Maruš, zpomal!

Druhy řidičů se mění.
Logicky téměř zanikli pánové v kloboucích a platem vajíček na zadním okně a z opačného spektra zmizeli jezdci WRC s vozy Škoda 100, úpravy jejichž aut spočívaly v instalaci gumycuku, držícího přední víko kufru, křížem páskou přelepených reflektorů, na blatnících nainstalovaných zrcátek, kostkaté černobílé pásky na bocích, velké řadicí páky se skleněnou hlavou a malým hýbacím autíčkem v ní a koženým potahem volantu.
Piloti samozřejmě mívali rukavice.
Škoda 100 jezdila i přes sto.
Dnes na řidičích jezdících dvě stě po okrskách není zajímavého nic, jsou to prostě pracháči, jejich děti, kamarádi nebo milenci.
Zajímavější je skupina řidičů jezdících pomalu.
Teď tím nemyslím ty fantasty, co jezdí podle předpisů, ti jsou nějakým způsobem svatí, a nám obyčejným smrtelníkům nepřísluší o nich mluvit, setkání s nimi je nutno vnímat jako zázrak.
Myslím ty, co jezdí pomaleji, než určuje vyhláška a než je rozumné vůči konkrétním okolnostem.
Ani sem automaticky nepatří všichni šneci.
Například staří pánové, v té generaci to bývají většinou pánové, jen málokdy dámy.
Tihle řidiči, zajištující každoroční kyvadlovou dopravu manželky na dušičky a zpět, či vyrážející na setkání absolventů předválečného gymnasia, nejsou nebezpeční a měli by být chráněni. U nás v ulici takhle jezdil se svou dvouválcovou škodou MB 1000 pan Pupava. A neříkejte, že to auto mělo čtyři válce, protože auto pana Pupavy poskakovalo hnáno válci dvěma.
Milovali jsme ho.
Nepatří sem ani začátečníci včetně blondýnek, zvláště pak ve velkých offroadech a SUV.
Já to řídil jednou v životě. Nastupovalo se do toho jako do kombajnu, rozměry to mělo podobné, akorát to bylo těžší. A pocit řízení byl asi jako ze vznášedla. Což znamená, že to tak nějak letí krajinou, v tomhle případě naší okreskou, a vy nemáte sebemenší ponětí, co se kolem vás a hlavně pod vámi děje, v mém případě ani co na mě pořád bliká.
Úplně sem nepatří ani Vietnamci. Předjedete třeba otřískanou kouřící dodávku, jedoucí slabých padesát, a on v ní není řidič! Ne, není to zakamuflovaná samořiditelná Tesla, to jen majitel večerky veze z makra dvě tuny nákupu a silnici pozoruje úzkým průzorem nad palubní deskou, zavěšen za volant.
Mezi pomalé řidiče patří ti, co tak činí navzdory fyzikálním zákonům a rozumu, čímž tam ten Vietnamec nepatří, on tak řídí právě v důsledku okolností.
Proslulí jsou sedmdesátníci. Což není označení pro věk, ale konstantní rychlost jejich jízdy. Jedou sedmdesát po rovině, do kopce, z kopce. Dobře, řeknete si, retardovaní magoři, jsou si toho vědomi, tak jedou krokem, v domnění, že je to bezpečnější. Řady aut, která za sebou vláčí a která se je marně pokoušejí předjet, je možná utvrzují v pocitu, že jsou jediní rozumní. Když je nakonec skutečně trochu riskantně předjedete, máte pocit, že jste se jich zbavili. Jenže v příští obci, kterou kreativně projíždíte šedesátkou, vás něco dojede, ale nemáte čas to zkoumat, před vámi je škola a třicítka, tak uberete, a to něco vás v té chvíli předjede, je to ten sedmdesátník. Za obcí ho samozřejmě dojedete, ale je tam zmodernizovaná silnice, což znamená, že na tu původní sto let starou dali nový asfalt a bezpečnostně namalovali plnou čáru.
Takže znovu za sedmdesátníkem.
Pak jsou tu dnes už také vymírající šnečí dodávky kolem druhé odpolední. Jsou to ti samí letci, co dopoledne létali okreskami stotřicítkou. Ale teď mají už jen hodinu do konce pracovní doby, a kdyby přijeli dřív, dostali by buď další práci, nebo zítra delší trasu. A navíc je to baví, zdržovat řidiče, spěchající domů z práce, oni v práci ještě jsou, tak kam chvátat.
Ubývá i klouzačů, řidičů dělících se ještě dále na dvě skupiny střelců a škudlilů.
Střelci to na vrcholu kopce rozpálí na sto třicet a vyřadí. Když jim rychlost klesne k potupné devadesátce, zařadí a smaží to dál.
Škudlilové dodržují rychlost. Ne snad kvůli vyhlášce, ale aby to tolik nežralo. Takže v tachometrové pětaosmdesátce, čili něco kolem reálných osmdesáti, vyřadí. Své trasy znají, takže vědí, že pokud nefouká protivítr a oni udrží alespoň čtyřicítku, přehoupnou se ještě přes příští horizont a samo se jim auto znovu rozjede na slušných pětapadesát kilometrů, celkem tak na neutrál ujedou 2,6 km, což mají změřené. Jen jim vadí ti blázni, co na ně najíždějí, houkají a pak dokonce na plné čáře předjíždějí.
Někdy jim ale foukne větší protivítr, než na jaký mají nastavený grafikon, a pak jednak rychlost klesne někam ke třicítce, jednak si myslí, že houpáním auto postrkují.
Postarší pán, provádějící za volantem kopulační pohyby, tedy právě fyzicky nemiluje své auto, jen ho dostrkává za horizont.
Pak tu ještě bývala kategorie vypínačů motorů. Ti z nich, kteří byli ještě je všemu nahluchlí, si pro jistotu vytahovali klíček, aby měli jistotu, že motor opravdu neběží. Tihle borci vymřeli nikoli stářím, ale hrdinnou smrtí v boji, se zamčeným řízením to napálili někam do lesa.
Pak je tu rychle expandující a dosud neprobádaná skupina mužů ve věku třicet až čtyřiceti let, s občasným výskytem padesátníků. Vždy řídí nová nebo zánovní auta, mívají vousy, vypadají jako inženýři, a vždycky řídí jako debilové. Jedou u prostředku, před mírnými zatáčkami brzdí, kolaře natož traktor nepředjedou a po rovině jedou nepředjeditelných osmdesát kilometrů. Předjížděni dávají soustředěným výrazem najevo, že se věnují řízení a blázni, řítící se kolem nich devadesátkou, je nevyruší.
Příčina, proč právě tihle kompetentně vypadající mužové mladšího středního věku řídí takhle idiotsky zatím nebyla objasněna.
Existuje hypotéza, že jsou prvně venku bez maminky.
Poměrně trapnou skupinou slimáků jsou telefonisté a za jízdy úřadující.
Někdy z bezpečnostních důvodů svědomitě zastaví, třeba na horizontu u plné čáry, tam si s rodinou poklábosí nejlíp. Jiní kvůli takové prkotině nezastavují. Jeli jsme takhle ve špičce třicítkou v koloně desítek aut po objížďce přes Mirotice. Až na hlavní silnici jsme pak zjistili, že dodávku řídí Vietnamec, zaujatý telefonem u ucha, řídil na autopilota. Což není nic proti tomu, co zažila jedna známá, která přijela pozdě do práce, protože ji brzdilo služební auto, jedoucí po rušné a důležité, ale stále ještě úzké silnici krokem. Protože ona jela za ním a má dodávku, kterou ho kryla, snažila se občas jet po krajnici až skoro příkopem, aby ty desítky řidičů za ní viděli, že nezdržuje ona.
Když pak pána přecejen předjela, zjistila, že řídí levou rukou a periferním viděním levého oka, protože má na sedadle spolujezdce položený počítač a k němu je otočeny a na něm právě pracuje. Možná si myslel, jak je ohleduplný, že z bezpečnostních důvodů jede na dvojku.
Pak je tu skupina řidičů, jejichž způsob jízdy je vysvětlitelný jen reinkarnací. Jsou to takzvaní kopcofobové, ti, co se bojí kopců. Ne na vrcholu, kde by to vzhledem k třeba nebezpečnému klesání mohlo být opravdu oprávněné.
Ale pod kopcem. Rovná široká silnice přechází ve stoupání. Oni mají silné nové auto, slunce v zádech, devadesátku na tachometru, přijedou pod kopec a zpomalí. Kdyby jen zpomalili, oni brzdí!
Vysvětlení je jediné. V minulém životě byli řidiči gruzaviků, či maximálně poválečných náklaďáků, pravěkých aut, která jednak kvůli svým soukolím neznala pojem setrvačnost a směrem dolů řadila pouze s meziplnynem. Takže přijela pod strmý kopec, ze čtyřky zpomalila rovnou na dvojku, trojka by to stejně nebrala, takže nějakých dvacet kilometrů v hodině, s meziplynem přeřadila a zvolna zvyšovala rychlost na třicítku.
Což teď za těmi reinkarnovanými debily děláte vedle plné čáry i vy.
