Zdravý jako Šváb

Říká se Zdravý jako jedle.
Ale první strom, který v lese shnije, je právě jedle, takže to moc nesedí.Také se říká Leze jako šváb.
Ale kdo z nás byl v nemocnici a v noci rozsvítil na záchodě, ví, že šváb je vůbec nejrychlejší tvor na světě.
Nějaký čas jsem si myslel, že se tedy rčení může týkat obyvatel německé země Švábsko.
Teď je ale neděle, já jsem ve Švábsku a jdu na doporučení  mých známých na výlet k asi tři kilometry vzdálenému lesu. Cesta vede přes louky a pole a já spěchám. Tedy, já jsem si myslel, že spěchám. Ale co chvíli mě předchází skupinky Švábů. Všichni jsou štíhlí, všichni jsou oblečeni velice formálně, asi jako kdyby šli na poradu managementu nějaké banky. A všichni ukrutně uhánějí. Zpravidla dva muži vepředu mě míjejí za usilovného rozhovoru a v pětivteřinovém odstupu za nimi pak stejně rychle jdoucí a komunikující manželky. Mají lodičky a zabrány do hovoru možná ani neví, že cesta pod nimi je kamenitá.
Zkoušel jsem s nimi občas držet krok, ale nešlo to, zakopával jsem si o kolena.
Sám hluboký les na obzoru mě zklamal. Známí o něm sice mluvili jako o jakémsi místním Sherwoodu, ale v Čechách bychom ho zařadili do kategorie příměstských lesů bez charismatu, vhodnému tak pro venčení psů. Moc mu neprospívají ani všudypřítomné hranice palivového dřeva, které škudliví Švábové zásadně přikrývají plastovými plachtami. Někde bledě modrými, jinde zbytky z pestrého billboardu, o kus dál kusy laminátu. Les vypadá jak smetiště.
Švábové sami o sobě mluví s hrdostí jako o nejškudlivějších lidech na světě. Asi na tom něco bude. Říkal jsem jim, že u nás si spojujeme škudlilství se Skoty, ale to Šváby rozesmálo. Skotové jsou prý rozhazovační amatéři bez pevné vůle a systému. Pevnou vůli Švábové mají. Tak třeba, jak jsem vypozoroval, téměř nejedí. Nedělní oběd vypadá jako dietní menu české odtučňovací kliniky. Trocha těstovin či tři brambůrky, dvě lžíce zeleninové zálivky a miska třešňového kompotu. Kompot je celý rok stejný, podle toho, který strom či keř roste na zahrádce. Pouze velmi bohatí Švábové s velkými zahradami tedy střídají i více druhů. Naše hostitelka měla na zahradě obrovskou třešeň, která právě uzrála. Jediný dostupný člen rodiny, který ji byl schopen sklidit, byla dcera, žijící asi sto padesát kilometrů daleko, toho času týden po porodu.
Takže čas měla.
Přijela, děťátko, maličké a červeňoučké jakoby se právě narodilo, svěřila mamince, o poslední větvičky stromu opřela prastarý nekonečný rozviklaný žebřík, sloužil pradědovi, co by neposloužil pravnučce, a vystoupala na jeho samý vrchol. Dokud maminka zdola viděla byť poslední třešeň, musela se tam vracet znovu a znovu. Dva dny, jen na kojení a přebalování směla dolů, to obojí matka rodu nemohla či odmítla dělat.
Bude třešňového kompotu na dva roky, co kdyby se příští rok neurodilo.
Když hospodyně ve Švábsku rozdá jídlo na talíře, zbudou jí prázdné kastrůlky. Není z čeho přidat, natož večer či druhý den ohřát. V důsledku zdravé výživy tedy vypadají Švábové zhruba od čtyřiceti do sedmdesáti let skoro stejně, asi jako vegetarián se žaludečními vředy.
Ale to přeháním, zřejmě jsou zdravější než my.
