Nejen narcisy na Pohoří
Na Pohoří na Šumavě zůstaly po dřívějším osídlení zahradní květiny, nejviditelnější mezi nimi jsou narcisy.
V rozporu s nálezovou mapou AOPK jsou pro mě symbolem Novohradských hor ne bílé, ale plnokvěté žluté narcisy. Tak žluté, že to nedokáže ani fotoshop katalogů zahradnických center.
Bohužel z nějakého důvodu rychle mizí. Na pohořském údolí rostly původně asi na dvaceti místech, z toho víc než polovina byly osamělé malé trsy. Podle botaniček a zahrádkářek s dobrýma očima, se od sebe někdy lišily uspořádáním květu, takže některé ty trsy byly jedinečné a poslední. K letošku skoro všechny osamocené žluté narcisy zanikly. Je mi to líto, bylo krásné vidět ve velké horské louce trs narcisů, v konci už s jediným květem, ale byl tam.
Je samozřejmě naděje, že některé jen letos nekvetly a příští rok se ukáží. Protože ale zároveň zeslábla většina větších kolonií (říká se tomu kolonie, když je to rostlina?), myslím, že je to spíš navždy. Jedna větší kolonie dokonce zanikla, ale zároveň je místem, kde se nedaleko od ní objevila jediná kolonie nová. Je to proti směru převažujících větrů, tak nevím, jak se to přírodě podařilo přestěhovat. A vlastně jsem málem zapomněl, jedna kolonie žlutých narcisů na neobvyklém místě sílí, ale opravdu jen jediná.
Proč žluté narcisy mizí nevím. Narcisy jsou pro svou jedovatost a hořké soli na povrchu cibulí nepoživatelné pro myši a divoká prasata, takže na ně to svalovat nejde. Snažím se od trsů odstraňovat stařinu, ta jediná mě napadá jako možný důvod zániku.
Že se něco nedobrého děje právě narcisům žlutým, je zřejmé i z toho, že tam, kde rostou společně s bílými, žluté zanikají a bílé posilují.
Pro mě botanicky nezařazené a tedy nepojmenované jsou narcisy hvězdicové/cípaté.
Rostou na jednom jediném místě, naštěstí mimo cesty a trasy. Jejich osud roky visel na vlásku, letos ale mají silný rok, k starým trsům přibylo několik nových, dohromady kvetly asi padesáti květy.
A pak jsou tu narcisy bílé, tedy ty oficiální.
Zažívají boom, tak silné trsy s množstvím květů jsem u nás nikdy neviděl. Na jednom stanovišti jsou v doteku tři trsy s více než stovkou květů.
Bílé narcisy vystupují do nejvyšší nadmořské výšky v Novohradských horách, přesně 950 metrů nad mořem, tedy výš než je můj oblíbený referenční bod, vrchol Kuní hory.
Před deseti až patnácti roky vykvétaly všechny tři barvy narcisů těsně po sobě počínaje přibližně dvacátým dubnem.
Teď je to tak, že žluté vykvétají už kolem 10. dubna, hvězdicové na přelomu dubna a května a bílé až v květnu, poslední trsy dokonce až v posledním květnovém týdnu, pokvetou tedy ještě v červnu.
Něco se stalo a já nevím co.
Kvetení narcisů je pro mě okamžikem úcty před božími dary, před jedním z posledních pozůstatků života původních hospodářů a jejich života tady, o tolik křehčímu a ohroženějšímu než kámen ruin domů i než kmeny ovocných stromů a přece každé jaro znovu přicházejícímu. Nemohu tam nejít a nepoklonit se jim, znovu vyfotit a poděkovat. Já vím, že třeba řeknete, že příroda tu není pro člověka, že si sama kvete a plodí a jen člověk v tom hledá svůj smysl a úlohu.
Ale právě narcisy v Novohradských horách jsou spojením člověka a přírody, člověk je sem přinesl pro svou potěchu a on už není a ony jsou.
Každý rok za nimi chodím.
Loni se stalo, že někdo z účastníků mé výpravy za narcisy se pak vrátil a některé narcisy prasecky vykopal. Zjistil jsem to při další výpravě s botaniky ze Žďáru nad Sázavou a já se musel stydět za ty, co to udělali.
Tím samozřejmě vyvstává otázka, jestli tam chodit s lidmi znovu.
Nebráním se takový úvahám.
Ale myslím, že ano.
