Vánoční mše v Pohoří

Pohoří v Novohradských horách se jmenuje Pohoří na Šumavě. Příběh jeho jména je zajímavý, ale teď o něj nejde.
Na přelomu osmnáctého a devatenáctého století tu postavili kostel, to je příběh ještě silnější.
Stavitelem byl Johann Franz Riemer, člověk mimořádně nadaný. Vyprojektoval a započal i stavbu Nového Zámku v Nových Hradech a hlavně byl z větší části projektantem a skoro v celém díle stavitelem soustavy plavebních regulací a nádrží v Novohradských horách. Díla evropsky unikátního, byť dnes ve stínu Šumavy spíše zapomenutého, chátrajícího a ničeného.
Stavebníkem by hrabě Johann Nepomuk Buquoy, o něm by měla být kniha a film. Ač nemusel mít coby dědičný majitel panství žádný volební program, přesto dokázal víc než všichni dnešní volení paňácové dohromady. Nejenže financoval a určitě nadšeně inspiroval a posouval výše uvedená díla, ale ještě, a možná hlavně, byl autorem tak rozsáhlých školských a chudinských reforem, že se pro ně stal nevyšším císařským úředníkem. Systém, který vytvořil, ve svých principech a základu funguje dodnes.
Neměl počítače, mobily, ani auta, jen panství s Horním hvozdem, vzdáleným od Nových Hradů asi třicet kilometrů, v konci jen soumarských cest. Za dvě desetiletí obrátil stovky kilometrů čtverečních divoké krajiny Novohradských hor v civilizované území s novými vesnicemi, a ještě se stačil starat o vzdělání a potřebné lidi, zatímco my jsme za posledních třicet let nedokázali udělat ani jediný metr stařičké silnice z Českých Budějovic na Nové Hrady.
Tohle musím říkat pokaždé, když se to hodí.
V tom všem postavili ten kostel na Pohoří, tehdy Buchers. Možná by se název dal přeložit jako Bukovsko nebo tak nějak, protože ač úplně původní české pojmenovaní místa bylo Pohorzie, německy se oblasti říkalo Buchenwald, Bukový les.
Konec osmnáctého století byla doba Josefovských reforem a zákazu stavby honosných kostelů, směly se stavět jen obyčejné, pastýřské, takové, jako byl postaven v tehdejší Terčí Vsi, dnešní Pohorské.
Ale hrabě Buquoy a stavitel Riemer si v Pohoří buď v utajení nebo protekcí postavili kostel honosný, barokní. A nejen to, protože to císař Josef II.  se zákazem modlitebních korunních řádů myslel vážně a dotáhl do konce, zbylo po jejich likvidaci mnoho vybavení. Jak se k němu hrabě Buquoy dostal nevím. Odkoupil ho? Získal ho jako státní úředník?
V každém případě se na tehdejším konci světa a hranici panství a českého království v nově postaveném kostele objevily věci ze Zlaté koruny, Českého Krumlova, Pacova, zvon byl tuším odlitý byl v Praze a zasvěcený českým zemským patronům, byl tu vzácný italský obraz svatého Bartoloměje.
Nevídané bohatství, krása a sláva.
Kostel a místo se i díky tomu staly novým centrem života světského a církevního. Možná odtud povstalo vnímání Pohoří jako města a kostela jako poutního, ač vesnice městem nebyla, dokonce zřejmě ani městysem, a na počátku vzniku kostela nebyla ani studánka natož zázrak, nebo jen zjevení, ale jen úmysl pana hraběte, vybudovat tu v horách důstojné sídlo.
Po pár letech sem zavítal a v Pohoří přespal další rakouský císař, ale to bychom se nikam nedostali, tak na to jen budeme pyšní.
Na počátku 20.století žilo v Pohoří a krajině kolem něj skoro tisíc lidí. Při započtení pomocných pracovníků v zemědělství, podruhů a děveček, to mohlo být až dvanáct set.
Jen seznam obchodů a živností byl delší, než je v současných Nových Hradech.
Jakoby symbolický počátek zániku místa přinesla první světová válka a sejmutí a roztavení zvonu z kostela.
