A vy byste to uměl?

Synovec Aleš byl před dvaceti lety studovat a pracovat v Austrálii, tehdy na to byl oficiální program. Občas se musel ukázat na nějaké univerzitě, ale mezi tím směl po omezené hodiny pracovat.
Nikdy v životě nesklidil tolik obdivu a slávy jako tam. Nikdy neslyšel znovu a znovu tu užaslou větu – A vy byste to uměl? Ne, nebyl programátor ani ruční kovář nebo automechanik či chiropraktik.
Myl ve fastfoodu nádobí.
Nejdřív musel překonat rasismus. V podpalubí podniku vládli tuším Korejci a všichni černoši a běloši byli pro ně podřadnou rasou, což Alešovi nijak zvlášť nevadilo.
Brzy se totiž ukázalo, že je pro tým nepostradatelný. Ani tak mytím kastrolů a pánví, na to tam byli i jiní. Ale ovládal v Austrálii nevídanou kombinaci specializací.
Například praskla žárovka.
Manažer kuchyně se chystal jít nahoru za manažerem směny, aby volal na ústředí a tam technický manažer zavolal specializovanou firmu, která vyšle certifikovaného odborníka.
Aleš řekl, že žárovku vymění.
A vy byste to uměl?, úžas všech přítomných plynul z něčeho mimo jejich chápaní.
Aleš žárovku vyměnil a ten den už se o ničem jiném nemluvilo, všichni byli přítomni, jak neznámý brigádník podřadné rasy vyměnil žárovku. Asi jako my na severní polokouli probíráme jak David Copperfield dokázal zmizet letadlo, tak Australané nechápou výměnu žárovky prostým člověkem.
Vrchním kápem v oddělení mytí nádobí byl Korejec s diplomem osvědčujícím a opravňujícím ho ovládat myčku nádobí. Ten diplom prý vypadal úplně stejně jako mají v amerických filmech slavní psychiatři a právníci. I tenhle měl pečetě a razítka a visel hrdě zarámovaný na zdi.
Myček tam bylo několik, všechny stejné a všechny uměly jedinou věc, mýt bílé nádobí. Neměly žádnou volbu programů, žádné nastavení teplot či délky procesu. Jen tlačítko Start a pak možná havarijní tlačítko Stop, které ale nebylo potřeba používat, program se po ukončení zastavil sám.
Jednoho dne certifikovaný Korejec, magistr mytí bílého mytí v myčce, nepřišel do práce. Nejen v oddělení mytí, nejen v celé kuchyni, ale v celém fastfoodu zavládlo zděšení, provoz byl paralyzován.
A Aleš přišel se svým tradičním, že to tedy udělá, a přestože si myslel, že už jsou ostatní uvyklí, tentokrát jim málem způsobil infarkt.
Každý ze zaměstnanců kuchyně viděl ne jednou, ne stokrát, ale možná tisíckrát stiskávat to tlačítko. Přesto pro ně bylo něčím mimo jejich chápaní, že někdo bez diplomu to dokáže, to nebyla schopnost z jejich světa, to byl úkon proveditelný jen nadřazeným mimořádně talentovaným a těžce studujícím specialistou.
Už nevím, jakému našemu politikovi nebylo dopřáno, aby stiskl tlačítko start při rozběhu Temelína, musel to udělat odborník.
V té Austrálii tenkrát Alešovi tlačítko svěřili, bez něj by se nerozběhlo něco daleko důležitějšího než atomovka, místní fastfood. Ale podobně jako Rakušané a Jihočeské matky, i tady všichni okolo věděli, že to vybuchne.
Nevybuchlo, a Aleš, nebýt z podřadné rasy, by se stal místní hvězdou.
Alešova mise tehdy skončila na pláži u moře, když mu ukradli veškeré doklady a on pak na papír z ambasády letěl domů. Jinak by jistě oslnil Australany ještě dalšími triky, umí třeba zatlouct hřebík a zašroubovat a vyšroubovat vrut, ručním šroubovákem i přestavěním směru točení akušroubováku.