Švábové sice většinou pracují v nejmenované automobilce mercedes, ale na své zemědělské kořeny jsou hrdí. Cesta k lesu je proto lemována tabulemi typu Toto je louka a slouží k tomuto. Tabule nejsou žádná legrace, obsahují spoustu grafů, procentní zastoupení luk v Německu za posledních pět set let. Také třeba z čeho se louka skládá, procento proteinů, sacharidů a tak. U tabulí se všichni Švábové zastaví a studují text. Nejvíce se jim líbí graf denního režimu jednoho konkrétního místního zemědělce, který žije pouze s matkou. Proč žije pouze s matkou, je z grafu zcela zřejmé. Ačkoli, kdyby matka byla schopná chůze a v grafu by viděla svůj denní režim černý na bílém, možná by zamířila do nejbližšího domova pro seniory. Podle grafu švábský zemědělec vstává v půl páté a spát chodí nějak kolem půlnoci. Celý den věnuje zvířatům, strojům a polím. Asi třikrát se zajde najíst domů (proto ta matka). A někde v tom harmonogramu má, tuším, půlhodinovou nespecifikovanou pauzu. Švábové z mercedesu jsou u tabule se svým zemědělcem spokojení. Jak jsem vyrozuměl, v živé diskusi padají návrhy, co s tou volnou půlhodinou. Převládá názor, že by mohl jako vhodnou doplňkovou relaxační činnost něco montovat pro automobilku.
Ve Švábsku je neděle dnem úplného klidu, v neděli se pracovat nesmí. Do tohoto nesmění se zahrnují i práce na zahradě, včetně pletí záhonů a sekání trávníků. Dokonce by lidé, kteří mají třeba doma kancelář, neměli dělat ani v ní. V neděli kromě ošetřování zvířat nesmějí pracovat ani zemědělci. Když je kampaň, třeba sklizeň plodin, musejí požádat úřady o výjimku. Celá tahle volná neděle je dílem církve, která, se souhlasem zemské vlády, dodržování zákazu prostřednictvím hlídek kontroluje. Hlídky chodí kolem domů a nahlížejí přes ploty do zahrad a okny do bytů, zda opravdu nikdo nepracuje.
Sami Švábové se k zákazu nedělní práce stavějí bez ohledu na svou víru kladně. Říkají, že přece musí být někde konec práce. Bez zákazu by pracovali pořád.
Takhle to mají rozdělené, pět dnů pro zaměstnání, jeden den pro dům a zahradu a neděle pro rodinu.
Cesta vede k didaktickým políčkům a já se zase dostávám mezi spěchající Šváby. Ta jejich rychlost je přímo evakuační! Takhle nepádí ani český důchodce za slevou.
Políčka jsou krásná. Plodina vedle plodiny, pěkně v řádcích, každé s naučnou cedulkou.
Záhony jsou upravené jak v botanické zahradě či zámeckém parku, nikdo z davů nadšeně přihlížejících se netkne ani klásku.
Inu Německo.
Tedy kromě záhonu konopí, to je sklizené na drn.
Ve Švábsku jsem se ocitl, abych v zahradě jednoho, prý světově proslulého architekta, stavěl rustikální zdi. Můj syn o architektově domu výstižně řekl „omšelá moderna“. Celá čtvrť rodinných domků byla postavená někdy v sedmdesátých letech minulého století. Přestože většina domů má jako konstrukci betonový skelet, jsou z venku obložené dřevem. Tak trochu zdřevěnělý funkcionalismus. Po čtyřiceti letech se tahle kombinace materiálů ukazuje jako sporná. Ve staré části původní vesnice jsou dřevěné domy staré stovky let a tam stárnutí nevadí, ale futuristická elka a účka s kůlnovitým obkladem takhle stárnout neumějí.
Co ovšem Švábové umějí, jsou zahrady, přestože bývají většinou malé. V tom prý mimochodem leží princip relativní levnosti venkovských parcel proti městským. Zatímco v nedalekém Stuttgartu, je málo veřejné zeleně a tudíž stavební parcely povinně musejí mít zahrady ve velikosti tuším sedminásobku plochy vlastního domu, na venkově stačí dvojnásobek, protože přírody okolo je tolik, že splňuje i přísnou německou normu. V důsledku tohoto opatření tedy Stuttgart připomíná lázeňskou zástavbu, a vesnice naopak vypadají jako indiánské pueblo řadovek namačkaných na pětníku.
