Vzpomínka na jídlo

Nemyslím tím teď to uvařené nebo upečené doma ženou, maminkou, babičkou nebo vlastně kýmkoli jiným.
Myslím jídlo koupené.
A ještě ke všemu v Čechách.
Hned první vzpomínku neumím úplně vysvětlit, protože uznávám, že není úplně logická.
Pamatuju si jeden z podzimních dnů roku 1968 nebo 69, což by měla být správně doma zmaru ze sovětské okupace. Ale my tehdy stavěli stejně jako mnozí jiní garáž pro auto, samozřejmě svépomocí, a já jel domů na kole pro oběd, který jsem pak vezl zpět v síťovce na řídítkách. Tím obědem byl čaj v termosce, té původní, která měla dole plastový podstavec a nahoře špunt a naražené víčko, ale celé její tělo bylo jen z toho vakuovaného slabounkého skla, kynklala se a narážela do kola, ale nerozbila. K tomu jsme měli housky, v nich sýr, a na něm nakrájené zelené papriky, což už bylo asi samo o sobě pro mě zážitkem. Ale tou pravou pochoutkou byl sýr vevnitř.
Byl krájený, ne tavený, a byl s uzeným.
Až pak, když se přestal vyrábět, mi maminka, která nějakou dobu dělala v mlékárně, vysvětlila, proč už se nedělá, uzené se v sýru kazí.
Ale to, jak jsme si tehdy s tátou sedli u garáže, okolo voněl nad ohništi roztopený asfalt, my jedli ty skvělé housky a zapíjeli je čajem, to si pamatuju jako neskutečné blaho.
V té době se dělal lipánek a míša, oba ty názvy pořád existují dodnes a dodnes se pod nimi něco prodává, ale s původními lahůdkami má jen málo společného.
Lipánek měl tehdy tak asi tři dny trvanlivost, v každém případě jsem si ho nechali o pár dní dýl, to se na něm udělala malinká vrstvička, tu jsme pak lžičkou prorazili, ona trochu zapraskala, ne lámáním kry, ale plynem, který se pod ní nahromadil. Lipánek nakvasil, byl jak houba, s malinkými komůrkami toho plynu, každým zarýpnutím lžičky vždy zašuměl. Byl to skvost, neskutečná mana napěněného blaha.
Zkoušeli jsme to pak udělat s novým takzvaným lipánkem, ale nikdy se to nepovedlo. Některé šarže zmýdlovatí, jiné zhořknou, ale ne tři dny po exspiraci, ale až tak po třech měsících.
Tehdejší míša neměl tyčku, byl menší, balený volně v máslovém papíru, ze kterého samozřejmě vypadnul, takže je paní cukrářka musela spárovat.
Tady máš míšu, tady papír.
Míša byl z tvarohu, prvním krokem k jeho užití si ale bylo rozebrání čokolády kolem něj. Byla černá a hořká. Nevím, jak ji na míšu dostali, ale my ji z něj odlupovali jako šest stěn hranolu. Každá ta strana se odloupla zvlášť a já si představoval, jak to ve výrobě takhle opravdu jednu po druhé lepí. Druhým krokem užití si míši nebylo líznutí, ale ukousnutí si. Pak následoval krok třetí, pomalé rozpouštění mezi jazykem a patrem.
Na rozdíl od dnešních odtučněných a emulgovaných hmot byl tehdejší míša z nejtučnějšího možného tvarohu. Pomalinku se rozpouštěl, aby po něm v konci na jazyku zůstaly malé nugetky tuhých zrnek tvarohového tuku. Myslím, že tehdy do míši přidávali citronovou kůru, bože, to bylo blaho.
Míša stál korunu, což odpovídá dnešní desetikoruně, byl menší, ale vyrobený z toho, co jsem psal a ne z odtučněného hašé.
Obalová technika tehdy byla z pozice dnešního kapitalismu zaostalá, ale v lecčems předbíhala dnešní smělé ekologické cíle. Ovocné dřeně se prodávaly v kostkách z voskovaného papíru. Myslím, že nejdéle v nich pak jako produkt přežíval špenát.
