Prastrýc František a intelektuálové

František bydlel celý život v domě na Františkově u Suchdola. Byl z deseti sourozenců, s rodiči žili v jedné jediné místnosti, jejíž jednu čtvrtinu zabírala pec, můj táta ji pak po létech pomáhal bourat. Dům měl ještě jednu obytnou místnost, tam bydlela šílená teta. Nikdy jsem se nezeptal čím byla šílená a jak žila, takže o ní nic nevím. Asi třetinu domu zabírala truhlářská dílna. Možná byl truhlářem už můj praděd, v každém případě pak prastrýc František. Jako jediný ze sourozenců zůstal nejen na domě, ale i na jihu, všichni ostatní sourozenci se časem přestěhovali do Prahy, kde prožili většinou dlouhý život. Někdy v roce 1924 strávil na Františkově poslední léto před nástupem do školy můj táta, rodina ho tu učila česky. V té době to prý bylo tak, že až do školy patří dítě matce a pak otci, tatínkova maminka byla vídeňská Rakušanka a tátova rodná řeč tedy němčina, jeho otec byl Čech, takže se na Františkově učil česky, zřejmě tam tehdy ještě žili dědovi rodiče nebo možná nejmladší sourozenci, to nevím.
Nedaleko domu teče Dračice, ukrytá Vydra Třeboňské pánve.
A ještě blíž je dnes převážně borový les. Za Rakouska Uherska to byla ohrazená hraběcí obora se zákazem vstupu. Ale rostly v ní houby, borůvky a brusinky, v těch hladových letech nejen zpestření jídelníčku městských lidí, ale denní obživa těch venkovských. A pro děti zakázaný svět za plotem. Takhle tam jednou sourozenci vedeni budoucím prastrýcem Rudolfem zase přelezli a česali zakázané plody, když najednou z mlází mimo cesty vyjel jezdec na koni a za ním další a další.
Tím prvním jezdcem, kterého děti bezpečně poznaly, byl Ferdinand d’Este, následník trůnu.
Stezka ho přivedla těsně k dětem, nezměněným krokem kolem nich mlčky projel.
Prastrýc Rudolf si i přes svou dětskou vystrašenost tehdy uvědomoval, že sám arcivévoda s nimi jejich zakázaný pobyt v oboře řešit nebude, ale čekal, že někdo z hraběcích myslivců na konci dlouhé řady jezdců zastaví, bude chtít vědět čí jsou, přikáže nechat tu borůvky a z obory ihned odejít, a domů pak přijde někdo z hraběcích úředníků, aby s rodiči vše vyřešil.
Ale jezdci jeden po druhém beze slova nad dětmi projeli a v mlází pak zmizel i ten poslední, aniž by se zastavil a děti vykázal, ani domů k nim pak nikdo nepřišel.
Po válce žil v rodném domě už jen prastrýc František.
Stavení to bylo hodně staré, s metrovými zdmi a povalovými stropy, i na padesátá léta víc chalupa než obytný dům.
František tou dobou už nebyl žádný mladík, nicméně našel životní lásku. Ale ženit se do starého domu nechtěl, nejdřív postaví dům nový a teprve pak se ožení. A měl to opravdu dobře vymyšlené, kolem starého domu vykopal základy, na nich plánoval postavit vnější zdi vilky a teprve pak začít bourat dům vevnitř, dlouhé roky na to šetřil.
V roce 1953 ale byla vyhlášená měna, František, vesnický truhlář, přišel o celoživotní úspory, základy zase zaházel, a protože od něj nevěsta odešla, zůstal v domě sám. Já si ho pamatuji z konce šedesátých let. Občas jsme se tam setkávali s pražskými příbuznými. Prastrýc František, nejdrobnější z nich, vždy usměvavý a jak to šlo, sedící sám na lavici malé verandičky u vstupu do domu. Dřív to tak bývalo, malé předsádky, jakoby dřevěné kapličky bez svatého bez venkovních dveří, s lavičkou vpravo a vlevo u vstupu do domu, Pod ní mívali lidé dřeváky nebo gumovky, vždycky suché a připravené na rychlé přezutí. Na hřebíku tu zpravidla visel starý kabát, za roky nošení ztvrdlý jak krunýř raka. Na lavičce sedávali když měli malou chvíli času pro sebe nebo když se na kus řeči zastavil soused či kolemjdoucí. V rodné světnici teď už bez pece sedávali jeho sourozenci, občas s manželkami nebo výjimečně i dětmi.  Tou dobou byl telefon jen na nejdůležitější zprávy a z Prahy do Jižních Čech to byla výprava jak na konec světa, takže se širší rodina potkávala tak jednou  za půl roku a všichni si pak jeden přes druhého vypravovali novinky. Jen ten František ne, ten seděl v kapličce a usmíval se.
Myslím, že byl rád, že jeho dům těch pár hodin žije, a je místem setkání, ale ve svém vlastním světě bujaré vypravování o rodinných zážitcích svých sourozenců sdílet nepotřeboval.
Předposlední vzpomínku mám, jak nám v dílně ukazoval veliká vykládaná vrata, ne dveře, ale vrata, která tam někomu opravoval. Nechápal jsem, jak na ně dosáhne, jak uzvedne paličku a dláto.
V dílně svítila nějaká čtyřicítka žárovka, já tam skoro neviděl, ale on ano. Ve zdi byl už nepoužívaný, ale zachovaný malý osvětlovací krb. Byl maličký jak na sošku panenky Marie, s miskou a krásným uzounkým komínkem, spojeným s velkou černou kuchyní vedle, kam odcházel kouř.
Prastrýc František se dožil vysokého věku a zemřel, pokud si to dobře pamatuju, na mozkovou mrtvici, myslím, že jsme se s ním stačili v nemocnici rozloučit. Pamatuji si drobné pomněnkově modré smějící se oči. Z té nemocnice, z jeho posledních hodin, odtud tu vzpomínku mám.  Pomněnkové smějící se oči měl před smrtí ale i můj děda Václav, Františkův bratr, tak se mi to možná trochu spojuje.
Se smrtí na obzoru nebo už možná za nejbližším rohem si rád ty smějící se oči vybavuju, dává mi to šanci na hezký konec.
Jako dítě jsem měl rád pohřby, kouskem pro lehce morbidní dětský vztah k mrtvým tělům a s nimi spojeným rituálům. Ale mně se tehdy hlavně líbil ten rodinný spolek, který se se smutkem nejdřív rozloučil s jedním ze sourozenců, aby si pak spolu všichni povídali a byli z mého pohledu dítěte dokonce šťastní, že se zase potkali.
Vím, jak jsem se nemohl srovnat s tím, že si staří v dlouhých kabátech na zem vzájemně říkají vole a dámám se stříbrnými vlasty a bílými krajkovými límečkyna černých halenkách říkají Katuško a Helenko.
K tomu jsme se všichni společně vyfotili a já zřejmě pokaždé dostal nějaký dírek, na jedné té fotce v ruce držím plechový pásák na klíček. Měl gumové pásy a mechanickou převodovku s řadící pákou.
Františkov zdědili poslední pražští Františkovi sourozenci, prastrýc Rudolf a pratety Kateřina a Helena. Můj táta jim ho pak pomáhal přestavovat. Na mou omluvu, proč já ne, byl jsem tehdy vážně nemocný.
V domě zbyla po Františkovi knihovnička a v ní mimo jiné celé ročníky novin z první republiky. Táta mi je přivezl, abych si měl v čem číst. Byl to čas Husákovy normalizace, mně bylo něco přes sedmnáct let a takový skvost.
Byl to úplně jiný svět, obrovský střih nejen proti komunistickému tisku, ale rozdílem dob.
Pak jsem to někde četl jako vtip, ale tady to opravdu bylo, dvě placená sdělení na jedné stránce.
Josef Koutský, městský úředník, oznamuje, že ruší své zasnoubení se slečnou Anežkou Hromádkovou, šičkou.
A vedle.
Anežka Hromádková, modistka, oznamuje, že ruší své zasnoubení s Josefem Koutským, obecním poslíčkem.
A také tam byly soudem nařízené omluvy.
Pan Jan Nováček se tímto omlouvá panu Jindřichu Hroznému, velkouzenáři na Smíchově, za výrok, kterého se v rozčílení veřejně dopustil, a to sice, že výše jmenovaný je kůžičkář přidávající do jaternic piliny a prohlašuje, že tento výrok se nezakládá na pravdě.
Byly tam reklamy na vodičky zaručující růst vlasů a ňader, radioaktivní ozdravné hřebeny, politické rozbory, vysvětlující, proč Němec již nezaútočí na Francouze a že více je nám báti se sporu odvěkých rivalů Angličana s Francouzem, kde dle nepochybných náznaků k otevřenému konfliktu se události sbírají. A také odhady vývoje technického pokroku pro roky blízké i vzdálené. Bylo jisté, že vzducholodi ovládnou dopravu a to i nad městy.
Celý ročník, týden po týdnu.
Jen dvakrát v životě jsem viděl noviny složené tak, jako kdyby je nikdo nikdy neotevřel. Já to neumím, i když je chci srovnat zpátky, vždycky mi vznikne nesourodý fascikl. Pan architekt Sengler v Německu si každé ráno pomalu prolistoval celé tlusté zřejmě konzervativní noviny, pečlivě přečet všechny titulky a noviny pak odložil vedle sebe ke krbu, jakoby nebyly nikdy otevřené.
V novinách prastrýce Františka byla občas inkoustovou tužkou napsaná jeho poznámka, noviny tedy jistě četl, ale dokonalost jejich složení byla bezchybná jakoby pocházely z archivu národního písemnictví.
Nestačil jsem tehdy nic víc než prolistovat pár čísel, když jsem se potkal s jednou velmi vzdělanou a velmi kultivovanou známou. Pocházela ze středostavovské budějovické rodiny, hodně si zakládající na svém prvorepublikovém původu. Dokázali si kulturní odstup udržet i v normalizaci, i svým soukromým životem doma dávali najevo, že do téhle povrchní doby nepatří. Sice si vzájemně nevykali, ale skoro jako bych to v jejich řeči slyšel.
Řekl jsem jí o novinách, byla nadšená, chtěla si je hned přečíst a já jí je tedy všechny půjčil. Pak jsem pár měsíců čekal, pak se osmělil udělat nějaké náznaky a nakonec jsem se zeptal.
Zasmála se.
“Protože se u nás doma malovalo, tak je asi ani hledat nebudu.“
Technická vsuvka, bez níž pointa není pointou ale nesrozumitelným výkřikem do prázdna – stropy i stěny se tehdy malovaly mlaskající malířskou štětkou, a i když to malíři uměli bez čmouh a skoro bez nepořádku, něco přecejen na podlahu steklo nebo ji pokropilo. V bytech lepších lidí byly parkety nebo pod kobercem poctivá prkenná podlaha, koberec se tedy sroloval, podlaha pokryla novinami, v té době hlavně Rudým právem, na to skapávala  barva, noviny se pak shrábly ke straně a buď vyhodily do kamen nebo popelnice.
A tohle oni udělali s celým ročníkem novin po mém prastrýci.
Od té doby uplynulo už skoro padesát let a já vím, že bych ty noviny s ručně psanými poznámkami měl dodnes jako rodinné stříbro a vím, že bych se kvůli nim naučil to neporušené skládání, a že by je tak jednou jako relikvii uchovávaly mé děti a pak jejich děti, kus světa starého sto let a zachovaného díky prastrýci Františkovi.
Nijak zvlášť si od té doby intelektuálů nevážím.

Leave a comment

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.