Milan Koželuh

Jeden můj známý má malý obchůdek. Nic velkého, nicméně to není trafika ani večerka.
Protože agenti finanční správy přes den nikdy nespí, musím trochu mlžit.
Většina zboží, které prodává, stojí nějaké nízké tisícikoruny. Což evokuje bohatství, ale ono ani tak nejde o to, kolik stojí jeden kus, ale kolik z něj máte a kolik jich prodáte. Což vystihuje obraz situace, v níž kamarád žije ve vlnách od živoření ke krátkodobé radosti a zpět. K tomu prodává také náhradní díly i na to, co předtím ani neprodával a neprodává to už ani nikdo jiný a k tomu různé čudlíky, spony, a elektrosoučástky. Na čemž má někdy až tisíc procent zisku. Což vás teď asi naštvalo. Jenže tyhle součástky, kdysi koupené za desetikoruny nebo stokoruny za celé balení, mu tu leží v krabičkách někdy i desítky let, po něž je prodává teď už za deset a někdy i dvacet korun za kus. Prodá jich pár kusů z každé krabičky za celý rok, takže na obchodu s nimi utrží dohromady pár tisícovek ročně.
Ještě ke všemu je rocker, tremp a motorkář, takže zavedení EET opravdu nesnášel dobře.
Většina jeho zákazníků striktně odmítala stvrzenky a nabízela mu peníze z ruky do ruky, což pro ně nebylo nerespektování zákonů, ale forma občanské nespokojenosti a vzdoru.
Kamarád tím byl potěšen a přiznal se, že v první chvíli o dvojím účetnictví uvažoval. Ale pak, jak tak byl ten rocker, tramp a motorkář, v něm zvítězila nějaká divná sebevražedná čest a začal na stvrzenkách trvat on sám. Což vyvolalo chuť zákazníků si s ním o EET a vůbec dnešku povídat. Tu ještě podpořil nástěnkou u tabule hlásající povinnost evidovat tržby.
Dává tam novinové články nebo výňatky z nich.
Předně tam má ale velkou, obzvlášť odpudivou fotku Andeje Babiše.
„Nebojíš se?“ divím se.
„Za co? To si nemůžu dát na zeď fotku premiéra státu?“ diví se zas on.
Pod fotkou má článek: Slovenské soudy pravomocně potvrdily, že Andej Babiš byl agentem  StB s krycím jménem Bureš.
Ještě než se nadechnu k otázce, odpoví „To je z jeho novin! Nebo alespoň myslím, co já vím, co komu patří…“
Jiný krátký článek je o berním agentovi, co se vetřel na svatbu, předstírajíc bratrance z Šumperka, a dělal si nad švédským stolem poznámky o počtu přítomných, vyzvídal od koho jsou kremrole a ty krásné kytky, dělal si čárky za účastníky svatby, načež to sepsal a na dodavatele pak zaklekl.
„A tuhle o nenažrancích, co jim platíš obědy, tu znáš?“ ukazuje na další výstřižek o dvou agentech, kteří v pracovní době a za státní peníze šli nebo možná pořád chodí do restaurace na chutný obídek, a pak, protože platba neproběhla jak měla, ještě s plným bříškem na úřad přinesou papír na dvacet tisíc pokuty.
Vedle článek o agentech, kteří odmítli stvrzenku o platbě, ale pak se pro ni s plackou vrátili a když zjistili, že platba byla řádně zaevidovaná, ale zákaznická stvrzenka, kterou oni odmítli, opravdu nebyla vytištěná a není tedy v koši plném dalších odmítnutých, napařili pokutu.
Další dlouhý článek je přes pult nečitelný.
„Ten musím lidem reprodukovat, reprodukuju rád,“ směje se přítel. „To je z doby kdy se zvažovalo, že by policie mohla na politiky nasazovat provokatéry. Něco jako zdánlivé podnikatele s úplatkem. Hele, to by pak politiky u nás museli dělat gastarbaitři z Německa nebo Švýcarska, protože všichni rodilí Čechoslováci by seděli v kriminále na deset let a víc.“
Přítel se zasměje.
„Nebo by parlament zasedal na Borech… Jasně že to neschválili. Ale jejich zdůvodnění se mi moc líbí,“ ukáže na odstavec článku a čte „Podobné praktiky s agenty provokatéry by nás vrátily do časů totality.“
Další článek je o zaklekávání státní správy na firmy, překážející v podnikání agentu… pardon, to se dívám vedle… premiéru Babišovi.
„Tenhle mám nejradši…“ přítel sundává ze zdi další výstřižek.