Švábové umějí i malou zahradu rozdělit na několik částí. Zelinářský záhonek pro radost, trávník se solitery a úplně nejlíp umějí něco, co se u nás nevidí a co je nejlépe nazvat biskupská zahrádka. Německy to zní líp – Bishopsgarten. Na malé ploše, zpravidla mezi křivolakými schůdky a cestičkami směřujícími k pidialtánku jsou desítky růží. Prostor mezi nimi zcela vyplňují stovky letniček. Je to ve výsledku džungle, sice na sluníčku, ale přesto velice intimní a útulná. Jako by to tu bylo stovky let, opečovávané panem biskupem, chodícím sem rozjímat za poledního slunce s breviářem v ruce.  Na druhou stranu jsem se tu každou chvíli přistihl, že hledám moře. Podobné zahrady plné květů jsem totiž viděl před tím jen ve Španělsku, s terasami obrácenými právě k moři.
Švábové mívají u domů často podzemní zahradu. Na úrovni sklepů, tedy celá pod terénem, bývá obytná místnost, nejčastěji asi pracovna. A nemá pouhé sklepní okno pod stropem, ale normální velké, někdy dokonce francouzské. Proti oknu je totiž v zahradě vyhlouben jakýsi kráter, někdy kuželovitě pravidelný, jindy přírodně divoký. V každém případě pečlivě osázený keři a květinami, obrácený k tomu oknu, stolu a člověku za ním.  Musí to být nádherný výhled a uklidňující svět. Švábové asi neříkají, že je to budhistická zahrádka, a ona opravdu není, ale když ji mám co nejvíc přiblížit našim představám o vnímání zahrady, tak to tak řeknu. Je hodně dobrým místem na odpočinek i soustředění se na práci. Klid a krása zahrady měnící se v roce, a zároveň neodvádějící pozornost děním za ní. To, že jste pod zemí, není vůbec klaustrofobické, ale naopak vytváří váš vlastní svět.
Jinak jsou si ale Švábové v tomhle případě podobni Švýcarům, žijí hodně mezi domem a ulicí. Dokonce i nájemní domy a řadovky stojící hned u chodníku mají vedle vchodu lavičky a stolečky s keramikou, květinami, vše zařízené útulně a svobodně jakoby to bylo v zabezpečené soukromé lodžii v pátém patře. Je to u chodníku, plné osobních věci, víc a útulnější než kdybychom my vynesli naše stoly z obýváků. Když v domě žijí čtyři rodiny, jsou na chodníčku ty obýváčky čtyři, stačí usednout a pohodovat.
Švábové sice hodně pracují, ale evidentně umějí vypnout a ve chvíli, kdy jsou doma, si užívají života asi líp, než to umíme my. Jejich bydlení v zahradě je nedostižné. Nemají to pro sousedy a na oko, ale pro sebe. Tedy většinou.
Vedle bloku domů je velká oplocená plocha, jejíž hlavní částí je travnaté fotbalové hřiště. Nápis u vchodu říká Vstup zakázán osobám starším 18 let! Tedy, těmi roky si teď zpětně nejsem úplně jist, ale i tak je to nápad výborný. Malé děti mají pořád pocit, že všichni starší mohou více než ony, což tak většinou opravdu bývá. Ale na hřiště ve Švábsku mohou jen ony. Území dětského království!
Nové domy se stavějí už jen betonové, bez těch dřevěných obkladů. Shodou okolností právě vedle nás jedna taková stavba končila. Majitel pozemku byl zemědělec, kterému to tu dřív úplně všechno patřilo, než obec jeho pozemky vykoupila. On dostal obrovské peníze a jednu parcelu si směl nechat. Protože byl bezdětný, daroval ji synovci a ještě mu zaplatil stavbu. Věděl jsem i kolik to celé stálo, asi milion euro nebo tak nějak. Na české poměry byla stavba hypermoderní, podobně jako mnohé další. Futuristický dům na půdorysu písmene U byl celý z bílého betonu, s obrovskými okny, v patře lemován úzkým ochozem s nerezovými sloupky a ocelovými lanky místo zábradlí.
