Jsem celý život nastavený na vnímání světa jako něčeho hezkého. V těch velkých věcech, v těch rozumových, v těch jsem skeptik a někdy i dost racionální.
Ale když jde o to bezprostřední, podprahové, to jsem opravdu naivní.
Viděli jste malá kuřátka, prvně vypuštěná z krabice u teplé trouby na prosluněnou louku?
Nebo májová koťata, považující celý svět za svou vlídnou hračku?
Tak to jsem já.
Mě obalamutí nejen ti lidé, kteří to dělají úmyslně, mě obalamutí i lidé, kteří mě ani obalamutit nechtějí. Mě obalamutí dokonce i mlčenlivé věci.
Já se vlastně obalamacuju sám.
Víte, jak jsou na dolních okrajích střech taková ta kovová téčka? Jakoby hrablo otočené nahoru? Dnes už se místo nich spíš dávají různé žebříčky nebo bývají výstupky integrované přímo do tašek, ale na starých střechách ještě ta plechová téčka jsou vidět.
Strašně dlouho jsem si myslel, že jsou to lapače kominíků.
Protože jsem si sám sebe představoval na jejich místě, jak jdu coby kominík po tom úzkém prkně nad hřebenem, a pode mnou střecha a pod ní výška domu, dokonce patrového. Co kdybych uklouzl? Nikdy bych na takovou střechu nevstoupil, nebýt nad okapem lapače, uklouznu, jedu dolu jak na bobech a prásk, sice jsem se praštil, ale lapač mě drží.
Pak byla nějaká sněhová kalamita, sníh se nejdřív na střechách udržel, ale když ho bylo asi půl metru na výšku, tak se to celé urvalo a spadlo. Pamatuju si, jak tenkrát v Budějovicích u náměstí udělal z řady zaparkovaných spartaků a embéček kabriolety.
Ale to jsem ještě pořád neprozřel.
To teprve když pracovník technických služeb v československé státní televizi krátce před tím, než ho propustili a odsoudili pro velezradu řekl, že sníh by ze střech nepadal, kdyby se na ně montovaly ty lapače sněhu jako dřív, čímž skrytě, ale veřejně, velebil První republiku.
Nebylo to tam kvůli kominíkům, ale sněhu.
To mi bylo asi třicet, když jsem tuhle drsnou pravdu u televize vstřebával.
Probůh, co ještě nám ve škole zatajili?
Horší je to samozřejmě s mou naivitou vůči lidem, hlavně tam, kde si je díky ní až zboštím.
To je hezké slovo, zboštit, udělat si někoho Bohem. Dokonce přežilo v ateistickém Československu i vedoucí úlohu strany, zatímco o opačné dobové zesoudružit se nikdo ani nepokusil.
Na konci sedmdesátých let jsem pracoval v Praze a vzhledem k nepravidelné pracovní době tam jezdil různými spoji. Myslím, že o tom taky někdy napíšu, je co.
Z vlaků jsem miloval druhý ranní rychlík z Budějovic do Prahy, vysloužilý motorák, původně tuším Ostravan, a hlavně noční poštovní rychlík z Prahy do Budějovic, z autobusů expres Praha – Budějovice kolem třetí odpoledne a taky večerní spoj Budějovice – Praha.
Tehdy ještě neexistovaly nejen úseky dálnice mezi Budějovicemi a Táborem, ale ani většina obchvatů. Takže rychlíkové autobusy to podle jízdního řádu i s průjezdy měst a hlavně zajížďkou k nádraží do Tábora nestíhaly při dodržování rychlosti pod tři hodiny, což byla tehdy maximální povolená doba nepřerušeného řízení autobusu. Linka tedy musela mít bezpečnostní zastávku, aby si řidič odpočinul. Byla to strašná pakárna, protože bez té zastávky by byl večerní spoj v Praze v reálu za míň než ty tři hodiny, i s ní mu to trvalo o tři čtvrtě hodiny dýl. Nejen pro čas stání ve Voticích, ale tím, že je měl i v jízdním řádu, nemohl odtud odjet dřív a nic si tedy nemohl za Táborem najet.
V šedesátých letech byl slavný film Florenc 13.30, který byl celý o jízdě linkového autobusu z Prahy do Karlových Varů. Během té jedné jediné cesty se měnily osudy lidí, řešily a někdy vyřešily lásky a vztahy. Takhle romanticky se kdysi cestovalo, byť tedy spíš v představách filmařů.
Ale na konci sedmdesátých let posledním večerním spojem z Budějovic do Prahy už určitě ne.
Linku zajišťovalo pražské ČSAD a řidiči bývali někdy otrávení, prostě Pražáci na jihočeském venkově.
Ostatně Pražák, ať jede kterýmkoli směrem, vždy se ocitne na venkově.