Vysloveně sezonním úkazem, vyskytujícím se téměř výhradně v zaostalých oblastech našeho státu, jsou auta kategorie Maruš zpomal.
Bývají to také nová drahá auta a mají téměř výhradně pražskou poznávací značku. Na sedadle spolujezdce sedí pán středního věku a vzhledu ministra či skladníka, to u Pražáka nepoznáte. V očích má nespokojené soustředění komisaře autoškoly. Ale je tu i něco navíc, kombinace pohrdání a rezignace, taky únava z břemene, které si ve své dobrotě na sebe naložil.
Auto řídí Maruš, i její obličej o něčem vypovídá.
Je v něm vlídnost a laskavost, ale překrývá ji děs a odevzdanost a v očích smrt, vyhlížená za první zatáčkou a když to dobře půjde, tak už před ní.
Řídí jen jednou za rok, na dovolené, jindy by jí to její muž a vládce nedovolil, ale tady ne že smí, tady musí.
Přece by ses nebála! řekne on zdánlivě chlácholivě, ale ve skutečnosti opovržlivě.
Nebojí se řízení, bojí se jeho.
Zkontrolovala sis zrcátka? Máš nastavený sedadlo? Vem si brýle! Řekne muž a dívá se přitom svým okénkem ven, aby dal najevo, že je nad věcí a tohle dělá denně.
Monotónním dopředu rezignovaným hlasem přidá všechny obvyklé pokyny, které říkají instruktoři autoškoly roztřeseným adeptům řízení před první jízdou.
Samozřejmě pokud řídí žena, on nepije, ví, co je jeho odpovědnost.
Žena se rozjede.
Vidíš, jak ti to jde, řekne zdánlivě pochvalně muž, aniž by mu došlo, že ji tím uráží.
Můžu si přeřadit? zeptá se ona, uvyklá své podřazené roli.
Ještě počkej, odpoví on, Támhle ve předu je zatáčka, to bys nemusela zvládnout.
Za mnou je autobus…
Tak se nezblázní, nebudeš kvůli němu bezhlavě riskovat…
A tak se autobus s unavenými lidmi, vracejícími se z práce, plouží za pražským autem, v němž povýšenecký chlap dává zbytečnou lekci své nešťastné ženě. Buď je fakt tak nešikovná, a v tom případě se v padesáti řídit nenaučí, nebo to většinou umí i bez něj, a nebýt jeho keců, jela by na těch skanzenových silničkách venkova sice o něco pomaleji než místní, ale jela by dobře.
Stromy u silnice připadají chlápkovi moc blízko, tak tam Maruš musí jet prostředkem, silnice moc záplatované, tak mezi hrboly jím navigovaná kličkuje, samozřejmě špatně, a hlavně moc úzké, takže před každém autem na obzoru musí jít okamžitě na brzdy, protože Tam by ses, Maruš, nevešla, vidíš jak on jede a ty to nemáš moc v ruce.
Za nimi jde někdo s hrůzou v obličeji taky brzdy, protože tenhle manévr nečekal a chlápka to utvrdí v tom, že domorodci jsou hulváti a neznají vyhlášku.
Svým Maruš, zpomal! řeší cokoli, co z Prahy nezná. Ostatně v Praze se většina problémů dopravy projeví stáním v koloně, takže v tomhle se jiná řešení nemají Pražáci kde naučit. A že nevěří, že existují silnice druhé třídy široké pět metrů i s příkopem, je vlastně správný údiv.
Nicméně pokud jede on, řítí se po stejné silnici prostředkem, uklízejíce místní mimo ni jak pluh sníh, jednak protože je Pražák, jednak jeho žena musí vidět, jak to má v paži.
Ale když svědomitě řídí ona – Maruš zpomal!
Za mnou je kolona…
No co, tak se nezblázněj, kdyby tu měli pořádný silnice, tak se nemuseji zdržovat.
A navíc, řekne chlápek nonšalantně zase hledící vpravo, Máš dovolenou, tak si to užij a nestresuj se, ten týden se tu kvůli tobě nezblázní.
Maruš si odpočine nejpozději u Benešova, protože dál by jí ten její řídit nedovolil a rodinné auto nepůjčil.
Jenže nejen ten týden jejich dovolené, nejen každý týden, ale každý den po celé léto projíždějí pomalu a zároveň nervně venkovskými vesnicemi kolony, vedené vozy kategorie Maruš zpomal.
Listopadový déšť, padající listí, námraza, sníh, mlhy, to vše je pak pro místní řidiče úlevou, protože Maruš zpomal už otročí svému muži v bezpečí velkoměsta a oni teď mají silnici pro sebe.

Leave a comment

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.