Muslimská rodina

Michal byl Čech, občanstvím asi vlastně původně Čechoslovák. Někdy v době totality se jeho matka s dětmi odstěhovala nebo emigrovala, to nevím, do frankofonní Belgie.
Michal se hned po roce 1989 vrátil do Čech, ale měl asi už i belgické občanství, bylo mu tak čtyřicet a někdy v roce 1994 jel se mnou jako tlumočník do Francie.
Jeli jsme autem a měli tedy dost času si povídat.
Michal vypravoval příběh svého bratra.
Bratr ani Michal už nežijí, takže se musím spolehnout na svou paměť.
Myslím že se všechno odehrálo těsně před tím, než mi to Michal vypravoval, tedy na počátku devadesátých let.
Michal přijel po čase na návštěvu k bratrovi do jeho rodinného domku někde v Belgii, Michal na schodech, bratr ve dveřích, radostně Michala vítá, a zpět do domu volá „Je tu strýček Michal!“
Ze schodiště do patra se ozve dívčí hlas – „Ten mi taky může políbit prdel!“
Podle francouzského překladače to znělo „Il peut aussi embrasser mon cul!“, což se češtině zdaleka foneticky nevyrovná, ale nic pěkného to taky asi nebude.
Byla to bratrova ani ne patnáctiletá dcera. Ještě měl mladšího syna, ten se k strýcově návštěvě nevyjádřil, jen ho ignoroval.
Michal byl přece jen za pár let svého znovučeskoslovenství překvapen poměry v belgických rodinách.
Bratr mu je vysvětlil.
„Mají ve škole poradce pro rodinnou šikanu. Každé ráno se jich před začátkem vyučování ptají, jestli je rodiče nešikanovali.“
„Jak to s tím souvisí?“ divil se Michal.
„Nesmějí dělat žádné domácí práce, ani uklízet si svůj pokojíček a už vůbec ne mejt nádobí, to musíme dělat my. Pokud bych to po nich chtěl, stejně to neudělají a ještě to museji nahlásit ve škole a já mám průšvih. A jejich matka je Belgičanka, té to přijde normální…“
Pavka Korčagin po belgicku, a to ještě ani nebyla Evropská unie.
Bratr nebyl zdráv a i proto si Michal myslel, že by se k němu jeho děti měly chovat jinak, ale dělat s tím nic nemohl, zvlášť když tu zpovykanou dceru uviděl.
Michal odjel do Čech a tam ho za čas dostihla zpráva o bratrově smrti. Asi pak byl na jeho pohřbu, ale o tom nemluvil.
Vypravoval mi, jak po čase zase zajel do Belgie. Někde tam mají restauraci Mušle do najedení, nebo tak nějak, zaplatíte vstupné, a dokud můžete, tak se cpete, mají jen ty mušle, ale jsou neodolatelné a Michal znal trik, jak vydělat. Nesmí se pít lák, v kterém mušle servírují. Je prý vynikající a těžko se mu odolává, ale pokud se ho člověk napije, dá tak dvě porce a už nemůže.
Michal tam vozil své nové české přátele a říkal jim radu, kterou dal i mně, ač jsem ji neměl možnost využít. Tak tři čtyři porce bez láku, a teprve když tušíte, že ta příští bude tak jakotak poslední, tak ho jako zlatou tečku vypijte.
Frankofonní Michal nezapřel svou českou krev.
Nasycen jako profík pěti porcemi mušlí se rozhodl bratrovu rodinu navštívit.
Se strachy zazvonil u dveří domku.
Vyšla bratrova žena, rozesmátá a nadšená a stejně jako před časem bratr se otočila do domu a zavolala „Strýček Michal je tady!“
V Michalovi by se krve nedořezal v očekávání urážek. Když ho takhle vítali za bratrova života, což teprve teď?
Z domu se ale ozvalo „Jé, strejda Michal!“ a ve dveřích se objevil syn s papučemi v ruce, „To máš, strejdo na přezutí!“ Za nim stála dcera v zástěře „Promiň strýčku, že tě neobejmu, ale mám ruce od mouky, peču…“
Z domu se skutečně linula vůně pečiva, ale k ní ještě něco, nějaký cizí aromatický tabák.
V bratrově houpacím křesle seděl muslim, pokuřoval a usmíval se.
Návštěvu prožil Michal jako v transu, všude pohoda a štěstí, dcera usadila maminku ke stolu s omluvou, že koláč bude až za chvíli, ale že udělá zatím kafe, jen ať si popovídá se strýčkem a nenechá se vyrušovat, bratr přispěchal s tím, že kafe udělá on, ať si v klidu dodělá koláč.
Láska, přátelství, jídlo a pohoda.
„Doprovodím tě“, řekla bratrova žena, když návštěva skončila.
Ani nevím, jestli to byly ulice Bruselu, ale při té procházce se Michal dozvěděl, co se stalo.
Po smrti bratra, ale hlavně otce a manžela, přestala vdova zvládat děti a torzo nefunkční rodiny, žila jak v hororu bez naděje na dobrý konec.
Asi i proto se zamilovala, jen náhodou do muslima.
S potřebou udělat něco s rodinou,  ukázat i dětem nějaké budoucno, ho po čase přišla domů představit.
Dcera dostala hysterák, že s nějakým muslimem žít nebude, ať ho hned vyhodí.
Situace byla z belgického hlediska neřešitelná, nikoli z muslimského.
Muslim natáhl dceři, kterou v té chvílí viděl prvně v životě, řádnou facku se slovy, že takhle se k matce chovat nebude.
Dcera začala křičet, že okamžitě volá školního poradce a policii.
Bratr dostal také záchvat a začal strachy taky křičet, ale nic neříkal, ta facka byla strašná a on se asi bál, že taky jednu chytí, když se projeví.
Hysterák dostala i maminka, padla na zem, mlátila rukama do podlahy a křičela, že se zabije.
Může to být jako příběh groteska, ale opravdu se to stalo a určitě to groteska nebyla.
Dcera s rukou na telefonu přestala křičet.
Když zavolá policii, muslima zavřou, maminka se asi opravu pokusí o sebevraždu, takže ji zavřou do blázince a ona s bratrem? Neumí si ani namazat chleba, udělat čaj, zapnout myčku na nádobí, nic.
Šli by s bratrem asi k nějakým cizím lidem.
Telefon položila.
Musel to být hrozný okamžik.
Děti přišly před pár měsíci o otce, nikdy v životě nezažily jeho autoritu, teď je tu cizí chlap, který je neváhá praštit, když nebude po jeho, a maminka na pokraji zhroucení.
Je ode mne nehezké říkat tomu pánovi „muslim“ jakoby byl jen nějakou anonymní rasou, byl konkrétním člověkem, měl své jméno, kterým ho určitě oslovovali, ale já ho nevím. A je pravda, že kdyby nový maminčin přítel měl jméno třeba Jean, asi by příběh neměl dobrý konec, protože Jean znal belgické zákony a pokorně by chodil s dětmi na rodnou terapii a chápal, že i po třech letech je brzo chtít od dcery, aby ho tu tolerovala.
To dobro nastlalo díky něčemu v Evropě už vymřelému, co tu navzdory všemu aplikoval muslim, protože to tak prostě měl. Chlap od nás by taky asi věděl, co se má udělat, ale s vědomím belgických zákonů a křehkosti duše dětí po smrti otce, by se ani neodvážil to uplatňovat.
Muslim ano.
Hned v té chvíli oznámil dětem, že maminka není jejich služka, je unavená a nebude se na ně dřít, hned tou chvílí je poslal uklízet a pomáhat do kuchyně.
Není to scénář hollywoodského rodinného filmu, ale skutečný příběh, takže musím říct, že otčím se nijak významně rodinných prací neúčastnil, křeslo, noviny a pokouřeníčko byly jeho nejčastější domácí činnosti.
Nicméně prý netrvalo ani týdny, a všechno začalo fungovat.  Děti s matkou si některé práce rozdělily, jiné dělaly společně, trávily spolu čas, povídaly si spolu, začaly se mít rády i v každodenním životě a ten každodenní život jim byl radostí.
Michal pak také za pár let zemřel, tak vám ten příběh vypravuju, myslím, že by se neměl zapomenout.

Leave a comment

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.