Milan Koželuh

Mandlstein 2018/19

Loňsky letošní expedice Mandlstein by nejdřív mohla mít pracovní název Mohlo nás být třináct, pak Mohlo jich být jedenáct, ale nakonec by se jmenovala Bylo nás pět, přičemž název je trochu zavádějící, tím pátým je pes.
Po úspěchu loňského, tedy vlastně předloňského Mandlsteinu se nám letos přihlásili nejen jeho všichni tehdejší účastníci, ale i další zájemci, takže to vypadalo, že nás bude třináct. Pak se mně stalo něco s kolenem a zády a byl jsem pár dní imobilní a k tomu neměl našim dětem kdo hlídat jejich děti a já měl tu skvělou výmluvu na koleno a záda, takže by byla zůstala doma i Jana. Načež se brutálně zhoršila předpověď a v rychlém sledu vzdaly expedici děti a po nich i obě skupiny z Budějovic a Týna. Do osmi hodin večer se léky přecpávala divize z Třeboňska, ale v osm hodin Rohlíkáři uznali, že chřipka zvítězila. Ale tou dobou už se přesunula kvůli Mandlsteinu z Prahy do Žumberka nová dvojice zájemců, která na expedici trvala navzdory živlům, takže mě Jana donutila se slovy „Meresjev taky nefňukal!“odhodit berle, návštěvě udělala chlebíčky, zvlášť si dala záležet na těch s francouzskou jelení paštikou, rychle jsme převezli auto na sedlo, Tim zůstal doma, je slušně vychovaný, ač pes, nikdy se jídla ze stolu netknul, my se vrátili, pražští přátelé právě před domem, chvíle pro rychlé společné občerstvení, ano, krásné jsou ty chlebíčky s nivou, šunčičkou, sýrem… i ten prostý veganský jen s trochou másla a okurčičkou… Time, ty dobytku! Sežral francouzskou jelení paštiku, aniž by se dotkl ostatních chlebíčků. Když jsem ho přivolal, abych to s ním řešil, nejdřív nadšeně přiběhl, myslel, že jsme přinesli nášup, pak se asi na vteřinu tvářil ukřivděně, jakože z čeho ho to obviňuju, načež dostal přes čenich, ale myslím, že by do toho šel příště znova.
Počasí bylo hezké, daleko lepší než předpověď, a já tak mohl cestou vypravovat drsné zážitky z jedné dřívější výpravy, kdy sníh zakryl cesty a já omylem došel k státní hranici. Vyprávění jsem nemohl dokončit, nečekaně se před námi totiž objevila státní hranice…  Dost jsme museli zvednout tempo, až teprve před vrcholem bylo jisté, že jsme dohnali grafikon, mně trochu otrnulo a mohl jsem říci druhý hororový zážitek, jak jsme při prvním společném Silvestru s Honzíkem a jeho Markétou v tomhle místě zabloudili a vypadalo to, že na vrchol nestihneme dojít včas. Jsem pověrčivý, bylo by to pro mě špatné znamení. Ani tohle vypravování jsem ale nedopovídal, ukázalo se, že jdu zase blbě. Opět jsme museli přidat a v lese hledat cestu. U kapličky jsme byli čtvrt hodiny před půlnocí, zapálili svíčky, měli jsme i pro přátele z Prahy, ale oni měli své, tak jsme zapálili všechny pro všechny. Vrchol Mandlsteinu byl pokrytý namrzlým sněhem tak kluzkým, že bylo nebezpečné přes něj jít, přece jenom jsou to nejmíň deset metrů vysoké skály se zaobleným vrcholem jako indiánek.  Jako nejstarší člen výpravy nadto s neohebným levým kolenem jsem se opravdu bál a v jedné chvíli musel řešit dilema, jestli jako uznání své slabosti přijmu podávanou pevnou ruku. Nechtělo se mi, ale přijal.
Kromě dvojice z Rakouska jsme tam tentokrát byli úplně sami, doklouzali jsme do promrzlé nicméně bezpečné klece vyhlídky právě minutu před půlnocí a já stihnul pár vteřin po ní odpálit špunt pravého italského extra suchého šampaňského, pravda, stáčeného v Kralupech, tam je, tuším, chemička. Ale bylo skvělé. Na rakouské straně byla mlha až tak, že nebylo vůbec vidět a ani slyšet. Obvykle odtud hřmí rány jak kdyby střílela děla, tentokrát ne. Do Čech bylo spolehlivě vidět zhruba po linii silnice z Horní Stropnice na Nové Hrady, lehce prosvítal horizont od Klení k Žáru. Horní Stropnice je vidět v noci špatně, zato Světví svítí jak Las Vegas, čímž a změnou kulis, způsobenou mlhou, jsem je špatně identifikoval. Je hodně trapný, když mě opraví Pražák, a ještě trapnější, když má pravdu.
Ohňostroje byly krásné a zřejmě i díky vlhkosti vzduchu slyšitelné, z Čech to dunělo jak při Božím těle. Do toho Jana navrhla, že bychom posvačili, já namítl, že by bylo lepší se přesunout do relativního pohodlí kapličky, ale Pražáci nás rozsoudili s tím, že klidně pojí tady a pak i tam. Miluju poživačné lidi, opravdu. Zvlášť když mají něco i pro mě. Takže my měli to skvostné šampaňské a skvělé chlebíčky (Time, blbě nečum, kdybys nesežral jelení paštiku, dostal bys taky), Pražáci skvostně vytuněný zázvorový čaj a nějaké speciální perníčky. U vyhlídky je takový malý trojúhelníkový stoleček, byl zalitý ledem, a na tom jsme měli piknik. Mlha začala houstnout, Rakušáci byli na lavičce nad námi a jak občas posvítili směrem k nám, promítaly se naše siluety na mlhu pod námi a naše stíny ležely na mlze jak obři s hlavami až někde u Vyhlídek a Mýtin.
Nakonec jsme byli na Mandlsteinu sami, popřáli si k novému roku a vzpomněli na blízké, dojedli jsme, dopili. To už byla mlha neprůhledná a my se vydali přes glazovaný cukr hory zpátky.
Někdo napsal, že lepší zapálit malou svíčku než pomlouvat tmu. Vždycky si na to vzpomenu, když jdeme kolem kapličky zpět. Protože vždycky zapomenu, že jsme tam zapálili svíčky a vždycky mě pak tedy překvapí  jaká záře z kapličky vychází. Šest malých čajových svíček a kaple září. Směrem od vrcholu vidíme jen záda kapličky, z té strany ani nemá okno. Takže vidíme její tmavý obrys a světlo vycházející do prázdného prostoru před ní. Ona je totiž na skalce nad terénem a světlo svíček přecejen nedosáhne až na vzdálené stromy a, jak nás učili ve škole, samo světlo vidět není. Takže tady je takovou jemnou zářící mlhou, tím viditelnější, čím silnější je mlha okolo. Ta samá mlha, která nám zakryje noční krajinu pak sama září světlem. Kaplička má dřevěný podhled v barvě přirozeného laku, takže odražené světlo je teple oranžové… betlémské?
Je to krásné.
Nicméně druhý den jsem se probudil se ztuhlým kolenem, a protože nový rok díky shodě špatných náhod nezačal úplně dobře, a já si to nešťastné zhmotnil v špatném pocitu z mých dvou včerejších zabloudění a špatném určení Horní Stropnice, nemohl jsem jinak, než to nějak odčinit. Takže jsem vzal Tima a náš včerejší nedopitý čaj a vyrazil na Mandlstein znovu. Zjistil jsem, proč jsem zabloudil prvně, a cestou tam nezjistil, proč podruhé, protože jsem tentokrát zabloudil znovu, ale jinak a opravdu blbě, navíc jsem při domnělém vracení na správou trasu dokázal během necelých deseti minut opsat kruh a v hustém smrkovém lese přijít zpět na stejné nesprávné místo. Když jste si jist, že jdete rovně a ona je to kružnice… A navíc při akci, kterou se chcete rehabilitovat za včerejší chybu. Byl jsem bezradný a nešťastný. To, co mě mělo dostat z deprese, mě naopak do ještě hlubší dostalo.
Tim se vydal do mlází a evidentně chtěl, abych ho následoval.
Prostě jsem to udělal, ani ne, že bych mu věřil, ale někam dojdeme a tam se třeba zorientuju.
V konci světla mé čelovky jsem najednou uviděl Tima ležícího v té poloze, jak lehávají šampioni, co pózují u poháru nebo taky kamenní lvi u banky. To nedělá, a mě to vyděsilo, došel jsem k němu, a tam ležela má bunda za čtyři tisíce. Jak mi bylo horko ve stoupání na horu, sundal jsem si ji a přehodil přes batoh, a jak jsem se pak prodíral mlázím, spadla pod něj.
Tak jo, Time, jelení paštika je odpuštěna.
Navíc se ukázalo, že právě tady jsem byl těsně pod správnou cestou k vrcholu, rychle jsme na něj vystoupali a já byl v úžasu, jaký je z něj novoroční výhled a jaký výhled tu asi za podobných nocí bývá. Vrchol hory je jak kapří hřbet mezi rovinami Rakouska a zvlněnou krajinou Čech. Města a vesnice po obou stranách svítila a bylo to krásné i bez ohňostrojů. Úzký proužek světel vlevo byl Horní Stropnicí, a Las Vegas vulgo Světví zářilo vpravo.
Nevzal jsem si schválně telefon, takže nevěděl kolik je hodin, s neohebnou levou nohou a strachem, abych při sestupu neuklouznul, jsem jak válečný invalida spěchal domů.
Zjistil jsem i proč v noci pod vrcholem opakovaně míjím správnou cestu. Rakušáci buldozerem srovnali tu, co po ní nejdřív jdeme, a tím strhli její pravý kraj s odbočkou pěšiny. Teď už vím, že to místo samo o sobě poznat v noci nejde, je to jen ten samý les co před tím a potom. Při výzkumných výpravách přes den si to neuvědomím, protože odtud jednak už skály vidím, jednak vidím značky na vzdálených stromech a i tu cestu. Abych se příště neztratil, případně aby mě zase nějaký Pražák mohl z mé chyby vyprostit, tak napíšu, jak to tam je. Jakmile se vpravo objeví obrovský kámen, připomínající špičatou veku chleba, už je to špatně, odbočka je asi třicet metrů před tím.
Na kdysi hraničním přechodu, teď penzionu, mě nejdřív zastavil jeho majitel.
„Jdete z Mandlsteinu?“ řekl úplně samozřejmě, jako kdybych byl prostě ten, co chodí na Mandlstein. „Viděl jsem vás i včera.“
A pak z tepla penzionu vyšli a tím mě mile zdrželi chovatelé chodských psů, obdivující Tima a chválící jeho exteriérové přednosti a znaky, které jsou ozdobou tohohle plemena. Tlapy, hlavu, zuby, srst…
A k tomu jeho povahu, tou by prý choďáky mohl reprezentovat, hlavně svou vitalitou, kondicí a přátelskostí. Tim si ke každému sedl, každým se nechal podrbat a pohladit, vždy s pohledem na mě, To koukáš, co tu mám kámošů… a že prej chlebíčky… škrti.
„Kolik myslíte, že mu je?“ zeptal jsem se.
Paní Tima znovu prozkoumala a řekla: „Tři roky?“
„Sedm let,“ řekl jsem radostně a nikdo nevěřil.
Domů jsem došel s autopilotem udržujícím mě v chůzi po blbém asfaltu a představou domácího tepla, jídla a vany.
A Jany, samozřejmě hlavně Jany.
„Byl jsem na Mandlsteinu…“
„Jsi blázen.“
Ukázalo se, že i se zablouděními a tiskovou konferencí pro chovatele choďáků a hlavně mou dřevěnou nohu jsem to celé ušel za pět a tři čtvrtě hodiny, je to asi devatenáct kilometrů a tři sta dvacet metrů stoupání a pak klesání.
„Jsi blázen,“ řekla Jana a udělala nám v půl desáté večer novoroční čočku s uzeninou a já jí při tom vypravoval o Timovi, jak byl úspěšný při novoroční přehlídce. Je to původně její pes, tak jsem se zeptal, jestli jsem nespletl jeho věk, a ukázalo se, že trochu jo, je mu sedm a půl. Pak mi Jana láskyplně napustila vanu a pochválila mě, jak jsem se do koupelny sám krásně bez pomoci nejen dobelhal, ale pak z vany i sám dostal.
Inu, horský vůdce.
To byl náš letošní Mandlstein.

Související obrázky: