Konec léta v Collioure

Když jsem byl malý, vycházely v SNDK, Státním nakladatelství dětské knihy, verneovky. Ty knihy měly formát skoro A4 a jako ilustrace rytiny, nebo to tak alespoň vypadalo. Verne není zrovna romanopisec, ale pro desetiletého kluka to byly knihy z jiného světa, ne fantastického, ale těmi rytinami naopak starosvětského.
Myslím, že tyhle knihy viděl i pan Karel Zeman a i podle nich točil svůj Vynález zkázy, nebo to bylo opačně?
Viděl jsem někde vtip, jak si každá generace představuje UFO podle svého stupně rozvoje a nejhezčí byla čadící talířovitá parní lokomotiva se zelenými mužíčky.
Pro mě právě ta poctivá rytina dělala Vernerovy fantazie pravdivějšími.
Ostatně jako jsem si mládí mých rodičů představoval černobílé, představoval jsem si celou historii lidstva jako rytinu.
Nejradši jsem od Verna měl jinak skoro neznámého Nového hraběte Monte Christa.
A v něm přístavy s kamennými moly, hrady nad mořem…  A také si z té knihy pamatuju Terst, krásný i jménem.
Pak přijedete v dospělosti k moři a možná si ani nevzpomenete, že tohle místo byl váš dětský sen, protože tu v reálu z toho snu nic není.
A někdy je to obráceně.
Takhle jsem přijeli ke Collioure na jihu Francie. Kromě nevyslovitelného názvu jsme o něm nevěděli nic. Teď víme, že byl původně španělský, zemsky jsme v Katalánsku, teprve pár století je tu Francie, a za svůj ho tedy mají oba národy. K tomu ho kdysi dávno založili Féničané a je tu konzervárna nejlepších ančoviček na světě.
Ančovička není blůma ani malý ptáček, ale rybička.
Collioure vypadá jako ten Terst z Verneova Nového hraběte Monte Christa. Jsou tu obranné citadely, molo s majákem, královský hrad, nábřeží s pláží, městské hradby a taky do moře na ostrohu vysunutý kostel, jeden z nejsilnějších, které jsem kdy viděl.
Do tisíců kostelů se staletí chodí lidí modlit, ale mimo války nebo epidemií je v tom většinou jen nedělní pokora nebo chvíle pohroužení se do sebe. Ale kostely v přístavech to mají jinak. Odtud stovky let odplouvaly lodě nejen na měsíce, ale někdy i na roky, a když se pak měsíce nevracely, mohly být jen vichřicí zahnány na jinou trasu, mohly bezpečně ztroskotat u neobydlených břehů nebo být zajaté u ostrovů, od nich není snadného návratu a nebo také  mohly i s osádkou ležet na dně moře. Matky a ženy a děti tu tak mohly či spíš museli roky a možná desítky let chodit s prosbami a modlitbami za návrat syna, muže, otce.
A jaké to muselo být, když přišla zpráva, že loď se potopila a všichni zemřeli? To musely znít zvony úplně jinak a kostel musel prožít úplně jinou mši a společný smutek a zmar.
A nebo naopak, když třeba i po letech přišla zpráva, že pohřešovaná loď je už v nedalekém přístavu a za pár dnů bude doma?
To zas byly jiné zvony, jiná mše, jiní lidé.
Kostel má kulatá okna lodi, vevnitř je tmavý a strohý jak lodní podpalubí, ze stěn tu nečiší obvyklé bohatství obchodních měst, ale spíš pokora. Je zasvěcen panně Marii, komu jinému, když hledáme ochranu… Zvenčí ho zdobí něco pro kostel ne úplně obvyklého, velké hodiny. Jsou otočeny k přístavu, a ukazují mu čas, ale i tak si myslím, že je v nich navíc něco silnějšího, připomenutí, že věci plynou, i když my stojíme.
Kostel má nad bočními dveřmi napsáno Liberté, égalité, fraternité, tedy svoboda, rovnost, bratrství, což jsou hesla francouzské revoluce, která kostelům určitě nepřála.
Collioure je z větší části kamenný, ale domy hned u první vedlejší zátoky jsou naopak neuvěřitelně barevné, nejsytější a nejčistší barvy vedle sebe, ale vůbec nepůsobí nepřiměřeně natož rušivě vůči pobřeží s palmami.
