Nejprve sken článků, které vyšly o mé přednášce v Třeboni a událostech při ní.
Teď mé poděkování skvělým účastníkům přednášky. Mezi nimi pak ještě navíc těm, kteří mi hned na místě či pak na mých stránkách veřejných i adresách soukromých vyjádřili podporu, případně se z titulu svého třeboňství za to, co paní Seberová udělala, omlouvali. Bylo vás víc než deset. Děkuji, opravdu děkuji.
Z výprav do hor znám pana Hofbauera a paní Martínkovou, byť až teď pořádně znám jejich jména. Měl jsem je dosud v telefonu uložené jako Džusy Honduras… Ač se na výletech mnohdy k pobavení ostatních vzájemně špičkujeme, náš vztah je vzájemně uctivý, vykáme si. Po přednášce i oni napsali, jak jsou zděšeni a že s tím něco budou dělat. A udělali. Jen pro úplnost – že chtějí článek napsat jsem věděl, že tak učinili, ne. Natož abych ho dopředu četl. Četl jsem ho prvně až dnes, za což se autorům omlouvám. Ale dřív jsem neměl sílu vzhledem k tomu, jaké reakce na něj byly otištěny. Ty jsem zbaběle taky nečetl, jen mi byly tlumočeny, po částech a opatrně. Třeba mi řekli: „neodborné…“, pak mě pár týdnů resuscitovali, a když jsem byl zas silný, tak přidali „žoviální…“ a znovu kapačky, nespavost a tiky v obličeji. Dnes jsem si ale všechny články přečetl.
Možná je to pro někoho maličkost, ale já oceňuji, že se pod článek podepsali autoři oba, nejen jeden zástupce za rodinu, aby druhý mohl případně kolaborovat s nepřítelem, pokud by se věci vyvíjely špatným směrem.
Pane Hofbauere, paní Martínková, děkuji. Vážím si toho, co jste udělali a co jste hasili, aniž by Vás muselo pálit.
A děkuji i těm, kteří si chtěli jít stěžovat přímo na radnici, ale moudře tak neudělali, aby mi nezavřeli cestu do Třeboně. Není to vlastně smutné? Že ten, komu se stalo něco nesprávného, o tom musí mlčet, protože by byl potrestán ještě víc?
A teď mé tři otevřené dopisy.
Třeboňskému světu.
Jakýkoli příspěvek do novin je až do jeho vydání pouze mezi redakcí a autorem. Před vydáním ho nelze zpřístupnit žádné třetí osobě, natož aby jí pak byl dán prostor k reakci. Pokud je k takovému postupu důvod, musí být dopředu osloven autor a vyžádán si jeho souhlas. Jinak je autor původního článku postaven do nevýhodné pozice. Oponenti jeho článek dopředu četli a mohli (ať pravdivě či nepravdivě) proti němu argumentovat bez jeho možnosti reakce. To, že se tohle pravidlo běžně porušuje, Třeboňský svět neomlouvá. Pan Hofbauer a paní Martínková měli být dotázání, zda souhlasí s předáním jejich dosud nevydaného článku dalším lidem.
Paní Aleně Seberové.
Měl jsem dodnes asi sto třicet přednášek u desítek pořadatelů. Jen dvakrát za celou dobu se mi stalo, že mou přednášku někdo ukončil. Jednou Vy v Třeboni a jednou Vy v Borovanech. Dodnes její tehdejší účastníci vzpomínají, jak jste s námi vymetla a vyhnala nás do prosincové zimy. Mimochodem, i oni tenkrát za přednášku platili. Tváříte se velmi přátelsky a vstřícně, ale Vaše chování je neomalené a povýšenecké. Nejen ke mně, ale hlavně k návštěvníkům. Teď mě pobavili v Borovanech, když mi řekli, abych si to nebral osobně, že tohle Ajka (tak přátelé říkají paní Aleně Seberové) dělala v Borovanech běžně, že znenadání ukončila přednášku, zpravidla proto, že měla fitko. To je neskutečné! Jakože chirurg ukončí operaci, protože mu začíná fotbal? Tohle by neměli řešit účastníci přednášky ani místní periodikum. Tohle je věc pracovně právního vztahu a postihu. Váš nadřízený tehdy v Borovanech a nyní v Třeboni by měl vyvodit důsledky z titulu plnění Vašich zaměstnaneckých povinností. Mimochodem, pokud jste tam byla po práci, tak kde se vzal Váš mandát přednášku ukončit? Od toho tam případně byla slečna Kukačková z domu Štěpána Netolického, která přednášku pořádala, ne? Ostatně jste kromě zkažení přednášky a naštvání lidí nic nevyřešila. Po Vašem odchodu nás už nikdo z domu nevyháněl, a byť improvizovaně, jsme si povídali ještě asi půl hodiny.
Teď se tváříte blazeovaně a slibujete Třeboňským mou další přednášku na příští rok. Údajně jsme tak byli domluveni. Ale my přece spolu vůbec nejednali. Samozřejmě vím, že nic nezměním, Vy máte peníze a rozhodujete o tom, kdo smí a nesmí být v Třeboni. Já jsem v tomhle jak chudý koledník, pokorně klepající u dveří boháče. Ale nicméně (či právě pro to) – dokud se paní Alena Seberová neomluví účastníkům přednášky a mně za to, co udělala, či dokud se od jejího počínání nedistancuje její zaměstnavatel, do Třeboně nejedu.
Neplačte, sám jsem si to zavinil…
Panu Miroslavu Hulemu.
Vždy jsem chtěl poznat někoho, kdo je členem PEN klubu, pro mě nejvyšší záruky morálního kreditu, něco jako zednářů mediálních časů. A když je ten člověk nadto autorem skoro třiceti knih, musí být silnou a moudrou osobností.
Tak jsem Vás tedy poznal.
Už to, že jste evidentně četl před vydáním článek pana Hofbauera a paní Martínkové, jehož jste se v té chvíli neměl a nesměl ani dotknout, něco říká. Ale k obsahu článku Vašeho. Respektuji právo každého na líbení a tím i nelíbení. Ale samo to, že se mi něco nelíbí, neznamená, že je to špatné, natož že budu autora urážet.
Nenapsal jste recenzi mé přednášky ani svůj názor, snažil jste se skrytě ospravedlnit jednání paní Seberové tím, že jste z mé přednášky udělal blábol. Neměl bych na Váš článek vůbec reagovat, protože tím připouštím jeho relevanci. Ale je slušné to udělat vůči nezainteresovaným čtenářům. Napsal jste, že má přednáška byla neodborná a můj projev žoviální. No, jsem sebekritický a pořád mám snahu na všem, co dělám, hledat chyby. Ale přednáška v Třeboni byla hlavně díky skvělému publiku jedna z nejlepších, jaké jsem zažil. Pro Vaši informaci, přednáším i na vysoké škole, lesním odborníkům, odborníkům v cestovním ruchu. A hlavně jsou všeobecně návštěvníky mých přednášek lidé vnímaví, vzdělaní, znalí tématu. Nikdy jsem jimi nebyl nařčen z neodbornosti. Většinou oceňovali výklad souvislostí a lásku, s níž o věcech mluvím. I po přednášce v Třeboni se mi ozvali mně neznámí lidé, kteří právě díky ní navštívili další místa v horách, pro ně bez přednášky neznámá.
Napsal jste, že je dobře, že nebyla diskuse. To je neskutečné, fakt. Nechám stranou, že Vám byla Třeboňským světem diskuse umožněná. Čtvrt století po pádu totality napíše novinář, že je dobře, že nebyla diskuse?! Takových je vás v PEN klubu víc? Je škoda, že jste se svými tvrzeními nemohl vystoupit na diskusi po přednášce. Dost by mě zajímalo, co by Vám lidé odpověděli. Nebo byste tam mlčel? Vlastně jaképak „kdyby“. Mlčel jste. Až se mi vkrádá myšlenka, zda jste nežárlil na to, že první přednáška v domě Štěpánka Netolického byla moje a ne Vaše. Ale to si zlost nevybíjejte na mně, to si vyřiďte v Třeboni. Do poslední věty svého článku jste vložil slovo „přátelsky“. U novináře a básníka mě překvapuje, že neznáte význam tohoto slova, případně si myslíte, že jedním slovem můžete změnit význam článku. Takže pro Vás, pane Miroslave Hule: Když na někoho plivnete a pak s úsměvem prohlásíte – To je med!, nečekejte, že Váš chrchel bude dotyčný blaženě olizovat a děkovat Vám za něj. Plivanec zůstane plivancem, ač sladkým medem zván.
Nebudu tedy psát „přátelsky“, „srdečně“, natož „vážený pane Hule“, neb si Vás nevážím. To, jak jste se zachoval, je zlé, nepřejícné, slabošské a hloupé.
Nikoli Váš Milan Koželuh
chudáku