Titulek možná vzbuzuje pocit, že chci sdělit nějaký svůj velký příběh disidenta, nejraději jakéhosi lokálního Václava Havla, nebo přinejmenším hrdinné zážitky z demonstrace.
Ale nechci, ostatně na těhle pozicích už je dost tlačenice.
Já nebyl disident a 17. listopad si dokonce skoro nepamatuju. Tedy ty pražské události ano, ale ne to, co jsem v tu chvíli dělal já.
Byl jsem na to teď v jakémsi bohulibém projektu tázán a popravdě odpověděl, že člověk podle mého žije hlavně svůj vlastní život, a pokud je ten život opravdu plný, jsou i velké dějinné události něčím, co je až za ním.
Lidé před válkou, za ní, v padesátých, šedesátých a sedmdesátých letech žili v hodně rozdílných dobách, ale přece si z nich denně nepřipomínají státníky nebo titulky novin, zatímco své děti, rodiče, vnoučata, partnery (ošklivé slovo), přátele, tehdejší každodenní život, to mají v sobě navždy.
Neslyšel jsem nikoho vzpomínat, jak třeba marodil, rozpadlo se mu manželství a nebavila práce, ale sakra, my tenkrát měli skvělého prezidenta.
To je vlastně faktická blbost, koho by tím mysleli?
Tak obráceně, slyšeli jste někoho říkat „Hele, já měl v sedmdesátkách skvělej život, měl jsem kapelu, ženských co jsem chtěl, k tomu jsme s výbornýma klukama jezdili na čundr, a skvělou práci, terénní výzkum, auto, cesťák, žádnej nadřízenej, pohoda, to se ti nezdá, a tam jsem poznal svojí ženu, nejkrásnější ženská na světě a děti jsou naštěstí po ní, a vyženil jsem s ní chalupu, nádhera. Ale copak jsem mohl být šťastný s Husákem na Hradě?“
Já vím, to trochu zjednodušuju, ale stejně si myslím, že vlastní štěstí lidí ve vlastním životě je víc než okolnosti světa.
My byli toho roku prvně nastěhováni v domě, který jsme před tím sedm let budovali, ke Kačence se nám na jaře narodil Honzík, a já se tak stal z Koželuha nejmladšího Koželuhem prostředním a protože v zimě roku 89 byl vážně nemocný můj táta, tak pak Koželuhem nejstarším, to vše během jediného roku.
Tohle štěstí a smutek si vybavuju přesně a vím, že jsem tím tehdy žil úplně nejvíc a na prvním místě.
Politické události pro mě byly radostí a atrakcí skoro bulvární, radoval jsem se z každé další blamáže televizních novin, z každého dalšího prohlášení ÚV KSČ.
Zapomenutým heslem revoluce bylo“ Chceme demokracii, ne demokratizaci“.
Bylo to heslo správné a ještě správnější požadavek. Ale za mě ta revoluce mohla trvat alespoň o půl roku dýl, bože, jak já se u zpráv bavil.
A povídal si o nich s tátou, jsem rád, že se toho dožil.
Kdysi po válce byl popotahován nebo dokonce souzen za výrok o nějakém úřadě a ten jeho výrok zněl: „Je to tam samej zloděj, vejr a komunista.“
Vždy jsem na tom výroku oceňoval jeho stupňování.
Popravdě si myslím, že bychom v těch pár měsících revoluce navíc líp poznali lidi a víc si uvědomili co a koho chceme a koho ne, než když ta lavina bílého sněhu sebou vzala i ten špinavý a bordel v něm.
Popravdě mě televize a události těsně před listopadem zajímaly a bavily víc, než ty potom. Radši jsem se díval na konec známých funkcionářů a těšil se na zítřejší další schod jejich cesty dolů, než pak na rozjásané svazáky, tedy oni už nebyli svazáci, ale protože taktak naštěstí nestihli karieru za komunistů, tak se do toho mohli o to víc opřít teď coby kapitalisté. Neznal jsem je a byli mi spíš lhostejní.
Vlastně jsem nespravedlivý, líbili se mi pak v televizi před tím zakázaní lidé, to bylo úžasné, v to jsem nedoufal. Pár týdnů před tím je někdo líčil jak ďábly nebo ztroskotance, a oni se teď smějí v televizi, ať už tam přišli z maringotky nebo přiletěli z Ameriky.
Některé věci té doby zapadly a já bych je taky teď zapomněl, tak jednu z nich radši napíšu hned mimo pořadí.
Ostatně by měla být vytažena z archivu a v nezkrácené podobě znovu odvysílána. V Paláci kultury, tam, co se odehrávaly sjezdy KSČ, byla pár dnů po sedmnáctém listopadu komunistická „vnitřní demonstrace“. Byla uspořádána demokraticky, takže řečníci nejen nečetli předem schválené texty, ale dokonce si chodili k mikrofonu jak chtěli. A protože jich chtělo moc, stanovili si pravidlo, že projev musí trvat maximálně nějaké minuty. Tři? To už teď nevím.