Můžeme sem jet z Portu po rychlých silnicích, je to pak necelá hodina jízdy, nebo se pokusit to prokličkovat pobřežím. Začínáme vždycky podél pobřeží, u Leucatu je to úzká kosa mezi mořem a etangy, velikými přírodními pobřežními jezery, ale o těch možná jindy.
Pak se nám to zkomplikuje, protože novodobá přímořská střediska, která nicméně pro jejich kouzlo taky chceme vidět, nemívají značené směry silnic a my tak bez navigace občas po půlhodině kochání se stejnými bungalovy vyjedeme tam, kde jsme do těch nablblejch slepičáren vjeli. Takže v konci najedeme na dálkovou silnici, abychom vůbec do Collioure přijeli za světla.
Tentokrát jsme navíc včas nenatankovali, takže jsem rád za velkou dálniční benzinku, ale jen do doby než zjistím, že ač odpoledne a v sezoně, není na ní obsluha, musí se kartou. A to já neumím, tedy teď už jo, ale vy, kteří jsme si tuto zručnost osvojili po podobném zmaru jako já, víte v čem je problém. Je to tak trochu pointou příběhu, takže teď jen odjedu od benzinky bez natankování ve víře, že samozřejmě do Collioure jich bude ještě několik.
Ale není žádná. Hladové oko už svítí přes třicet kilometrů, ale nevadí, ona bude benzinka přímo v Collioure. Ten je hluboko pod skalami a náš Peugeot z kopce dělá, že má víc benzinu, ale jak se otočí do kopce, steče mu na druhou stranu nádrže, a on už ho nenacucne.
Zůstali jsme tak jednou ve tři hodiny v noci na Šumavě ve stoupání na Strážný, ale ještě v Německu.
Takže z Colliouru určitě zpátky do kopců bez natankování nepojedeme.
Čímž zjistíme, že v celém bohatém a slavném městě není ani jedna klasická benzinka, jen u malé autosprávkárny stojan, který je v provozu s tou dílnou, takže až zítra ráno v osm.
A my jednak bez benzínu a jednak pořád v očekávání, kdy mi na konto přijdou peníze za fakturu, momentálně skoro bez peněz, nepočítaje to málo na natankování.
A před námi večer a noc v Collioure.
Collioure je krásný a přívětivý a není ani nijak mimořádně drahý. Nicméně co se týče jídla, má jen restaurace, není tu žádný kebab nebo jiné dostupné pouliční občerstvení a dokonce ani moc obchodů s jídlem.
Tak se rozhodneme, že se budeme postit, projdeme si tentokrát celé historické město a budeme se kochat a až půjde Collioure spát, zalezeme do auta a nějak noc přečkáme.
Na blízké obzoru stojí velká turistická loď, její světla proti temnoucí obloze vypadají jak z Amarcordu. Jdeme k svícnímu majáku s klecí z masivních železných plátů, zrezivělých od soli.
A pak ke kapli s Kristem na skalisku. Ruský, typicky mužsky nadřazený kluk, tu úkoluje svou malou sestřičku, jak ho má vyfotit, on ji pak na oplátku ale nevyfotí, inu chlapáčtí Rusové, ale mají se rádi a on je na ni hodný, a ona se pořád směje, jak ji to nejde, ale jak jí stejně brácha věří, že mu tu fotku na facebook  na desátý pokus konečně udělá tak, jak by ji udělal on sám sobě, kdyby měl delší ruce.
Vyfotím Janu jak schází proti oranžové obloze a její silueta je jednou z těch fotek, co vznikly během vteřiny, ale je v nich všechno.
Procházíme se pak colliouerskou Malou stranou nad kostelem. Vysoké domy jsou tu namačkané jeden na druhém, víc je spojují schodiště než uličky a my si říkáme, že tu jednou strávíme Vánoce. Doufáme, že bude pršet, my budeme mít pokoj v podkroví vysoko nad točitým kamenný schodištěm, určitě s krbem, a já ráno v tom krbu zatopím, a půjdu koupit čerstvé croissanty a ranní noviny, abychom jimi mohli listovat, samozřejmě za těch pár dnů navážu kontakt s místními, s důchodcem, co venčí starého psa, s paní, která se bude těšit, jak mi zase řekne nějaký další příběh, pán i paní se mi lehce omluví za deštivé počasí, ale já řeknu že ne, že je krásné, a odpoledne si Jana vezme žlutou nepromokavou bundu a půjdeme se v dešti procházet, samozřejmě zajedeme na Mexickou pláž a tam budeme doufat ve vítr a vlny.
