Autobusové štěstí

Většina z nás má svůj bezpečný ostrov jistot ve vzpomínkách na šťastný svět dětství, tak jiný od toho prázdného dnešního. Jen někdy k němu zpětně přidáváme kusy jiných správných světů, nazývaných pak zlaté časy.
Je málo věcí, které jsem v životě neprošvihnul, je málo toho, čím se nestydím chlubit. Ale tohle jsem naštěstí vyřešil včas.
Když se mi prvně zastesklo po něčem krásném, co zmizelo, myslím, že to byly autobusy RTO, se čtyřkou sedadel proti sobě u zadní nápravy, onoho každodenního hráčského karetního doupěte cestou do školy, byl jsem na tom stejně jako většina lidí. Říkal jsem si, že je škoda, že se to už nevrátí, ten šťastný svět.
Ale když se mi to stalo po letech podruhé, a já zase truchlil, teď ani nevím nad čím, shodou šťastných náhod mi došlo, že se mi stýská po časech, kdy se mi tenkrát stýskalo po světě před tím. A já pochopil, že ten šťastný svět vždycky žiju právě teď. A začal jsem se rozhlížet, co krásného je zrovna na téhle době a začal si toho vážit, dokud to ještě je. Už to rozhlížení bylo důležité, protože mě učilo dívat se na současný svět jako na krásnou dobu zlatých časů, jako na čas budoucích vzpomínek. Ale ještě větší štěstí bylo je pak prožívat, když se právě děly. A dalším štěstím jsem si hned uvědomil, že to většinou nebudou ty velké hektické věci, ale něco v té době běžného, obyčejného. A dokonce možná zatracovaného.
Takhle jsem si na konci sedmdesátých let zamiloval pražskou veřejnou dopravu.
Bydlel jsem tehdy v Letňanech kus za Prosekem. Všechny autobusy z Letňan tedy jely na Prosek, byly to asi dvě nebo tři zastávky a tam točna, z níž zase vyjížděly autobusy do města.
Často si v životě myslím, že mi náhoda dopřála nejlepší věci na světě, tehdy to tak bylo určitě.
Nejdřív musím říci, že těmi autobusy byly Karosy ŠM. Neobyčejně progresivní, měly totiž automatické převodovky. Už tehdy se v tichosti přiznávalo, že zatímco technologicky někdy uděláme dobrou věc, materiálově ji většinou znehodnotíme. Převodovka těhle autobusů to dokazovala i vyvracela. Rezignovala na nějaké pohodlí cestujících a tedy měkké řazení, kopala tam ty rychlosti při maximálním výkonu motoru, rychlostí jen o setiny zaostávajícím za formulí jedna. Nicméně ty rány, co se ozývaly, a hlavně co při každém řazení převodovka utrpěla, ty byly devastující. I my cestující jsme ji litovali a znovu a znovu se divili, že je ustála.
Už to jezdit z konečné na konečnou z vás jako cestujícího dělá elitu, někoho vysoko nad břídily nastupujícími na třetí zastávce a vystupující na sedmé. Miloval jsem linku 197, která od nás jela přes celou Prahu až na Novodvorskou, pokud si to dobře pamatuju. Byla pro mě něčím jako Transsibiřská magistrála. Já tenkrát s vědomím, že tohle je moje linka, skoro zpanštěl. Ostatně myslím, že to podobně měli i její řidiči, podle mého za celý den nestihli jet tam a zpět víckrát než třikrát, taková to byla dálka, zájezd starou Prahou. Na Proseku jsem si sednul hned vlevo za řidiče, sice jsem neviděl dopředu, ale byl jsem odříznutý od vření návalu za mnou, mohl jsem ho ignorovat a užívat si, v tom jsem se choval stejně jako dnešní politici.
Nejdřív Stalinský bulvár Proseku, pak čtyřproudová dálnice relativní divočinou, tu a tam lemovanou zahrádkami prvních kolonizátorů, Heydrichova křižovatka u Bulovky, pod ní zbohatlické prvorepublikové vily Holešoviček, na obzoru Drákulův skleněný dům, téměř mrakodrapy u Vltavy, provizorní most rámusák, periferní noblesa Argentinské, křižovatka pod Štrosmajerákem, nábřeží Vltavy s paláci a ministerstvy, úzká brána u Karlova mostu, co za to jiní platí, že to místo vidí alespoň jednou za život, pak Podolí, skály Vyšehradu a zelené bulváry Novodvorské. Tu část za Karlovým mostem si nepamatuju přesně, tam jsem jezdil míň, tuším, že za Cimrmany.