V každém případě tam pak stál rozhodčí s časomírou a ten to bez pardonu hlídal.
Jeho „Odstup, soudružko!“ po překročení lhůty bylo ultimativní.
Nemyslel aby odstoupila z funkce, ale od mikrofonu.
Kdyby tam měl nějaký nový spasitel opravdu nápad, jak zachránit stranu, ale pointa by byla ve čtvrté minutě, tak měl smůlu a strana ještě větší.
Takže se vystřídala spousta řečníků a téměř všichni byli fundamentální komunisté, neuvědomuju si, že by tam byl někdo, kdo by volal po reformě nebo socialismu s lidskou tváří. Naopak byli tam zakládající členové strany, kteří volali po obhajobě komunismu, po konfrontaci. Proč jsme tady, v paláci, musíme do ulic!
Ale rozuměj, ne se přidat, ale proti. Proti studentům a také proti byrokratickému bezzubému vedení strany, které tohle dopustilo.
Některé projevy byly děsivé a připomínaly Urválka a padesátá léta.
Měli bychom to dnes zase poslouchat, ne proto, že by nám hrozil komunistický převrat, co by z něj vedení strany mělo, že, ale abychom věděli, proti čemu tehdy lidé v ulicích demonstrovali a čemu reálně čelili.
Pár let před tím jsem vlastně tak trochu disident byl a to něčím kuriózním, čtením Rudého Práva.
Dělal jsem zootechnika na Filipinách a stranický tisk přinesl rozsáhlý rozhovor s tehdejším ideologem strany, soudruhem Vasilem Bilakem. Popravdě a bez legrace si myslím, že to byla diverze v redakci, že někdo měl už Bilaka plné zuby a nechal ho takhle veřejně zesměšnit, k čemuž mu pomáhal zdánlivě podlejzavými otázkami, na něž on naivně nadšeně odpovídal a ukázal, kým je a kde leží jeho obzory, bylo to hodně daleko na východ.
Tuším, že se tam mimo jiné přeli, jestli víc cementu na osobu vyrábí ČSSR nebo Niger nebo nějaký jiný africký stát.
Byl to takový průšvih, že se k tomu tehdy, myslím, muselo následně vyjádřit ÚV KSČ, že rozhovor byl nešťastný.
Já to nahlas četl v práci, dva kamarádi v mém věku a jedna starší kolegyně pobaveně poslouchali a nechali si občas nejlepší pasáže zopakovat.
Za pár dnů byla pracovní porada, takže s oficiálním zápisem, a pak najednou začal vedoucí dělat dechová cvičení, nádech, výdech, nádech výdech.
Pak řekl, že mi vyslovuje důtku za mé chování na pracovišti a že pokud by se to opakovalo, byl bych kádrově řešen.
Nebyl jsem dost pohotový, ne že jsem se nezeptal na jméno udavače, ale nenechal jsem si ani vyhotovit zápis, že jsem se zpronevěřil kádrové politice čtením Rudého práva, to by bylo opravdu komické.
Já byl totiž v šoku z toho, kdo z těch tří to vynesl. Navíc to muselo být po opravdu tvrdé linii, protože kdyby to jen někdo obyčejně udal, dostal bych mezi čtyřma očima vynadáno s tím, abych si na dotyčného dával pozor.
Ale tady bylo jasné, že se ho vedoucí bál víc než já.
Nebyl jsem se pak podívat do složek konfidentů Stb, ale nemůžu říct, že si na to občas nevzpomenu.
A taky si pamatuju, jak se pak během pár měsíců po listopadu rušilo naše kádrové oddělení a já tam byl přivolán a byla mi vydána má složka a já musel podepsat, že jsem ji obdržel.
Hned za dveřma mi došlo, že jsem neměl nic podepisovat. Nepodepisoval jsem, že ji na mě mohou vést, a co já vím, jaké torzo mi vydali? Svým podpisem, jakkoli nevýznamným, jsem jen potvrdil jejich moc nade mnou.
Taky jsem vlastně se stranou i kolaboroval, to jsem dělal zootechnika na Zámeckém a odmítl krmit shnilou senáž. Byla tak hnusná a smradlavá, že se k ní nechtěl nikdo ani přiblížit a laboratorní testy ji v podstatě označovaly za nebezpečný jed bez jakýchkoli živin.
Jenže rostlinná výroba potřebovala, abych ji zkrmil, tedy aby ji asi čtyři sta našich dojných krav sežralo, jinak by nesplnili plán a nebyly by prémie.
Ty krávy to vlastně žrát nemusely, stačilo to navážet do kravínů a pak zase vyvážet a vykazovat za zkrmené, ale nic jiného by po tu dobu krávy nedostaly, lidi v kravínech by smrděli, měli práci navíc a skoro žádné peníze, protože byli placeni podle nádoje a přiotrávené hladové krávy nedojí.
A já to tedy odmítnul, oni mi to dali písemně, já to odmítnul i pak a tak mě přijel ředitel odvolat z funkce, což jsem taky odmítnul.