Když jsme měli málo peněz, dávali jsme si nejlevnější jablečnou, ale v časech finančního dostatku raději jahodovou nebo meruňkovou. Hodná paní cukrářka nám je pilkovým nožem krájela na půl. Z celé by nám jednak umrzly vnitřnosti, jednak to nebylo úplně nejlevnější, ještě na gymplu, kam jsme dojížděli, měla většina z nás týdenní kapesné pět korun, takže dnešních padesát.
Lákadel byla spousta, lipové bonbony čočky za korunu, skvělá sekaná z masa a pak něco, co už dnes opravdu nekoupíte, ovona. Byl to nápoj vyráběný z ovoce a … a už asi ničeho. Nebyl to džus, protože ovona obsahovala i dřeň. A přesto ji prodávali v malých lahvích, snad jen dvoudecových nebo čtvrtlitrových. Většina těch sklenic měla mnohonásobně překročenou životnost, otřískáno linkami už jejich sklo nebylo čiré, ale mléčné.
Někdy v osmdesátých letech rozhodlo UV KSČ o ukončení produkce nápoje ovona z důvodů „nízké ekonomické efektivity“. Komunistům nevadila ožebračující měnová reforma, ponižující způsob nákupu aut, desítky let dopředu nutící lidi, aby jejich výrobu financovali, ale bylo pro ně nepředstavitelné zdražit ovonu byť jen o dvaceťák, tak ji raděj zrušili.
Ostatně stejné UV KSČ někdy v té době posvětilo konec čokolády na nanucích a tedy i  míšovi. Z ekonomických důvodů byla nahrazena hnědým lojem.
Takže míša ani ovona se svobody nedočkaly.
Což, myslím, postihlo i taliány.
Co byly taliány vlastně nevím. Vím ale jak vypadaly a jak skvostně chutnaly.
Byly jen v konzervách a v nálevu, ve kterém se i ohřívaly. Vypadaly jako jemný buřt, ale chuť měli úplně jinou, ač jemnou, tak přesto výraznou.
Sehnat se skoro nedaly, nám je občas z Prahy poslal prastrýc Rudolf.
Vyprávěl se tehdy vtip o nějakém řediteli, k němuž hodinu kolem oběda nepouštěla jeho sekretářka návštěvy ani nespojovala telefony s odvodněním, že soustruh ředitel tam má Taliány, což vyvolalo v socialistickém Československu obdiv a úctu.
I když si myslím, že kdyby některé z návštěv znaly pravdu, tedy to, že soudruh ředidel sehnal pravé taliány, vážili by si ho ještě víc.
Naopak běžně šlo sehnat lečo s moravskou klobásou, považované tehdy za samozřejmý základ tábornictví, cest k moři a obědů osamělých lidí.
Polreichovsky byla zelenina možná o něco víc rozvařená, než by mě být, a taky o něco  mastnější. Nicméně klobása byla bezchybná. Překvapivě jemná, ale v kombinaci se zeleninou skvostná.
Jezdíval jsem v neděli do Prahy na svobodárnu, když jsem pak měl v pondělí ranní. Nejdřív shodou náhod a pak už jako rituál jsem si dával vždy tohle lečo. A z pro mě nepochopitelných důvodů si k němu vždy pouštěl album kapely, kterou vlastně vůbec nemusím, Queen a jejich Bohemian rhapsody.
Když jsme loni byli na tom filmu a ozvala se tahle skladba, dostal jsem chuť na lečo, právě na tohle lečo.
Ostatně kdo zná tehdejší lanšmíd a vepřové ve vlastní šťávě, ví, o čem mluvím.
Měli jsme babičku a dědu v Radčicích na Vodňansku, na vesnici, původně soukromé zemědělce, ale ještě za socialismu v době JZD chovali prasata. A z nich v časech předmrazákových maso také zavařovali do sklenic zvaných masovky. Měly široké hrdlo a tlustou gumu pod víčkem.