Je o agentech provokatérech, kteří si počkali, až se paní v galanterii bude zabývat jinými zákazníky, pak vzali z pultu zip za dvacku, úplnou náhodou ji měli v kapse, paní ji podali, ta se naivně usmála, poděkovala, a dál věnovala původnímu zákazníkovi. Agenti odešli, počkali zákonnou dobu a vrátili se s legitimacemi osvědčujícími, že jsou zaměstnanci státu řízeného jako soukromá firma, ověřili si, že dvacka nebyla zaevidovaná a sepsali protokol, což znamenalo dvacet tisíc pokuty, obhájených následně před médii nadřízenou agentkou jako zcela na místě.
„Nejvíc mě na tom sere, že ani ta dvacka, se kterou do toho svinstva šli, nebyla jejich, i tu si ti šmejdi určitě nafasovali,“ ulevil si přítel.
Je rocker, tramp a motorkář, což už jsem psal, ale teď asi musím připomenout.
Vedle nástěnky má svůj odznak z vojny Vzorný střelec.
„Až vytáhnou placky, dostanou takovou šlehu, že chytí druhou od zdi!“
Trochu mě uklidňovalo, že přítel je levák a v malém krámku má tedy na pultě na levé straně vitrínu, kvůli níž se nebude moct pořádně rozmáchnout.
Nechtěl jsem jeho odhodlání kazit otázkou, co když přijdou dvě ženské, to by nás vedlo do slepé uličky.
„Můžou tě zavřít…“
„Věříš mi, že je mi to jedno?“
Věřil jsem, určitě to, že v té chvíli je si tím jist on.
Ale příště měl tu vitrínu přestěhovanou na pravou stranu a když viděl můj překvapený výraz, jen podotknul, že někdo s tím začít musí. Přemýšlel o tom. Z právního hlediska by prý nebyla facka úplný nesmysl. Protože za nepřiznanou tržbu pár korun za čudlik by mu hrozila pokuta dvacet tisíc, a za fyzickou inzultaci, pokud by toho šmejda správně sestřelil, ale nezanechal stop, by dostal od komise veřejného pořádku tak pět tisíc nebo i domluvu, pokud by tam seděli soudní lidé.
Takže se to vyplatí.
Někteří zákazníci jsou nástěnkou tak nadšení, že se až někdy musejí vrátit, protože kvůli ní zapomněli nakoupit.
Ale pak jsou dvě skupiny, které EET podporují.
Prvně důchodci. Ne zdaleka všichni, spíš takoví ti bývalí skladníci, revizoři na důchodu či předsedové místních politických buněk. Přinejmenším tak vypadají, ale někteří se tím i chlubí. S těmito důchodci přítel nediskutuje, v pomyslné statistice si jen udělá další čárku.
Zato druhou skupinu lehkými otázkami popichuje k širšímu rozvedení teze o zločinných OSVČ a nezištném Babišovi. Tvoří ji hlavně státní a magistrátní úředníci a zaměstnanci veřejných institucí. Často chodí ve dvou, protože ten, který něco potřebuje, neví, jak to vypadá, nebo nemá nervy na jednání s obchodnickou lůzou, takže s ním jde nezištně jeho kolega.
Skoro bez výjimky v pracovní době.
A jsou rozhořčenější než důchodci. Někdy jsou protivní i na přítele, ale většinou ne, většinou naopak zajásají, že tu součástku za desetikoruny má.
„My s tím lítáme po Budějovicích už týden a myslíte, že to někde mají?“ říkají se směsí úlevy a naštvání.
Ale pak se rozhorlí. Zavedení EET je pro ně bičem na zlodějské OSVČ a zvlášť malé obchodníky. Oni na úřadě o nich vědí všechno, jim nikdo nebude nic vykládat, oni jsou tam už přes čtyřicet let.
Přítel s nimi vymyslel hru. Hru zdánlivě nevinnou, ale pro něj hru s ohněm.
Když právě tito samozvaní vyslanci Babišova kladiva na živnostníky kupují maličkost za dvacku, zeptá se jich „ Chcete to s papírem nebo bez?“
„Jak?“ úředníci ztuhnou.
Přítel neví, koho má před sebou, ale jede dál.
Říkal jsem přece, že je rocker, tramp a motorkář…
„No s účtenkou nebo bez?“ řekne.
„A jaký by v tom byl rozdíl?“ polknou úředníci nasucho.
„Dvacet pět korun s papírem, dvacka bez,“ řekne s úsměvem přítel.
„Tak to nechte,“ podporovatelé Babišova EET na stůl položí dvacku.
Je mezi námi hodně hlasatelů morálky, jejichž vlastní hodnota nestojí ani za těch ubohých pět korun.
To je přibližně jedna kobliha.

Související obrázky: