Stalo se to před pár lety.
Konkrétně v roce 2015, což není až tak dávno, to je skoro jako včera.
Ostatně myslím, že by se to klidně mohlo stát znovu, pokud třeba zase víc zaprší.
Oksana je vědecká pracovnice, žila tehdy v Čechách, cestovala po celém světě a byla a je Běloruska.
Jakmile jsem napsal Bělorusko, naskočil vám možná obraz šedých paneláků, rudých hvězd a prázdných obchodů. Takhle to tam ale nevypadá a myslím si, že v pohledu na Bělorusko se mýlíme stejně jako se lidé ze Západu často mýlili a mýlí v pohledu na nás. Ne že by to u nás či v Bělorusku bylo lepší nebo horší než je názor neznalých lidí, ale je to prostě jiné. V Bělorusku je například pořádek, lidé jsou v běžném životě spokojení a je tam hodně neskutečně dobrého jídla. Jejich smetana, čokolády a saláty z mořských ryb a plodů jsou nedostižné i ve srovnání se Švýcarskem, a státy jižní Evropy. A alkohol? Žádná sprostá výčepní vodka, ale třeba silná a přitom jemná nastojka s příchutěmi klikvy, brusinek…, a k tomu v nádherných moderních a přitom nezaměnitelných lahvích, které se vám nechce vyhodit ani prázdné, tak si v nich šetříte poslední centimetr toho tekutého blaha.
Ale to jsem se moc rozesnil.
Oksany maminka, ač vzdělaná, je životem v totalitě přecejen částečně poznamenaná a z cesty k nám, měla léta strach. Bělorusové toho v předchozích generacích nezažili moc dobrého, a i když je v nich velká národní hrdost, jsou zároveň nesebevědomí. A Západ vidí jako nepřátelský americký svět.
Česko je Západ a Oksany maminka se bála, že ji tu coby Bělorusku nebudeme mít rádi. Zlomila ji až průzkumná expedice jejího muže a syna, kteří tu byli, nikdo je nezastřelil, a dokonce se jim tu líbilo.
Takže se nakonec přece jen odvážila, ač s hlubokým vnitřním přesvědčením, že dělá chybu, za kterou zaplatí.
Koupila si v Bělorusku zpáteční jízdenku na ruský expres Vltava, který jede z Moskvy přes Minsk a Polsko do Prahy. Je luxusní a drahý, dražší než mnohé letenky.
To je hezký, že se ten expres jmenuje Vltava, že?
V Čechách strávila s dcerou dovolenou plnou zážitků. Protože tu nebyla na dlouho a Oksana chtěla, aby maminka viděla co nejvíc, měly nabitý přesně logisticky připravený program.
Jedna příhoda byla předehrou událostí závěrečných.
Na hrad Rožmberk chtěli jet z Budějovic přes Český Krumlov. Ale první linkový autobus vůbec nepřijel, následující spoj měl zpoždění a jediný přípoj jim tak ujel.
Maminka byla zděšena, tohle z Běloruska neznala.
Nicméně Oksana byla na české poměry zvyklá a uměla improvizovat. Obě ženy, v letních šatičkách a lodičkách, si tedy v Krumlově půjčily kánoi, na níž do té doby v životě neseděly, ale protože Rožmberk je proti proudu Vltavy, operativně změnily cíl a přes všechny šlajsny spluly Vltavu do Zlaté Koruny a promočené si prohlédly tamní klášter.
Což je mimo jiné důkaz jejich akčnosti a neohroženosti.
Expres Vltava jede jen ve čtvrtek a sobotu a právě tu sobotu se jím maminka vracela. K němu do Prahy ji měl dovézt rychlík českých drah.
Musela by sice pár hodin čekat v Praze, ale to chápala.
Jenže zapršelo.
Uznávám, bylo to víc než déšť, byla to průtrž. Ale stejně nemohu neudělat odbočku. Stovky milionů stojí protihlukové stěny leckdy nesmyslně mezi tratí a lesy či průmyslovými zónami. Stovky milionů stojí právní oddělení drah a služby externistů. Takže fakt, že u rychlíkové trati rostou stromy, je podle mého šlendrián. Pokud je to pozemek drah, neměly tam být, pokud není, měly ho dráhy vykoupit a stromy odstranit.
A právě tyhle stromy spadly kousek za Budějovicemi před a za rychlík. Ač jen asi dvacet kilometrů od výchozího nádraží, vlak zůstal uvězněný. Maminka volala Oksaně, Oksana nám, my na infolinku drah. Tam nejdřív nevěděly nic, pak byly protivné, ale časem chápající a na konci milé. Za ten půlden telefonů mezi námi vzniklo přátelství. Na portálu drah se objevilo zpoždění, a jak šly hodiny dne, tak se prodlužovalo. Na konci se stovky minut zpoždění ztratily a objevil nápis, vlak zrušen.
Jak zrušen? To ho podpálili nebo nahrnuli do rokle?
Nebyl jsem u toho, takže nevím, s jak velkým úsilím ho záchranáři vyprošťovali. Jestli dobrovolní hasiči s jednou motorovkou nebo opravdu profesionální týmy z obou stran trati.