Jedním z důvodů je, že chci, aby se vědělo, kde narcisy jsou a co se s nimi případně děje, a třeba jim pak pomoci, bude-li to třeba a možné. A když vidím tu radost lidí, uvězněných třeba celé týdny ve městě a povinnostech práce, když pak jdeme tím rájem krajiny Pohoří od narcisů k narcisům, tak si myslím, že to cenu má.
Dokud budu moci, budu tam chodit a brát sebou lidi.
Narcisy jsou „postkulturní rostlina“, i když taková kategorie asi oficiálně neexistuje.
Zplanělé nebo v přírodě se vyskytující rostliny původně pěstované člověkem.
Hranice mezi „postkulturní“ a „invazní“ se zdá být jasná, to první je ze zahrádky a nijak se nerozšiřuje, to druhé přišlo zvenčí, expanduje a ohrožuje původní společenstva.
Ale v praxi to tak jasné být nemusí.
Byl jsem příjemně překvapen, když jsem zjistil, že AOPK se o postkulturní rostliny zajímá a nevylučuje jejich budoucí ochranu, tedy pokud jsem to dobře pochopil.
Nevím jak dalece botanička paní Janáková vyjadřuje oficiální stanovisko AOPK, ale líbil se mi její přístup k náprsníkům na přednášce ve Strakonicích. Náprstník je v Novohradských horách nepůvodní, dokonce snad daleko mladší než narcisy, rozšířen konkrétním člověkem až někdy v padesátých létech minulého století. Ale vzhledem k poměrně speciálním nárokům na prostředí jednak náprstník obsadil do té doby chudé lokality, jednak dál neexpanduje a žádnému stávajícímu druhu u nás neškodí.
Takže náprstník máme rádi.
Teď se ale rozjela kampaň proti lupině, podpořená vědeckým argumentem, že lupina „samovýrobou dusíku“ mění své podloží a činí je tak na dlouhou dobu nevhodným pro původní rostlinstvo.
Proti tomu nelze nic namítat.
Psala mi právě jedna botanička o Orlických horách a výskytu lupiny vlčího bobu tam. Prý je jí tam hodně a škodí.
V Novohradských horách se proti lupině zasahuje, nedávno proběhla akce veřejného vytrhávání.
K tomu chci něco říct.
Jsem si skoro jist, že ve volné přírodě pohořského údolí se lupina prakticky nevyskytuje, určitě neexpanduje. Se znalostí toho, že proti ní AOPK bojuje, ji teď cíleně hledám, ale až na jednotlivé rostliny nenacházím.
Trochu se bojím, že boj proti lupině je móda bez ohledu na to, jestli jsme v Orličkách, kde škodí, nebo v horách Novohradských, kde prakticky není.
Ono to jediné místo, kde u nás opravdu je, je to nejsnazší na to, aby vás o nutnosti boje proti ní přesvědčilo, je to samo Pohoří na Šumavě.
Kdyby Pohoří na Šumavě byla samosprávná obec a měla mít znak, navrhnul bych právě lupinu.
Myslím, že první otázka před likvidaci lupiny by měla být, jestli se nekontrolně šíří.
Myslím, že nešíří.
Druhá a třetí otázka by měly být, čemu lupina na stávajících stanovištích vadí a co by bylo místo ní.
Na Pohoří je lupina buď v intravilánu původní obce, nebo na blízkých dřívějších zemědělských pozemcích. V obou případech jsou to člověkem změněné půdy. Odstraněním lupiny by v těchto místech v případě péče o pozemky znamenalo parkový nebo dokonce anglický trávník, bez péče kopřivy.
Nevím, jestli na Pohoří původní obyvatelé měli lupinu v zahrádkách či pěstovali vlčí bob coby hospodářskou rostlinu.
Ale pro mě k Pohoří patří.
Její fotografie na obrázku je stará 14 let, posuďte sami, jestli jí je teď na Pohoří expanzně víc.
Za mě bych tedy měl lupinu speciálně na Pohoří na stejné úrovni jako ty náprstníky, možná na rozdíl od nich v kategorii „potenciálně škodlivá“ a hlídal bych ji a zabraňoval v rozšíření, ale nelikvidoval.
Velkým problémem ochrany významných rostlin kolem Pohoří je stařina na mnohých loukách. V případě prstnatce májového a kýchavce bílé pravé jsem si jist, že v jejich nejkrásnější a nejdůležitěji louce nastal čas na zásah, travní stařina tamní společenstva dusí.