Ze strachu z klobásového jedu vzala babička vždycky před otevřením sklenici na dvorek, chytla za víčko a začala s ní zuřivě asi minutu lomcovat. Pokud by během té doby víčko povodilo, sklenice by jí vyklouzla z ruky a spadla na zem, kde by se nejspíš rozbila a její obsah tak snědly slepice.
Teprve pokud tuhle brutální zkoušku zavařovačka přežila, vzala ji na stůl a kuchyňským nožem zasunutým mezi víko a gumu do ni pustila vzduch a otevřela.
To byla taková dobrota, jak já se vždycky na tom dvorku bál, aby sklenice vydržela.
Vepřové maso ve vlastní šťávě se tehdy sestávalo z trochy sádla na povrchu, zlatě průzračného rosolu pod ním a skvostného masa v něm.
Celé to opojně vonělo.
U té babičky to bylo ještě znatelně lepší, ale pokud jde o druh chutí a vůní, nebyl rozdíl mezi konzervou a domácím masem nijak propastný.
Ještě v devadesátých letech na tuhle kvalitu navázaly guláše v konzervách, chalupářský, myslivecký, houbařský…
Byla to doba našich prvních cest do Francie, jezdili jsme tam i v říjnu a listopadu a na trase spali ve stanu. A naše děti se vedle všeho dalšího těšily na tenhle guláš.
U nás doma se vařilo dobře, aby bylo jasné, že to nebylo z nouze, ale naopak z gurmánství.
V Trhových Svinech byl tehdy bufet U dvou čápů a v jeho standartní nabídce byl guláš srnčí, jelení, dančí a kančí. Ne že se střídaly, tohle tam bylo na výběr každý den.
A do jednoho bufetu bez kuchyně v Českých Budějovicích vozili v poledne ve várnicích guláš kapucín. U narvaných stolů na stojáka tam na něj denně stály fronty od dělníků po kravaťáky.
O deset let dřív jsem byl nucen coby zootechnik občas jet v pondělí pro dobytek na Šumavu.
Byl to čas mrazivým zim a jízda dobytkářským trambusem byla za trest.
Ten kolos technologicky z raných šedesátých let vyvinul z kopce a větrem v zádech rychlost sedmdesát kilometrů, naložený jel asi padesátkou.
Ale v zimě, v mrazu, bylo nejhorší, že mu stáním přes víkend zešišatěla a ztvrdla kola a ta pak prázdné auto v pondělí za pokračujícího mrazu nedokázalo změkčit, takže my jsme v tom autě dvě hodiny na Šumavu jeli jak na vytřásadle.
Tam jsme zvážili a naložili býky a touto akci vizuálně a pachovým vjemy poznamenaní jsme se vydali zpět. Teď už tlak plného auta kola srovnal do kulata, ale na ledu a sněhu jsme ze Šumavy jeli krokem, pak prosvištěli padesátkou rovinu před Budějovicemi a za ní třicítkou stoupali k Novým Hradům.
Ale přesto, když mi někdo v pátek řekl, že v pondělí jedu na Šumavu pro býky, mi nenaskočilo tohle trápení, ale chléb v Husinci a držková v Prachaticích.
Bylo nepsaným právem nás dovozců dobytka, si tam zajet.
V obou případech to byly učňovské výrobny, což při nesporném úpadku řemesel v té době, přecejen něco smutného vypovídá o době dnešní.
V Prachaticích byla držková v socialistickém sídlištním bufetu.
Nikdy jsem lepší nejedl. Vedle držek, zřejmě částečně trochu posekaných, aby se vylouhovaly a daly polévce sílu, se skládala hlavně z těch celých velkých, byly jak kontinent, jak Afrika a Amerika na talíři… Žádné nastavování hráškem, jen držky a koření.
V Husinci dělali chleba velikosti kol našeho trambusu, ale kulatější.
Zvenčí měl střídku zlatou, lámavou a voňavou, mohli jste na ten bochník zahrát bubnové sólo. Vevnitř vláčné chlebové těsto, šly z něj vyrobit šachy nebo vymodelovat sochu Davida, ale nic z toho jste neudělali, protože vám ten chleba někdo sežral.
Pamatuju se jednoho řidiče trambusu, který těch velkých bochníků nakoupil pět a jen tak navolno je pak hodil na sedadlo za sebe k monterkám, aby nám příští pondělí sdělil, že bychom určitě neuvěřili, že do pátka děti snědly všechny bochníky.
Ten chleby byl, myslím, bílý, a říkalo se mu vejražkový, ale to si mohu plést s něčím jiným.
Nemyslím, že by dnešní chléb byl vždycky všechen špatný.
Ale stejně, byť zamlženo šedesáti roky vzpomínání, ten teplý přímo z pekárny, do kterého jsme dřív maminkám cestou z nákupu skrz síťovku prstíky nadělali vydloubané díry, ten to asi není.
Což není připomínka bídy a hladu té doby, ale naopak dobroty obyčejných jídel a obyčejných chutí nás tehdejších dětí.
Vzpomínám na nové brambory, jen lehce oškrabané a pak krátce uvařené, omaštěné máslem, posypané pažitkou, pak vidličkou rozmačkané a k nim podmáslí, které nešlo nejdřív ani dostat ze sklenice, jak bylo ztuhlé, pak se rozšlehalo do pěny nápoje ostré a přesto lahodné chuti.
I jako děti a pak puberťáci jsme se na to těšili, dneska nevím, jestli v záplavě pamlsků tohle děti natož mladé lidi nadchne.
Na jejich omluvu nejdou sehnat nové brambory, tedy ty dobré nové, co bývaly kdysi zřejmě až koncem června a teď jsou už v dubnu ale nemají žádnou chuť, jsou jen rozpadající se sklovitou hmotou.
Ještě v červenci raději kupujeme loňské než ty nové.
Ale ty dobré naštěstí někde pořád existují, letos se nám je podařilo koupit a kdysi z nich dokonce vařila kuchyně budějovické nemocnice, takže místo mého možného umírání tam si pamatuju dobré jídlo.
V sedmdesátých letech jsme dělali přechod Šumavy, z Nýrska do Nových Hradů, asi tři sta kilometrů v deseti dnech. A někde na Kubě Huti jsme v poledne dorazili k Jednotě, myslím, že sídlila ve staré dřevěné stavbě, ne roubence, ale prefabrikované budově stavbařů nebo pohraničníků. A v pařáku jsme neodolali chuti na mléko, koupili jsme si plnotučné, půl litru v sáčku.
Asi deset let po roce osmdesát devět právě tohle mléko označovala spousta disidentů a filozofů za zmar socialismu, respektive jeho symbol pro ně.
Jenže se asi něco v mlékárně rozbilo, takže nefungovala ta mašina, co rozbíjí tuk a možná ten tuk z mléka ani nijak neodebírali, třeba tam byla směna brigádníků nebo mlékárna nestíhala, v každém případě to mléko bylo šumavské z těch luk kolem nás.
Ukousnuli jsme růžek sáčku a vydali se po silnici dál s tím, že budeme cestou ucucávat.
To bylo takové blaho! Mléko vonělo a bylo husté, v konci jsme ze sáčku vymačkali nažloutlou smetanu jako náčelník kmene vycucává z kosti opojný morek.
Měli jsme jít dál, čekalo nás toho dne ještě hodně kilometrů a hor, ale my se vrátili a každý si koupil další dva sáčky mléka, jeden na teď, druhý na večer.
Snědli jsme je hned.
„Snědli“ není překlep, to mléko šlo kousat nebo namazat na chléb.
Litr a půl mléka v tomhle pařáku, a vy teď asi čekáte, že příběh skončí urychleně za smrčky, ale nestalo se tak, a i kdyby, asi by nám to za tu manu stálo.
Pamatujete na česnek?
Přímo na solí posypané plotně kamen ze starého chleba jednou týdně udělané očernalé topinky, na povrchu ostré jak pilník a když jste po nich přejeli stroužkem česneku čtyřikrát místo třikrát, vypálilo vám to na jazyku díru, díky níž jste na tři dny přišli o jakoukoli chuť a druhý den z vás česnek táhnul i po dvojím vyčištění zubů a držením zavřené pusy.
A stejně jsme za týden neodolali.
