Filmové vánoční příběhy dobře umějí Američani.
Občas jsou na nás až moc sentimentální, ale stejně každý rok čekáme, co nového natočí. Možná právě vzdálenost Ameriky a jejich života činí ty příběhy pravděpodobnější, než kdyby Kouzelný dědeček sídlil v Kladně a Ježíšek v Rokycanech. Podzemní továrnu na hračky bychom asi bez ohledu na filmovou lokaci viděli vždy pod pražskou Sapou. Jen padoucha, toho si umíme představit kdekoli u nás. Ale těžko bychom uvěřili, že bude poražen a dobro zvítězí nota bene kvůli Ježíškovi či dvěma dětem.
Ve správném vánočním příběhu bývá kouzelný dědeček či skřítek, hodné, nejraději opuštěné nebo přinejmenším přehlížené děti, starý pán či paní, zmatení dospělí, obchod hračkami, samozřejmě padouch, pak strach o to, že někdo umře nebo Vánoce nebudou.
S těmi ingrediencemi by neměl být problém natočit silný vánoční příběh ani v Čechách, ale nějak o něm z posledních let nevím.
Trochu máme problém s neotřelými herci. V Americe třeba dokáží do pohádky obsadit politika, dokonce kalifornského guvernéra a to i přes jeho nevánoční černočerné jméno.
Arnold Schwatzenegger totiž ovládá nejen vesmírnou bazuku, ale i rolničky.
Ale kdo u nás by to dokázal? Dobře, nemusí být guvernér, stačí krajský hejtman, a nemusí zvládat shyby s babičkou na zádech či kliky na jedné paži, stačí, když bude vánočně vypadat.
Doktor Rath zvládá balíčky s překvapivým obsahem, dokonce umí kouzlit, proměňuje v nich víno na peníze. Ale popravdě, opravdu byste chtěli, aby se vám v noci toulal po domě?
Lépe na tom není ani bývalý hejtman Zimola. Ten má sice výborné zimní příjmení, ale umíte si ho představit s rolničkami? S kosou ano, to jo. Smrtku by ale v ložnici vaše děti asi vidět nechtěli, stačí, že děsí nás dospělé. Situaci nezachrání ani pan prezident. Mohl by sice hrát ve filmu Mrazík po padesáti letech, ale ten se zřejmě nechystá. A když si naposledy představíme své děti v postýlce, tak bych řekl, že od pana prezidenta by pusy určitě nechtěly.
Ale to samozřejmě není hlavní důvod, proč se u nás nenatáčejí dobré a věrohodné vánoční příběhy.
Myslím, že nám nejen chybí víra v dobro blízkého světa, ale také schopnost ho vidět. Sami o sobě si myslíme, že jsme dobří a spoustu dobra bychom udělali, kdyby to šlo, ale ono to přece nejde, tak proč máme koukat, jak dobro činí někdo ze sousedního domu. V Americe, no prosím, v Americe, tam budiž, nemám ji rád, ale jejich Vánoce ať nám zachraňují, když je to baví a mají na to rozpočet.
Ale někdy je dobro jen kousek vedle nás a někdy ho koná náš blízký, aniž by to třeba věděl a potřeboval k tomu soby, skřítky, kouzelné hůlky a hollywoodský rozpočet.
Jana má optiku. Není to sice filmový krámek s hračkami či čokoládou, ale má tam i obrázky, kytky a živé ptáčky, děti k ní chodí rády, nejen ty, co potřebují brýle.
Takže krámek bychom měli, děti také, i když teď je ještě do příběhu nezapojíme.
Potřebujeme prodavače, jakkoli optik by neměl být jen prodavačem, jak se ostatně ukáže. Jana ani úplně nesplňuje představy pohádkových babiček, kterýžto nesprávný obraz by mohl vzniknout jednak už jejím přiřazením ke mně, jednak mým tvrzením, že je poctivou optičkou řemesla starých časů. To by vám mohl před očima vzniknout obraz Dustina Hofmana v Tootsi nebo Robina Williamse v Tátovi v sukni a tak Jana rozhodně nevypadá. Řemeslo ji učili dva staří optici ve Vrchlabí, a máme tu hned hory, ty se k Vánocům hodí, a také pány, které si můžeme představovat jako haidlberské tiskaře z Chyť mě, jestli to dokážeš.
Janu si představujte jak každý chcete.
A už by tu mohl být první příběh, s hrdinou podivínem, někým ze světa Huga a jeho velkého objevu.
Přivedla ho unavená paní z nejmenovaného ústavu.
Asi se o obyvatelích toho zařízení píše jako o klientech, ale společnost se k nim chová spíš jako k chovancům, a právě v tom ošklivém slově může být začátek všeho špatného, co museli řešit.
Dospělý muž, který skoro neviděl a potřeboval nové brýle, měl patnáct dioptrií. Ale jako pacient neměl peníze, ústav také neměl peníze, a pojišťovna na jeho celé brýle podle ceníku může dát jen dva tisíce. Takže je všude vyhodili.
Ten pán viděl tak špatně, že ho paní musela vodit, neorientoval se v prostoru.
Z minula, kdy se jim ještě podařilo nějakou optiku přemluvit, měl takové ty brýle na kasu, brýle opravdu tak ke čtení doma, ale ne pro život dospělého muže.
A v nich skla jak dna z pivních lahví, ta nejlevnější, taky na kasu. Ta, co by možná nevadila při pěti dioptriích, ale na něž nemohl vidět svět kolem sebe, skla zkreslující prostor, skla, z nichž jakžtakž správně viděl jen úzký průzor před sebou, všechno ostatní bylo zvlněné a ubíhající.
Paní z ústavu je překvapená a vděčná za vysvětlení, nikdo jim to takhle dřív neřekl.
Ale je také unavená a zaměstnaná, už nemá sílu a čas jít za panem doktorem znovu a navíc on prý stejně nemůže napsat jiné čočky, pojišťovna by je nezaplatila.
Je to příběh jednoho jediného života toho pána, žádný jiný život mít nebude a o tom, že několik tisícovek z veřejného pojištění je pro něj rozhraním, jestli svět kolem sebe vidí nebo ne, a štěstím, které může navíc prožít tím, že vidí.
A, pokud jde ve zdravotnictví jde především o peníze, tak pobyt toho pána v ústavu musí stát s péčí jistě víc než deset tisíc měsíčně a z nich malý kus by odpadl, kdyby pán viděl, a nebyla třeba taková asistence.
Náznak zla ve vánočním příběhu už bychom tedy taky měli.
Ale pořád si myslím, že o zdraví a radostný život toho pána jde nejvíc.
Volala Jana, aby mi vypravovala ten příběh a taky to, že půjde za tím panem doktorem a zkusí napsat čočky jinak, aby mu mohla dát ty jediné správné, aby padesátiletý pán viděl a mohl chodit bez pomoci.
Naštěstí ten pan doktor byl vstřícný a recept změnil ve prospěch lepších čoček.
I když i tohle dobro obsahuje kousek smutku. Proč máme být překvapeni a vděčni, že doktoři udělají něco hezkého pro pacienta?
A protože do těch ošklivých brýlí Jana čočky dávat nechtěla, vybrala jiné. Ale ještě než to stačila říct, pánovi se při pohledu na ně rozzářily oči.
Jé, ty bych chtěl.
Krásné velké, kulaté.
Zářící oči jsou vlastně dost dobrá reklama na optiku…
Brýle mu dám za nákup, jinak by se do nich neměl šanci vejít, řekla Jana a paní z ústavu prý byla dojatá.
Cink cink, zazvoní zvoneček a jsou tu staří manželé, dědeček a babička, ti také bývají ve vánočních příbězích, schoulení, křehcí, zranitelní.
Tihle jsou ještě ke všemu unavení, potřebují pro pána brýle, multifokály, a protože jsou důchodci, omlouvají se, že první otázkou obtěžují, že se nejdřív ptají na peníze. Minulé brýle, pořízené před deseti roky, je stály přes dvacet tisíc, a to je pro ně opravdu hodně a teď se vše zdražilo…
Pán byl ještě ke všemu na jedno oko skoro slepý, vnímal jen světlo. A ta optika, co mu dělala brýle minule, tvrdila, že musí mít čočku na obě oči, kvůli mozku a tak… A opravdu mu ji prodala.
Čočka za deset tisíc na nevidoucí oko.
Peníze od zoufalých lidí, kteří se na vás obrátí jako na autoritu, které věří a udělají a zaplatí to, co řeknete.
Optika není místo sociálních služeb, to ne. Ale když máte před sebou člověka, který je na jedno oko slepý a na druhé vidí hodně špatně, tak mu vnutíte sklo k ničemu kvůli svým prachům navíc? Ve výloze té jejich optiky možná bylo 70 % slevy!!! nebo Druhé brýle zdarma!!! (platí na vybrané typy)
Jana jim udělala skvělé brýle za třetinu ceny.
Neumím si představit, že by jednala jinak.
Lidé plakali. Zbylo jim přes deset tisíc a potkali hodného člověka.