Největším fenoménem mé konečné byl ale expres linky 210.
Protože Bohnice a Prosek byla veliká sídliště obklopená jen o málo menšími, nestíhaly obyčejné linky převážet lidi. Z Proseku by se postaru mělo jet estakádou na Vysočanskou a pak tramvají věčně zasekanou Sokolovskou do města. Proto vznikly ty expresní linky, které kromě zastávek na sídlištích nikde nestavěly a jely přímo k metru Sokolovská. Naše 210 měla tuším čtyři zastávky na dvou hlavních ulicích Proseku, pak čtyřproudovka, Holešovičky, most, Argentinská… všude na běžných zastávkách postávají zoufalci vyhlížející své ubohé drkotající autobusy, ploužící se od jedné nevýznamné zastávky k druhé, a my se okolo řítili se vztekle kopající převodovkou rychleji než prezidentská kolona.
Zažil jsem na té lince tři hodně silné okamžiky, jeden poetický, dva drsné.
Jednou u mě byla o víkendu má tehdejší dívka, už samo o sobě nádherné vzpomínky, přes den galerie, procházky, mlsání, večer kino a pak sami na prázdné svobodárně. Domů jela poštovním půlnočním rychlíkem, ke kterému jsem ji samozřejmě ani tak ne galantně, jako spíš zamilovaně doprovázel. Nedělní večerní expresy linky 210 jezdily z Proseku do města samozřejmě skoro prázdné, to teprve zpátky nahoru jely plné cestujících, tehdy hlavně pracovníků fabrik vracejících se na svobodárny ale také chalupářů bez aut.
Nám právě jedna dvěstědesítka před nosem odjela, ale hned jela další, nastoupili jsme do ní na své konečné, náš řidič si přátelsky potvrdil, že jedeme na metro, my přikývli, on se usmál, zavřel dveře a sešlápnul plyn. Kop kop, převodovka postupně zařadila všechny tři rychlosti, které měla, a my vyrazili k městu. U druhé zastávky jsme se zahoukáním předjeli náš předcházející spoj, a s ignorováním zbývajících tří proseckých zastávek, stejně k nim během dvou minut dojela ta naše předcházejícně následující sestra, jsme se řítili do města. Seděli jsme s mou dívkou na zadním sedadle proti uličce, celý prázdný autobus před námi, přes přední sklo se nám promítala noční Praha. Dlouhé roky jsem věděl, za kolik minut jsme to tehdy od Letňan na Sokolovskou stihnuli. Byla noc, těch pár svítících semaforů mělo zrovna zelenou… Dvanáct minut? Nevím… Dneska už by to nešlo. Na konečné pod magistrálou pak snad stovka lidí, kterou tedy náš řidič vezl zpátky, kdyby nepředjel kolegu, vláčel by se s nimi do kopce on.
Dnes si možná někdo užije jízdu najatou limuzínou a já neříkám, že to nemá dělat. Ale za ten autobus letící bez zastávky z konečné na konečnou jen pro nás, bych ji já nevyměnil.
Než řeknu druhý zážitek, musím popsat, jak vypadala konečná autobusů 200 a 210 na Sokolovské. Ostatně bude vystupovat i v třetím příběhu. Mezi Sokolovskou a Muzeem města Prahy je pod magistrálou podjezd. K němu přejetím Sokolovské naše autobusy souběžně s magistrálou přijely a doleva v pravém úhlu odbočily, teprve v té chvíli bylo vidět jejich číslo, zastavily u vysokého chodníku na výstupní zastávce a hned popojely zhruba o délku autobusu dopředu k zastávce nástupní, nabraly lidi a odbočením vlevo se vracely ke svým sídlištím nad Prahu. Jen když řidič viděl, že před ním právě nabírá lidi autobus stejné linky, většinou tak minutu počkal, než přijde dalších padesát cestujících, aby nejel s prázdnem. Ve špičce ty autobusy jezdily skoro jak metro, snad po pěti minutách. Kdyby se tehdy měla Praha evakuovat, měli by to dělat řidiči linek 200 a 210.
