Samoobsluha vzpomínek

Abych nepsal jen o Francii… když máte rádi třeba švýcarská alpská údolí s jejich vesničkami, máte je nejspíš rádi všechna, nemusejí být jen slavná nebo nějak výjimečně atraktivní, máte prostě rádi ten kraj a jeho duši. Samozřejmě to nemusí být alpské Švýcarsko, takhle se dá milovat jakákoli krajina a nemusí být ani daleko.
Ale když daleko je, a vy tam můžete jen jednou za dlouhou dobu, asi se stejně budete hodně vracet do míst, která jste viděli prvně a k nimž jste si udělali nějaký domovský vztah, a jen pomalu k nim přidávat dosud nenavštívená místa slavná.
Takže na ta obyčejná místa se nedostane ne proto, že byste je nechtěli vidět, prostě na ně nezbývá čas.
Zvlášť když ta milovaná oblast je větší než Čechy, což je naše jihozápadní Francie.
Pokud si budete malovat své cesty do mapy, vznikne časem pavučina a v ní se možná ukáží prázdné ostrovy, kde jste nikdy nebyli. A nepojedete tam zase, protože pořád zbývají ty velké neobjevené trasy a pořád vás to stejně táhne zpět tam, kam jezdíte pořád.
Jedním z těch našich neobjevených kontinentů byl kraj dolního toku Tarnu, shora ohraničený Rouergem, z východu Měsíčními horami, pobřežním krajem vinic Roussilonu na jihu, a Albi na západě.
Ani jednu z těch cest jsme nejeli tolikrát, aby nám to stačilo, abychom si vždy nepřáli sem příště jet znovu.
A přesto jsem jednou odbočil do úzké silničky vedoucí do toho prázdna velikého asi osmdesát krát osmdesát kilometrů.
Neprocházela jím žádná dálková silnice, ty ho právě všechny objížděly, a i když u každé vesničky a městečka uvnitř mapa říkala, že je tam kostelík nebo zřícenina třeba z 11. století, to v rámci téhle části Francie s plánováním trasy nepomůže, ty jsou tu všude.
Úzká silnička nás zavedla do hlubokých tmavých lesů, tady neobvyklých.
Na levé straně najednou trochu pod námi v pustině obrovská stavba, asi bývalý strohý temný klášter. Před jeho branou sedělo na lavičce pár lidí, hrály si tu děti. Historická brána byla skoro celá navěšená dopisními schránkami. Ať byl ten dům dřív čímkoli, teď by jen poloprázdným činžákem. Cesta nás vyvedla nad něj, my ho viděli v údolí pod námi, jeho dvě nádvoří za sebou a obrovitost. Vešla by se do něj celá vesnice, ale žilo tu v té napospas času ponechané stavbě jen pár rodin.
A já pak doma v podrobné mapě ten dům hledal, ale nenašel.
Silnička vyjela na nevysoký hřeben a před námi se objevila volná krajina, asi jako když zvenčí překročíte naše pohraniční lesy a uvidíte Čechy.
Celé to všechno je Aveyron. Kdybych si musel vybrat, ale já nemusím, tak pro mě asi ten nejkrásnější kraj Francie, je v něm všechno.
Zrovna tady kraj milých vesnic a samot. A jak tu nebyla a nejsou velká centra, ale ty malé vesničky, tak jejich dávné spojovací silničky vytvářejí hustou síť, v níž nás nic nevede dopředu, od jedné k druhé se musíme znovu rozhodnout a svůj směr si najít.
Je tu Connac, což se asi nečte Koňak, ale Konak. Vesnička na oblém vrchu s velkou slunnou návsí, asi na shánění dobytka, dnes s pár obydlenými domy a francouzským výdobytkem z časů Zvonokos, veřejnými záchodky. Jsou skoro všude, někdy jen opravdu obyčejné, ale často vás překvapí svou úhledností a čistotou i daleko od civilizace.
V malém Connac ty dvě kadibudky s nápisem madame a monsieur vypadaly kouzelně.
Za jednou vesnici je tu pak jednak velké hnojiště a jednak v rovině najednou z louky vyrostlá strmá skalka se sochou panny Marie.
Zároveň s námi sem přijel mladý německý motorkář celý v černé kombinéze na silném stroji.
Ta motorka, hnojiště, skalka a socha, a on jak černý robot stoupal po schodech k té panence.
U paty schodiště byla fotobuňka na počítání návštěvníků.
Naše děti proběhly několikrát tam a zpět a já se na ně zlobil, že falšují data, jsem v tomhle divně nastavený na poctivost.
Ale Kačenka řekla, že jim to přece udělá radost, že jim sem chodí lidi, a já nejdřív mlčel, protože takhle jsem se na to nedíval, děti zašly za skalku a já bleskově třikrát přeběhl přes počítadlo, abych se také zúčastnil.
Spali jsme v kempu u Tarnu. Jeho kaňon je jedno z nejkrásnějších míst Francie a možná Evropy. Ale tady jsme daleko pod ním a řeka tu teče mezi lukami sama sobě nepodobná a zástupná. A kemp byl v louce pod v řadě vysazenými topoly, klidně to mohlo být někde v rovinách východních Čech, poloprázdný, přijelo sem auto pizzaře a poctivě tu pro pár desítek lidí několik hodin stálo, i když si od něj pizzu hned po příjezdu koupila jen jedna rodina.
Máme rádi francouzské kempy. Bývají často kolem starých statků, pod skalou, u hradu, farmy. Jen tenhle byl u rovné řeky v terase louky jakoby vedle vedení vysokého napětí, nic tu nebylo. Ani hezká vesnice v blízkosti.
Ale z nějakého důvodu nám tu bylo strašně dobře.
Možná to vědomí, že jsme tu vprostřed té obyčejnosti, obklopeni vzdáleným výjimečným světem. A trochu jako spiklenci navzdory jemu.
Jako když poslední víkend sezony jdete v listopadu do regionálního muzea a jste tam s malým hloučkem lidí, a posloucháte, jak tenhle obraz chvíli vypadal, že je kopii něčeho významného a jak tu před sto lety málem přespal někdo, koho stejně neznáte a je vám dobře.
A jste s těmi pár lidmi jedna rodina.
Tehdy asi desetiletý Honza stál na břehu a házel daleko do vody oblázky, chtěl jsem mu to samozřejmě zakázat, ale napadlo mě, že vlastně není proč.
Nedaleko kempu byl hrad Brousse, celým jménem Brousse le château, což je francouzsky to samé jako v češtině, ale v opačném pořadí.
Dopředu se nám o něm nepodařilo nic zjistit a i teď víme jen, že je z 9. století a že ho od 19. století vlastní obec. Být o pár desítek kilometrů na kteroukoli světovou stranu, vědělo by se o něm víc a byl by slavný, tady je ve své kráse a důstojnosti jen tou místní skoro světovou památkou.
Je obklopený městečkem v jehož úzkých uličkách rostou nádherné velké a barevné  hortenzie. Vypadají jak vánoční koule, většinou modré. Velké sytě zelené keře rostou přímo z dlažby nebo mezery mezi ní a domy.
Uličky jsou plné keramiky, i v pestrosti patří k sobě a vzájemně se neruší. A kamenné ulice mají výhodu, že i když některé domy nejsou obydlené, jejich stárnutí tu pohádkovost ještě prohlubuje.
Brousse a jeho tichá omšelá krása najednou nastaví jiné vnímání hodnot, takové klidnější a pomalejší.
Kraj kolem je tvořen zvláštními kopci, vypadají jako německé vojenské přilby nebo jako kopičky rýže, vytvořené úhledně naběračkou na talíři nebo jako tréninková plocha Stvořitele, když si nacvičoval Říp. A jako na těch kopečcích rýže se omáčka udrží nahoře, na vlídném návrší, ale ze strmých okrajů steče, jsou tyhle kopce pro lidi k ničemu.
Možná i proto ta krajina nedosáhla bohatství a významu svých sousedů, po německé přilbě na vrch nevylezete a pole neobděláte. A upotřebitelné dřevo na ní také neroste.
Francie má dva porosty u nás neexistující, garrigue a makchie. Asi nejblíž češtině by byla výslovnost garig a maki. Roky jsem si myslel, že ten první porost je přírodní a druhý druhotně vzniklý na původně zemědělských pozemcích, ale není to tak. Oba rostou na suchých skalách, garrigue je nízký, z dálky vypadá jako řídká louka s obláčky keříků. Pokud přes garrigue nevede cesta, chodí se v něm špatně, nejen pro trny a ostré trávy, ale podkladem tu není půda, ale většinou rovnou křivolaká skála. Bývá tu tetelící se horko pro nás Středoevropany až k neudýchání a takové sucho, že není příjemné si někde sednout a to si ani nemusíme představovat písečné či jaké zmije, které tu asi jsou. Krajina skoro nemá stromy a stín, a to, co vidíte z jednoho místa, je skoro stejné jako po půl kilometru a kilometru, pořád ta výheň, sucho a ostré pichlavo. Zajímavý a silný zážitek v rámci nějakého delšího putování od oázy k oáze, ale nic příjemného pro denní procházky po obědě.
Jestli garrigue je sice obtížný, ale svým způsobem krásný, makchie je z hlediska poutníka jen obtížný, a to v absolutním stupni, nedá se do něj vůbec vstoupit. Tvoří ho keřové porosty, v nich i neopadavé duby, a všechny druhy trnitých rostlin, co existují. Prostě do toho nelze vlézt jinak, než že to prosekáte, ale proč byste to dělali? Nic tam není. S prominutím v tom není ani žádná zvláštní příroda, mělo by to cenu jako úkryt při velikosti jednotek hektarů, ale tady toho jsou bloky kilometrů čtverečních a když připočteme garrigue a odečteme kaňony a úzké proužky silnic, mají ty bloky i desítky kilometrů.
U nich někdy také teprve nedávno opuštěné penziony a motoresty.
V tak krásné divoké krajině a on sem nikdo nejezdí? Ale z toho penzionu v podstatě nejde vylézt, není kam jít, v noci vás nenechají spát cikády a ve dne suché horko.
Za války v makchie sídlili partyzáni, právě pro ten porost se jim říkalo Makisti.
Je smutné, že hodně současných makchie je na ještě nedávno udržovaných zemědělských pozemcích. Co stovky let lidé kultivovali, si teď za pár desetiletí vzala příroda zpět.
Nejsmutnější jsou v něm olivovníky.
Kolik let nebo spíš kolik stovek let jsou staré? Nemůžete nemyslet na lidi, kteří před těmi staletími postavili terasy, v nůších na zádech na ně nanosili zem, zasadili olivovníky, pak vynášeli k mladým stromům vodu a jednu generaci čekali, než začnou plodit.
A teď živoří a přesto plodí v té trnité džungli.
Makchie tady je naštěstí jen na těch kopečcích, takže sice leckdes, ale přecejen nespojené do jednoho depresivního celku.
Ostatně pokud návštěvník neví, co to vlastně je, může se mu na pohled makchie líbit a vyvolávat pocit vlídné přírody.
Saint Sernin sur Rance je staré městečko, jeho název by se dal přeložit jako Svatý Saturnin nad Rancem, což je říčka pod ním. Původně to asi bylo sídlo významné, protože svatý Saturnin je sice skoro místní, žil v ne až tak vzdáleném Toulouse, ale byl zároveň francouzským pokusem o rozšíření počtu apoštolů na třináct, takže žádný regionální světec, ale naopak zásadní autorita. Historické centrum má jedinou ulici na úzkém hřebenu, končícím kostelem.
Přijeli jsme sem v době před internetem natož wikipedií a nevěděli o něm nic, asi jsme čekali malé živé historické městečko. Což byla úvaha správná, byť se nenaplnila.
Dnes už víme dvě věci navíc a mě mrzí, že jsem je nevěděl tenkrát.
Jsou místa, kam se potřebuju vrátit, když zpětně zjistím, čím jsou významná. Podívat se třeba na dům s vědomím, že se tu něco velikého stalo, nebo že tu stojí už od nějakého dávného data, projíždět krajinou a vidět v ní události, které jsem tu při své první návštěvě z neznalosti neviděl.
V roce 1800 tu byl odchycen takzvaný Viktor z Aveyronu. Slovo „odchycen“ a „takzvaný“  jsou dost hrozná, protože to byl člověk, asi dvanáctiletý chlapec, vlčí dítě. I když pak naštěstí nebyl zneužíván jako kuriozita v cirkusu ani podroben nějakému obskurnímu prozkoumávání, nebyl jeho osud šťastný. Ani při vší péči se nenaučil mluvit a nestal se člověkem v tom vícevrstevném významu toho slova a nakonec zemřel v ústraní. Byl zřejmě krásný a má v Serninu sochu, kterou si zpětně nevybavuju.
Díval bych se dnes na tu krajinu jako na zemi, kde ještě před dvěma stoletími žil sám v lesích malý divoký chlapec.
Druhou věcí, kterou jsme nevěděli, byl nález dávných soch tady. Je tu expozice a v ní jsou vystavené, i když nevíme, jestli originály nejsou v muzeu v Rodez a tady jen kopie. Viděl jsem ty sochy na fotkách, jsou prý pět tisíc let staré. Ty sochy, ne ty fotky.
Nalezené a asi tedy i vytvořené byly právě tady.
Před pár dny jsem viděl výstavu moderního umění. Polovinu těch moderních umělců bych poslal podívat se na ty sochy, aby viděli, jak moderní umění vypadá. Jsou něčím jednoduché a pravdivé a něčím vnitřním zase vzdálené své vnější podobě. Svými prolínajícími se dvěma existencemi jsou zároveň zobrazením a duší svého předobrazu i autora.
V něčem je dobře, že jsem o Viktorovi a sochách nevěděl, neprožil bych tak hluboce zmar Serninu, i když zpětně se tímhle novým vědomím zvyšuje.
Ve Francii je hodně míst, která byla opuštěna před desítkami let, některá z nich jsou v té opuštěnosti jakoby kulisou filmu, jednomu říkáme Morové městečko, protože i přes desítky obchodů a dodnes vývěsních štítů, je prázdné. Ale tahle místa byla opuštěná někdy před padesáti lety. Jsou smutná, ale díky tomu zachovalá a ne úplně bolavá.
Možná o nich napíšu, ale nemůžu psát veselé fejetony pořád jen o smutných věcech.
Saint Sernin sur Rance byl opuštěn tak pět let před tím, než jsme do něj přijeli my.
A tak deset let po té, co tu hodně obchodů bylo zrenovováno.
My sem přijeli do mrtvého města, myslím, že úplně všechny obchody byly zavřené. V ulici, kde pořád byly jeden vedle druhého.
Hned vpravo a začátku stál vznosný pařížský hotel, s těmi vysokými okny a strmou mansardovou střechou, zmenšená Champs Élysées. Velkými okny je vidět luxusní vstupní hala s buržoazním nábytkem, všechno překryté přehozy, jak to bývá u hotelů, co běží jen v sezoně a do té příští odpočívají. Tady byly po letech čekání na sezonu zaprášené už i přehozy.
A dál obchody, jen málo z nich mělo vývěsní štíty padesátých let, naopak tu byly hlavně luxusní butiky s nedávnými výlohami z jakoby třešňového dřeva nebo mahagonu a v nich občas v drahých květináčích uschlé kytky.
Za jednou výlohou spalo zablešené kotě.
Před prosklené dveře jiných nechali majitelé navést velké balvany.
Myslím, že jeden nebo dva obchody se změnily v byt, ale s nadějí, že se obchod vrátí, nezazděnou výlohu jen zevnitř kryl velký závěs.
Představu ji, jak se ještě před pár lety říkalo o místních holkách – To bude jednou bohatá nevěsta, její táta má obchod v Saint Sernin.
Teď možná holka dojíždí ke kase do supermarketu.
Obchody jsou zaprášené, v některých jsou vitríny, jinde ještě nápisy occasion, nabídka akce.
Na úplně všech jsou nápisy à louer a à vendre.
K pronájmu, k prodeji.
Nic nesvědčí víc o zmaru a beznaději, než vyšisovanost těch tabulí a nečitelnost telefonních čísel na nich. Naděje na prodej nebo alespoň pronájem nemá cenu ani jedné nově zkopírované stránky A4.
Šli jsme tou ulicí tam a zpět úplně sami.
Jen před jedním obchodem byl stojan s pohlednicemi, chvíli jsem si je prohlížel, dvě vybral a vzal za dveře. Myslím, že byly hliníkové, ale i tak drhly a šly špatně otevřít.
Vešel jsem do tmavého obchodu. Ze slunce ulice, jsem musel chvíli počkat, než si oči přivyknou.
Byla to samoobsluha domácích potřeb.
Zastavil se tu čas, byla plná zboží, úplně plná, ani se nevešlo do regálů.
A všechno bylo jakoby z šedesátých let z Československa.
Venku ty byť opuštěné obchody byly nové, byly před pár lety draze přestavěné, nebyli jsme na konci světa, tady to ještě nejpozději před deseti muselo žít.
Ale před deseti lety nemohlo být ve Francii Československo šedesátých let.
A nebyla to zastavárna ani výprodej, byla to moderní samoobsluha.
Tedy moderní tehdy před těmi třiceti roky.
Regál smaltovaného nádobí úplně stejného jako ze Sfinxu, vedle regál nafukovacích lehátek, bazénků, míčů, vše jak z retrofilmu, v originál krabicích. Většina z těch věcí by se rozlomila, kdybychom se je pokusili byť jen rozložit, natož nafouknout.
Nádobí té doby, bakelitová éra kuchyňských elektrospotřebičů.
Zešeřelý krám jak kulisa k filmu. Nikde žádná cedule výprodej, žádná sleva, nabídka, ceny tak jak možná kdysi byly, teď nejspíš dvojnásobné, než nové zboží v supermarketech.
Prolamované porcelánové talíře se zlacením.
Děti nevěděly, kam jsem zašel, a já nechtěl zdržovat, jinak bych tím skanzenem chodil daleko dýl.
Proti vchodovým dveřím byla v samoobsluze u zadní zdi kukaň, kdysi asi pracoviště vedoucího.
Mlčky v ní seděl drobný zasmušilý starý pán.
Podal jsem mu pohledy, on je ve velké kase namarkoval, vydal účtenku, tiše jsme si vzájemně poděkovali a rozloučili se.
Já vyšel druhou polovinou obchodu, otevřel si jiné dveře ven, je to tu jak na orloji s dvěma okýnky pro svaté, oči oslněné sluncem, malou chvíli jsem zůstal stát.
Zoufalství toho člověka, ta neústupnost, s níž každý den chodí do svého obchodu, aniž by cokoli prodal, snad občas kromě pohlednice za pár franků.
Den za dnem sám v té ulici zmaru.
Nebýt přechodu na euro, myslím, že by tam seděl dodnes, v zdánlivé snaze prodat zboží, ale spíš zachránit svůj zmizelý svět.
Nebo ho dřív vysvobodila smrt?
Podíval jsem se znovu na pohlednice. Jedna byla ze současnosti, druhá letecký pohled na tuhle krajinu někdy z doby mezi válkami.
Všechny ty dnes chlupaté kopičky rýže kopců okolo byly tehdy nejen bezlesé, všechny byly jak hučka na drdůlku staré paní protkány řádky teras s políčky.
Všude na nich hospodařili lidé.
Ten dnešní neprostupný porost makchie je tu teprve pár desítek let a pod sebou dusí kraj mládí toho pána ze samoobsluhy.
Víckrát jsme sem nejeli.

Leave a comment

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.