Po válce druhé bylo Pohoří vysídleno, ale na rozdíl od tvrzení v pseudonaučných dokumentárních filmech nebylo opuštěno. Alespoň částečné dosídlení či spíše přesídlení tvořili vedle obvyklé směsky také takzvaní Rumuni, možná ale spíše Slováci z předválečného Maďarska, současného Rumunska.
V každém případě Pohoří nějak žilo až do sedmdesátých let. Byla tu prodejna, hospoda, kanceláře statků a lesů, jezdila sem pravidelná autobusová linka z Trhových Svinů. Původně tu byla i rota pohraniční stráže. Někdy v její době zanikl kostel ve smyslu církevním. Kam přišlo jeho vybavení nevím, v kostele prý pak byly jalovice a také snad sklad hnojiv. Nicméně teprve v rámci Husákovy normalizace a rozšiřování pohraničního pásma, bylo Pohoří opuštěno a zavřeno za dráty železné opony.
Ale nebylo zbořeno.
V roce 1989 jsme tu tak viděli ruiny domů, někde byly ve výlohách obchodů ještě rezivé rolety.
Až sem sahá odpovědnost toho, čemu slabošsky říkáme minulý režim, jako bychom to tenkrát nebyli my.
Teď jsme to už třicet let my.
Chvíli se Pohoří mělo stát osadou volyňských Čechů, pak ale bylo koupeno lidmi, většinou majícími blízko k státní a obecní správě pozemků.
A bylo zbořeno.
Ano, byly to jen ruiny, ale bylo z nich poznat, čím Pohoří bylo. Pak tu postupně vznikly dva obytné domy, ve stylu sice nenavazujícím na původní vesnici, ale nijak její odkaz neurážející. Horší to je s horskými penziony. Asi se vám budou líbit a já si o nich jako o stavbách také nemyslím nic špatného. Jenže sem nepatří, takhle Pohoří nevypadalo.
V tom není jen staromilství, ale vnímání síly a významu místa.
Proč to posvětili památkáři je jasné. Památkáři ani nikdo jiný totiž Novohradské hory nijak konkrétně nechrání. Na rozdíl od jiných pohraničních hor podle nich nemají žádný specifický architektonický prvek, který by se měl bránit a na něj stavebně navazovat.
Nebyl tu pak naštěstí postaven tuším holandský hotel pro snad dvě stě lidí, prý coby levnější ubytovna uživatelů sjezdovek v nedalekém Karlstiftu.
Pak byla zbořena fara a nahrazena domem na ni dost dobře navazujícím.
Pomalu se opravoval kostel, ze sakristie vznikla kaple, zdi lodě se staly rameny dvora jakoby ambitu kláštera.
Náměstí setkávání.
Bylo a je to tu milé, nejen dvojjazyčné, ale takové… spolunárodní.
Moderní omítka se štukem zakryla staré zdi, skládané ze směsi místního kamene a v milířích pálených purpurových cihel.
Nadávno se objevil projekt na dostavbu kostela, stálo by to asi osmdesát milionů, část z nich už je obstaraná, symbolický příspěvek měla přinést i pokladnička v kostele.
Pokladničku někdo ukradl, štuk z opravené kaple se začal drobit.
A drobit se začalo tako naše vnímání Pohoří.
Pro většinu z nás za těch třicet let zanedbávání a nevhodných zásahů získalo novou duši, tak trochu pomníku sama sebe, trochu marnivosti nové doby, ale pořád v něm bylo cítit to, čím je, výspu zaniklých vesnic tady vysoko v horách.
Jsme tu sice v úrodné zemědělské krajině, ale zároveň ve výši vrcholu Kuní hory.
Dostavba kostela zní asi sympaticky jako návrat k původnímu stavu.
Ale nejsou původní lidé, není původní doba a původní účel také dnes nelze naplnit. Kostel bude po dostavbě zřejmě v zářivě bílém syntetickém štuku. Kdo by dnes co pár let celý kostel bílil vápnem, jako to kdysi lidé dělali.
A bude uzamčen.
Stane se z něj mauzoleum, byť prvně při otevření přeplněné nadšenými lidmi, rodáky nebo jejich přímými potomky, šťastnými, že kostel je obnoven a vysvěcen.
A právě proto už sem pak většinou nikdy nepřijedou, mise bude splněna.
Máme jedinečnou možnost, která je dopřána jen hodně maličkému zlomku dříve opuštěných kostelů. Mnohé spadly, některé živoří a jiné jsou zdánlivě vráceny do původní podoby. Jen nemnohé mohou v sobě trojjedině zachovat současně jak původní stav, tak vrásky opuštění a k tomu novost času na přelomu dvacátého a jednadvacátého století.
