Poslední klíčníci

Některé věci jsou nejsilnější ve své věcnosti a stručnosti.
A my přesto máme pocit, že tou stručností si jich jakoby nevážíme, že bychom měli jejich sdělení víckrát zopakovat, nebo dovysvětlit, rozšířit…
Ale málokdy to je ku prospěchu.
V Novohradských horách a jejich blízkosti je jen několik významných gotických kostelů, tenhle je jeden z nich. Pokud oblast znáte, asi zjistíte, který to je, a tím i obec a po nějakém pátrání i paní, které se příběh týká. Ale, prosím, nedělejte to, alespoň ne při prvním čtení.
Poslouchal jsem její vypravování, tiché a neobviňující právě v tom kostele. Od nejdůležitější přestavby kostel stojí přes půl tisíciletí, už před ním tu byla kaple z neznámé doby. Kostel je cenný nejen historií, ale i architektonicky, podle historika Ottových Čech z 19. století možná vůbec nejdůležitější a nejkrásnější v celé oblasti.
Tak tam stojím, obdivuju tu krásu a představuji si střípky ze staletí historie.
Trochu jsem tím přeslechl začátek vypravování. Ale myslím, že právě kvůli tomuhle kostelu se sem paní kdysi v totalitě přestěhovala, snad dokonce odněkud zdaleka. Nečekal ji tu snadný život, a také ho neměla. Právě tahle obec patřila k těm zcela vysídleným a noví obyvatelé nejen neměli ke kostelu vztah, ale také byli často komunisté i v tom proticírkevním. Takže se s paní nepřátelili, a dávali jí najevo, co nehezkého si o ní myslí. Nicméně paní nebyla sama, ještě s pár přáteli době navzdory kostel udržovala alespoň tak, jak se dalo, větráním, uklízením, zdobením a hlavně modlením se v něm.
Protože to brala jako službu, kterou si navíc vybrala, nebyla nešťastná, ale z chování lidí smutek cítila.
To byl první schod k marnosti, ten dobrovolný.
Pak přišel rok 89 a vše bylo jinak, což v hlavách mnoha místních vypadalo, že naopak. A protože vyrůstali v diktatuře, i opačnou společnost si tak trochu jako diktaturu představovali.  Jejich diktatura proletariátu bojující mimo jiné proti církvi, teď bude nahrazena diktaturou dříve utlačovaných, takže i církve. A protože věděli, jak se k paní před tím chovali, začali se bát, že v rámci třídního boje si to teď vyřídí ona s nimi.
Někteří možná měli špatné svědomí, to se těžko pozná, když se vám lidé začnou vyhýbat a dokonce přecházet na druhou stranu cesty, pokud vás mají potkat.
Tahle doba měla být časem radosti z otevření kostela a jeho budoucnosti, svobody víry, ale byla naopak časem smutku a izolovanosti, tušeného nepřátelství.
Druhý stupeň k marnosti, ten nečekaný a zbytečný, beroucí radost z toho dobrého.
Paní si samozřejmě s nikým nic nevyřizovala a kostel i obec měly navíc štěstí, že se nestaly bitevním polem ani pro nějaké vyšší církevní ambice, takže izolovanost společnosti vůči paní ztrácela význam a nenápadně se změnila v ignorování nebo spíš nevnímání.
Kostel bohužel nebyl nikdy významně poškozen, nebyl ani vyrabován, v podstatě je v něm vše, co tu má být.
Proč bohužel?
Uplynuly další desítky let a veliký bohatý kostel je prázdný, je jen pár lidí, kteří sem chodí, kteří ho mají rádi, dávají mu smysl.
S hrdostí a smutkem ukazuje paní vzácné monstrance, které nějaká hodná restaurátorka, myslím, že z Prahy, vyspravila, ale ony jsou tu opřené o lavici, vlhnoucí, protože co s nimi. Nádherný nábytek z dob barokní přestavby chátrá, nástěnné obrazy se odlupují.
Svítilo právě sluníčko a kostel byl překrásný, teple vlídný, hned by se tu mohl natáčet film.
Některé věci mají dlouhý poločas rozpadu a první desítky let nepéče na nich nejsou ani vidět, ale po překročení určité hranice, navenek možná neviditelné, už skoro není snadná cesta k záchraně.
To ještě není smutek, to ještě není třetí stupeň marnosti.
Ten je až v nepoložené otázce – ale proč a pro koho to zachraňovat?
