„Tak si něco dáme?“ stojíme před plastovými stolky a ty jsou před domem, který by u nás byl z panelů, tady asi z cihel, ale vypadá podobně. Všude okolo jsou plastové stolky a ubytovací paneláky, a taky stánky s nafukovacími míči a madračkami o něco levnějšími než v ulicích nad námi a o dost pestřejšími v barvách a tvarech.
Je to takové místní Podolí, levnější a obyčejnější část Cap d’Agde, spíš pro místní a nižší příjmové skupiny.
Tím druhým kritériem jsme tu správně.
A vlastně i tím prvním.
Kdybych měl sám sebe přesvědčit, abych trávil dovolenou do Cap d’Agde, asi bych úspěšný nebyl. Je to zřejmě největší umělé město postavené jako jeden projekt na francouzském pobřeží Středozemního moře. Postavili ho ale naštěstí jako město a ne jen sídliště u moře, má to ulice, čtvrti se vzájemně odlišnou architekturou, velkolepé kruhové objezdy, něco mezi pařížským Vítězným obloukem a botanickou zahradou. A dlouhé řady apartmánových domů dokázali rozčlenit jakoby vznikaly postupně. Dokonce i jejich zadní strany jsou krásné, vypadají jak Palermo.
Napříč přecejen rovnými bulváry tu vede uzounká křivolaká ulička plná obchůdků, večer orientálně přecpaná návštěvníky a pak jsou tu taky samozřejmě obchody u mola, nejen se obvyklými suvenýry, ale také krásnou módou, keramikou a parfémy.
Lidé tu většinu dne tráví na pláži, ale pak se osprchují v hotelu nebo apartmánu, navoní a krásně oblečou a večer korzují, nakupují a mlsají.
Bože, já to píšu, jako bych Cap d’Agde dělal reklamu, a to nechci a ani to nepotřebuje.
Pak jsou tu samozřejmě kanály mořského zálivu s tisíci jachet a jachtiček, a ten Cap, česky kap a úplně česky mys. Vlastně výběžek.
Ten je jako jediný skalnatý, je na něm krásný pomník vylodění, decentní a přitom důstojný, jinak jsou tu písčité laguny a pláže. Pak samozřejmě akvapark a taky největší francouzské naturistické městečko ve Středomoří, oddělené město, kde chodí lidé nazí i na poštu a do obchodů.
Ale jsou tu i jiní, kteří se jim za to smějí. Vidí v nich spíš folkloristy bez kroje, protože erotika je pro ně jinde. Na webu jsou originály článků seriózních novin popisujících jak se Cap d’Agde stal centrem gangů hromadně znásilňujících na ulicích ženy, které se k nim pak po prožité hrůze namnoze přidávají a jak se to starostka Agde, pod nějž letovisko patří, snaží řešit, přestože to jinak napomáhá turistice movitých návštěvnic středního věku.
Agde je rybářské městečko vedle, je krásné a věrohodné, ale my tam vždycky zapomeneme zajet, většinou tudy jen projíždíme.
Ceny ubytování tu byly jeden čas výrazně vyšší než na Riviéře, byť jsme v méně slavné Lví zátoce. Budějovická cestovka tehdy nabízela Cap d’Agde už na podzim a já pak jel v listopadu do Carcassonnu, od kteréžto trasy je Cap d’Agde nedaleko, ale až pozdě mě napadlo tam zajet a udělat v té listopadové plískanici pár fotek toho nabízeného apartmánového domu, abych s nimi pak zašel do cestovky a řekl jim, že vypadá jinak než na jejich plakátu, a oni, spíš ony, byly to slečny, by se divily, a já bych jim řekl, že jsem se tam jel podívat, než ten pobyt koupím. A tím, že bych měl ty dva dny staré fotky, by mi to uvěřily a vznikla by dodnes živá legenda o šíleném zákazníkovi, co jede v listiopadu tři tisíce kilometrů, aby si ověřil, co kupuje, která by sice nebyla úplně pravdivá, ale to legendy stejně nebývají.
A taky je tu obrovský kemp.
Šikovně, hned vedle centra města, ale svojí zadní bránou u moře. Je sice v sezóně dost drahý, ale teď už začalo září a všude nás teď stojí kempy něco kolem dvanácti až patnácti euro, tak to zvládneme i tady.
Je tu sice setkání motorkářů, na celém pobřeží jsou jich tisíce, ale to se nám líbí a v kempu vadí jen tím, že musím vystát půlhodinovou frontu v recepci.