Léta jsem si myslel, že tohle je důkazem větší různosti světa, než jak si ji umím představit evropskýma očima, a taky, s prominutím, že na různosti schopností ras a národů něco je, a že představovat si Asijce či Afričana třeba jako Brňáka, akorát s jinou barvou kůže, je pěkný nesmysl a že i přes mezinárodní vysokoškolské programy Austrálie spíš shání lidi, co jim umejou nádobí a nebudou se bát Korejců.
Čili že jsou v lecčems za námi.
Ale mýlil jsem se, jsou daleko před námi. Zřejmě ne úmyslně, ale to je jedno.
Evropa přechází na nový model zajištění ekonomického růstu.
Stovky let až vlastně tisíce let nebylo třeba žádného modelu, společnost jela nadoraz, aby se uživila, uchránila pohrom, vzpamatovala po válkách, neúrodě a moru, zajistila alespoň trochu pohodlný život. Teprve v druhé polovině 20. století úpadkové režimy západní Evropy začaly řešit problém nadprodukce, toho jsme my od středu na východ byli ušetřeni, ale už je to tu taky.
A opravdu bez legrace, tenhle model začíná narážet na své meze. Ještě pár let nebo nějaké krátké desítky to fungovat bude. Samozřejmě nás donutí zrušit auta se spalovacím motorem a koupit elektrická a až nás jimi nakrmí, zakážou je a budeme muset koupit a jezdit jen se samořiditelnými, určitě vysvětlí, že se jich víc vejde na silnice a ubyde nehod. V záloze ještě bude maximální životnost aut, třeba přijde zákon, že nesmí překročit pět let, nová jsou bezpečnější a úspornější ale baterie se taky mohou ukázat slepou uličkou, lepší bude vodík, takže zase auta vyměnit.
Nicméně to všechno jen udrží vysokou hladinu motorizace, ale řádově už ji posunout nejde. Z principu pohodlnosti si většina lidí nová auta pořád kupovat nebude, ani mobil každého půl roku, bez ohledu na kvalitu či nekvalitu televizního vysílání televizi taky každý rok měnit nebudeme a její rozvoj se logicky zastaví nejpozději na velikosti stěny obýváku a schopnosti rozlišení našeho oka.
Spousta věcí, dnes módních a značících naše postavení, se svým zlevněním stane něčím jako je obouvátko na boty nebo lžíce na polívku, jejichž tvar je dán naší patou a pusou, takže se coby výrobky nemohou jednu sezonu chlubit, že jsou nejmenší na světě a tu další, že jsou gigantické. Tím, že takové věci užíváme denně, nebereme je jako výrobek, ale součást svého světa, obměněnou až když opravdu doslouží nebo nás po desetiletích napadne je vyměnit.
Samozřejmě je tu ještě rezerva v uměle zkrácené fyzické životnosti výrobků. Pokud dřívější kuchyňský robot vydržel bez problémů deset a více let, nový, dražší, aniž by byl technologicky či spotřebou energie lepší, se rozpadne za dva a půl roku.
Pak je tu velký dosud zcela nevyužitý potenciál prodeje obalů pod záminkou prodeje výrobku. Už dnes součástky a drobné výrobky, které dříve dostávali obchodníci v jednom balení po padesáti kusech a pak prodávali v malém papírovém sáčku velikosti krabičky od cigaret, jsou od výrobce baleny po jednom na tvrdém kartonu velikosti pohlednice a zataveném v tvrdém plastu za dvojnásobnou cenu než vlastní výrobek.
Nicméně konzum výrobků coby hnací síla ekonomiky se donekonečna rozvíjet nemůže, protože ho bude brzdit klesající cena výroby a přes všechnu snahu nadnárodních koncernů přecejen v konci klesající cena výrobku na trhu.
Ale služby je ještě rozvíjet mohou.
Existují dva směry služeb. Dodnes se rozvíjel hlavně ten směrem nahoru k přidané hodnotě. Zjednodušeně dovolená byly pro většinu nejdřív jihočeské rybníky a pohraniční hory, pak Balt a Černé moře, v další vrstvě Bibione a rakouské Alpy, později moře a sjezdovky celé Evropy a teď už celého světa. Ale i tohle začne narážet na svůj strop. Mezi týdnem v Thajsku a výletem na měsíc pro dva je částka srovnatelná s naším národním rozpočtem.
