Na začátku devadesátých let kdosi vypravoval příběh, který zažil Kanadě a chtěl na něm ukázat, co je demokracie.
Já ten příběh dnes říkám z poloviny ze stejného důvodu, z poloviny abych nám připomněl, kým dnes jsme a čím a kým jsme kdysi chtěli být.
Po skoro třiceti letech si přesně každou jednotlivost příběhu nepamatuju, někde neodolám, abych nedokreslil krajinu a dialog, ale základ příběhu je přesně tak, jak ho píšu.
Vypravěč měl známého v Kanadě a tam ho navštívil. Přítel žil v nějaké venkovské vesnici. Tu tvořily v podstatě dvě řady domů a zemědělských stavení, každá nad jedním svahem údolí mezi nimi. V tom údolí, táhnoucím se zřejmě kolem potoka, nebylo vlastně nic, žádné domy, jen starý ovocný sad. Domy nahoře spojovaly staré cesty, vedoucí tak, jak kdysi vznikly, klikatící se od jednoho k druhému, procházející jejich dvory, rozdělující jejich pozemky, pomalé pro toho, kdo potřeboval projet z jednoho konce až na druhý a příliš rušné pro všechny, jimž vedly přímo pod okny bytů.
Takže vznikl nápad na postavení jedné silnice úplně nové, která by procházela středem údolí. A protože v Kanadě, nebo přinejmenším na jejím venkově, lidé vědí, že vesnice je jejich a ne nějakých virtuálních Těch nahoře, tak na obecní zastupitelstvo, které o silnici mělo jednat, přišli opravdu všichni. Je to přece jejich vesnice, jejich majetek, jejich společný zájem. Jednání bylo činorodě nadšené, silnice byla potřebná a správná, chtěli ji úplně všichni. Tedy až na dva staříky, kteří měli dole sad a ten sad by se kvůli nové silnici musel jednak částečně vykácet, jednak by ho silnice rozdělila na dvě části a tak by vlastně zanikl. Ale všichni uznali, že je to sice smutné, nicméně z hlediska potřebnosti silnice a zájmu všech ostatních obyvatel vesnice podružné.
Stejný názor měl i kamarád vypravěče.
Pak se šlo hlasovat, samozřejmě tajně.
Zdá se skoro zbytečné proč hlasovali, a ještě ke všemu tajně, když silnici až na ty staříky přece všichni chtěli a veřejně navíc jeden před druhým řekli.
Ale demokracie má jednak svá pravidla, která by se nikdy neměla měnit, ani když se všem zdá, že dneska by to nevadilo, a jednak vlastně neslouží k prosazení zájmu většiny či silnějšího, jak si my dnes myslíme a jak u nás je, ale k ochraně práv slabšího.
Takže se hlasovalo a než volební komise někde vedle sečetla hlasy, všichni už si vypravovali o nové silnici, jak budou mít u domu klid, a jak se k němu zdola snáz dostanou a jak je to tam dole vlastně volný, tak silnice bude hotová za chvilku, správně jsme rozhodli.
A už přichází komise, típnout cigaretu a sednou si na své místo, ruce připravené k vítěznému potlesku.
Předseda komise čte výsledky, drtivou převahou (ano, to jsme věděli) je silnice zamítnuta. Cože?
V sále to zahučí, ruce zvednuté k aplausu klesnou.
Konec schůze, příště se sejdeme… a padne nějaké datum.
Lidé užasle odcházejí, odchází i náš vypravěč se svým přítelem Čechokanaďanem.
Jak se to mohlo stát? Nevěřícně žasne vypravěč. Nechápal by, i kdyby nebyl vychován v zemi, kde se výsledky voleb tiskly současně s volebními lístky. Poslouchal teď přece nadšené a rozumné názory všech, úplně všech, pro stavbu silnice, tedy až na ty dva staříky.
„Já tam taky hodil NE“… řekl omluvně Čechokanaďan, ještě než se Čech stačil zeptat.
„Když oni to tam ti dva dědci mají opravdu rádi…“
Morálka nastupuje tam, kde chybí zákon, láska a cit tam, kde rozum nedokáže obsáhnout podstatu věci.
V devadesátých letech nám byl ten příběh vypravován, abychom neudělali tu chybu v nepochopení podstaty demokracie a abychom sílu a zisk nepostavili výš než duši.
Já ho dnes vypravuju jako smutné ohlédnutí za námi samými, za naším těšením a chtěním a doufáním. Ne že ONI, ti nahoře, budou lepší, ala my, každý jeden z nás… tedy i já.
