náš stůl. V jejich kvákání bylo něco jako – O tomhle ráji babička vyprávěla, že v něm vyrůstala, dáte nám něco?
Dostaly poctivě od každého chodu a když se přesvědčily, že už opravdu nic nemáme, spokojeně se vrátily na řeku.
Ani tohle ale nebyla poslední vývojová etapa zániku nomádství, jsou ještě dvě další.
První z nich pro laika skoro nepoznatelná, ty hranaté obytňáky na podvozku jinak samostatně existujícího auta jsou vytlačovány ještě daleko většími obytnými autobusy. Nějak se vejdou do váhy tři a půl tuny, takže je pořád můžete řídit s řidičákem na osobák, stojí prý někde kolem dvou milionů a mně rozum nebere, kde na ně lidé v tom množství berou peníze.
Řekl bych, že i kdyby byly z půjčoven, musí stát dvoutýdenní výpůjčka asi tolik, co roční důchod českého penzisty.
Mají obrovská čelní skla a malá kolečka, přes ve Francii až zločinně namnožené příčné zpomalovací pruhy tedy projíždějí krokem a blokují tak dopravu, na mnohá místa nesmějí a ani se nevejdou, ostatně i dostat je do kóje v kempu bývá občas obtížné.
Takže když už někam dojedou, jen tam stojí, jaképak výlety a vlastně, mámo, co nám tu chybí, lednička, mikrovlnka, pohodlná sedačka a chvátni s tou večeří, ať nepřijdeš o Ulici…
Tyhle motorizované domy v jiné formě začaly už kdysi dávno, možná před padesáti lety.
Tehdy byly míněny jako karavan s motorkem, chatka na kolečkách. Pařížan s ní po tehdejších silnicích vyrazil k moři, po rovině s větrem v zádech to zřejmě chvílemi jelo i přes šedesát, ale běda když zavál boční nebo dokonce čelní vítr, a kopce to zdolávalo krokem.
Protože to nebylo auto, ale jen ten samohybný karavan.
Dodnes jich pár jezdí.
Sopce Puy Mary říkáme důvěrně Mařena a toto její domácké jméno používáme téměř výhradně ve větě Mařena je bestie!, protože nás tam vždycky ukrutně rozbolí hlava. Její vrchol je ve výši 1.783 metrů a parkoviště jen o něco málo níž než vrchol Sněžky, nějakých 1.560 metrů nad mořem. Je vpravo od silnice, stání šikmo k ní, za ním propast, jištěné to tehdy bylo buď obrubníkem nebo vůbec, to teď už nevím, ale to couvání tam s naším peugeotem 405 se mi ani trochu nelíbilo, v té zatáčce jsem vůbec nic neviděl ani v zrcátku, natož v reálu.
Ani tu propast, ale že tam někde asi tak dva metry za mnou je, to jsem věděl.
Za námi přijel tenhle veliký starý autobusový obytňák a nikdo v něm neseděl. Až když zastavil a začal couvat, uviděl jsem v něm dva nejmenší manžele na světě, asi osmdesátníky, opravdu byli maličtí a seschlí, mohli hned hrát v jakékoli pohádce o skřítcích. A tou šíří autobusu, kde pán u obrovského volantu seděl úplně vlevo a paní zas úplně vpravo, mezi nimi byla prázdná kabina.
Pán svědomitě a starostlivě zacouval, oba po schůdcích, pro ně spíš požárním žebříku, vystoupili, překrásně oblečeni v něčem zděděném zřejmě po jejich tradicionalistických rodičích z třicátých let, se vydali na vrchol sopky.
Přijeli sem s tím strojem času serpentinami a zase jimi pak odjeli.
Dnes majitelé novodobých obytňáků s motory o víc než stovce koní mnohdy jen dojedou do kempu a tam v něm stráví dovolenou.
Právě pro ně se nově dělají štěrková nebo asfaltová stání s dostupnou vodou a hlavně místem pro vypouštění vody odpadní. Nejsou to kempy, jsou to většinu ošklivá parkoviště na okraji průmyslové zóny nebo u čističky.
