Slíbil jsem, že napíši něco veselého, ale moc mi to nejde. Ostatně veselí jde způsobit různě, třeba by některé z vás pobavily mé osobní kalamity.
Napíšu tedy alespoň něco milého.
Až do nástupu kuchyňských linek se nádobí většinou umývalo v mycím pultu zvaném mycák. To byl jakoby spodní díl linky, ale s mohutným šuplíkem, který se na celou hloubku vytáhnul, měl i své vlastní nohy, objevila se deska s dvěma otvory a v nich vloženými plechovými nádobami. Neměly špunt natož kohoutek, na kamnech se tedy ohřála voda a do nádob nalila. Do levé hodně horká, v té praváci myli nádobí, a v pravé ho v čisté vlažné vodě pak oplachovali. My jsme do té levé dávali i Jar, chovatelé skotu a prasat ne, ti myli nádobí v čisté vodě, kterou pak dali coby oblíbenou polévku svým zvířatům.
Naši si někdy ve třetině šedesátých let dopřáli luxus kuchyňské linky a mycák v rohu místnosti byl tedy už zbytečný.
Přišla si pro něj paní Maurerová.
Ona se jmenovala jinak a já vím jak, ale protože její dcera Pavlína byla skoro moje vrstevnice, budu alespoň trochu respektovat jejich soukromí.
Byl to pro mě ostatně šok, uvědomit si teď, že Pavlína asi někde žije, protože moje vzpomínka na ni je jakoby z Poláčkovy knihy Bylo nás pět, něčeho tak dávného, že si to vůbec nepropojuju s dneškem.
Tenkrát ještě neexistovalo dnešní pracovní zařazení „technologický operátor mechanické asanace horizontálních komunikací se specializací na lineární veřejné plochy“, tehdy to byl metař.
Vyrůstal jsem duší ve šťastném světě, kde všichni lidé mají své úlohy a skrz ně jsou potřební, nezastupitelní a také si rovní.
Asi mě tak vychovali rodiče.
Takže to, že paní Maurerová byla metařka, pro mě neznamenalo nic špatného. A to, že byla viditelně chudá a z jiného světa než ten náš, její úlohu jen potvrzovalo a činilo pravdivější. Neříkám, že v šedesátých letech vtrhla do Nových Hradů móda hippies, to určitě ne, spíš naopak, v našem oblékání byl ještě dozvuk chudých padesátých let a tedy i využívání oblečení v lince od svátečního ke školnímu, a pak neodvratně přes venkovní až k záplatovanému konci jeho kariéry v oddělení do lesa.
Ale i tomu se paní Maurerová vymykala. Chodila jak německé ženy před válkou, v dlouhé zástěře, na hlavě uvázaný šátek. Já dnes nemohu tvrdit, že ho měla celý rok, ale jinak si ji nepamatuju. A byl to šátek poctivý, s dlouhými cípy, uvázanými velkým uzlem pod bradou.
Stejně oblečená chodila do školy její dcera Pavlína. V dlouhé zástěrové sukni, v zimě s hrubými punčocháči, na hlavě šátek, asi to zdědila po mamince. Určitě po ní zdědila kostnatou postavu a protáhlý obličej.
Protože ve škole neprospívala, občas nebo možná každý lichý rok propadala.
Takhle jednou propadla i k nám.
Ač socialismus, lavice jsme v naší třídě měli možná z Rakouska-Uherska, přinejlepším z První republiky. Každá dvojlavice měla jen dvě nohy, její stabilitu totiž zajišťovala středová trubka, na niž byla celá řada lavic jako skládačka nasunutá. První a poslední lavice měly do podlahy přišroubované zarážky, jinak by se ta řada sesypala jak domino.
Občas jsme první nebo poslední lavici přizvedli a postavili za ty zarážky a měli tím zábavu na celou hodinu, protože jsme čekali, při kterém povstání vyvolaného žáka se ta středová trubka rozpojí a lavice popadají. Býval to masakr, lavice těžké, inu První republika. Když se hroutily dozadu, přimáčkly poslední žáčky ke zdi, když dopředu, vletěly jak lavina k tabuli a vyděsily nebo přimáčkly soudružku učitelku, to podle toho, kde se právě nacházela. V první třídě jsme ještě psali násadkou a na lavicích měli kalamáře s inkoustem, jestli to bylo i v těhle lavicích si teď úplně jist nejsem, byla by to modrá katastrofa jak Mikulášových patáliích.
Díky systému spojení lavic se nedaly nastavovat jejich odstupy, a Pavlína, o hlavu větší než my, se do nich tedy skoro nevešla. Když chtěla nebo musela vstát, vysoukala nejdřív kolena bokem do uličky a teprve pak se zvedla.
Jako propadlíci byla usazena, jak už to bývá, do poslední lavice, konkrétně v pravém zadním rohu třídy. Já coby zlobivý šprt jsem naopak seděl v první lavici u katedry v levém předním rohu.
Jednou nám soudružka učitelka uložila naučit se do příštího týdne dlouhou báseň.
Co chceš, Pavlíno?
Prosím, já ji umím…
Tak spusť!
Nebyl jsem jediný, kdo se v té chvíli k Pavlíně otočil, stála tam vzadu v rohu v té své zástěře a recitovala.
Nememorovala, nedrmolila, recitovala.