Myslím, že to ani nebyla červená zájezdová Karosa ŠD s vysokými sklápěcími sedadly, ale jen linková modrá ŠL s těmi nízkými. Jako zlou můru si pamatuji jednu mrazivou cestu do Prahy, kdy nám v Budějovicích řidič oznámil, že má díky mrazům překročený limit paliva na topení, takže topit se nebude i když je venku mínus patnáct a v autobuse tím pádem přibližně taky, ale vstřícně nám sundá kryt z motoru, ten byl tehdy pod podlahou za předními koly, ať se sesedneme kolem něj, že nás to trochu zahřeje. Jestli jste někdy viděli, jak ruští rybáři loví ryby v zimě na zamrzlých jezerech a zabalení v kožiších napojeni vodkou ze stoličky nepřítomně čučí do díry v ledu, tak takhle seděli cestující nad tou dírou v podlaze autobusu a nastavovali zmrzlé ruce a tváře pramínkům smradlavého tepla od motoru. Já ne, na mě místo nevyšlo, já málem přimrznul k sedadlu. V Praze na nádraží jsem pak vibrující zimou chvíli na někoho čekal, autohnusák hned neodjel, zřejmě si vyplňoval týdenní papíry, a z autobusu hučelo topení.
Jen jednou jsme si právě díky pražáctví řidiče pomohli. To nám v Táboře oznámil, že protože nikdo nejede do těch blbých Votic, co by tam kdo soudný ostatně dělal, tak tam nepojede ani on, a jedem rovnou do Prahy. Z Tábora na to šlápnul a my byli Praze v součtu všech přestupků a trestných činů, kterých se za jízdy dopustil, skoro o hodinu dřív než jindy. Dlouho jsem si blaho téhle hodiny života navíc pamatoval, to bylo něco. V Letňanech jsem byl dřív než bych byl jinak na Florenci, připadal jsem si jak na dovolené.
A to ještě ke všemu (někdy se krásné věci řetězí) jsme tehdy s tou běžnou modrou linkovou karosou na dálnici dojeli autokar mercedes. To sem vlastně taky patří, i v tom je možné spatřit mou radostnost ze života, kterou jsme v té chvíli sdíleli na palubě autobusu skoro všichni.
Nejdřív jsem si v slabém světle žárovek našeho autobusu všiml, jak si někteří lidé vepředu zleva rychle přesedají vpravo a něco do oken radostně ukazují.
Předjížděli jsme mercedes! My, Čechoslováci, reprezentanti socialistické vlasti, jsme právě poráželi kapitalisty. Karosa se třásla a náš řidič-střelec se na samou mez přiblížil k mercedesu i bočně, jeli jsme tak půl metru od něj, a jen asi o čtvrt kilometru za hodinu rychleji než on, takže jsme postupně viděli turisty osvětlené lampičkami a v konci pak řidiče u obrovského volantu, takového toho kormidla na ležato, velkého jak obruč sudu, jak se střídavě dívá před sebe a na tachometr.
Popravdě se podle nápisu na okně ukázalo, že to není mercedes ve službách kapitalistů, byla to nějaká jugoslávská cestovka, čemuž odpovídalo i stáří autobusu, žijícího na Balkáně možná svůj život po životě, v němž byla cesta do Prahy jeho labutí písní, do níž by se sám od sebe nehrnul, kdyby se ho někdo ptal.
A samozřejmě na tom předjetí nikdo z nás cestujících zásluhu neměl, a možná zkrátilo život karosy o půl roku, ale zážitek to byl.
Nicméně většinou jsme se v souladu s jízdním řádem po prázdných nočních silnicích pomalu došourali na votické náměstí před tamní hotel, řidič oznámil, kdy je odjezd, a šel na kafe. Bývalo nás v autobuse něco kolem třicítky, podřimující lidé, myslí už u nastávajícího pracovního dne, málokomu se chtělo do hospody. Na jednu stranu bylo těch dvacet minut zastávky nekonečných, na druhou by nával třeba deseti zákazníků toužících současně po kávě nebo čaji nemusela restaurace zvládnout a někteří z nás se tedy báli, aby pak nezdržovali nebo jim autobus dokonce neujel.
Já jsem ty pražské řidiče před chvílí nepřímo trochu pomlouval, ale teď o nich řeknu něco hezkého. Nevím, jestli to bylo podle předpisů správně, že nás nechávají v autobuse samotné, ale bylo to fajn. Takže někdo šel do restaurace, někdo se projít po nočních Voticích, většina podřimovala v autobuse. Autobusák někdy přišel včas, jindy o dost později, možná měl smaženou rybu nebo rychlou známost.
Ale vždy jsem obdivoval jeho profesionalitu a laskavost, vždy když přišel, rozsvítil světla v autobuse a dlouho a pečlivě zjišťoval, jestli jsme všichni, jestli někdo ještě třeba nesedí v restauraci nebo na záchodě či se nezatoulal ve Voticích, uhranut jejich krásou.
Tenhle okamžik byl hezký. Budějovická linka zřejmě i kvůli téhle zastávce nebyla u řidičů oblíbená, vystřídalo se jich tu hodně, vedle obyčejně zapomenutelných také dost těch vysloveně protivných. Ale všichni byli tak profíci a tak slušní, že než odjeli z Votic, přesvědčili se, jestli nás mají všechny.
S tou radostí a vírou v lidi jsem žil tři roky a mohl bych žít dodnes nebýt mé poslední jízdy touhle linkou. I tehdy bylo vše jako jindy, i tehdy autobusák při návratu do autobusu rozsvítil a pečlivě nás pohledem sčítal, ale pak se stalo něco, co mi obrátilo svět naruby. Řekl:
„Nikdo bez jízdenky?“