Profesor Pavlíček a migmatit

Už je to jedenáct let, kdy jsem dělal panoramatickou trasu z Malont na Doppler. Vedle panoramat a jejich ztotožnění jsem dával na tabule krátké texty k tomu, co v místě bylo zajímavé.
Sám jsa otcem, jsem si při psaní textů představoval tatínky s rodinou, kde nejmenší ratolest je už dost velká, aby se zajímala, ale ještě neumí číst. Takže číst musí tatínek. A já měl přání, aby ten text pochopilo to třeba pětileté dítě, ale zaujal i tatínka, takže nakonec volá na maminku, vybalující svačinu – Marie, tos věděla, že…
Na vrcholu Doppleru a na dohled tabule byly zvláštní balvany. Spíše oblé a hladké, trochu jako mramor před rozřezáním nebo surovina pro obklad stanice metra Moskevská v Praze.
Vzal jsem svou oblíbenou publikaci Biota Novohradských hor, a i když kameny nejsou biota, byl tam článek o Doppleru, byť pod jeho tehdejším urážlivým jménem Jelení vrch. A tam stálo, že vrchol je granodioritový. A podepsáni dva vědci. Dva významní vědci.
Jenže já si byl jist, že to granodiorit není.
Na obranu vědců musím napsat, že skoro vše kolem Doppleru granodiorit je, dokonce na jeho severním svahu blízko vrcholu jsou krásné granodioritové skály.
Zavolal jsem prvnímu vědci, položil otázku, a on se mě zeptal, kdo jsem, já se znovu představil, a on, že z jaké organizace či kde jsem studoval, že pochybuju o jeho určení horniny.
Řekl jsem, že gymnásium Trhové Sviny.
On řekl aha, a co že to podle mě je, já že nevím, ale že granodiorit ne.
Tak mě odkázal na profesora Pavlíčka, druhého z vědců podepsaných pod článkem, ten že mi to vysvětlí.
Pan profesor Pavlíček se mnou nejprve absolvoval stejné kolečko otázek, nicméně nepoložil telefon a dokonce mi říkal kolego, aniž by to znělo výsměšně.
Tak mi, pane kolego, kus zkoumané horniny zašlete nebo přivezte, řekl.
Váží to od pěti tun vejš…
Tak kousek odlomte!
Je to kulatý…
Tak mi pošlete fotku!
Nemám net…
Povzdech na druhé straně… a jak to tedy podle vás vypadá?
Něco mezi slezskou tlačenkou a listovým těstem, nahlásil jsem s úlevou, že se konečně bavíme odborně.
Cože?, na druhé straně zavládlo zděšení.
A granodiorit vypadá něco mezi chlebovým těstem a mletým mákem s rýží nebo burizonama, podle toho, jestli je z východu nebo západu Novohradských hor, uklidnil jsem ho dalším odborným popisem.
COŽE?, výkřik v telefonu a pak dlouhé ticho.
Pane kolego, jste si jist, že jste studoval gymnasium?, zvalo se pak nevěřícně.
Jsem!, odpověděl jsem hrdě.
A proč  tedy…když připustím vaši terminologii, je ta tlačenka slezská a ne obyčejná?
Protože obyčejná má stejně velké kousky, které se vzájemně dotýkají, slezská má nestejnorodé veliké kusy a daleko od sebe… a ta hornina nemá mezi tím sulc, ale zvlněné listové těsto.
Tady jsem zpět na pevné půdě exaktní vědy.
Menší netypické kusy vydají jako kameny sebrané z polí a zalité do betonu.
Opět povzdech.
Spíš špatného betonu…
Tak to nafoťte a přivezte fotku, řekl pak pan profesor rezignovaně.
Domluvili jsme se na dnu a hodině a já vyrazil fotit a pak na vysokou školu.
Nevím jestli je možné, že současně běží přednášky a zkouškové období, ale tady to tak asi  bylo a já utrpěl šok. Byla to vysoká škola pedagogická, takže studentky převažovaly.
Nevědět, že je to pedák a studentky, myslel bych, že tu probíhá casting na erotický film.
Bože, ty byly krásný a skoro neoblečený…
Bylo horko, venku i tady i mně.
Minisukně kratší než bederní pás, trička nebo halenky s výstřihem jen těsně nedosahujícím k té sukni. A jak na chodbách seděly a různě přehazovaly nohy a předkláněly se…
Asi se připravovaly na zkoušku.
Já být pedagog, tak bych na svobodě nepřežil ani první zkouškové období.
Samozřejmě, že pokud by takto připravená slečna tvrdila, že Novohradské hory mají osm tisíc metrů, v oblasti Pohorské Vsi je ledovec a chráněná oblast byla vyhlášená kvůli yettimu, od zkoušky bych ji nekompromisně vyhodil.
