Smutek nahých stromů

Je to krásné, projíždět za tmy adventními městy a vesnicemi.
Skoro všude svítí vánoční stromy.
Ještě před pár lety jich nebylo tolik a navíc mnohé svítily spíš nevkusně, směsí všech barev, hlavně těch z pouťové střelnice.
Citronově žlutá, žabičkově zelená a trenýrkově červená.
Vypadaly jak turecký kamion.
Teď je to jinak, jsou krásné skoro všechny, většinou jen v jedné nebo dvou barvách. Stříbrné světlo a pár hvězdiček modrých nebo zlatých, jen jako šperk.
A řetězy světel už nejsou cikcak jako špatně zabalený balík, ale hezky uspořádané. Někde do vrstevnic pater větví, jinde padající od hvězdy na špičce dolů po špičkách větví jako po homoli, jinde ve spirále obkružující strom.
Jsou krásné i ty jen s malými světýlky jiskřících se vloček. V měsíčním světle nočního mrazu jsou jak hvězdičky na mléčné dráze.
Nebo ty stromy mívají svítící krápníky. O adventu se nehodí jim říkat rampouchy, to už spíš  střechýle.
Někde pomalu jakoby sjíždějí po stromu dolů.
Byl jsem jednou na Štědrý den dopoledne ještě koupit rohlíky a zděsil se.
Novohradský vánoční smrk nebyl nazdobený, stál na náměstí nahý a smutný tak, jak ho přivezli z lesa.
Lidé, spěchající s posledními nákupy, se u něj zastavovali, aby si popřáli se sousedy a známými, a ten strom, velký a krásný, zasahující větvemi do chodníků, tu byl nenazdobený, nepřiměřený místu a chvíli.
Stál jsem tam a přemýšlel, rohlíky v tašce a zmatek v hlavě.
A pak mi to došlo.
Ten strom je nazdobený, ale jen a pouze svítícími diodami, ničím jiným. Jen malými sklíčky plastu, v noci krásnými, ve dne neviditelnými.
A asi to tak má většina ostatních stromů, které se mi večer a v noci tolik líbí.
Na Štěpána jsme jeli za světla po cestách, kterými jsem v adventu projížděl ve tmě.
Ano,většina vánočních stromů na tom byla stejně, holé, prázdné, smutné, nenastrojené.
Nevánoční.
Dřív, opravdu o hodně dřív, svítily vánoční stromy jen na chvíli večer, když přišly děti ze školy nebo školky zazpívat, a na stromě se rozsvítilo pár svíček. Na dolních větvích možná i pár prskavek. Ve větších městech technické služby obarvili žárovky 220 voltů a pověsili je na strom, svítily tam do prvního deště, pak pobouchaly a vyhodily zkratem půl města.
Na stromě visely balíčky vyrobené dětmi v družině. Skleněné ozdoby byly tak vysoko, jak kdo dosáhl, pokud se do akce nezapojil dřevěný výsuvný žebřík místních požárníků.
Někdy malé děti udělaly i barevné papírové řetězy, často s nejemnými velkými oky, být z kovu nebo plastu, daly by se s nimi kroužkovat pštrosi.
Bylo to takové neumělé, domácí, nesneslo to srovnání s ničím v zahraničí, natož s ničím filmovým.
Bylo to jak naše oblečení a boty z obchodů.
To osvětlení, co se mi teď večer tak líbí, asi kdysi vymysleli v Americe, v Evropě ho zavedly nadnárodní obchodní řetězce a vyrábí se v Číně.
A u nás svítí na gotických a barokních náměstích měst, asi i těch, co je chrání UNESCO, vedle roubenek Šumavy a Krkonoš, v malovaných vesničkách na Jižní Moravě, na návsích Jižních Čech.
Všude vlastně stejné, liší se podle bohatství obce a vkusu nákupčího, ale pořád čínské, světové. Přes den holé stromy, navěšené něčím, co ve stovkách milionů kusů svítí po všech kontinentech světa.
Teď bíle s příměsí zlaté nebo modré, ale až obchodní řetězce rozhodnou a Číňané vyrobí, bude to svítit jinak a nám se to bude zase líbit.
Možná i ten turecký kamion.
Co by z těch stromů ale zůstalo, kdyby přestal jít proud? Nebo kdyby nám Čína přestala dodávat diody?
Co by bez elektřiny a Číny zbylo z našich vánočních křesťanských svátků?
Stromy na náměstích jsou dneska už samozřejmé, bylo by divné, kdyby tam nebyly a chyběly by i mně.
Ostatně vedle té hezké atmosféry, kterou nám přinášejí, budou možná už za pár let také symbolem našeho občanského hrdinství nebo dokonce revolty, protože předposraný stát je možná začne zakazovat, aby se muslimové neurazili, čímž jim poradí, že se urazit mohou, a že jejich moc u nás se rozrůstá i do času Vánoc. Tenhle boj za nás nicméně asi vyhrají nadnárodní řetězce, retušující sice za stejných důvodů kříže na kostelech, ale bez Vánoc by nebyl jejich byznys, takže nám stromky ohlídají, jen na nich místo hvězdy asi bude půlměsíc.
My, Češi, na to z historických důvodů buď budeme hákliví, protože je to po Dědovi Mrázovi a jolce další pokus, jak nám vzít naše Vánoce, nebo nám to právě ze stejného důvodu bude jedno, Děda Mráz nebo Alláh, vždyť jsou Vánoce…
Stromek na náměstích po celý advent je ale vlastně taky trochu nelogický.