Ale vím, že tam těch pět hodin lidé v horku bezmocně seděli. Prý za to pak dostanou pohoštění, až je stáhnou zpět do Budějovic.
Dostali balenou vodu, to jen tak na okraj.
Kdyby dráhy včas věděly, že tam ten vlak bude hodiny stát, vzal bych auto, přes oraniště pro maminku k vlaku došel, přibral bych případně někoho dalšího potřebného, kdo by se mi vešel do auta, a odvezl je do Prahy.
Možná by se k nám přidalo víc lidí, vděčných, že je dovedu alespoň na silnici. Přestavte si tu karavanu poutníků s kufry, následujících svého mesiáše.
No, dráhy jím opravdu nebyly.
Napadá mě, jak by to asi bylo dneska, kdyby někdo v zavaleném vlaku třeba zvedl avokádo v pytlíku a zvolal Aláh akbar!
Třeba by se pak doslali cestující po zásahu URNY do Prahy vrtulníky.
Jenže tak to nebylo a mamince tedy ujel expres Vltava z Prahy, na nějž měla lístek.
V tu chvíli se ukázalo, proč mají dráhy stamilionové právníky, jsou na tyhle případy opravdu dobře připravené. Zabránit předvídatelným problémům, včas je odstranit či se hezky chovat k poškozeným zákazníkům, to neumí a neřeší, ale že za to nenesou odpovědnost, to vědí bezpečně. Teď mi došlo, že se vystavuji žalobě pro pomluvu. Ten vlak tam ve skutečnosti nestál pět hodin, to jsem přehnal, bylo to jen 285 minut.
Protože to byla živelná událost, nenesly za ní dráhy žádnou odpovědnost a kdo mohl tušit, že stromy, nakloněné nad koleje, jednou spadnou.
Lístek do Prahy zůstal velkoryse pro maminku platný, přestože z něj už dvakrát dvacet kilometrů využila. Ale s tou místenkovou jízdenkou na Vltavu nemají dráhy nic společného, to ať si vyřídí v Minsku s Bělorusama, kupovala to přece tam.
Dráhy nicméně vystavily potvrzení o nevyužití jízdenky.
Že jí propadá vízum, že další vlak jede až za pět dnů, a že nemít tu dceru, neměla by kde spát, z čeho žít a za co si další jízdenku koupit, brali na drážních informacích jako její soukromý problém.
Vzpomněl jsem si, jak jsme se jednou vraceli autem z Francie, spočetli tehdy do posledního naše franky i v mincích, zjistili, že nám to naštěstí dá naftu až do Strážného a já pak u benzinky přetáhl čerpání o pět centimů. Našli jsme je naštěstí zapadlé v autě, a domů tedy dojeli.
Takže rozumím, že maminka cestou z dovolené neměla peníze.
Pět dnů strávila u Oksany, ta jí koupila na čtvrtek novou jízdenku na Vltavua sehnala potvrzení, o němž byla českými úředníky ubezpečená, že mamince vízum prodlužuje.
Ve čtvrtek jednak nepršelo, nebyl mráz, vítr, ani teploty přes třicet, tedy ty stavy, které ohrožují provoz českých drah, a i ty stromy už byly pryč, vnitrostátní vlak tedy stihl expres v Praze a maminka si konečně mohla užívat pohodlnou cestu až do Běloruska.
Tedy skoro.
Protože přesně na jeho hranicích polští úředníci neuznali prodloužení víza, z vlaku ji vysadili a čtyři hodiny vyslýchali.
Čtyři hodiny výslechu unavené postarší paní, vracející se domů.
To musím říct, miliony takzvaných uprchlíků a mezi nimi nejméně statisíce práce se štítících podvodníků, přicházejících nás s falešnými doklady nebo bez papírů jen vyžírat, ty tu vítáme a živíme. Ale spořádaná občanka Běloruska, vracející se se zpožděním od dcery z Čech, tu budeme čtyři hodiny vyslýchat?
Nakonec ji propustili.
S razítkem „Nežádoucí v EU.“
Opravdu, to si nedělám legraci, Oksany maminka byla vyhoštěna ze všech států Evropské unie a byl jí do nich zakázán přístup.
A zase a naposledy, nebezpeční paraziti se správnou barvou pleti jsou tu žádoucí a vítaní.
Za spadlé stromy na trati u Budějovic a neschopnost českých drah odtud vlak nebo jeho pasažéry dostat, byla potrestána Oksany maminka.
Úsměvné je, že kdyby ji z vlaku Poláci nevytáhli a nezadrželi, byla by už dávno doma a akt vyhoštění by byl tedy zbytečný. Ostatně o to, dostat se z EU, usilovala maminka už skoro týden.
Třeba ty Poláky zoufale prosila – Prosím, pusťte mě, já chci zpět do totality!
Ruský expres jí samozřejmě ujel, s tím propadl zbytek druhé jízdenky, a ona se pak půl dne lopotně dostávala domů s další jízdenkou a třemi vnitrostátními spoji běloruskými.
Takže nakonec měla pravdu, že se na Západ bojí a že se tu k ní nebudeme chovat hezky.
Ale já myslím, že to nebylo nic proti ní.
My takoví prostě jsme.