Jednou k nám odbočil autobus, ukázalo se, že právě linky 210, ale nezpomalil, ani se neblížil ke kraji silnice k zastávce, spíš se zdálo, že ač plný lidí, hodlá rovnou pokračovat. Teprve na poslední chvíli bez viditelného zpomalování strhnul řidič volant k chodníku, narazil do obrubníku a se škubnutím se o něj zastavil. Otevřel dveře, z nich se vyvalil proud lidí. Poslední vystoupil řidič.
Protože další události budou vypadat neuvěřitelně, budu je popisovat co nejsušeji a nejvěcněji, a právě proto se neubrání některým výrazům, které by dřív korektoři ani neznali.
Řidič byl malý mužíček s černými vlasy, možná měl i vousy, to už si nepamatuju. To, co bylo překvapivé, byla, ač horko, tlustá světlá pletená čepice s velkou bambulí na jeho hlavě. Řidič začal do autobusu kopat a sprostě mu nadávat, opravdu sprostě, takhle by se s autobusem mluvit nemělo. Pak nastoupil, nastartoval, obloučkem vjel do silnice a opačným obloučkem narazil na chodníku u nás.
Nastoupili jsme.
Je třeba říct, že přijel po dlouhé době a že nás tam bylo kolem sto padesáti, dlouho jsme čekali a tak teď moc nepřemýšleli, jaký podivín nás poveze, lidé stáli až na schodech a myslím, že zavírající dveře dalších pár zájemců o jízdu ještě odřízly. Opravdu to bylo našlapané tak, že stojící lidé se nemuseli ničeho držet, nebylo kam padnout. Stál jsem v prostoru mezi druhými a třetími dveřmi, blíž k pravému oknu.
Takže jsem viděl, že první křižovatku, tu kde odbočujeme vlevo, jsme projeli na čistou červenou.
Dál by nebylo až tak co vypravovat, autobus jel trhavě, ale tím, jak byl přetížený, se to nějak vykompenzovalo. Přejeli jsme rámusák a začali stoupat Holešovičkami nahoru, když se ozvala rána a my stáli. Stáli jsme coby autobus i coby lidi, jinak bychom tou ranou popadali, kdybychom měli kam.
Otevřely se dveře a pár lidí vypadlo ven. Bylo to na první zastávce nad mostem, a abyste pochopili následné sebevražedné chování víc než stovky dospělých lidí, musíte vědět, že to byla zastávka linky, tuším 146, což vám nic neřekne. Podstatné je, že ta linka jezdila jen párkrát za hodinu a hlavně, tohle byla její první zastávka za městem, všechny autobusy jiných linek, které kolem ní jely, byly ve špičce přeplněné lidmi a špička právě byla. I kdyby se nějaký uvolit tu zastavit, měl by šanci naložit jen pár lidí. Ostatně i sama linka 146 si tu mohla odlehčit tak o tři lidi, co by případně vystoupili, a nás tu bylo těch možná sto padesát.
Zepředu se ozýval nějaký hlas, ale nebylo mu rozumět.
Co říká?, křikl nervózně pán nedaleko ode mě.
Že mu nejdou brzdy… tlumočil někdo zprostřed autobusu.
Brzdy máš v pořádku!, zařval pán vedle mě.
Máš v prdeli řízení!, dodal.
Nejsem si jist, jestli si řidič myslel, že rozbité jsou brzy nebo řízení a co mu tím pádem odpověděl pán vedle mě, ale vím, že mi tenkrát přišlo, že to vůbec nebylo lepší, než to, co tvrdil řidič.
Chvíli se zase něco ozývalo zepředu, přeložené to znamenalo, že si máme vystoupit.
„Neser a jeď!“ zařval mi pán u ucha a zpravodajec vprostřed to vzkázal řidiči.