Až nebude paní a s ní bych mohl jmenovat jednu další z nedaleké vesnice a pak pána, starajícího se dokonce o dva kostely, tak co bude pak?
Tři staří lidé nesou břímě kleneb čtyř kostelů.
Střecha se překryje a vnější fasáda kostela opraví, ale to, co je vevnitř, umění a víra, to už žít nebude.
Paní to ví.
Občas někdo řekne, že za totality to bylo snazší nebo něco bylo snazší.
Tohle určitě.
Paní a s ní další tisíce věřících neplánovali revoluci a ani v ní nevěřili, přijali svou okrajovou roli ve společnosti, vytvořili malá společenství, na prvním místě určitě kvůli víře, ale taky aby posekali trávu kolem kostela a na Vánoce a hlavně Velikonoce ho vysmýčili a vyzdobili.  Nedoufali ve změnu, přijali svůj úkol a ten úkol jim naplňoval život, dával i zadostiučinění ze smyslu jejich práce a bytí.
Ostrým střihem k dnešku by teď mohli cokoli, ale je jich většinou míň než v té totalitě, jsou na úplném konci rozhodování a majetků, lhostejni k tomu, co patří církvi a co státu. Většinou v poslední části svého života se scházejí v krásných kostelech bez budoucnosti.
Kostel, o němž vypravuju, míval přes pět tisíc farníků a prožil i takové chvíle, jako poslední morovou epidemii, kdy se prý několik dnů a nocí místní právě v něm modlili za to, aby morová smrt nedošla až sem. Podařilo se, mor se zastavil pouhých pět kilometrů odtud. Víte, jak ti lidé museli kostel milovat, jak si uvědomovali, jak právě tady a přes něj procházely jejich strach a prosby?
Byli jsme se jednou v tomhle kostele podívat s výpravou do hor, bylo nás asi čtyřicet, paní řekla, že tolik lidí v kostele nepamatuje, naslouchali jsme jejímu vypravování, hledali a našli jsme značky kameníků, kteří kostel stavěli, a já pak něco o kostele říkal, lidé seděli v jeho lavicích a já se v úctě a pokoře snažil nestát na místě, kde po půl tisíciletí přede mnou stávali kněží, ale i tak jsem si sílu toho místa uvědomoval.
V jednom blízkém kostele mají jeho přátelé malou klubovnu, možná se to církevně nějak jmenuje, nebyl jsem v ní, ale viděl fotky z pravidelných kostelních setkání, teď nevím jestli jednou za čtrnáct dnů nebo za měsíc. Mají tu vyřazenou sedací soupravu s přehozem, stolek, kamínka, udělají si čaj a povídají si, bývá jich prý tak pět. S vědomím toho, že vedle klubovny je ten také významný kostel, také půl tisíce let živý a že oni jsou posledními místními věřícími, kteří od něj mají klíče a odemykají staré dveře.
Já vím, řeknete, že je to všude tak, snad kromě Polska.
Ale tady ve vysídlených oblastech je něco jinak.
Ve vnitrozemí totalita přeťala slávu a rituály, ale nevzala lidem to, že kostel byl jejich rodičů a prarodičů a že byl i součástí jejich mládí, vedle něj možná hráli kuličky, dali první pusu nebo cigaretu. A kolem něj pak možná chodily i prvomájové průvody, pořád tu byl, pořád nějak žil, třeba víc zvenčí než zevnitř, ale byl jejich.
O tohle kostely v pohraničí přišly. S odsunem všech obyvatel odešli ti staří, a s nimi jeho paměť a velikost, odešli dospělí jako nositelé odpovědnosti k němu, a odešly i děti a v nich a s nimi i most k budoucím vzpomínkám.
Ke kostelům v pohraničí přišli většinou lidé ze vzdálených krajů odlišných svou kulturou a vírou. Ti z blíž zase bývali mnohdy kořistníci chovající se jak na dobytém území. Kostely tehdy byly současně symbolem poraženého národa i překonané doby a víry.
Mít je rád a bojovat za ně, bez vyprávění babičky a bez prožitku mládí, bylo těžké a skoro hrdinské.
Láska a odpovědnost navzdory době, navzdory neprožitému.
Málo si těch lidí vážíme, málo si umíme uvědomit co pro nás a za nás dělali a dělají.
A už vůbec ne zmar, který prožívají.
Poslední klíčníci.

Leave a comment

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.