Takže i tyhle služby narazí na svou hranici.
Vzdušný prostor neunese neomezeně letadel, lidé většinově nebudou chtít platit týdenní mzdu za hlubinou rybu dušenou v páře michelinským kuchařem s kapkou oleje z Himalájí.
Proto se začnou rozvíjet služby směrem dolů, do oblastí, kde dřív žádné služby nebyly a do činností, které jsme za služby ani nepovažovali.
Na to je třeba masově společnost připravit a vytvořit morální a věcné předpoklady.
Morální rovina znamená, že lidé budou tyto služby vyžadovat nejen jako svou potřebu, ale jako svůj nárok, znak důležitosti a potvrzení vyspělosti a příslušnosti k lepší společnosti.
Věcný předpoklad je, že na nich pro svou neschopnost běžného života budou závislí.
Prvně za celou existenci lidstva tedy bude společnost vědomě vychovávat neschopné spratky a domýšlivé lemply. Nesmějí nic umět a prací musejí opovrhovat. Znakem jejich velikosti a společenské nadřazenosti bude, že si sami nevymění žárovku ani nezalejou kytky natož nevymění vodu v akváriu nebo bazénku. Zatímco dosud se takoví lidé vyskytovali výjimečně a jejich rodiče se za ně většinou styděli nebo je i třískali a společnost se jim smála, nově budou šlechtou, naopak opovrhující těmi nízkými, kteří něco umějí.
Samozřejmě to bude v konci znamenat segregaci společnosti, protože ta část měnící ledžárovky, sice bude potřebná, ale zároveň opovrhovaná. Částečně to tedy budou dělat odpadlíci. Aby alespoň někdo z domorodců tuto práci dělal, vzniknou vysokoškolské obory žehlič prádla, hrabač listí, venčič psů (fakulta psů společenských, katedra psů loveckých, nadstavbový doktorandský obor psi služební). Ale i tak se těmto činnostem budou věnovat většinou nižší rasy. Uměle udržovanou bídou v jejich zemích pro ně bude výhodné otročit v Evropě a zpět domů přinášet relativně dobré peníze. Kompenzací za toto nízké postavení budou za nezájmu velké společnosti vytvářet své mafie myčů nádobí, odvážečů a přivážečů aut do servisů, odvážečů a přivážečů aut do myček (jedná se o naprosto jiný obor!), uklízečů bytů a certifikovaných třídičů domovních odpadků a nižšího oboru, jejich vynášení do kontejnerů. V rámci těhle spolků budou otrocky zaměstnávat své sluhy ze zemí čtvrtého světa.
Velká společnost to bude tušit, ale ne řešit.
Prvně v historii lidstva, budou masově napříč vzdělaností lidé, kteří nic neumějí, opovrhovat těmi, kteří je živí.
Školství, rodičovské poradenství, psychologie, nesoudní rodiče… vše bude směřovat k vytváření nablblých a skutečné práce a sebeopatření neschopných lemplů, sebevědomých konzumentů služeb.
Zaměstnáni budou na ministerstvech, úřadech, školství a vědě, ústavech studií všeho druhu a lidskoprávních a environmentálních neziskovkách.
Myslíte, že se to nemůže stát?
Dáme jídlo?
Kamkoli v republice do třiceti minut.
Takže ta křidýlka třikrát, a z pizzerky nám vezou velkou pizzu, jsou tu za chvíli.
A pépéelka veze ty tužkovky do ovládání.
Nic nám nebrání udělat si hezký opravdu rodinný večer jako za starých časů.
Samozřejmě to není právě v té kombinaci, co jsem popsal, proč si ji občas nedat, každá doba má své libůstky.
Problém je v tom, že za pár let nic jiného nebudeme umět.
Hnacím motorem ekonomiky budou rozmachaní práce neschopní lemplové.
Už to začlo.

Leave a comment

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.