Aby musela přijít znovu…
A možná lépe připravená… ne co do vědomostí, ale oblečení.
Vyhodil bych ji i podruhé, ale potřetí už ne, to bych jí dal trojku a těšil se na příští zkouškové období.
Tak mě napadá, že možná proto je tolik absolventek pedagogických škol, které toho pak moc s žáky základních škol nepředvedou.
Při mé smůle by měla hned ta první studentka hluboko ve výstřihu přívěšek a v něm kameru a do ní já bych přiblble zíral, což by pustila nejdřív rektorovi, pak na policii, a nakonec dala na net.
To se naštěstí díky mé nevzdělanosti nestalo, ale jak jsem tam tak šel tou uličkou neřesti…
Co jsem to vlastně chtěl vypravovat?
Profesor Pavlíček, už vím!
Ten je takto neuplatitelný. Jiná věc by byla, kdyby studentka, třebas v manžestrákách a tlustém roláku, držela v ruce v jižních Čechách se nevyskytující nerost, a naznačila, že možná neví vše o krystalografických soustavách, a je tedy zhola zbytečně se jí na to ptát, ale kde ten šutr našla, to si pamatuje.
To by byla zkouška i pro profesora Pavlíčka.
Pan profesor právě přednášel nebo měl nějakou hromadnou konzultaci, to nevím, byl prostě v auditoriu a něco studentům říkal. Ale vzpomněl si, že jsem měl přijít, a přednášku přerušil. Viděli jste Vinnetoua, jak na skále nad prérií dělá pravou rukou, nataženou před sebe, to státnické gesto? Pomalu horizontálně zleva doprava a pak zpět? Tuším, že u toho mlčí, ale gesto cestou tam znamená něco jako Tohle všechno je Apačů, a cestou zpátky Tedy moje. Pan profesor Pavlíček, dvoumetrový mudrc s bradkou, to gesto udělal trochu méně okázale a asi to taky znamenalo něco jiného, zřejmě cestou tam Jdu do kabinetu!, a cestou zpět, Takže držte huby!
Tedy tak on by to neřekl, ale ticho zavládlo neskutečné.
V kabinetu jsem podal panu profesorovi fotky, on na ně pohlédl a v němém úžasu usedl.
Tak tohle opravdu není granodiorit, řekl pak zdrceně.
Já dal průchod vítězným emocím.
Kdo to říkal, já to říkal!, zvolal jsem nadšeně.
Ale pan profesor neměl smysl pro humor a jak si to tak teď po sobě čtu, tak mi dochází, že ho nemá, pokud jde o peníze, ani pan Svěrák a dědic pana Smoljaka, takže za opakované nedovolené a hlavně nezaplacené užití jejich duševního vlastnictví mě teď možná čeká soud a pokuta půl milionu.
Ukázalo se, že hornina je migmatit, samo o sobě nic významného, ale překvapivé je, že je tady. Původně tvořil zemskou desku, kterou při svém vzniku, ať už ho zapříčinilo cokoli, Novohradské hory odsunuly. A zřejmě jen Doppler vynesl několik balvanů na svůj vrchol.
Doppler má 959 metrů a je z hlediska převýšení nad okolím jedním z nejvyšších v Novohradských horách, je nad krajinou přibližně stejně vysoký jako Eiffelova věž. Takže už to, že právě on má na svém vrcholu migmatit, je výjimečné. Několik balvanů se skutálelo k Bělé a jak tam tak miliony let leží, nejméně tisíce let se o ně drbali zubři a určitě stovky let krávy, jsou tedy vyleštěné jak mramor.
Takže jsme s panem profesorem pohovořili, já mu řekl, že o tom napíšu pár řádek na tabuli a pošlu mu je ke schválení, on šel přednášet a já přežít uličku svůdnosti a hříchu cestou zpět.
Text spěchal, tiskárna čekala, a já tedy za pár dnů poslal z městského mailu tohle:
Doppler je pravděpodobně jediná hora v Novohradských horách, která má na svém vrcholu migmatit. Překrásné balvany, na které se díváte, jsou starší než pohoří. Původně byly součástí pláště krystalinika a ležely o stovky metrů níž. Převážně granodioritové Novohradské hory tento plášť při svém vzniku za alpského vrásnění prorazily a odsunuly. Doppler však malé množství původního materiálu zachoval a vynesl na svůj vrchol.
Jakoby se ozdobil korunou perel z dávnověku.