Na ten příběh myslím desítky let, a tak mám před vámi náskok, díky němuž jsem přišel na něco, co apel té události zmenšuje.
Já si myslím, že tenkrát při hlasování bylo jasné, že až na ty dva staříky dostane silnice úplně všechny hlasy. A že někteří lidé, kteří pro ni také byli, ale zároveň měli ty dědky rádi a rozuměli jejich lásce k sadu, jim chtěli udělat radost. Aby, až se to sečte, tam bylo sice vítězství silnice, ale alespoň jeden další hlas proti ní. A z toho alespoň jednoho hlasu vznikla ta většina proti silnici. Kdyby lidé postupně chodili ke skleněným nádobám ANO a NE a viděli, jak přibývají hlasy pro NE, začali by možná dávat ANO.
A možná v mnohých byla chuť volat To neplatí!, To bylo na zkoušku!, Hlasujme znovu!. Jsem si dost jist, že by to druhé hlasování dopadlo dobře pro silnici. Ale jednak znovu nehlasovali, to by nebylo chlapské a demokratické, jednak věřím, že by nebylo málo těch, kteří by tam i podruhé hodili NE. Třeba i s vědomím, že je to špatně. Ale udělal jsem tu chybu prvně, budu si za ní stát i podruhé, za své chyby platím.
Takže z příběhu, který měl ukázat krásu toho, jak se demokracie může spojit s citem, vznikl příběh, který vlastně demokracii oslabuje a ukazuje, jak je křehká a že nemusí být ohrožena jen shora silou moci, ale i něčím tak nepravděpodobným jako je láska.
Na druhou stranu… stalo se to v Kanadě, my bychom něco podobného určitě nedopustili.
Když si to tehdejší zasedání obyvatel kanadské vesnice představuji, naskočí mi americké seriály Doktorka Quinnová a Gilmorova děvčata.
Ne, neprotestuje, nechte mě to doříct!
Já vím, jsou to jen televizní seriály. Ale já jim v tomhle věřím, věřím, že byly časy, kdy se věci řešily společně, že lidé, bez ohledu na to jestli jsou navíc starosty, radními či zastupiteli, na tyhle schůze chodili, ať už se to týkalo nové silnice, opravy kostela, sázení nebo kácení stromů anebo jen toho, jak proběhnou letošní oslavy nebo bude vypadat pomník slavného rodáka. Miloval jsem v těch seriálech řežbu, v níž se každý snažil prosadit svůj názor a měnící se role starostů, tu zbabělých vyslyšet oprávněný názor většiny či svých oponentů, nebo čelící sobeckým nebo jen nekompetentním návrhům nebo si zoufale uvědomující, že celou pravdu nemá nikdo, ale kus každý.
Jo, jsou to jen televizní seriály, ale já to zažil i ve skutečnosti a vy možná taky. Na přelomu roku 89 a 90 jsme se u nás takhle přišli překřikovat do sálu hotelu Máj. Někdo víc s potřebou vyrovnat se s minulostí či zpětně hrdinsky říct pravdu o poražených. Ale alespoň u některých byla i radost, že teď už je to opravdu nás všech a že se o to budeme starat společně bez ohledu na stranický průkaz.
Uběhly nějaké roky, k letošku už třicet, a na zastupitelstva my občané většinou chodíme jen když se projednává něco spojeného s námi, a jsme za to pak spravedlivě potrestáni pohledem na část zastupitelů, kteří prosedí celé zastupitelstvo mlčky s nepřítomným pohledem voskové figuríny z muzea Madame Tussaud. Ať se čte formální zápis z předání kusu opravené kanalizace nebo řeší důležitá rozhodnutí, mají celé zasedání stejně neměnný a nezúčastněný výraz, jaký bych měl já, kdybych musel u tchýně mlčky v televizi sledovat čtyřhodinový přenos z vystoupení korejského národního baletu na stranickém sjezdu.
I proto miluju vřavu zasedání kanadské vesnice.
Na druhou stranu…
Už je to třicet let, co hlasovali o silnici. I kdyby všechno nevyřešili hned příštím zasedáním, jsou už teď dědkové dávno mrtví, jejich dědicové jistě rádi prodali sad na stavbu silnice, co by s ním jinak dělali, ve většině domů už hospodaří nová generace majitelů, pro kterou je silnice a klid kolem jejich domu samozřejmostí.
Třeba už nechodí na zastupitelstvo ani oni.
Asi si stáhnu Doktorku Quinnovou a Gilmorova děvčata.
Hezký den.