Milan Koželuh

Tvrdit, že vrchol Mandlsteinu se může ze sněhových mraků najednou objevit hrozivý, jak
hora na Aljašce, je samozřejmě přehnané.
I když…
Kdo stál 8. prosince v půl desáté na silnici k Pyhrabrucku a Mandlstein takhle na malou
chvíli zahlédl, měl ale asi pocit podobný. Bylo nás jen patnáct, nepočítaje v to psy, těch bylo
celkem osm. Byli jsme trochu za hrdiny. Tolik lidí se těšilo na výstup na Mandlstein, ale
večerní vyhrožování meteorologů, že bude v n noci minus sedmnáct a ranní šedo, byť jen pět
stupňů pod nulou, bohužel mnohé odradilo.
Bohužel pro ně!
Nevěřím úplně na to, že by se vyšší moc starala o mé štěstí a jméno nejvyššího nechci brát
nadarmo, ale poslední tři výlety do hor mě v mém bezvěrectví nalomily. V říjnu a listopadu,
po dvakrát bylo v týdnu deštivo a ošklivo, a pak v naši sobotu zázračně krásně. Nádherně
barevné Stříbrné Hutě, kde si účastníci říjnového výletu stoupali na zastávkách do stínu, aby
unikli pálícímu sluníčku. A listopadová Klepná, schválně naplánovaná na měsíc mrholení a
deště, protože to jí sluší, se nakonec stala výletem ve slunci. Klepná sluníčko dopoledna přežila a
Obst odpoledne cenil.
A teď, v sobotu 8. prosince, po pátečním večeru plném děsivých zpráv o dnešním počasí,
jsme stáli na silnici a chystali se vydat na Mandlstein.
Nejen, že neuvěříte té Aljašce, ale budete asi pochybovat i o mém dalším tvrzení, že trasa
na Mandlstein je jednou z nejhorštějších cest v celých Novohradských horách. Vždyť leží na
jejich okraji a má jen 874 metrů…
Protože jste nestáli s námi na té silnici a neviděli ho nad sebou v mracích. Východní
Novohradské hory mají vrcholy mohutné ale svým tvarem spíš kopcovité, ladně protáhlé.
Masív Mandlsteinu takový není. Při pohledu od Nových Hradů tvoří ostrou úzkou linii podél
hranice. Ale přímo na hranici, kdy není vidět hřeben ve své délce, ale z boku, skoro kolmo,
se hory seřadí za sebe. Veveří, Hut, Mandlstein a Skalka tak vytvoří  nahuštěné horizonty
lesních hřebenů, jen občas přerušené malými plochami bezlesí.
Převýšení trasy je více než tři sta metrů, to má málokterá hora uvnitř Novohradských hor.
A krajina je jiná,  syrová. Částečně to dělá podivný borovicový les,
v Novohradských horách neobvyklý, trochu i jednotlivá stavení na rakouské straně, tak
nerakousky opuštěná a pravdivá. A pak sám Mandlstein na konci. Strmé stoupání a najednou
kolmé skály, hladké a tak trochu jakoby uhnětené.
Jako mandele?
Stáli jsme v půl desáté na silnici a já sliboval, že podle serveru Foreca má být na
Mandlsteinu v jednu hodinu sluníčko. A to byl čas, kdy jsme tam měli být i my.
Čím více jsme se ale k vrcholu blížili, tím se počasí zhoršovalo a já starostlivě nabádal
všechny, ať zpomalí, protože přehřátí se ve strmém stoupání na vrchol v kombinaci s větrem,
který tam zásadně vždy fouká, je zadělání si na prochladnutí.
Ale pod skalami jsme najednou uviděli modré nebe a na vrcholu… krásu nevídanou!
Jiskrná jinovatka na bizarních stromech pokroucených větrem, ale ten tu teď nebyl, prvně,
a možná naposledy, bylo bezvětří! A sluníčko, krásné a hřejivé. A stíny obláčků, putujících
krajinou, bílou a čistou.
Stáli jsme na vrcholu půl hodiny a pořád to bylo krásné a pořád jsme se nemohli
vynadívat. Část z nás byla na Mandlsteinu prvně, ti byli u vytržení zcela samozřejmě, s tím
jsem za daných okolností počítal. Ale co mě překvapilo a udělalo opravdovou radost, bylo
překvapení a nadšení těch, kteří na Mandlstein chodí často, jenže ne v zimě. Byli v úžasu z jeho
zimní tváře. Už dopředu jsem říkal, že Mandlstein je zimní hora, a byl jsem teď rád, že si to
někteří připomněli – Nevěděli jsme, co tím přesně myslíte, ale už to víme.
Mandlstein je zimní hora.
Mandlstein, památník odsunu, je také hora neodpuštění, ale o tom teď nechci mluvit.

Pojednou foukl vítr, slunce přikryl mrak, a my se trochu oklepali pociťovanou zimou.
Zrovna ve chvíli, kdy bylo třeba odejít.
Zpět jsme šli po stezce jak z Krále Šumavy, uzounké pěšince tvořící státní hranici. Hranici
občas podivnou, neboť procházející třeba i deset nebo dvacet centimetrů hranou skály či
balvanu. Sama hranice je pak vytesána do kamene, jako malá kaplička, svatý obrázek by se
nevešel, ale svíčka ano.
Skoro by bylo krásné jednou tyhle výklenky svíčkami rozsvítit a v noci kolem nich
putovat.
I sám český vrchol Mandlsteinu ve výšce 820 metrů nad mořem je takovou krásnou
kapsičkou ve skále.
Cesta zpět je dlouhá, neuvěřitelně dlouhá na svých zdánlivě krátkých sedm kilometrů.
Jako bychom sestupovali z velehor do nížiny. Dokonce se mění les kolem nás, ze skal a kraje
borovic končíme u Kamenného rybníka s největším balvanem hor. Ač v zásadě kulatý, má do
různých stran ostré hrany, oddělující čisté plochy, jakoby vytvořené architektem. Nádherné
dílo! Přes svou pevnost a nekonečnost trvání, je od něj směrem do Čech odloupnutá jedna
vrstva, jakoby se rozvíjel květ… Ale jen na jednou místě. A na straně do Rakouska zase
kámen hlídá Vertikálně Puklý Sněhulák, malý kamenný skřítek.
Tedy, on tak malý není, ale vedle toho obra vypadá.
Kámen je mezinárodní, část leží u nás, část v Rakousku.
Dokonce byl kvůli tomu na dlouhé roky i s rybníkem vymazán z mapy.
Z československé mapy, v rakouské byl…
Cestou k penzionu u hranice, kde naše výprava končila, se začalo šeřit a začala nastupovat
lezavá zima, ta, co proleze vším.
Vyšlo nám to na minutu.
Když jsem se pak na hranici loučili, nedokázali jsme se nepodivovat nad náhodami, které
nám s přesností na minuty dnes dopřály přesně to počasí, které jsme právě v daný okamžik
potřebovali. A vzpomněli jsme na slunečné Stříbrné Hutě a Klepnou a Obst. A jeden pán,
opravdu praktický a protřelý a rozumný a navíc oblečený ve vojenských maskáčích, aby bylo
jasné, že se nejednalo o salonního esoterika, řekl, že je to divné, hodně, hodně divné.
Já si to myslím taky a skoro mám strach, jestli si, pokud tedy za tím záhadně krásným
počasím stojí nějaká vyšší moc, takovou protekci vůbec zasloužím.
Nebo jestli dokonce nebudu muset nějak zaplatit.
No ačkoli.. Byl jsem tři dny před výpravou na průzkumném putování Mandlsteinem.
Bylo nádherně zataženo, chvílemi se mraky protrhly, chvílemi se sypal sníh, někdy dokonce
současně, prostě krásně smutno jako v Markétě Lazarové. Ale fotky nemám, rozbila se mi v té
chvíli zrcadlovka.
Tak jsem třeba už zaplatil.
Tím bych mohl končit, ale neodpustím si trochu povzdechnutí. Zimní sporty, určitě ne
levné vybavením a v případě sjezdování i dopravou a skipasy, jsou dneska běžné. Tisíce nebo
spíš statisíce lidí vyrážejí v zimě lyžovat. A nikdo si asi neřekne – dnes nepojedu, protože je
venku mínus pět a sníh.
Ale proč se zdá být lidem divné  jít v takové kráse pěšky do přírody?

Související obrázky:

---