Dveře zůstaly ještě chvíli otevřené, ale nikdo nevystoupil, dokonce se sem zpátky nacpali ti, co při jejich neočekávaném otevření vypadli. Nevystoupily ustrašené důchodkyně ani maminky s dětmi, nikdo. Dveře se zavřely, ozvalo se kopnutí a přetížený autobus začal krokem supět Holešovičkami k Proseku. Křižovatka u Bulovky je ve stoupání, tam jsme tedy tentokrát doplachtili k červené skoro spořádaně. Na sídliště pak za čyřproudovkou odbočuje linka vpravo, to bylo taky v pořádku, na Proseku se v další čtyřproudovce městské autobusy drží pořád vpravo, je tam hned zastávka, ale my opět takticky najeli vlevo, abychom pak k zastavení autobusu plného lidí mohli napříč pruhy využít bariéry chodníku u zastávky. Tady je třeba říct, že většině lidí došlo hrdinství, takže jich víc než půlka vystoupila, zbytek přes přejezdy pruhů levými obloučky a nárazy do obrubníků vpravo dohrkotal na své zastávky, já tedy až na konečnou. Tam bylo tehdy vlevo sídliště, vpravo přehledné louky a za nimi Klíčovské garáže Dopravního podniku. K nim náš autobus samozřejmě zamířil. Nicméně směrem k nim také vedla trasa k bypassu konečné, vracejícímu autobusy zpět na linky. A do ní to náš černý mužíček v pletené čepici s bambulí ohnul, i tady nějak zastavil, vystoupil, a jal se kopat do autobusu. Na tu dálku jsem neslyšel, co říká, ale bylo mi jasné, že se s tou bestií bez brzd a řízení hodlá opět s cestujícími vydat na linku. Nejdřív po čtyřproudovce dolů k velké křižovatce u Bulovky, té, co kdysi skoro zastřelili Heydricha, takže můžeme být rádi, že o ní dnes neříkáme, že je to ta, co tam blázen nebo terorista v čepici zabil desítky lidí.
Ten chlapík to nevzdával.
Ale já zažil i ozbrojený únos linkového autobusu a to dokonce z první řady.
Začalo to opět na točně u Sokolovské. Je nedělní večer, autobusy 200 a 210 (také cítíte, jak se z nich stávají legendy?) přijížděly skoro prázdné, tramvaje a nedaleké metro naopak od hlavního nádraží chrlily stovky cestujících, v té chvíli většinou venkovských zaměstnanců pražských továren.
Dvoustovek jezdilo vždy o něco víc než dvěstědesítek, asi tak v poměru tři ku dvěma. Někdy se skoro pravidelně střídaly, jindy přijely dvě dvoustovky po sobě, jindy samozřejmě třeba i tři nebo čtyři a naopak se zase někdy sjely po sobě dvě dvěstědesítky. Byla to loterie, dokud se autobus nestočil čelně k čekajícím, nebylo jasné, který z nich to je. Toho pozdního večera nějak jezdily jen dvoustovky. Už nás tam Proseckých stálo hodně přes stovku, když konečně zatáčely dokonce tři autobusy najednou, teď bylo jasné, že nejméně jeden z nich bude dvěstědesítka. Všechny byly dvoustovky. Část cestujících odešla na tramvaj, dvě dvoustovky odjely prázdné, a my čekali dál. Další dvoustovka a za pár minut další. Začal jsem tušit, že dispečer toho večera vydal jen čísla 200, jezdily jak ve špičce.
Třeba byl sám z Bohnic, a nemuselo to být sídliště.
Ale nahlas jsem to neřekl.
Ostatně to dlouhé čekání v nás věrných spustilo něco, pro co se kapitán Achab vrhal znovu a znovu do marného boje s Moby Dickem. Zarytost v dokončení díla, neschopnost ustoupit. Pamatuju si, jak mi takhle jedno ráno ujel v osm hodin rychlík z Prahy a já stopoval do pěti hodin odpoledne, neschopný to vzdát a přijmout realitu.
I tady už nás přestalo přibývat, dvoustovky vozily své ubývající cestující a my tam vytřeštěně stáli. Vůbec jsem nevěděl, jak tohle může skončit. Přijela další dvoustovka, v ní usměvavý sympatický řidič, otvírá troje dveře, ale nikdo do nich nenastupuje. Vtom pán přede mnou zavelí, Nastupte, pojede na Prosek!, řidič přátelsky říká, že ne, že tam jezdí dvěstědesítka a ze své pozice logicky, nicméně sebevražedně dodá, Počkejte, bude asi za mnou.
V té chvíli se ale už jeho autobus zhoupnul nejdřív na svou pravou stranu, stlačen k zemi skokem sta lidí, aby se po chvíli zahoupal i vlevo, jak lidé do posledního místečka vyplnili jeho vnitřní prostor. Opravdu si nemyslím, že to u Černobylu bylo rychlejší.
Pán, co to spustil, nastupuje předními dveřmi, dav ho trochu posune za řidiče, já jsem součástí toho davu, stojím na prostředním schodu, asi pět lidí od pána, takže něco přes půl metru.