Zatím poslední vývojovou etapou kempování jsou americké mobilheimy, ve své podstatě prefabrikované domy k trvalému bydlení, sice s kolečky, ale umožňujícími jen jejich přepravu na místo, kde jsou uloženy na základ a opatřeny verandou. Myslím, že dvakrát jsme v nich pobytově u moře také byli a že v tomhle jsou skvělé.
Ale pokud jde o putování a táboření?
Tyhle domky dnes tvoří někdy i víc než polovinu plochy kempu, něco zabral bazén a hrací hrad pro děti a posilovna, pak jsou tu ta rozšířená stání pro velké obytňáky a tedy už jen pár míst pro podivíny se stany.
Chápu, že pokud někdo žije ve městě a tři hodiny denně tráví v kolonách při cestě do práce, dojede pak rád o dovolené do nějaké krásné oblasti a už mu stačí skoro nevylézt z kempu a tam disneyovsky trávit dovolenou.
Ale nomádství, poutnictví, objevovatelství, tábornictví… to v tom není.
V těch velkých drahých autech jsou často titíž lidé, kteří tu s námi byli před pětadvaceti lety. Tehdy jim bylo nad padesát, teď nad sedmdesát. To oni byli nejdřív ve stanech, pak v karavanech a malých obytňácích, a teď jezdí s těmi byty na kolech a už u nich jen většinou pořádají přátelské pařby nebo společné sledování televize.
Za naše čtyři dny u moře se vedle nás, v té malé části kempu pořád ještě rezervované pro stanaře a malé dodávkáře, vystřídala hubená dvojice odněkud z Německa, on suchar, slečna se na nás smála, pak přijel pár mladých lidí na kole, drželi se zamilovaně za ruce, ale podobní si byli jak sourozenci, ti se smáli a přátelsky zdravili oba, druhý den je vystřídali mladí muslimové z Holandska v mercedesu pamatujícím mládí naší třistašestky, stolující a odpočívající se zkříženýma nohama na zemi, i tady byl on nemluvný a slečna usměvavá a nakonec vedle nás přijel sportovní podnikatel z Německa, hodinu denně odtud řídící po telefonu svou firmu, ale pořád nás všechny nadšeně zdravící, jednou když odjížděl surfovat, pak když se vracel, a ráno a večer, vždy jako svou hru v co největším počtu evropských jazyků. I česky.
Oáza Nomádů.
Cestou sem jsme skoro vprostřed velké opuštěné oblasti v horách nejdřív v podvečer zajeli do inzerovaného obecního kempu v Pradelles, celkem očekávaně je v našem slovníku uloženo jako Prdelas. Byl šeřící se čas večeře a byla tu jen obytná auta. Ani jeden člověk venku, ta auta na opuštěném parkovišti tu stála jak monumenty nad krajinou, byla dost zima, historické Pradelles je přes 1100 metrů vysoko, tak všechna okna zavřená, nic z nich nevonělo, ani tu francouzskou televizní Ulici jsme z nich neslyšeli, jen stíny pojízdných krabic.
Zkusili jsme popojet dál a opravdu jsme za Langogne u říčky Allier našli další kemp, tentokrát ten ze starých časů, byť už taky s bazénem. Měl otevřeno, ač jinde už měli většinou přinejmenším po zavírací době, ale často i po sezóně.
Jedenáctistovky okolo, kemp 950 metrů, tady blíž moři je to opravdu vysoko, k tomu ta řeka. Byla tu šílená zima, na níž jste sice vybavení, ale ani tak to nestačí. Stejně jsme si udělali večeři a seděli v křesílkách u stolku s párou u pusy a přijímali a opětovali přání dobré chuti a hezkého večera od procházejících lidí. Bylo nás tu v kempu tak třicet, rozesetých porůznu, skoro jsme na sebe od stanu ke stanu neviděli, ale i tak se zdravili jako přátelé.
Temný kemp mobilů v Pradelles a tenhle byly od sebe tak deset kilometrů, ale vzdáleny si jak z jiné galaxie.
Nemusíš šeptat, říkal jsem Janě, Nikdo tu vedle nás není a je teprve devět.
Když mě to přijde takové neuctivé, mluvit tu nahlas…
Tichá pocta zanikajícímu nomádství.
Od hlučícího kempu stanařů před pětadvaceti lety ke spiklenectví vymírající sekty.