Přijeli sem i světlovlasí motorkáři odněkud z Malajsie, recepční mladík jejich řeč ovládá a plynule na ně šišlá, oni se sice tváří trochu vyděšeně, ale asi mu rozumí. Až pak mi dojde, že jsou to Němci a on na ně mluví němčinou, ale jihofrancouzskou, v níž Guten Tag zní nějak jako Gitin táž a celé je to takové komické.
Jsem na řadě, je už devět večer, rozhodnu se komunikovat francouzsky, tedy řečí, z níž znám asi dvacet slov a skoro jí nerozumím, ale do šišlavé němčiny se mi nechce. Nějak to zvládneme, ale na konci nerozumím číslovce ceny, tak si ji nechám napsat, a nestačím se divit, 28,50, to je nějakých 750 korun za jedno přespání, tak zdvořile řeknu Gitin abind a jdu. Přespíme raději v autě, je tu obrovské parkoviště s keřovými předěly, teď skoro prázdné, zajedeme na šikovné místo, kvůli kterému jsme to celé asi sedmkrát objeli a zkoumali, jestli řada šest není přecejen lepší než řada jedenáct, když už pětku mi Jana vymluvila a já jí zatrhnul devítku.
Máme před sebou sobotní večer a k tomu skoro 30 euro.
To je zvláštní efekt, když bych ty peníze za nocleh zaplatil, přišli bychom o ně. Tím, že jsem nezaplatil, máme naopak pocit, že nám je někdo dal, že nejsou původně naše, že jsou navíc.
Být chytřejší, šel bych o noclehu jednat do hotelu, tam by mi řekli cenovku 300 euro, já bych řekl Gitin abind a teď bychom měli navíc sedm a půl tisíce!
Ale i 28,50 jsou krásné peníze.
Rozhodneme se je rozdělit na tři části. Deset eur si necháme na příště, za deset euro tu strávíme zítřek a za 8,50 si koupíme něco, co bychom jinak nekoupili.
Rozjařilí touhle výhrou se jdeme vykoupat, ne na písčitou pláž za kemp, ale ke skaliskům na rozmezí města a pláží. Díky tomu si nazí připadáme být součástí toho zářícího Las Vegas před námi, podaří se mi tu udělat jednu moc krásnou fotku Jany, ale jak to tak na těch šutrech klouže, a já mám v ruce foťák a přiznejme si to, nejsem žádný David Hasselhoff, spíš tu komicky se sakrováním opatrně přelézám z jednoho slizkého kamene na druhý, takže vůbec nevypadám jako mořský elf, ale spíš jako český turista, kterému uplavaly plavky.
Ale je to krásné, jdeme se pak procházet mezi voňavými lidmi, asi jsme si i dali zmrzlinu, chodíme od krámku ke krámku a Jana vymýšlí, co si tu zítra koupí, když máme ty prachy.
Jdeme i k drahým jachtám, jeden den jejich postávání u mola tady stojí na poplatcích víc než naše auto.
U té nejdražší Janu vyfotím.
Nemusíme stavět stan ani vařit večeři, tak se blaženě couráme odnikud nikam a Jana mi vyčítá, že ji nechci koupi žádnou z těch nádherných motorek tady, ani tuhle malou? Stovky drsných motorkářů tu mlsně okukuje stovky ženských v letních šatech a stovky ženských v letních šatech tu mlsně okukuje stovky motorkářů, jen my, ti jejich domácí chlápci, jsme tu dneska trochu navíc, ale to pro tuhle chvíli nevadí.
Ostatně jak jsme tak pro dnešek ti bezstarostní bezdomovci s prachama, zakončíme den radostně v autě, v čemž nás někdo podporuje houkáním do rytmu a správně načasovaným závěrečným dlouhým zatroubením, rozléhajícím se nočním prázdným parkovištěm.
Až pak zjistíme, že to byl klakson našeho volantu, ale co, na všechno člověk myslet nemůže, a žijeme jen jednou.
Ráno chceme být za krásné a voňavé turisty, což prostým vylezením z auta provoněného zrajícími francouzskými sýry dost dobře nejde.
Přes blízkou vrátnici kempu proudí oběma směry lidé, s nimiž se rozhodneme splynout s ručníkem, sprcháčem, kartáčkem na zuby a zubní pastou v tašce.
První jde Jana, já se zatím pokouším uklidit auto, což se mi úplně nepodaří, přestože tam byla daleko dýl, než jsem myslel.
„Věřil, bys tomu!?“ přiřítí se pak přecejen vyvoněná. „Všechny sprchy jsou zavřený, musela jsem přes celý kemp až úplně dozadu! Nehorázné!“ rozčiluje se.
„A víš, že pomlouváš někoho, kohos právě okradla?“ říkám s úsměvem.