Některé vánoční příběhy v sobě mají i smrt, jen by neměla potkat nikoho z hlavních hrdinů příběhu a měl by v ní být nějaký okamžik lásky a radosti.
Starý smutný pán položí na stůl sáček s rozlámanými brýlemi. Má doma vážně nemocnou ženu, paní už nevychází, víte, ona… pán nedopoví, ale Jana ví. A rozšlápla si brýle, své jediné, nemůže číst. Obešel spoustu optik, tohle ale nikde opravovat nebudou, ať si pani přijde pro nové, máme právě akci!
Paní nevychází, paní je nemocná…
Jak těžko asi pán sám v sobě musel přijmout blížící se konec své ženy a jak těžko se mu to muselo nahlas opakovat před cizími lidmi.
Tak to vám nemůžeme pomoct. Další prosím.
Teď nastoupí ti dva otičtí skřítkové z Vrchlabí a dar umu a řemesla, který Janě předali.
Jana brýle opravila, byly sice staré, ale poctivé, nebyl to nesmysl je opravovat.
Pán nevěřil svým očím, byl dojatý. Za pár hodin se vrátil s bonboniérou a pláčem.
Ne, brýle se nerozsypaly, když brýle opravuje Jana, tak se nerozsypou.
Pán plakal, protože plakala jeho paní. Že má brýle, své brýle, že může číst, a že se našel člověk, který byl na ně hodný.
Stálo to nějaké malé stokoruny, aby bylo jasné, o čem mluvím, a nebyly Vánoce.
Štěstí manželů v těžké chvíli, kdy k nim skrz rozbité brýle byl svět nejdřív necitelný a pak hodný.
Ve správné pohádce mají být i skřítci. Tihle byli tři, maminka a dvě malé děti. Malé ve svém světě za zrcadlem, v tom našem už skoro dospělý muž a slečna. Právě slečna špatně vidí, ale protože má duši a mysl dítěte, nedají se jí oči změřit. Nikdy nechodila do školy, nezná písmena. Existují optotypy pro malé děti, takové ty tabulky na vyšetření zraku, které mají místo písmen znaky, ale ona si neporadí ani s nimi. Takže maminka hledá pomoc, kde se dá. Janě se ale zdá, že by se slečna mohla naučit alespoň pár písmen, vybere, tuším, tři, rodina nadšeně souhlasí, hlavně bratr, který je nadšený vším.
Z Jany pak nadšení vyprchá, i ve vánoční pohádce může mít přece hlavní hrdina slabé chvilky. Rodinka skřítků ji totiž od té chvíle chodí informovat, jak daleko výuka pokročila, Jo pokročila, kýve bratr.
Trvalo to asi tři týdny, od chodníku na druhé straně rozesmátí skřítkové, pak jejich hodinová radost v optice a Jany zkouška trpělivosti, jak dlouho být hodným terapeutem a kdy už začít pracovat pro ostatní zákazníky. Na konci se slečna nejen naučila písmena (Jo, naučila!), ale zvládla i měření a dostala krásné nové brýle.
Před koncem správného vánočního příběhu se chvíli zdá být všechno dobré, ale pak se v jednom okamžiku něco ošklivého stane a zdá se, že vše je ztraceno.
Tím na scénu vstupuje padouch. Toho dodá VZP, je v tom skvělá.
Tohle by nám šlo, v tomhle na nás Hollywood nemá.
Našemu Honzovi bylo osmnáct a svědomitá paní oční doktorka právě zjistila, že to, co vypadá nevinně, je těžká oční vada, pro niž by přestal vidět, musí tedy do Prahy na operaci. Podstatou operace bude úplné odstranění očních čoček, Honzovy oči už nikdy nebudou ostřit. Ta klinika, která Honzu tenkrát měla operovat, byla soukromá. Když zjistili, co přesně Honzovi je, změnili nám termín operace, aby ho mohla operovat sama paní docentka a aby mu mohli včas objednat a dát nejlepší umělé čočky, co existují.
Stáhlo se mi tehdy hrdo. Vážností situace, starostí těch lidí o mého syna, a taky strachem, jestli na to budeme mít.
Nebojte se, nechceme nic navíc, řekli mi tenkrát, a já začal brečet.
A, abyste si o mě nedělali iluze, jsem dojatý i teď.
Nebojte se o nás, usmála se tenkrát ta paní doktorka, my žijeme z laserových korekcí očí, my můžeme takovou věc udělat, když je třeba.
Zatím to nevypadá na příběh s padouchem, že ne? Něco ohrožujícího se sice děje, ale všichni jsou hodní.