Neratov je jejich ikonou a vzorem a také příkladem, že kostel pak žije a s ním žije i jeho okolí.
Já vím, že právě teď prý má Neratov problém se zatékáním, ale to nepopírá sílu jeho architektury a nového smyslu užití.
A ducha.
Viděl jsem alternativní návrh na přestavbu kostela v Pohoří. Úplně se mi nelíbil. Jednak byl ve stylu gotiky, byť moderní, ale ta v Pohoří nemá podle mého co dělat, Pohoří bylo barokní a několik krásných kostelů vrcholné gotiky v blízkosti Novohradských hor máme. Ale hlavně byl ten návrh hodně dominantní, což většinou oceňuji, ale v Pohoří by šel proti už tak se ztrácejícímu odkazu toho zanikajícího.
Neznám nikoho, kdo by si dostavbu kostela do původního stavu na české straně přál, dokonce ani osobní přátelé pana Altmana, Rakušana, který se o kostel stará a přestavbu chystá.
Za všechny odpůrce s hrdostí jmenuji pana Josefa Kroutvora, distingovaného historika, esejistu, výtvarníka a taky zarytého milovníka všeho původního v Novohradských horách.
I on říká, tak se na ten Neratov alespoň pojeďme podívat.
Na dostavbu se netěším, navždy, což už vzhledem k mému věku nemusí dlouho trvat, ji budu brát za zmarněnou šanci. Otevřená náruč dlouhých zdí lodi a hvězdy nad ní mi budou chybět.
Ale uznávám, že je to cesta kupředu a že na straně původních obyvatel způsobí radost.
Jenže se chystá změna územního plánu a Pohoří se bude zastavovat.
Pohoří je osadou samosprávné vesnice Pohorská Ves, co do obyvatelstva nejzadluženější obce České republiky, což je dáno jejím etnickým složením. Mohl bych sice pokračovat dál, neboť mě žádný administrátor na mých vlastních stránkách nemůže zablokovat, ale nechci odvádět pozornost jinam.
Nicméně je jasné, že žádná široká kulturní fronta v Pohorské Vsi do ulic na obranu Pohoří s transparenty nevyjde a nové volby nevyvolá.
Jsem si jist, že pokud dotyční budou chtít Pohoří zastavět, tak to udělají, není nikoho, kdo by jim v tom zabránil. Ba co hůř, skoro všichni, kteří za to odpovídají a zabránit by mohli, jsou na jejich straně.
Někteří s pomyslnou bouchačkou u hlavy, jiní na výplatní pásce?
Nejsem proti dostavbě a dosídlení všude. A nejsem arbitrem toho, jak má vypadat. Určitě je správné dostavovat Dobrou Vodu, Hojnou Vodu, Pohorskou Ves, Lužnici, a s opatrností třeba i Leopoldov nebo Radčice. Ale jsem proti jakékoli dostavbě zaniklých vesnic. Byť mě teď jedna výjimka přesvědčila, že když to udělá člověk s vazbou k místu a citlivě, není na tom nic špatného.
Ale jsem zásadně proti dostavbě Pohoří.
Mohl bych začít tím, že, byť protiústavně, je celé jeho okolí kaplickou vyhláškou pro pohyb mimo cesty navždy uzavřeno, ale to by byl jiný příběh.
Kdysi, jsou to už desítky let, se mluvilo o „rajonizaci“ pohraničních pohoří. Vytvoření velkých celků určených pro masovou turistiku a třeba i sport, uzavření jiných oblastí kvůli ochraně přírody a ponechání některých v otevřeném, ale nezastavěném a nezastavitelném stavu pro turistiku individuální. Jsou tospíš ošklivé termíny, ale vy víte, jak to bylo myšleno.
Necítím se být turistou, někdy poutníkem, ale většinou prostě jen jsem.
Něco jiného je Špindl, Železná Ruda nebo třeba Lipno na straně jedné, něco jiného uzavřené části národních parků a něco úplně jiného Novohradské hory.
Potkal jsem v nich jednoho mlhavého února za tmy dvojici lidí, šli po silnici zdánlivě od nikud nikam a ani nestopovali, ale svezl jsem je. Ukázalo se, že mladík je ze Skotska a dívka z Beskyd. Týden byli ubytováni v Horní Stropnici v soukromí a vzhledem k tomu, že v Novohradských horách není žádná veřejná doprava, se po nich nějak improvizovaně přepravovali a putovali. Nebyl sníh, celý týden mlha a občas déšť.