„Jak okradla?“
„No o teplou vodu…“
„Kdyby nebyli takoví krkouni, tak jsme spali u nich a zaplatili.“
Pak jdu já, a uznávám, že to je dálka a že nic jiného si od nás nezasloužili a pustím si opravdu horkou vodu.
Skály mysu Agde vypadají jako by byly v Číně. Jsou hnědočervené, asi lávové, místy jako převisy skalních balkonů, jinde odlomené, do toho ostře čnějící jehlany z moře. Na jaře tu sbíráme zimními příboji vyvržené mušle, bývají velké jak malé talířky, což je hezký příměr, tvrdit, že je něco velké a přirovnávat k něčemu malému. V létě je turisté z malé části vysbírají a z větší rozšlapou, tahle pláž tak není ani písečná ani oblázková, ale z mušlové drti.
I když u kempu je už rušno, město ještě spíš spí, zahaleno v mořskou mlhu, a nás je tu jen pár a tak můžeme chodit a fotit jak chceme. V mlze nad námi si někdo povídá, ale my ty hlasy neslyšíme od lidí, vracejí se k nám dutou ozvěnou z oblohy, neviditelných lidí přibývá, jejich hlasy se míchají, je to hodně zvláštní, jak pak mlha řídne, my z ní vidíme vystupovat první postavy.
Udělal jsem tu velkou fotku skal a moře, je skoro celá rozmazaná, ale i tak krásná. Nejlíp ji ze všech vidím já, když si sundám brýle. Při neostrosti fotky o moc nepřijdu, ale na nebi letí na fotce racek a já ho bez brýlí vidím dvakrát, jednou před fotkou a pak na fotce jako stín, mám to v tři dé i bez drahé techniky.
Občas na racka prstem sáhnu, abych se přesvědčil, že opravdu před tou fotkou není.
Vyleze slunce a přijdou davy, tak jdeme do města a bereme to od moře a tím jsme tady v tom Podolí.
„Nedáme si něco?“ říká Jana u těch plastových židliček a nabídky mexických jídel.
Ve Francii skoro nejde ani na ulici dostat špatné jídlo. Kousek nad námi u obyčejného turistického stánku prodávají bagety a jsou skvostné jako by byly z boulangerie
Ale i tak, mexické jídlo tady… Majitel vypadá jako starší bratr francouzského fotbalisty Zinedine Zidana, i je oblečený v tréninkové teplákovce, což zrovna kulinářsky nevypadá.
Tortilla stojí asi 4 euro a my jsme vlastně v balíku. Ale dát si každý jednu by znamenalo o celý ten balík přijít.
„Tak si dáme jednu dohromady?“
V té chvíli ještě nevíme, že se to ve Francii vlastně nesmí a až později zažijeme, že nám v Arcachonu neprodají v kavárně k dvěma kávám jeden talíř šesti crepes, palačinek, protože jsem dva, tak ty talíře musíme mít dva. Kolik lidí u stolu, tolik jídel. Když si druhou šestku palačinek v poloprázdné kavárně nedáme, neprodají nám ani to kafe.
Tohle tehdy vědět, vůbec bych se tu neztrapňoval.
Ale nevěděl, tak jsme si dali společně tu jednu tortillu a jak tak ještě nebyl čas jídla, byli jsme u stolu skoro sami a Zinedine Zidane tu měl přátele a ti nás se smíchy pozorovali.
Tušil jsem to, hladoví chudí Češi nad jedním talířem jim byli pro smích, neměli jsme se ponižovat.
Někdy věci nepochopím, většinou jsem naivní a vidím je lepší, ale tady jsem se spletl opačně.
„Oni se nesmějí nám, oni se smějí na nás,“ usmála se Jana.
„Ale…“ nechtěl jsem tomu věřit, ale bylo to tak.
Líbilo se jim, jak jsme se k tomu talíři namáčkli a střídali se pak v ukusování a jeden druhému se snažili nechat ta lepší sousta, přestože z našich očí čišelo, že bychom tortillu nejradši snědli každý sám a že sáhnout nám na ni někdo cizí, tak mu ukousneme ruku.
Bylo to krásné, přátelské a strašně dobré.
Pak jsme strávili hezký den v Cap d’Agde a užívali si lidí a obchůdků. Skoro přes celou Francii jsme sem přijeli po vedlejších cestách a zase po nich odjedeme a moře si budeme užívat v Portu, opravdu nádherně obyčejném místě, ale ty okamžiky setkání se světem lidí i přes jeho pozlátko a i sem prosakující čínskost, se nám líbí.
Jana chtěla znovu vidět svojí jachtu, což k mému překvapení byla ta miliardářská, netušil jsem, že je její.