Šofér znejistí, je stále přátelský, ale trvá na svém.
Jedu do Bohnic!
A v té chvíli se to stalo. Pán využil, že má před sebou ohrádku řidiče a tedy trochu volno, nějak zpod sebe vysoukal svou tašku, přehodil ji k řidiči a rozepnul.
Protože chybělo málo, a to, co teď vypravuji vám, bych byl diktoval při výpovědi na SNB, musím to také popsat. Z první republiky se kromě maloburžoazního myšlení do časů socialismu dostaly i aktovky, takové ty kožené nebo jako kožené. S vytahaným držadlem a břichem vybouleným od svačin si je nosili dělníci do lomu a továren, ty placatější úředníci a dvojité až trojité, třeba i s kapsami před sebou školní inspektoři a tajemníci MNV, ONV, KSČ a některých dalších zkratek. Tenhle pán s velkou hlavou a v základu klidným, ale teď brunátným obličejem vypadal vším jako dělník nebo nějaký mistr na dílně. Z tašky vytáhl osazenou vodovodní trubku, poctivou tříčtvrtku.
I ta byla málem přiřazena ke spisům. Délku trubky lze odvodit od aktovky, z níž vyčnívala, takže asi půl metru. Na jednom konci měla koleno, vprostřed nějaký ventil a na druhém kohoutek. Zřejmě připravena k připojení bojleru. Z toho byste do protokolu možná odvodili, že pán byl instalatér, ale to nespíš nebyl. Se znalostí dobových reálií by byl instalatér, kdyby tu trubku vezl v pátek odpoledne. V práci udělat, domů vzít. Ale proč by instalatér vozil něco hotového z domova do práce? Nejspíš dělal v továrně, která instalatéra neměla, nebo s ním on nebyl zadobře, zatímco v příbuzenstvu či hospodě v bydlišti instalatér byl, takže nějakému známému v Praze vezl trubku.
Teď ji vzal do ruky a zvedl.
Jedeš na Prosek.
Jeho hlas byl klidný, ale rozhodný.
Plný autobus mlčel, a v tom mlčení byla výhružka.
Lidé, zahnáni do kouta, jsou schopni strašných věcí. A dvacet dvoustovek po sobě vás rozumu a zábran zbaví.
Řidič zavřel dveře a vyrazil.
Buď se podřídil, nebo mu došlo, že tři čtvrtiny trasy obou linek jsou společné, a hrál o čas nebo doufal v zásah vyšší moci.
Ruka s trubkou pomalu klesla.
Cesta v přeplněném autobuse probíhala za absolutního ticha, slyšet byl jen řvoucí motor přetížené karosy.
Její řidič byl vlastně taky hrdina, i on se pohyboval ve světě kapitána Achaba, i on byl ochoten pro své poslání riskovat život. Vždyť to nebyl jeho autobus a my mu ho stejně nechtěli vzít, proč tak bránil svou trasu?
Před Bulovkou byly tehdy na křižovatce dva pruhy, pravý pro jízdu rovně na Prosek, levý na Bohnice.
Řidič levou rukou zapnul levou směrovku.
Byla to dusná scéna jak z Tenkrát na západě.
Pán s trubkou mu mlčky položil ruku na rameno a lehce stisknul.
Dva chlapi.
Směrovka stále bliká, autobus se stáčí vlevo, pán s trubkou nic neříká, jeho ruka jen leží na řidičovu rameni.
Vidíte to ve filmu? Pohled na autobus, supějíce vzhůru noční ulicí, lampy, střihy střídavě do očí obou chlapů, na blížící se křižovatku, detail ruky na rameni řidiče, pak pohled do šílených očí pasažérů, do toho semafory křižovatky, zase střih do autobusu, byl bych tam možná i já a mé vyděšené těkání očí z jednoho na druhého.
Cvak, směrovka se vypnula, autobus se vrátil vpravo a jede na Prosek.
Byl to večer silných lidí, což se přeneslo i na nás ostatní. Na první prosecké zastávce jsme všichni vystoupili, autobus se otočil a odjel zpět ke křižovatce. Jestli dojel po spojce na konečnou dvoustovky v Bohnicích nebo se vrátil po trase dvěstědesítky na Sokolovskou nevím.
Ale byl jsem u toho.

Leave a comment

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.