Starý pan zemědělec se celý život nevídaně dřel. Jezdil zásadně traktorem z padesátých let. A žádné rozmazlování, takže bez kabiny. Jezdil s ním v létě v zimě na pole i nakupovat. Supermarket, parkoviště, spousta nablýskaných mercedesů a náš zemědělec s traktorem.
Celý život v tvrdé práci za každého počasí zanechal stopy i na vzhledu toho pána. Pokud zcela výjimečně sundal klobouk, ukázalo se nad jeho ošlehaným obličejem svítivě bílé temeno hlavy.
No a teď si představte tohohle pána, jak stojí s traktorem před bílou Loosovou vilou. Ten dům byl úplným opakem všeho, co on v životě uznával. Obrovské neosobní prostory, industriálního bydlení. Počítač řídil i žaluzie. Vždy, když se slunce dostalo na nějakou přednastavenou mez, ozvala se rána a kovové vnější lamely se s rachotem začaly spouštět, aby z domu udělaly ocelový bunkr. Nejdřív jsem se bál, že někde bouchla atomovka, ale ne, to jen počítač a lamely.
V domě žil synovec se svou ženou a roční dcerkou.
Když dceři upadly korálky, rezonovala plovoucí podlaha domu i přes žaluzie, jakoby se střílelo z kulometu. Zvuk klavíru se nesl krajinou ani trochu nepřidušen domem, spíš naopak zesílený. I cinknutí lžičky o šálek bylo z domu slyšet.
Beton a plovoucí podlaha.
Ptal jsem se známých, zda je to v Švábsku běžné, že rodina dá peníze na něco, s čím se sama přece nemůže ztotožnit. Prý ano. Staří Švábové jsou většinou rádi, když jejich potomci dělají věci, kterým oni sami nerozumí. Takovým hypermoderním dětem se říká ženťa, jako že génius a rodina je na ně hrdá. Jestli je to pravda, tak klobouk dolů před Šváby. Třeba v takových rakouských Korutanech když hlava rodiny bez ohledu na své eventuální nevzdělání něco nepochopí a zaujme k tomu zcela zamítavé stanovisko, je to závazné pro celou rodinu. Korutanský otec bez škol zavrhne atomovou elektrárnu a syn, inženýr, do toho nemá co mluvit.
Kde se asi na protipólech Korutan a Švábska nacházejí Češi?
V každém případě by u nás zřejmě staří většinou nechtěli, aby mladí za jejich celoživotní úspory stavěli galaktické monstrum. A mladí by to, snad, většinou ani neudělali.
Ačkoli…
Když sousedovic dcerka slavila roční narozeniny, což je podle mého oslava sama o sobě spíš rodinná a intimní, přijelo celé široké příbuzenstvo. Převážně lid vesnický, zemědělský, věku důchodového. V patře, na betonovém ochozu za tím ocelolanovým zábradlím byl raut.  Malé stolky byly postavené po celém obvodu, u každého seděli jen dva lidé, víc by se nevešlo. Pralo právě sluníčko, na zahradě traktory a kredenciózní mercedesy z šedesátých let, kterými ti obyčejní příbuzní přijeli, na palubě futuristického domu-lodi ustrašeně šeptaly babičky a dědové v černém. Jejich šepot se i tak odrážel od těch velkých ploch. Pak najednou padla rána a počítač s rachotem začal spouštět žaluzie.
Nějak se to pak vyřešilo, ale ta chvíle, jak tam tak všichni ti vyděšení lidé zoufale seděli a dům se před nimi sám opevňoval pancířem, ta byla hodně zvláštní.
Velkolepá oslava jakýchkoli narozenin dětí, je prý ve Švábsku běžná.