Dneska když se zavřenýma očima sním celý stroužek česneku, tipnu si na kedluben, možná ležící před tím v ledničce chvíli vedle česneku.
A křen?!
Dostali jste někdy při jídle ránu polenem zezadu do hlavy?
Tohle přesně dělal kdysi křen, v puse pár vteřin mile pálivý, pak, aniž by sousto ještě došlo do žaludku, nějakou záhadnou cestou křen přímo napadl malý mozeček, nebo co to mám vzadu, a způsobil tam strašnou bolet, svědivou, člověk se před nevyhnutelnou bolestnou smrtí musel začít drbat.
Pak se tělem rozlilo teplo, my si utřeli slzy, popadli dech, a opatrně si namočili ovar do křenu a bylo to tu zas.
Dneska bych řekl, že co do intenzity chutě, je na prvním místě celer, za ním petržel, pak nějakou dobu nic, a tam se loudá křen.
Četl jsem, že vědci zkoumají, proč česnek, rajčata a jahody nemají skoro žádnou chuť. To je dobrý džob, třicet let je šlechtit, aby chuť neměly, a pak bádat proč.
Nebo uzeniny…
Buřty na ohni, pomalu se rožnící do upečení a pak zakousnutí se do voňavého pevného masa nebo labužnické rozmotávání pramenů, z nichž byl špekáček uhněten.
Když umřel můj táta, byla na Nových Hradech uzenářská výrobna státního statku. A my, blízká rodina po pohřbu u nás doma, jsme měli coby společné jídlo jen ty párky z masa a uzené.
Mísí se mi to, smutek po tátovi, sdílení rodiny a do toho ta vůně a chuť párků.
Některé věci nepopíšu nebo jim popisem naopak uškodím.
Třeba láčenka, taky zvaná rychlokvaška, okurka v nálevu.
Bývala ve velkých dřevěných sudech, dokonce na poutích zdařile konkurovala tureckému medu a cukrové vatě
Ale u nás ji měla i zelenina.
Velkými dřevěnými kleštěmi vylovená zbačkorovatělá okurka změklého obsahu, ale stále tuhé slupky. Neexistoval způsob, jak se do ní zakousnout, aby se z ní její obsah částečně nevylil a samozřejmě tak potřísnil svého držitele.
Vypadala vlastně dost neatraktivně, jen šedozelená s nádechem žluté, nevábná měkká hmota.
Zkoušeli jsme ji pak mnohokrát udělat doma a nešetřili na ingrediencích, ale nikdy jsme se jejich návykové sladkokyselé chuti natož konzistenci ani nepřiblížili.
Jasně že to bylo i tím, že se dělaly zásadně v těch snad padesátilitrových sudech a ze správných surovin.
Ale i v jejich přípravě bylo zřejmě ukryto to neznámé a nevědomé tajemství tradice.
Ve vtipu o anglickém trávníku si stěžuje Američan Angličanovi, že se mu nedaří ho vypěstovat, ale na každou odbornou otázku jak ho stříhá, hnojí, provzdušňuje, vždycky potvrdí, že to tak dělá.
„ A děláte to tak už tři sta let?“ zeptá se ho nakonec Angličan.
Lidé, kteří něco výjimečného uměli, si byli jen z časti vědomi podstaty receptu. Větší část, ta nejdůležitější, byla ve zdánlivých maličkostech a podružnostech, jejichž znalost tak předávali nevědomky jen a pouze tím, že s nimi učedníci pracovali, aby pak zas oni nevědomky předávali to velké neviditelné tajemství dál.
V Budějovicích v bufetu proti železničnímu nádraží tehdy dělali v obrovských hrncích kakao.
Nevím, z čeho, asi z kakaa.
To byla vůně!
A chuť!
A k němu čerstvé pečivo, já jsem sem přijížděl ráno vlakem z Nových Hradů, rychle si zabral sedadlo v motorovém rychlíku do Prahy a vyběhl si koupit karlovarský rohlík. Musel jsem ho pak sníst nejraději před Táborem, protože v oblasti Benešova už začal tuhnout.