Nerozuměl jsem tomu, proč toho nemají dost ve Skotsku nebo Beskydech, ale ta dívka, on česky nemluvil, mě coby místního milovníka hor přesvědčovala, že to, co je tady, není nikde. Ta samota a putování po starých cestách s přízraky minulých lidí.
Od té doby se občas ptávám lidí proč sem jezdí, proč to tu mají rádi.
Většinou nerozumí otázce nebo neumějí odpovědět. Ale vědí, že se celý rok těší, až se sem třeba na ten jeden jediný týden budou moci vrátit.
V Pohoří není a nikdy nebude sjezdovka, běžkařské trasy jsou prý skvělé, ale fungují za současných zim nespolehlivě, nejsou tu vodopády, daleké vyhlídky, rozhledny ani zříceniny hradů, natož hrady s prohlídkovým okruhem, padacím mostem a pivem a zmrzlinou.
To místo je krásné jak je a právě takhle má svou cenu pro společnost. Přijít sem mimo sezonu a být tu sami a vlastně i v té sezoně se za tmy vracet do ztemnělého tichého Pohoří.
Z cesty od Janovy Hutě je vidět navečer lesknout se střechu kostela, pod horizontem Kamence a Schwarze Mauer taktak vystupující z mlhy stromů.
Je nás možná jen pár procent lidí, kteří tohle potřebují, ale nejsme to jen my místní, spíš naopak, jsou to Budějčáci, Pražáci, lidé ze severní Moravy, Pardubicka… odkudkoli.
Zdravím teď vás, kterým jsem po celé zemi posílal před Vánocemi mé knihy a četl příběhy vaší lásky k našim horám.
Nejsme nepřáteli společnosti, ale abychom v ní mohli žít a být šťastní, potřebujeme alespoň občas jít do krajin, jako jsou Novohradské hory a v každém i tom těžkém okamžiku vědět, že tam je, že tam můžeme.
Bude-li Pohoří zastavěno, nebude to domy zemědělců, ostatně celou krajinu tu už vlastní Vyvolený Kmotr. A nebudou to ani domy ve své většině navštěvované milovníky hor. Těm nedělá problém bydlet ten týden na Hradech, ve Stropnici či kdekoli jinde v podhůří, pokud pak mohou vyrážet do jejich hor.
Řeči o návratu života do Pohoří jsou někdy grantové, ale teď developerské kecy. Bude to jen satelit pro bohatší klientelu, která se ve své drtivé většině bude s hodnotami hor míjet.
O Šumavě a jejích problémech čteme nebo slyšíme skoro denně, Novohradské hory jsou takové publicity ušetřeny, ale o to snazší je pro kmotry v přítmí veřejné nevědomosti jejich parcelování na základě výjimek a tichých razítek a povolení.
Bojím se, že ti, kdo pak tahle zvěrstva posvětí, mnohdy v horách ani nebyli, ale určitě se necítí být za ně odpovědní, natož aby je milovali.
Ale chápu, že když z pěti dotčených organizací dají čtyři razítko, ten chudák v páté ho dá také.
Ještěže jsme před třiceti lety navždy skoncovali s totalitou a vládou nabubřelých tajemníků.
Letos na jaře bych si ještě myslel, že se začneme ozývat a budeme proti těmhle zvěrstvům bojovat, ale už jste mě z toho vyléčili, už vím, že se nestane vůbec nic.
Vlastně stát se může, zájmy kmotrů jdou někdy proti sobě, takže nakonec vlivnější z nich může developerskou dostavbu Pohoří zarazit. Ale pak to nebude vítězství dobra nad zlem, ale silnějšího zla nad slabším.
Jeďte na Štěpána do Pohoří na mši,  je letos už ve dvě hodiny.
Už za pár let nemusí ve své kráse a klidu vůbec existovat.
Já to dnes píši jako malý dárek a poděkování Pohoří, za to, že bylo, když jsem byl já.

3 komentáře

  1. Helena Září 16, 2020 11:42 pm  Odpovědět

    Taky se připojuji, krásně napsáno je to, souzním s tím.

  2. Jana Září 16, 2020 2:40 pm  Odpovědět

    Nádherný, díky.

    • milan_kozeluh Září 16, 2020 2:44 pm  Odpovědět

      To jsem moc rád, že se Vám líbilo.
      Děkuju.
      Hezké dny.
      Milan Koželuh

Leave a comment

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.