Z cest pro turistu neviditelným problémem je degradace sušších luk. Po stovkách let, kdy byly ornou půdou a pak desetiletích využívání jako produkční louky či pastviny, jsou teď jen přesekávány nebo dokonce jen mulčovány. V posledních letech na nich převládla zřejmě smilka, která vytváří neprostupný drn a postupně vytlačuje ostatní rostliny, a to i ty cenné. Tam, kde by měly být horské louky, je tak jen divný drn.
Myslím, že by se tyhle louky v semenném čase horských luk měly alespoň v pruzích otevřít branami, aby se umožnil růst rostlin, které sem patří.
Pomohlo by i přepásání primitivními plemeny ovcí, ale to naráží na vlka a tím na dilema, co je pro Novohradské hory prospěšnější, zda stáda hospodářská zvířat udržujících krajinu tak, jak to dělaly předešlé stovky let, dokonce i za socialismu, nebo pár vlků.
Je radost popojít o něco výš a vidět vedle sebe kvetoucí žírnou louku s travou na seno pro koně, hned vedle suchou bylinkovou s palouky právě kvetoucího koprníku a jen o kus dál podmáčenou louku kýchavic a prstnatce májového a dohromady všude všech těch jarních květů.
Velkým problémem jsou rozsáhlé louky meliorované panem Veselým. Jsou v nadmořské výši kolem 930 metrů (ano, nad vrcholem Kuní hory) a díky melioracím na hraně toho, aby mohly být občas technikou přesekány. Zároveň jsou pramennou oblastí přítoků Pohořského potoka. Pokud se meliorace odstraní, nebude časem možné louky přesekávat. Co se stane pak? Louky mají desítky hektarů, nejde o malý kousek, kde by bylo zajímavé pozorovat, co nastane, ať to bude cokoli. Novohradské hory potřebují volnou krajinu, je tedy dilema, zda tady udržovat meliorace i louky nebo nějak pomoci v přechodu k jinému v místě přirozenějšímu biotopu. Ale nevím jakému a nevím jak.
Jen vím, že tu ten problém je.
Na Pohoří byly vysazeny listnaté stromy. Kromě prázdných a ani zpětně nezaházených jam u cesty se mi zpovzdálí zdálo, že jsou v lukách vysazeny hezky do bloků, jakoby budoucích remízků. Dál jsem se jim nevěnoval, chodil jsem krajinou za narcisy.
Až mi někdo řekl, že jsou to hrušně.
Já si do té doby z dálky myslel, že jasany, stromy Novohradských hor, které cestu od Pohoří ke Kamenci v nesouvislé aleji lemují.
To už mi zatrnulo a šel jsem se podívat.
To, co jsem objevil, byly třešně a pak jabloně, tedy obecně ovocné stromy.
Brojím proti grantové výsadbě ovocných stromů zvlášť v alejích podél cest. Nikdo pak ovoce nesklízí a o stromy se nestará.
Ale řekl jsem si, že bych asi neměl být tak předpojatý, že tady třeba kvůli zvířatům a tak.
Tedy budiž.
Ale nedávám, že kameny vykopané z jam jsou pohozené vedle v louce, takže až přijede sekačka, dostanou její nože ránu. To je něco, co by normální člověk neudělal, ani se musíme odkazovat na dávné správné hospodáře, stačí každý zahrádkář dnes. Kameny do louky by na své zahrádce nehodil ani ajťák či doktor humanitních věd a možná ani projektový manažer.
Tady odborná firma ano.
Ale řekl jsem si, že nemusím mluvit do všeho a že se třeba pletu i s tím odporem k těm veřejným ovocným stromům.
Jenže pak jsem tudy šel s Janou a jí chytil vztek z toho, že se tu vysazují ovocné stromy a ještě ke všemu takhle a já místo, abych hned prozřel, jsem tu výsadbu hájil, ač mi vlastně vadila od začátku.
Ovocný strom není dílo přírody, ale člověka, nemůže bez něho být, nemůže růst bez péče sadaře, takhle už je to stovky let. To není otázka názoru a ani nových objevů vysoké školy environmentálních studií.
A kdo se tu o ně bude starat? Ten samý člověk, co dal ty šutry do louky?
Mýlil jsem se, ty ovocné stromy tu být neměly a když už, tak jako přiznaný sad s péčí o něj.
Děsím se toho, že až tam ty stromy budou za čas zanedbány trpět, že se na ně budou z cesty dívat salonní ekologové jako na tu správnou přírodu.
Tolik o Pohoří jara 2026.
Příště o větrných elektrárnách tamtéž.
(fota k příspěvku jsou pod jeho zveřejněním na hlavní stránce)