Což teď není komunální satira na rychlost tehdejších vlaků, ale reálné konstatování životnosti toho rohlíku. Chuť popsat neumím, něco málo měla společného s rohlíkem, ale většinou byla jiná, v něčem víc cukrářská a v něčem zase… prostě karlovarský rohlík.
Já vím, že něco z toho můžete připsat mým nostalgickým vzpomínkám nebo chutím dětí, které se nějak nastavily a vlastně nemusejí souviset s kvalitou jídla.
Jenže my se na konci devadesátých let seznámili s Jiřím Zemanem, skvělým člověkem a světoběžníkem, který se za svého života ve Švýcarsku poznal s Annemarie, do té doby svobodnou úřednicí v Curychu.
Byla to Švýcarka se vším všudy, ač kultivovaná a přátelská, tak v mnohém nadřazená.
Švýcaři nechávají v restauracích na talíři nedojedené jídlo, je to známka noblesy a toho, že nejedli z hladu, ale chuti.
Mně to přijde být zvyk hodně ošklivý. A je na něm podle mého vidět větší význam společenského statusu než úcty k jídlu a vlastní chuti na něj.
Jany tatínek zažil mládí na Ukrajině a takový hlad, že umírali lidé a že se jedly věci, které bychom dnes nepozřeli.
Pro něj život v Československu tedy nebyl totalitou ani budováním něčeho zářného, pro něj to byl skvělý čas, kdy všichni mají co jíst.
Rodina se za něj někdy styděla, i v restauraci vylízával talíře, nedokázal zapomenout, co by za talíř od jídla on a jeho blízcí za Stalina a války dali.
No, a ta Annemarie byla ještě ke všemu skvostná kuchařka. Opravdu si myslím, že mohla vařit u Michelina. Mám kolem sebe samé dobré až skvělé kuchařky a jejich jídlo mi často chutná i pro kus improvizace při jeho přípravě a tedy i neopakovatelnost chuti.
Annemarie vařila přesně podle receptu. Ne že by si po něm v knížce ukazovala mastným prstem, měla ho v hlavě. Jídla připravovala naprosto přesně a vždy stejně. Žádné Přiměřeně, přiměřeně… Třebas pět druhů koření tam bylo v tak přesném poměru, že vznikla chuť šestá, dosud nepoznaná.
Tahle Annemarie byla navíc zvyklá na švýcarský luxus a standart, prací prášek, natož toaletní papír by nikdy nekoupila v Čechách, ten si vozila ze Švýcarska nebo v nouzi alespoň z Rakous. A než poznala naše jednoťácké kafe, pila jen jednu speciální šarži z obchodu, do nějž jsme museli extra zajet, protože v Curychu nebyl.
A tahle Annemarie byla unesena českou, tehdy ještě zřejmě nepoevropštěnou čokoládou a ze všeho nejvíc naším masem.
Milovala české vepřové a hlavně hovězí, ty své nejlepší delikatesy dělala právě a jen z něj.
„Tohle ve Švýcarsku nekoupím,“ říkala.
A i při tom, jak byla skvělá kuchařka a pekařka, milovala náš štrůdl.
Náš, jakože nejen český, ale přímo ten, co jsme dělali doma.
Nemluvím o makovém, který je ve Švýcarsku zakázaný, a pro ni byla jeho konzumace čímsi jako omamným pobytem v hašišovém doupěti.
Mluvím o tom obyčejném jablečném.
Byla to pro ni taková mana, že si ho vždy nakrájela na úzké proužky a zamrazila a pak jako nejvyšší delikatesu občas po obědě rozmrazila, ohřála, vytunila šlehačkou a užívala si.
Tenhle štrůdl jsme pak vozili i do Švýcarska a Kačka s ním udivovala ve Francii na rautech.
Dělali jsme ho asi tak do roku 2015, kdy výrobce listového těsta přešel z jednoho levného tuku na ještě levnější, a my už ten štrůdl nedokážeme udělat.
Desítky let existence něčeho samozřejmého jsou pryč.
Panenku, obal, televizi, lampu, to všechno dáte do muzea a připomenete tím nějakou dobu, ale jak tam dáte chuť a vůni?