A také bychom zajeli do Albi na varhanní koncert do katedrály svaté Cecílie a do Revelu do nejlepšího pekařství na světě na jejich dobroty a kafe v podloubí, byli bychom zachumlaní do bund, ale seděli venku a pak ty dobroty nakoupili po celých taškách a přivezli je jako vánoční dárek svým dětem.
Myslíme to vážně a Jana mívá vždy v listopadu nějaký byt vyhlídnutý, ale nikdy nám to nakonec nevyjde.
Dost si představujeme, jak to řekneme přátelům, že jedeme na vánoce do Francie, a oni řeknou Tak přecejen lyžovat? A my ne, k moři! A oni…A nebude tam zima? A my Bude! A oni… No, prý tam v zimě prší. A my -To doufáme!
Ale teď je teplo a po zdech lezou gekoni a my je pozorujeme a pomalu scházíme do přístavu.
Asi se mi trošičku točí hlavička… řekne Jana.
Možná jsem přehřátá… řekne, když si ode mě půjčí mikinu a zachumlá se do ní.
Nejspíš mi chybí vitamíny a pohotové cukry… dodá odborně.
Nechci strašit, ale asi upadnu…
Opře se, shodou náhod je po ruce skleněný pult zmrzlinárny.
Francouzská zmrzlina není tak proslulá jako italská, ale je v každém případě stejně drahá.
Systém manipulace se zákazníkem je brutální, takže první kopeček stojí třeba tři eura, málokdy míň než dvě, druhý pak euro a půl a třetí jen euro. To „jen“ by člověk nikdy nenapsal, kdyby nebylo těch dvou za kopeček první.
A bylo by hodně nehospodárné, kupovat jen dva, natož jeden, když ten třetí stojí už „jen“ pětadvacet korun, že.
Takže pouliční lékárny vystupující tu pod názvem gelatarie artisan, domácí zmrzlina, vydá Janě tři kopečky, já zaplatím pět euro, úplně si to nepamatuju, vím, že mi zbyla jen jedna malá mince.
Janě se udělá líp, ale ještě by si sedla, jenže na každé lavičce někdo sedí a jí se zdá, že je nezdvořilé rušit jejich separé, což já odmítnu, pokud dáte pět euro za zmrzlinu, tak nebudete stát. Dvě starší paní, asi sestry, si všimnou našich rozpaků, a hned se nám omlouvají, že zabraly půlku lavičky a sesednou se na jednu stranu, nebýt levička ukotvená, tak se tam s nimi sesune, teď se zase omlouváme my, a sesedneme se na stranu druhou a pak na sebe smějeme.
Janě se dělá líp.
Je ta čas večera, kdy se chodí na večeři, lavička je zády městským hradbám, vstříc molu a moři, lidé jdoucí do města tak procházejí před námi.
A nám teprve teď dobíhá uvědomění si, že máme nekonečně času, že tím, že nemůžeme odjet, nemusíme nic.
Jezdíme po Francii zdánlivě hekticky, ale protože cesta je cíl a protože se necháváme vést i neočekávanými odbočkami, užíváme si to. Ale musí v nás přecejen být i kousek toho, že někam bychom měli dojet a abychom něco viděli otevřeného nebo alespoň za denního světla, musíme tam být do nějakého času.
Takže hodiny v hlavě přecejen občas zatikají.
Ten stav, kdy sedíme a díváme se a můžeme to dělat hodiny a hodiny, ten neznáme.
A teď nastal.
Nezodpovědné jižní národy mi nejsou inspirací k užívání si života. Kdo na podzim nemusí dělat dříví, nemůže mě učit, jak proležet konec léta na slunci.
Ale to Jihofrancouzi  ani Katalnáci nejsou, ti jsou nám poměrně blízcí. Až na jednu vlastnost. Žijí, aby byli šťastní, a s tím ráno vstávají. Ti Katalánci ještě o něco víc, jim závidí i Francouzi, neschopní se ani u drinku odpoutat od toho, že už nejsou námořní velmocí.
Ale i tak umějí být šťastní.
Oproti našim představám i Francouzky a Španělky poměrně často stárnou do kulata a stávají se babčami. Je to k nim skoro až nespravedlivé, ale jejich chlapi, i když mají přes sedmdesát let, vypadají jak americký tenista či herec na dovolené, osmahlí, štíhlí, rovní, šlachovití. A vedle nich jde dost často bábuška o hlavu menší a hodně těžší, ve volných šatech se kolébá na oteklých nohách, skoro vás někdy napadne, že je to syn a matka, ale není.