To bylo něco tak krásného…
Já vím, řeknete, no bodejť by básničku neuměla, když opakovala třídu. Ale to je blbost, kdyby Pavlína loni uměla látku, tak by přece nepropadla.
Ona prostě měla ráda básničky, měla k nim cit.
Opravdu, věřte mi to, opravdu na tuhle recitaci myslím celý život. Jak je v některých z nás, možná skoro ve všech, něco silného a krásného, s čím se ale venkovní svět bohužel mine, nebo to nevidí, neumí přijmout a rozvíjet.
Nevím, kde je Pavlína dnes a co dělá, ale tenkrát nám dala něco hezkého.
Než pak zas zřejmě za dva roky propadla o třídu níž…
S paní Maurerovou uklízel Nové Hrady krásný mužíček. Já nevím, jestli k sobě patřili, v práci ano, vídal jsem je vždy pospolu.
Pán vypadal jako herec pan Kovařík, jakoby od mládí celý život rovnou drobný usměvavý dědeček. Měl v obličeji ještě navíc něco z pana Tau či Oty Šimánky, plachost a mlčenlivost, vůbec si nevybavuji, že bych ho kdy slyšel mluvit.
Byli krásná pohádková dvojice, usměvavý dědeček, babička v šátku, i ta kouzelná košťata měli.
Po asi patnácti letech od Pavlíniny básničky, tedy za časů Husákovy normalizace, přijel na Nové Hrady cirkus. Šest bratrů Šimkových. Opravdu měli šapito a zvířata a opravdu těch šest bratrů pokrylo celý sortiment cirkusového umění. Do něj patří i španělská škola, výcvik koní, nevím, jestli se v tomhle případě říká drezura. Takový ten koňský balet, kdy kůň kluše na místě, couvá, otáčí se, chodí bokem, klaní se. Není to samoúčelné, stovky let se španělská škola v královských hřebčínech vybrušuje k dokonalosti. Na Nových Hradech nám ji předved nejtlustší z bratrů Šimků, měl pivní břich a jím toho nebohého koně ovládal. Když přehodil břicho vlevo, upadl kůň v zoufalé pokloně tam, když vpravo, přepadl vpravo. Tomu, že šel rychle k zemi, tomu jsem rozuměl, ale nechápal jsem, jak se pak zvednul.
Asi to nebyla úplně předpisová španělská škola, ale jednak jsme tomu koni drželi palce, jednak někdy je síla právě v těhle věcech na pomezí umění, řemesla a kočovného světa.
O přestávce bylo pro ctěné publikum připraveno krmení dravé zvěře v přilehlém zvěřinci, kam se tedy nadšeně skoro všechny děti s rodiči odebraly. Zůstalo nás v šapito jen pár. Napříč v horní řadě seděl ten pan Kovařík, náš metař. Byl čerstvě oholený a vymydlený, v tmavém obleku. Seděl tam celé představení obklopen malými dětmi, lišící se od nich oblečením a věkem, ale ne očima a úsměvem.
Byl šťastný.
I teď o přestávce, kdy se nic nedělo, pořád se usmíval, okouzleně, blaženě. Oči upřené do nekonečna skrz stan a lavice.
Myslím, že jsem nikdy neviděl šťastnějšího člověka.
Díval jsem se pak v druhé polovině víc na něj, než na akrobaty, a těšil se z jeho radosti.
Začal jsem dnešní vypravování u prodeje mycáku paní Maurerové patnáct let před tím.
Asi si pro něj přišla trochu nečekaně, ani nevím, jestli měla sebou nějaký vozík či pomocníka. Vybavuju si, že rychle z mycáku vyndávám své hračky, bylo jich tam, ani jsem o některých nevěděl, že je ještě mám. A taky jsem se styděl, že vnitřní strana dveří je počmáraná nějakou červenou pastelkou a že si nevybavuju, že bych to kdy udělal, ale vina na mě padá.
Byl jsem tedy na podlaze, hrnul ty hračky stranou a nade mnou moje maminka a paní Maurerová.
Paní Maurerová držela v ruce padesátikorunu, tehdy papírovou. Její hodnota by dnes odpovídala asi osmi stovkám, ale dostat se k ní, bylo tenkrát těžší, pro paní Maurerovou asi tři dny práce.
Naši s námi vždycky mluvili o všem a já znal cenu peněz, tedy i té padesátikoruny.
Ženy, které nosí celý život šátek, občas zvednou a vysunou bradu a posunou si tak uzel blíž ke krku. Asi ani nevědí, že to dělají, dělala to i má babička a také u toho vypadala trochu legračně, ač by to gesto vysunutí brady, skousnutí rtů a nevědomého přivření očí mělo být bojové, jenže když je člověk rozrušený, a dělá ho častěji, soustředěný na něco důležitějšího, je spíš křehký.
Jako teď paní Maurerová.
Já ty peníze nechci, říkala maminka.
Já to přece nemůžu chtít zadarmo, odpovídala paní Maurerová.
Ale ano, já jsem ráda, že vám ještě poslouží, uklidňovala ji zase maminka.
Ale přece ho musím zaplatit… paní Maurerová kostnatou chlapskou rukou nutila mamince padesátikorunu.
Nevím, jak to dopadlo.
A nevím, proč jsem vám to celé vypravoval.