Ještě za mého života, a ten opravdu nesahá do dob Rakouska – Uherska, rodiče malých dětí stromeček skrývali v místnosti zamčené pod záminkou, že Ježíšek nesmí být rušen, aby ho většinou 23. prosince sami tajně nazdobili, protože na Štědrý den by to nestihli, to museli do práce. A teprve na Štědrý večer Ježíšek přinesl nejen dárky, ale i ten zářící nazdobený stromeček. O něco větší děti, stále v Ježíška věřící, pak rodičům a Ježíškovi už pomáhaly stromek zdobit, má toho přece hodně, ale i to probíhalo potajmu, aby nevzaly radost mladším sourozencům.
Má maminka se narodila před válkou v Radčicích u Vodňan, kraji kde není moc smrkových lesů. Její rodiče byli malí hospodáři, otec, tedy můj děda, byl vyučený kolář. S mojí malou budoucí maminkou tehdy před Štědrým dnem vyráželi na dost dalekou a vlastně nebezpečnou misi do cizích lesů, ani nevím jestli panských, sedláckých nebo jen obecních. A tam děda vybral smrček, který by stejně padl za oběť probírce, uříznul a doma pak opravil. Ze strany, kde bylo větviček dost, ty zbytné odrbral, na straně druhé nebo v chybějících patrech nebozízkem udělal dírky a větvičky do nich usadil, aby byl stromeček krásný nebo alespoň souměrný.
Vím, že z úcty a radosti z jeho konání jsem také takhle jednou vyrazil do tehdy státních lesů a z tisíců krásných stromků si z morálních důvodů vybral nejstrašnější exemplář křivého olysalého chudáka a doma se pak snažil z něj udělat  coby kolářův vnuk krasavce. Ale jednak jsem přecenil své řemeslné schopnosti a zároveň vybral jedince, ze kterého by hezký stromek neudělal ani Michelangelo.
Příští rok koupila raděj žena smrček hned před Mikulášem, abych zase nekazil Vánoce rodinnými tradicemi.
Když se blížil konec války, měla maminka vánoční stromek opravdu krásný, což byla zásluha britských letců, takzvaných kotlářů. Ti podnikali nálety na lokomotivy s úkolem prostřelit jim kotel, vyřadit lokomotivu z provozu a ochromit tak život protektorátu, tedy německé říše.
A aby nebyla britská letadla zjistitelná radary, vyhazovali nejprve ve velké výšce nastřihané staniolové proužky. Ty se na zemi snášely jako stříbrný déšť, matoucí radar. A děti pak chodily po polích a ty proužky jeden po druhém sbíraly a nosily je domů, aby jimi ozdobily vánoční stromek.
Asi zajásaly, když sirény hlásily další nálet, hlavně ty děti, co minule nenašly dost proužků.
Naštěstí ti kotláři neměli za úkol zabíjet lidi, ale i tak ten staniol, sice z nebe, ale zakrývající bojovou akci, byl podivným symbolem Vánoc.
Ale proč ne, když mohou mít v Le Puy sochu Panny Marie s Ježíškem, odlitou z děl z krymské války.
A samozřejmě neodolám staromilsky připsat, že tehdy děti chodily po polích, aby nasbíraly staniol na stromek, pod nímž pro ně pravděpodobně byla jen čepice, rukavice nebo ponožky, zatímco dnes chodí mezi regály a vybírají si, co na něm a pod ním musejí mít.
Za socialismu navezly státní lesy v prosinci do novohradské prodejny zeleniny smrčky z probírky. Byly tam ti vyčouhlí chudáci opřeni o budovu Rezidence. Od malých po velké mívaly maximálně čtyři patra, ale spíš jen tři nebo to čtvrté pouze v náznaku. Takže dole široké slabé větvičky, neschopné v ose udržet byť jen jednu foukanou ozdobu, pak půl metru nic, tam hezké silné patro, které muselo unést obě kolekce z ROH, pak zase půl metru nic, tam pučící chocholka nasazených větviček, nad ní další půlmetr a už jen základ příštího patra. Ten se musel stejně odstřihnout, protože bránil nasazení foukané špičky.
V době velkých zim a tedy i naplno běžícího ústředního topení ze smrčku brzy opadalo jehličí, pročež se za příslušnost k vyšší kastě považovalo mít nedostatkovou borovičku. Ta snesla o něco víc suchého tepla, aniž by nějak výrazně líp vypadala.
Byla taky z probírky.
Ze smrčku se po vánocích podle jeho síly z druhého nebo třetího patra odřízl kmínek s hvězdičkou odbočujících větiček, ty se zakrátily, celé se to oloupalo a byla z toho kvedlačka na vaření.
Nikdo tehdy samozřejmě netvrdil, že to celé děláme kvůli ekologii, od toho tématu se komunismus držel hodně daleko.
Natož aby se křesťansky či dokonce buddhisticky řeklo, že tímhle získávají stromky tak jako tak určené k prořezání svůj druhý, vyvolený život stromků vánočních.
Ale bylo to tak.
Vzpomínám na to s úctou.
Nicméně i my teď míváme skvostné jedle z plantáže.
A přiznám se, že si nejsem jist, jak by se mi teď po desítkách let líbil smrk na náměstí, ověšený papírovými řetězy, nasněžený vatou a ozářený obarvenými žárovkami.
Ale i tak mi ty dnešní nahé stromy přijdou smutné.
Hezký advent.

Leave a comment

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.