Výhled z Hlinova u Nových Hradů je tak daleký a krásný, že tu bývala protiletecká hláska. Říkali, že nás chrání před útokem Luftwaffe, ale bylo to obráceně, hlídali českou stranu. Když třeba pilota práškovacího letadla zanesl vítr trochu mimo pole, už nám nad hlavami svištěly stihačky. Hláska nepatřila pohraničníkům, ale letectvu, neměla tedy nic společného s blízkými rotami. Kluci se na Hlinově asi neměli špatně, ale báli se bouřek. Z kovové špačkárny nesměli slézt, dokud jim to z letiště v Plané nedovolili. Pokud bylo kolem Budějovic azuro, museli tedy vytrvat i v blescích. V šedesátých letech tu prý měli pro svou obživu krávu, jestli byla zelená, nevím. Ale mohla nastat kouzelná situace, kdy na Hlinovskou hlásku poslal rozumný velitel odvodní komise politicky nespolehlivého kulackého synka s pěti dioptriemi, který na obloze nerozeznal bombardovací svazy od hejna špačků, ale uměl ručně dojit. Ještě v osmdesátých letech jsem občas vezl uniformovaného stopaře, vojáka obtěžkaného taškami jídla z novohradské Jednoty, a nadšeně mi vypravujícího, co dneska klukům uvaří. Snad je to promlčené, tehdy by za to, že se nechal svézt a ještě k tomu prozradil vojenský jídelníček, šel do lochu.
Ta kráva ale spíš patřila pohraničníkům na Nových Hradech nebo v Sokolím hnízdě a tudíž nežila na Hlinově, vzpomínky se po tak dlouhé době mohou plést.
Já o ní vím od maminky, která tehdy dělala v novohradské mlékárně, ne prodejně mléka, ale zpracovatelském závodě, co sídlil v budově radnice, tam kde je teď tuším Motor. Ještě asi dvacet let po zrušení mlékárny byla z kanalizace pod radnicí cítit syrovátka.
Vojáci nebo tedy asi spíš pohraničníci chodili k mé mamince velkoobchodně pro mléko v dobách, kdy jejich kráva byla vysokobřezí a nedojila, přičemž maminku každý den informovali o stavu krávy, jejíž jméno jsem buď zapomněl, nebo bylo tajné.
Tehdy se říkalo, že protiletecká hlídka sídlí v obyčejném zemědělském stavení, o něž se navíc dělí s civilistou, mužem zvaným Zápaďák. Jenže pro hlásku byla blízko vrcholu kopce postavena nová budova velikostí něco jako zděná chata, která tuhle legendu vyvrací a do říše bajek definitivně posílá i tu protileteckou krávu.
Nicméně Zápaďák, nepravděpodobný drobný mužíček nezjistitelného stáří, tu hned v nejbližším hospodářském stavení opravdu žil. Živil se většinou námezdními kopáčskými pracemi, pivem a mlékem. Byl mimořádně disciplinovaný nebo naopak si vědomý své lidské slabosti. Výkopy si tedy nechával vytýčit lahvemi piva. Podle hloubky a šířky výkopu, s přihlédnutím ke konzistenci podloží a zohledněním obecných podmínek určil distanci piv pro daný výkop, v ní si nechal nastavět lahve v přesné vzdálenosti od sebe a ke každému se pak prostě dokopal. Pokud jste šli přes staveniště předělené pivy, na jednom z konců řady určitě kutal Zápaďák.
V zimě býval Zápaďák v kriminále pro urážku hlavy státu, které se vychytrale dopouštěl vždy koncem sezony, aby nemusel přes zimu topit, když je stejně země zmrzlá a práce žádná.
Měl svůj vlastní způsob protistátní činnosti.
Tady se možná skutečná realita trochu mísí s vypravěčským folklórem. Nicméně je třeba říct, že tyhle historky nevznikly až v odstupu desítek let, ale vyprávěly se už za Zápaďákova života.