Za pár dnů volali z radnice, že mi přišel mail a já čekal, že to bude schválení textu.
Byla to hustě popsaná stránka A4 na níž byly česky jen spojky a některá slovesa.
Spíš jsem vytušil, než pochopil, že se jedná o verzi textu pana profesora místo toho mého. Tehdy jsem měl telefon na kredit, který jsem si právě třemi stovkami dobyl, telefon vytáhl z nabíječky a pana profesora zavolal. Přísahám, že ten hovor byl tak dlouhý, že se mi telefon přehřál, baterie vybila a vyčerpal jsem kredit.
Pan profesor odmítal můj text jako pavědecký a svými, tedy těmi nesrozumitelnými, slovy, trval na textu jím poslaném. Argumentoval jsem, že na tabuli na něj není místo (zvětšete tabuli!), že tabule jsou hotové a chybí jen tenhle malý obdélníček (tak tam nedávejte nic!) a že ty kameny jsou hned vedle, že zvídaví lidé budou chtít vědět, co to je (právě proto tam dejte to mé!).
Přečetl jsem mu opět svůj text a zeptal se ho, co mu na něm vadí.
Co když je ten migmatit ještě někde jinde?!, hrozil se pan profesor.
Mám tam „patrně jediný“ četl jsem zřetelně text.
A Novohradské hory nejsou jen granodioritové!, zoufal si dál.
Mám tam „převážně“…
Z telefonu se ozývalo jen bezradné dýchání.
Pane profesore, řekl jsem unaveně s uchem spařeným od telefonu, Já od vás nechci zápočet, já chci jen jednoduchý text pro zvídavé lidi, něco jako geologický večerníček…
Geologický večerníček?, zděsil se pan profesor. To, co jsem vám poslal já, je geologický večerníček!
A v té chvíli mě to napadlo, v té chvíli jsem se stal někým, kým nebývám, nemám na to.
Dal jsem panu profesorovi nabídku, kterou nemohl odmítnout.
Buď bude na panelu můj text, nebo jeho. Ale ne ten dnešní, ten původní z Bioty Novohradských hor, ten, že vrchol Doppleru je z granodioritu. A dám ho tam i s přesnou citací, tedy jmény obou vědců.
To byste neudělal!, ozvalo se vyděšeně v telefonu.
Udělal!, řekl jsem pevně.
Tak si tam dejte ten svůj, řekl rezignovaně pan profesor.
Ale nezlobil se na mě. Dokonce pak v rámci výuky přijel  na Nové Hrady k mému modelu Novohradských hor a říkal mi pane kolego, a i když tohle říkal i při slezské tlačence, a ani tenkrát ne jízlivě, tak teď jsem v tom cítil dokonce i úctu.
Časem jsme našli na Dopleru i jeden migmatit neobvyklý, ostrý, ve tvaru briliantu nebo diadému stojícího na špičce, začali jsme mu říkat Migmadém a roky jsme k němu chodili prosekávat cestičku.
A taky sem přijel prestižní redaktor z časopisu National Geographic, aby kameny vyfotil.
Krásný příběh o migmatitu na Doppleru jsem vypravoval při přednáškách, měl jsem k tomu nejméně dva důvody.
Jeden v radosti, že ještě v jedenadevadesátém století lze najít něco nového, a že i když je člověk laik, ale dívá se a diví, tak může mít ve svém nevěření pravdu.
Druhý důvod byl pan profesor, krásný a vznešený.
Jeden jeho bývalý student, tou dobou už doktorand, mi přišel domů poděkovat, jak o panu profesorovi hezky mluvím, a že je to právě tak jak říkám, a že on to ze svých zkoušek u něj může potvrdit.
A přidal k tomu něco dalšího, co jsem pak s jeho souhlasem říkal i já na přednáškách. Že byl jednou v Novohradských horách až do večera a když se vracel, slunce už se sklánělo za obzor, uviděl najednou něco osudového. Právě proti tomu slunci pomalu kráčela po hřebenu velká důstojná postava s geologickým kladívkem přes rameno, byl to pan profesor Pavlíček. A ten jeho bývalý student dodal, že i když samozřejmě viděl hodně vyobrazení smrtky s kosou, neodvratnost osudu pro něj navždy zobrazuje ten kráčející pan profesor s kladívkem přes rameno.
Chtěl jsem končit nějak hezky, tohle hezké je.
Jenže skončím smutně, pan profesor před pár lety zemřel, mlád věkem i duší.
Před tím byl tuším předsedou jihočeské geologické společnosti, ale jeho spolupracovníci, přesně řečeno někteří z nich, byli ve společnosti jen proto, aby jim pan profesor ukázal, kde jsou naleziště drahých kamenů, a ty pak oni bagry vytěžili.
Snad to nevzalo panu profesorovi chuť do života.
Nebo odešel dřív, než se začaly dít věci ještě horší?

 

Leave a comment

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.