„Takže tady soudruha vedoucího můžu odvolat a tady soudruha náměstka taky můžu odvolat a tebe ne?“ řval na mě ředitel.
„Ano, mě ne,“ odpověděl jsem skromně.
Bydlel jsem tehdy v podnikovém bytě a měl přes podnik příspěvek na stavbu domu.
Ředitel odjel rozvzteklený na oborový podnik a tam mu řekli, že může odvolat jen ty, kteří jsou jmenováni, já byl obyčejný zootechnik s pracovní smlouvou a mně by musel dát výpověď a dokázat proč.
V té chvíli za mnou přišli z naší stranické buňky KSČ.
Přesně takové, jaké bývají karikovány v komediích, směsici zakládajících členů strany, poválečných dosídlenců a pár mladých ambiciózních kluků.
„Máš prej problém s ředitelem, nepomůže ti, když se tě nějak zastaneme?“
Já vím, že to vypadá jak z propagandistického filmu, ale jak řekl Charles de Gaulle – Já s vámi nebyl za války zbabělý, já s vámi teď nemusím být hrdina.
Ať byla motivace těch chlapů (feministky prominou, fakt to byli většinou chlapi) jakákoli, třeba jim ta jáma taky smrděla, tak opravdu zasedli a napsali a zřejmě i opatřili tím svým rudým pěticípým razítkem, že mě v mém rozhodnutí tu jámu nekrmit podporujou.
A byl pokoj.
Já teď neodolám vtipu, dopředu se za něj omlouvám, ale fakt musím.
Zajímalo by mě, kolik lidí v Agrofertu se dnes postaví proti Babišovi, když dělá nějaké svinstvo.
Že je to něco jiného? Já nevím, z hlediska postavení se za dobrou věc nebo proti špatné ne.
Nebo to špatné skončilo komunismem?
Myslím, že jsme… tedy jste, protože já nedemonstroval… že jste demonstrovali proti vládě jedné strany, ne proti komunistům. Jakože v historii listopadu 89 je zapsáno, že když komunisti půjdou od válu, tak pak už nám bude jedno, kdo a jak nám bude vládnout?
Naše shnilá senáž se tehdy stejně dostala do televize, protože když tu jámu vyváželi do hnoje, byl to takový smrad, že občané Nových Hradů volali do televize, myslím že to byl pořad To nechce klid, že se státním statkům asi vyvalila žumpa a oni nemohou dýchat.
Teď si uvědomuju, že jsem na Prvního máje chodil do průvodu a jednou mi dokonce vrazili transparent, tedy jeho půlku, byl přes celou ulici, druhou stranu tak musel držel další kolaborant s režimem.
A ve dnech revoluce jsem dokonce kariérně šplhal do řídících struktur komunistického podniku.
Každé středisko mělo svého vedoucího a ten měl zástupce, u nás to byl agronom.
A najednou sháněli mě, že na ředitelství je porada vedoucích, a že tam ani náš vedoucí ani jeho zástupce nejedou, abych jel já.
A já se nadmul pýchou, že já, skoro odvolaný průserář, jsem, byť coby jednorázový náhradník, povolán do rady starších na kapitánský můstek.
Řešila se tam politická situace na statku, zpacifikovaný demonstrující ošetřovatel na jedné farmě a přijímala opatření, abychom to politicky zvládli, my vedoucí.
Já fakt nevěděl, která bije a že už to prasklo. A až po letech mi došlo, že jsem tam nebyl povolán, abych byl vyzdvižen, ale spíš asi zbaběle obětován, že se jiní nechtěli v téhle chvíli ušpinit.
Pak si ještě pamatuju občanské fórum v tanečním sále našeho hotelu Máj, snad pět set lidí přišlo, a fakt mám pocit, že se věci řešily, a taky si pamatuju, jak bylo hodně lidí nespokojeno s převlékáním kabátů na tribuně, což byla většinou pravda, ale už tehdy jsem naopak u některých oceňoval, že přišli a obhajovali se, byť blbě. Možná přišli ze strachu, ale já myslím, že mnozí prostě chápali, že je to jejich povinnost, coby veřejných osob, skládat účty.
Byla to doba, kdy jsme skoro přesně věděli, od čeho jdeme pryč a mysleli si, že víme, kam jdeme a co chceme.
Bylo to naposledy, nepočítaje Nagano, kdy jsme napříč společností věděli, že ta země a město a obec a krajina jsou naše a že za ně společně odpovídáme.
A pak mi umřel táta a rostly děti a já dodělával dům a zahradu a pak začal pracovat sám na sebe a jezdili jsme do Francie a náš vlastní svět byl převážně krásný a určitě důležitější než politika a taky než společnost.
Ale ano, vlastně tohle jo, to, co si z listopadu 89 pamatuju nejvíc a co mi nejvíc chybí, že je to naše, nás všech, a že za to všichni odpovídáme, dohromady i každý jeden.
A že už to bude jen dobré.