O pár domů dál v zahradě, která mi naopak připomínala malý Disnyland, jsem viděl oslavu narozenin přibližně pětiletého prcka. Slavil společně s asi deseti dalšími dětičkami. Prý to byla jeho třída ze školky a prý se to takhle dělá. Rodiče toho prcka na sobě měli karnevalový kostým, tatínek čaroděj, maminka princezna, a stejně jako dětičky na hlavě takové ty lesklé kornoutky. Ti dva mladí rodiče a deset dětiček společně tančili, zpívali, hráli hry. Nejhorší bylo, když v kroužku za stálého víření rodiče rozvíjeli komunitního ducha, přičemž bylo velmi
důležité dbát na to, aby byli všichni pozitivní.
Malý Hanz je nějaký smutný, pojďte, děti, rozveselíme ho!
A všichni se hihňali, dokud to nepřišlo i na Hanze. To rodiče nakonec přece jen vysílilo. V Čechách by si v takové situaci zaskočili na panáka, tatínek by následně zdrhnul do hospody či na ryby a utrápená maminka by z povzdálí pasivně dozírala nad dětmi a počítala minuty do příjezdu ostatních rodičů pro své ratolesti.
Tihle švábští rodiče však šli domů studovat odborné knihy o výchově dětí. Pravděpodobně připravovali další blok sofistikovaných her. Malý oslavenec toho měl také plné kecky a tak se se svými gratulanty naložil do jezírka. Jezírko ale nebylo koupací. Byl to vlastně takový malý pohádkový biotop, rákosí, bahýnko. Plastového čápa, vodníka a žabičky daly děti ke straně, jinak by se do jezírka všechny nevešly. Samozřejmě jim trochu překážely ty karnevalové kostýmky, co jim maminky a babičky našily na oslavu. A vody bylo málo, i těm malým capartům sahala sotva do pasu. Sedly si tedy na zadečky do bláta, a jako žabičky pusou dělaly v zelené vodě jezírka bubliny. Nadšené výskání dětí, tak nepodobné dosavadním řízeným činnostem, přilákalo po chvíli rodiče. Vyšli ven nejprve jen s nezávazným zájmem. Každý držel v ruce otevřenou nějakou knihu, co právě studoval. A pak to uviděli. Deset trpajzlíků předvádělo zápasy v bahně. Tahle hra ale vůbec ani v jedné z jejich knih nebyla. Rodiče okamžitě začali řvát, spílat sobě i dětem, možná chtěli řvát víc na vlastní dítě, ale přes žabinec nepoznali, které to je, tak řvali na všechny, jednou rukou je rvali z bažiny a druhou rubali těmi encyklopediemi o moderní výchově. Jak těmi knihami rychle máchali, neviděl jsem jejich titulky, ale myslím, že to bylo něco jako Své dítě ani ošklivým pohledem neuhodíš, Vesele na rošťáka! nebo tak nějak. Na sobě měli pořád ty kostýmy, takže Čaroděj a Princezna řezali deset malých ubulených vodníčků, zachraňujících se opakovanými skoky do bažiny.
Hezké.
Tolik o Švábech.

4 Comments

  1. Renata CÁBOVÁ 10 září, 2019 7:49 pm  Odpovědět

    Skvělé. Ještě teď se směji.A jsem ráda, že nebydlím ve Švábsku.
    Renata

    • milan_kozeluh 10 září, 2019 7:56 pm  Odpovědět

      Dobrý den,
      to jsem rád, Váš smích dělá zase radost mně.
      Díky.
      Snad nám to vydrží…
      Hezké dny.
      Milan Koželuh

  2. Dvořák Jan 24 července, 2019 6:06 pm  Odpovědět

    Díky pane Koželuh, čtu Vás a je mi fajn. Těším se na výlety i další počtení. Při Švábech jsem dvakrát usnul. Únava, v žádném případě vina textu. Tak díky a pěkné dny.

    • milan_kozeluh 27 července, 2019 9:11 am  Odpovědět

      Dobrý den,
      tuším z čeho Vaše únava a smutek pochází, není lehké se v této době starat o lesy. Samozřejmě bych byl raději kdyby mé čtení lidi probouzelo a to v obou významech toho slova, ale Vám rád dopřeji, že si nad mými stránkami pospíte.
      Hezké dny.
      Milan

Leave a comment

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.