Vánoce tehdy ale byly smutné, Honza na jedno oko už skoro neviděl a druhé neostřilo. Teprve po druhé operaci a nějakém čase hojení jsme mohli jít shánět speciální brýle.
Stály tehdy přes deset tisíc a my je neměli, zkazilo se tehdy v našich životech víc věcí, vánoční příběh tedy zase začíná nabírat na dramatičnosti. V New Yorku by to filmaři ztvárnili nějakými odlehlými opuštěnými ulicemi, a temným sklepem, VZP v Českých Budějovicích naopak ulicí hlavní, Lanovkou, kde se skoro nedá zaparkovat, a kde ve čtvrtém patře sídlí posudkoví doktoři. Filmařsky to nepůsobí jako Bronx, ale samo o sobě odradí polovinu žadatelů, protože se tam prostě fyzicky nedostanou.
Já ano, já tam došel.
Tam dva lékaři, můj byl ten tlustý. Spíš ležel než seděl v záklonu ve svém křesle, něco žužlal v zubech nebo to z nich jazykem lovil. Na sobě měl polokošili ze sedmdesátých let. Takové to hladceobrace, spíš lehký svetřík na holém těle než košile. Američtí filmaři si potrpí na detailní zobrazení zla a jeho odpudivosti, tak to ani já neodbydu. Tím, že byl tak strašně břichatý a že polokošile měla svislé útky či jak se to jmenuje, byly pod krkem vedle sebe těsně jako proužky na manšestru, přes prsa se rozšiřovaly do bramborových brázd a na břiše byly našponované a prořídlé jak silonky obstarožní dominy v bordelu za nádražím. Ještě ke všemu to bylo po čtyřiceti letech nošení zaprané a žmolkaté.
Pomalu a s nechutí si přečet zprávu o operaci Honzy a ani nevím, zda vnímal mou poníženou supliku, jestli by na brýle nepřispěli.
Měl jsem tehdy před očima Mořského koníka, velkolepou akci VZP, při níž posílala k moři celá letadla svých přátel, aby si se svými dětmi v jižních krajích za peníze prostých pojištěnců užívali sluníčka a koupání.
Možná tam měli plakát, to už nevím.
„Má berle?“ vytrhl mě z mého snění doktor.
„Ne berle, brýle,“ vykoktal jsem v domnění, že se přeslechl.
„Já se vás ptám, jestli má berle!“
„No… berle nemá…“
„Když nemá berle, tak nepotřebuje ani multifokály.“
Doktor mi vrátil papír.
„Jak“? nechápal jsem.
„Když nemá berle, má volné ruce a může si přehazovat obyčejné brýle podle toho, jaké právě potřebuje.“
Stál jsem tam v šoku a on správně vycítil, že teď je ta chvíle, kdy mě může dorazit.
„Buďte rád, že jsme zaplatili operaci…“ řekl s tím žmolkem v zubech.
„On by oslepl…“ vykoktal jsem v šoku.
„No tak buďte rád.“
Popravdě musím říci, že jeho kolega byl z rozhovoru rozpačitý, skoro bych řekl, že se styděl. I to bývá ve vánočních příbězích, že když je někdo za nějakou profesi zlý, je tam ukázán někdo jiný z toho povolání, který vám dává možnost si o něm myslet, že on až tak úplně ne.
Nedal nic a my nějak ty peníze nakonec samozřejmě našli.
A vlastně, až teď mi to dochází, Honzík si tenkrát šel pro brýle do nějaké cizí optiky, to bylo ještě před Janou, a tam mu jedna její zaměstnankyně řekla, že to udělá tak, aby nemusel moc platit. Ty brýle má dodnes a skvěle na ně vidí.
Což je také hezky vánoční, jakože ten příběh není jen o Janě, že jsou i jiní hodní optici a optičky.
A víš, kdo to tenkrát byl?, zeptal se mě teď Honza.
Nevím a ani mi to neříkej, víš že skoro nikoho neznám.
Ale znáš, usmál se Honza.
Ta zaměstnankyně byla Jana.
Chci Vám k Vánocům popřát, aby se Vám nic zlého nestalo, ale pokud ano, abyste v té chvíli potkali dobré lidi.
Jsou.
Tohle jste na závěr asi čekali, ale správný vánoční příběh má mít ještě nějaké překvapení.
Snad jím bude mé druhé přání.
Přání ještě větší, dárek nad dárky… Kdyby se na vás někdo v tísni obrátil, buďte na něj hodní, buďte Vy jemu dobrým člověkem.
Dejte si to sami sobě alespoň k Vánocům.
To Vám přeje Milan Koželuh