Ti dva se vedou kolem pasu nebo za ruce, šťastní spolu.
Je jim třeba sedmdesát, a pak pětasedmdesát a pak osmdesát a pak ještě i víc, a oni zase přijeli v září na svou dovolenou do Collioure, zase je tu krásně, zase se hezky oblékli a jdou na večeři.
Někdo rozevlátě jak by na pevninu jen sestoupil z jachty, někdo skoro večerně, taky pár dvojic, které ještě  letos znovu přijeli na motorce a jdou v koženém. Jedné té kulaťoučkéo dvojici je možná osmdesát a nasoukaní v černých kombinézách vypadají jak panáčci Michelin,  a myslím, že to vědí, ale třeba je to naposledy… Byl tu i pár stylizovaný do country westernového a jiný vjakoby jdoucí z natáčení Amálie z Montmartru. Byli tu i lidé mladší a rodiny s dětmi, ale my se radovali z lásky a spokojenosti těch starých párů.
Jana musela zmrzlinu lízat rychleji než by chtěla, protože jí začala stékat po kornoutu a po ruce, takže mi ji dokonce musela nabídnout, Jana olizovala zmrzlinu a kornout, já Janu a sestry vedle se na nás smály a k tomu jsme všichni zdravili kolemjdoucí a oni nás. Seděli a nic nedělali jsme tam asi dvě hodiny, mezi tím dámy odešly, loučíce se s námi jak s dávnými kamarády.
My nepočítali čas a dívali se spolu k moři, když se začali vracet první lidé zpět z večeře, mezi nimi i páry, které jsme vítali cestou tam.
Zvedli jsme se z lavičky a šli ke  konci hradeb.  kytarista tam, hraje a krasavice tančí flamengo.
No ano, jsme na břehu moře a v turistickém centru, asi by se dalo být vůči nim předpojatý a říci kdovíjaké je to divadlo pro turisty. Ale těmi turisty jsou teď hlavně Španělé a ti by šmíru nedopustili. A my to nemusíme řešit, necháváme se unést, tanečnice není dívka ale žena, tančí jen na malém místě, tanec jí prochází většinou nohou přes ruce k prstům, je v tom napětí a síla bolesti, ale není to rozevláté, je to zevnitř, jakoby měla zavřené oči a tančila sama sobě.
Lidé jim dávají do klobouku, ale my nemáme peníze a nechceme se přiživovat, tak stojíme chvíli opodál a pak se ještě jednou vrátíme do městečka. Hlavní nápor už polevil, Coullioure ztichl, ale pořád tu jsou u stolků lidé. Ani v těch nejvíc vedlejších uličkách Francouzi jen nejí, i tady stolují. Jsou uvolnění, neformální, ale jídlo mají na velkých talířích nebo malých talířcích a podtáckách, povídají si, nespěchají. A my okny vidíme do kuchyní, které by co do rozměrů neschválil hygienik ani pro ubytovnu, ale tady v nich dělají všechny ty dobroty a u otevřených oken si zpívají, smějí a vtipkují kuchaři, většinou mladí chlapi. Nemusejí mít reklamu ani vývěsní štíty, stačí to otevřené okno do kuchyně s jeho vůněmi a pohodou.
Jednu boční uličku zabral nějaký kurs vystřihovánek pro starší občanky. Sedí u stolků, smějí se a vystřihují v deset hodin večer barevné vzory, smějí se hlavně tomu, jak jim to nejde, a jsou užaslé, když se něco povede, omlouvají se nám, že překážejí, a my zase jim, že jim šlapeme po uměleckých dílech.
Jdeme zpět k nábřeží s kostelem, je už skoro prázdné, ani americká výletní loď na obzoru není, už míří do Barcelony nebo Nice nebo tak nějak.
Od někud je slyšet slabounce kytara, obejdeme kostel a tam na sedí na zemi starší kytarista a hraje tiše jakoby pro sebe. Ale zdi a skála tu tichou španělskou hudbu nesou dál. Kolem procházejí poslední návštěvníci od kaple a majáku, je to tu trochu jako cimbuří hradu, na něj si chvíli sedneme a posloucháme.
Máš ještě nějaké peníze? zeptá se Jana tiše.
Mám půl eura.
Můžu? řekne Jana, vezme si minci a jde ke kytaristovi.
Hodí mu minci do klobouku, udělá pukrle a pak na vteřinu roztočí svou lehounkou sukýnku jak baletka v piruetě, ale na rozdíl od ní pod sukýnkou nic nemá, takže teď se usměje a s poděkováním ukloní kytarista.