Některé věci zanikly relativně nedávno.
V Budějovicích v Mladém bývala velká samoobsluha, patřící konzervárnám. K jejich vlastním výrobkům jim stačil jen jeden rabat, takže exotické kompoty tam byly levnější než náhražky v supermarketu. Nadto občas prodávali i šarže, kterým končila životnost, takže mandarinky a ananas tu byly za desetikorunu nebo tak nějak.
A k tomu brali ostatní sortiment přímo od výrobců, tedy i od těch, kterým se nepodařilo ho prodávat přes supermarkety.
Od někud ze středních Čech tam kdosi vozil métvurst a játrovku. Balené byly v tom kulatém střívku předěleném kovovou plombou, což by vypadalo na nějakou linku, takže asi žádné řeznictví předělané z garáže, ale nikde jinde v Budějovicích jsme je neviděli. Přivezli jich vždy jen pár desítek kusů a já míval jen někdy štěstí, že jsem přišel tak do hodiny po té, co je dali na pult, a má objednávka: Métskej a játrovky! tedy znamenala všechny. V úrodné týdny jsem jich domů vezl deset, ale rádi jsme byli i za dva nebo tři. Honza si je pak nosil do školy na svačinu a byl za hvězdu.
Métskej je něco jako syrová hmota na salám, ale z masa.
Játrovka to samé, ale z jater.
Někdo jiný tam zase vozil zákusky. Mezi nimi vysoké bílé kostky. Nahoře a dole byly dlaždice pravého listového těsta, mezitím zušlechtěná bílková pěna, zřejmě opět se stopou citronové kůry.
Říkal jsem, že chci ty bílé kostky, samozřejmě všechny a paní řekla Aha, a pak to jejich jméno, ale já ho vždycky znovu zapomněl.
Nestály moc, ale i tak byly doma na příděl.
Zkoušeli jsme z velkého kousku udělat dva malé, jenže to listové těsto byl tak poctivě upečené a ten bílek tak poctivě našlehaný, že se nám to nepodařilo, žádný nůž, ani ten sebeostřejší, nedokázal přeříznout tu placku těsta aniž by vytlačil bílek.
Asi to řezali laserem…
Teď si uvědomuju, že nadýchaností bílku jsem mohl nechtíc vzbudit dojem, že byl nějak nafoukaný vzduchem a vyztužený chemií, jak je dnes obvyklé. Opak je pravdou, byl hutný a vláčný, na puse, rukou, natož vousech, fungoval jak vteřinové lepidlo.
Bože, to byla mana.
Když samoobsluhu převzal zavedený řetězec, ztratily se nenávratně všechny ty dobroty a já si vzpomněl na Nerudovu Malou Stranu a svět jejích krámků.
Tady to byla dokonce bývalá socialistická samoobsluha, co nám ten svět dávala.
Ta nová má stejně jako všechny ostatní velké poutače o výjimečnosti svého zboží.
Což mi připomíná jeden židovský vtip.
V jedné ulici jsou tři krejčovství, jeden majitel si nad krám dá ceduli Nejlepší krejčí v kraji!
Za čas si tam dá druhý ceduli Nejlepší krejčí v Čechách!
Jen Kohn pořád nic. A když se ho přátelé ptají, proč taky něco takového neudělá, odpoví, že jemu stačí, že všichni vědí, že je nejlepší krejčí v ulici.
Ta bývalá samoobsluha neměla venku nic o métském, játrovkách a bílkových kostkách.
Ale měla je.
Přibylo cedulí, ubylo dobrého jídla v ulici.
Vzpomínáme na velké a dějinné věci ať už společenské nebo rodinné.
Na běžné radosti tak možná zapomínáme nebo si myslíme, že nejsou až tak důležité a možná se dokonce stydíme říct, že si třeba z doby normalizace pamatujeme obyčejnější věci a mezi nimi i to, co jsme rádi a s kým jedli.
Dobré jídlo a sdílená radost z něj je ve skutečnosti jedna z nejdůležitějších věcí na světě.
Opravdu si to myslím.

Leave a comment

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.