Bylo hezké procházet se voňaví za slunce tam, kde jsme včera v noci chodili slaní z moře.
Jen jsme tu nějak úplně neudrželi náš vzorec rozdělení včerejšího zisku 28,50 a tak, ač neděle, výdaji jsme přetekli do úterka.
Cestou zpět Podolí a Zinedine Zidane a zase se na nás usmál a pozval ke stolu. Jíst se musí a středeční čtyři eura ještě asi investujeme, stejně jsme se nemohli dopoledne rozhodnout mezi tortillou a něčím dalším, tak si teď dáme to další, zase samozřejmě jeden talíř pro oba. A zase se k sobě tulíme se směsí přání toho dobrého sousta svému milovanému protějšku a hrůzy, aby nám ten nenažranej krkoun neukousnul moc z naší už tak nespravedlivě malé porce.
A zase se na nás lidé smáli a já už se nebál smát na ně, samozřejmě pokecanej tou skvělou omáčkou, ale bylo mi to jedno, až na to, že mi bylo líto té omáčky.
„Kávu?“ zeptal se francouzsky Zidane.
Kafe dělají Francouzi různé, dá se tu narazit i na mizerné, ale většinou je podobné italskému, maličké hrnky hustého krému.
A taky tak drahé, ta tři usrknutí stojí kolem tří euro. To už by byla rozpočtově středa odpoledne, protože kafe srkat oba z jednoho hrnku by nebylo nic hezkého a zpětně by shodilo pohodu našeho předcházejícího společného pochutnávání si, a na dvě kafe si vyskakovat nemůžeme.
S omluvou jsem rozpažil ruce.
„Ale já vás zvu,“ řekl Zidane.
To pro mě byla rána. Ochutnávky a něco k něčemu zdarma má pro mě neodolatelné kouzlo přitažlivosti, ale zároveň cítím, že by muž mého věku k nim měl být přezíravě nevšímavý. Dělá mi problém přijímat zadarmo věci, na které nemám za peníze.
I teď jsem si nebyl jist, i když jsem cítil, že to Zidane myslí radostně i sám pro sebe, ne jako charitu.
Něco mě napadlo.
Ano, dáme si.
Kávu u kávovaru připravila Zidanova maminka a s největší opatrností nám ji přinesl jeho asi desetiletý syn.
Byla skvělá, celé to bylo skvělé, přátelské a kousek po kousku se stávalo nejsilnějším příběhem dneška.
Zaplatili jsme mexiko, poděkovali za kávu a rozloučili se.
Ale já něco věděl, co jsem ani Janě neřekl.
Není toho moc, co Francouzi o nás vědí a uznávají, třeba vozit jim becherovku nemá žádný význam, nechutná jim.
Ale znají plzeňské a obecně české pivo.
Když ve sklípku nakoupíme víno domů, po zaplacení vytáhneme láhev plzeňského. Nestalo se, aby ti vinaři nezajásali. Dáváme jim ji jen tak, pro radost, není v tom žádná vypočítavost, ale oni se chtějí revanšovat a vždy nám za ni dají nějaké své dobré víno. A protože radost a vděk se v tomhle případě dají velice dobře přepočítat na peníze, bývá to víno někde kolem šesti eur.
Dobrá francouzská vína jsou už za dvě eura, to jen pro nastavení hodnoty.
A my samozřejmě ve Francii pijeme jejich vína a jíme jejich jídla, seč na ně máme, ale prokládáme to českým jídlem na propan-butanovém vařiči a tím i pivem, co si sebou vezeme.
Když jsme přišli k autu, dělal jsem, že nás balím na cestu, a vytáhnul jednu plzeň a jedny svijany.
„Nechceš mu to odnést?“ řekl jsem Janě.
„Cože?“ nevěděla nejdřív. „Ale to je tak krásný, to víš že jo, půjdeme spolu?“
„Ne, běž sama, bude to tak čistší…A řekni, Pur vu mesijé, pro vás, pane…“
Jana měla na sobě jen letní šatičky a v každé ruce teď s jedním pivem v nich skoro utíkala proti slunci zpátky do Podolí. Měl jsem pocit, že slyším, jak si prozpěvuje Pur vu, mesijé, pur vu, mesijé.
Já opravdu něco pobalil a pak viděl Janu jít zpět, už bez piv, už neutíkala, ale šla rozesmátá a šťastná.
„On plakal…“
Zinedine Zidane nechtěl piva přijmout, že to nemůže, že to prostě nejde. Teď jsme přivedli do rozpaků my jeho, ale Jana trvala na Pur vu, mesijé, prý mu tekly slzy, když ji pak s díky objímal a děkoval.
Léto budiž pochváleno.