Dík, řekne pak Jana a já dostanu pusu.
Pomalu spolu docházíme zpět kolem kytaristy a všichni tři se na sebe znovu usmějeme.
Byl to hezký večer a jeho krásný konec.
Jdeme k autu, stojí asi půl kilometru nad cestou mezi domky, v Collioure se jinak nesmí mimo placená parkoviště stát, ale tady asi přežijeme noc.
Cesta vede chvíli molem a chodníkem vysunutým nad mořem, i cestou zpět tam potkáváme stejnou partu vysokoškoláků, jako když jsem šli tam. Je jich asi sedm, ale k sobě se chovají jako kluci z Bylo nás pět, věkem dospělí, komicky nezralí a rozpačití kluci, přišli se sem bavit, ale jak se to dělá, to jim nikdo neřekl, tak se tu na dohled nebezpečného světa pochechtávají a vzájemně chrání.
Nechám pak v náhlém impulsu vyděšenou Janu na chodníku před recepcí jedno hotelu a jdu dovnitř.
Francouzky nemluvím skoro vůbec, ale šel jsem se přesto zeptat, jestli tu náhodou není nějaký supermarket Superu, něco jako naše větší Jednota, ale většinou s benzinkou.
Podaří se mi nejen zformulovat dotaz, ale i pochopit odpověď.
Ano, Superu s benzinkou je přímo nad námi.
Takže tam jedeme, ale z českého pohledu to vypadá, že obchod je zrušený, jen velká úplně temná budova bez jediného světla natož reklamy. A u ní ve vnitrobloku skutečně benzinka, ale zhaslá, jak kulisa filmu.
Do naprosté tmy svítil jen displej velikosti krabičky od cigaret.
Něco jsme zkusili, ale k načerpání to nevedlo.
Do té tmy najednou přijela hipísácká dodávka a z ní vystoupil hubený stín.
Byl to zřejmě francouzský Etiopan, i když nevím, jestli korektně správně není etiopský Francouz, jemuž jsem hned plynou francouzštinou oznámil, že neumím francouzsky, a směsí citoslovcí a gestikulace v dramatické scénce zobrazil, že nemáme benzín a neumíme natankovat. Zejména na tu část, že neumím natankovat, na tu jsem hrdý, z té ta beznaděj a naprostá neschopnost přímo čišely.
Du ju spík ingliš? zeptal se mě na Francouze překvapivě Etiopan.
Pantomimicky jsem mu naznačil, že ani fň.
Šprechenzí dojč? vyrazil mi dech.
Trochu německy umím, ale vstříc tomuhle polyglotovi jsem po pravdě odpověděl Nou.
Zeptal se mě, jakým jazykem mluvím.
Rusiš, řekl jsem opatrně a s hrůzou, že odpoví Charašo a udělá ze mě blbce ještě většího, než jsem byl.
Naštěstí to vzdal a šel se podívat na naši značku.
Přísahám, že úplně naprosto stejně jako Mireček v Básnících vykouzlil pobavený chápající úsměv, a řekl nádherné a vše vysvětlující – Česi…!
Vzal mou kartu, udělal s ní co mohl, vyzval mě k zadání pinu, a decentně se nejen otočil ale ještě poodešel, a my natankovali.
Problém byl v tom, co vy víte a teď už i já, že nejdřív se jakoby platí a vyjme karta, a až pak tankuje.
Dostal od nás pivo, a protože měl v autě slečnu, tak od Jany nedostal pusu, což ji mrzelo, je hrozně vděčná.
S natankováním a osvojením si nových technologií nám narostla křídla a já mužně rozhodl, že nepojedeme domů, ale na hranici se Španělskem k majáku. Podle mého to mohlo být tak třicet kilometrů tam a zpět a z mapy jsem si pamatoval, že je to na hřebenu pokračování Pyrenejí, kouknem svrchu na pobřeží a moře a pojedeme domů.
Jenže se nejdřív jede pobřežní zástavbou, kde moře moc nevidíte, pak se silnice sice klikatí, ale ne skalami nad mořem, spíš jako někde v Pošumaví až nakonec asi tak po dvaceti kilometrech je velká opuštěná benzinka, mohl by se tu natáčet americký horor a pod námi Portobou, čili Španělsko. Sjedeme dolů a zažijeme šok, jak jsem ty Katalánce chválil, tak tady na dohled Francie či bych skoro řekl Evropy najednou narazíme na tržnici coby kulisu ze Sedmi statečných, barák uplácaný z hlíny, zeširoka rozkročený, aby se nerozpadl a pak natřený otřesným emailem z časů záchodků čtvrté cenové. Bylo to nejen ošklivé, ale i ve městě nepatřičné. Francouzské tržnice, třebas i ve skoro zaniklých městečcích a chudých oblastech, mají vysoké kamenné sloupy se zdobením a nad nimi velké složité krajkoví krovů.
Dojeli jsme ke kostelu nad městem, místo majáku, který jsme nenašli, si dali pusu a užili si na jeho nádvoří společnost vlídných bezdomovců a zároveň lomozivý hluk obrovského překladového nádraží pod námi. Španělé mají jiný rozchod kolejí než kontinentální Evropa, tak tady ve dvě v noci naplno běží to, co u nás znají jen pamětníci Žižkovského nádraží.
Ale nechtělo se nám tu končit, jeli jsme ještě dál a vyjeli vysoko nad moře a pod sebou viděli malé městečko vmáčklé mezi soutěsku skal, s jedinou pláží a přes silnici hned ulicí hotelových paláců, skoro stejných jako v Karlových Varech, akorát to mělo jen sto metrů na délku. Ze skal byly ty festivalově nasvětlené ale úplně prázdné Karlovy Vary jako pohádka.
Řekli jsme si, že sem nikdy neojedeme jindy než v noci, že si chceme uchovat ten obraz temné pustiny a vlídných letovisek v ní.
Dojeli jsme ještě do dalšího, malého, v části u vody úplně nového a přesto krásného. Bylo tu nádherné visuté molo, osvícené řadou mléčných světel a táhnoucích se za skálu jakoby do moře, a malé bistro, a bylo otevřené a nebyli v něm rozjaření opilci, ale pár lidí tiše rozmlouvajících nad sklenkou vína. A opřen o stěnu bistra seděl na zemi zřejmě student, usilovně pracující na počítači, představoval jsem si, že píše seminárku. A rostly tu stromy, které neznáme a nikdy jsme neviděli, nejen jeden strom, ale všechny, byl to prostě jiný kraj. Z Francie a jejích palem, které nám do téhle doby představovaly jih a exotiku, jsme najednou byli o další vegetační pásmo jižněji.
Chtěl jsem si dát kafe, pokud by brali kartu, ale Jana na něj neměla chuť a já si ho bez ní nedal. Ale měl jsem. Nejen kvůli tomu frajerskému, že jsme se zajeli v půl druhé v noci do Španěl na kafe, ale líbilo se mi tu a chtěl jsem s těmi lidmi chvíli pobýt.
Taky jsem vlastně mohl říci, že ho potřebuju na tu stovku kilometrů zpět, ale na to jsem nemyslel.
Prostě jsem na něj měl chuť.
Ale do moře jsme ruku namočili.
Jana se se mnou ještě chvíli za jízdy kochala osvětlenými oázami přístavů a městeček a pak usnula.
Probudil jsem ji v Salses, to bylo nějak před čtvrtou ranní. Být to film a scénář, tak to samozřejmě mělo končit tím kafem ve Španělsku a nepřidávat k tomu něco nesouvisejícího. Salses je jedna ze staveb, která nejvíc kdy v historii předběhla svou dobu a zůstane jí to navždy i s tím, jak je dokonalá. Pevnost zakopaná z větší části pod zem, a ač z kamení, rušící rozdíl mezi střechou a stěnami, celá oblá, jak pavouk vesmírné stanice na Marsu. Teď v noci se v měsíčním světle se navíc kovově leskla.
Je z patnáctého století nebo z budoucnosti?
Jana vedle mě v polospánku klopýtala, nadšená, že neví, jestli je vzhůru nebo se ji to jen zdá.
Akorát nás tu obtěžoval nějaký otravný hybrid kološe a muchničky.
Nic není dokonalé.
Do kempu jsme přijeli po čtvrté hodině, odhodlaní ráno nevstávat a dospat dnešek a včerejšek.
Ale v půl deváté jsme byli oba vzhůru, vyspalí a odpočatí a Jana si pamatovala Salses.
Je to zvláštní.
Možná tou pohodou bezčasí v Collioure, kdy jsme v sobě vypnuli hodiny a čtvrt dne prožili v pohodě nicnemusení.
Ale bez toho, že nám dojde v Collioure benzín, bez toho bychom to asi prožít nedokázali.

Leave a comment

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.