S podporou nadšené veřejnosti se začátkem podzimu Zápaďák dostavil na novohradské náměstí, přesně řečeno pod okno tehdejší služebny Veřejné bezpečnosti. S ohledem na co největší dopad akce a zřejmě i chuti užít si svých pět minut slávy, volil zásadně hezké počasí, to měli příslušníci VB v patře okno otevřené. Zápaďák, podporován fanoušky, jmenovitě vyzval velitele, aby přišel k oknu. Ten ale tou dobou býval po bleskovém přesunu bezpečně zamčený na záchodě, který odmítal opustit. Ani dalším příslušníkům se k oknu nechtělo. Ono taky, pokud někdo na náměstí volá – Vylez, šašku počmáranej!, tak se vám moc nechce dávat najevo, že se v oslovení poznáváte. Nicméně se v okně po chvíli vyvolávání nějaký bledý a rozklepaný příslušník objevil, aby byl nejprve občany za statečnost odměněn potleskem a následně vyslechl veřejně učiněné prohlášení, z nějž vyplývalo, že politika komunistické strany neprospívá zemi a jejímu lidu a soudruh Husák není tím správným člověkem v čele státu.
Takže musel příslušník Šašek Počmáranej dojít dolu na náměstí a vyzvat soudruha Zápaďáka, aby neříkal, že soudruh Husák je vůl. Zápaďák tedy za potutelného smíchu spoluobčanů řekl něco jiného, horšího, což skončilo jeho zajištěním a předvedením na služebnu k legendárnímu psacímu stroji s jednoprstým nekonečným protokolem, který ovšem odmítal Zápaďák po hodinovém datlování podepsat, dokud tam příslušník nedoťuká, že komunisti jsou banda zlodějů, což příslušník odmítal s tím, že tolik času jednak nemá, za hodinu mu končí služba, a hlavně že to Zápaďák na náměstí rozhodně neřekl, ten se tam tedy chce vrátit a doplnit své prohlášení nebo ho alespoň provolat z otevřeného okna služebny, což přes dveře záchodu slyší velitel a přestože nutkavá živočišná potřeba byla původně jen záminkou k zabarikádování se tam, teď se kamufláž změnila v realitu, neboť při představě, že Zápaďák z okna jeho služebny poblíž rudé hvězdy volá, že komunisti jsou banda zlodějů, dává záchodové míse zcela novou náplň.
Příslušník Šašek Počmáranej naštěstí kapituluje a věnuje další nekonečný čas dopsání výroku, že komunisti jsou banda zlodějů.
V dalším kole zopakoval Zápaďák svá tvrzení u okresního soudu, ale ten zřejmě zbaběle zasedal s vyloučením veřejnosti, takže tam lidé, chtějící z povolaných úst slyšet pravdu o režimu, nemohli.
V kriminále si pak Zápaďák přes zimu svobodně popovídal se sobě rovnými a ještě ho tam trochu vykrmili.
Jednou mu to ale nevyšlo, to nečekaně přišla amnestie a tak celou zimu mrznul doma.
Nikdy ho komunisti tak nenaštvali.
Někteří asi namítají, proč se tedy nedopustil urážky hlavy státu znovu, byl by měl ubytování a stravu přece opět zajištěné. Ale tak jednoduché to nebylo. Nechat se zavřít sice bylo snadné, ale udělat to tak, abyste z toho něco měli, to už bylo horší. V první řadě samozřejmě udělal chybu Masaryk, založit stát na podzim, to bylo nedomyšlené. Třebas amnestie 28. března, na začátku jara, by byla daleko lepší, než ta podzimní, při níž se vypustí tisíce nezaopatřených vězňů vstříc listopadové nepohodě.
V létě Západák věděl, kdy se urážky dopustit, aby byl s prvními mrazíky v lochu a s jarním táním venku. Ale po amnestii na konci října už bylo pozdě. Než by proběhl soud, byl by možná leden a tím by ho z kriminálu pustili až někdy v červnu a on by přišel o tři měsíce výkopové sezony. A ještě by mu možná přidali ten první neodsezený trest a on by vyšel z vězení na podzim.
Namítnete, že se mohl dopustit kratší urážky státu. Ale nic takového tenkrát neexistovalo. Mezi výroky „Soudruh Husák je také jen člověk a možná se někdy trochu mýlí“ a „Husák je vůl“, byl sice nepatrný rozdíl z hlediska legislativy, ale v soudní praxi vyšly oba skoro nastejno.
Rudé Právo tehdy vždy v dubnu vydávalo seznam doporučených hesel k prvomájové manifestaci. Byl to seznam promyšlený, krátkými hesly jako třeba SSSR náš vzor! pamatoval na úzké uličky malých obcí, kam by se větší hesla nevešla, pro okresní města měl text delší, třeba S komunistickou stranou za lepší budoucnost! (nebylo v tom vlastně přiznání, že teď to za moc nestojí?), pro široké bulváry krajských měst měl věty zaplňující celou jejich šíři, jako třeba Severní Korea, náš věrný spojenec v boji s rozpínavostí zločinného amerického imperialismu! nebo Důsledným využíváním progresivních poznatků sovětských kolchozníků za vyšší dojivost našich krav! a pouze na pražskou Letnou se vešlo S komunistickou stranou v čele se soudruhy Leonidem Iljičem Brežněvem a Gusávem Husákem za trvalý mír a spolupráci mezi národy celého světa!
Nicméně seznam nedoporučených hesel, ten Rudé Právo nevydávalo. Bylo by to pro Zápaďáka něco jako katalog se sazebníkem.
Třeba:
Bulharsko není technologická velmoc – měsíc.
Komunisti nevymysleli kolo – dva měsíce.
Okresní zemědělský tajemník strany nepozná krávu od vola – tři měsíce
Husák je vůl – půl roku.
Komunismus je slepé střevo vývoje – rok.
Komunismus je apendix evoluce – tři roky.
Z dnešního pohledu se zdá, že oba poslední výroky jsou významově stejné. Pro komunisty jsou však v jedné věci zásadně rozdílné. První mohl třeba skoro nevědomky utrousit opilý filosofující horník, krátce podlehnuvší zrádné západní propagandě, druhý nepochybně promyšleně pronesl nějaký intelektuál, systémově podrývající náš pokrokový režim.
Redaktoři Rudého práva by k tomu možná vymysleli i nové zakázané výroky, do té doby neexistující. Třebas jeden odvozený od ohně, Sovětský svaz – dobrý přítel, ale zlý pán.
Nic takového ale nebylo a já myslím, že komunisté věděli proč. V listopadu se tehdy slavila říjnová revoluce, a existovat sazebník zakázaných výroků za taxu tři až čtyři měsíce, mnozí lidé by ho v rámci manifestací využili k zajištění zimního ubytování se stravou zdarma.
Zápaďák se tedy té amnestované zimy ocitl v pasti. Mohl zkusit nějaký mírnější výrok, ale hrozilo, že když to podstřelí, nepůjde k soudu, ale jen k přestupkové komisi, a ta mu dá pokutu třeba tři sta korun a on tak bude přes zimu nejen bez dřeva, ale i bez peněz. Což možná nevypadá až tak hrozně, ale byla to doba studených zim a Zápaďák už tak trávil některé noci zahrabán v hromadě teplé škváry na posyp silnic.
Když umřel, nějak mi to uniklo, až teď jsem si na něj vzpomněl, ztratil se, nebyl, a já si vůbec nevšiml. Ani jsem nevěděl, jak se vlastně jmenoval a kde je pochovaný.
Bezejmenný hrdina.
Prý se jmenoval Jan Ciml.
Dům letecké hlásky stojí dodnes, bohužel bez věže, dům Zápaďáka je vpravo vzadu vedle něj. Žádná pamětní deska na něm není, ani řada pivních lahví nás k němu nevede.
Odnikud nejsou Nové Hrady tak krásné jako odtud.