Milan Koželuh

První životní vzpomínku mám ještě z Chýnova u Tábora, kde jsem se narodil, ale protože to mi mohly být maximálně dva roky, a já tu vzpomínku mám jako sekvenci z filmu, v níž se vidím, bude to asi vzpomínka falešná.
Další vzpomínky už mám z Nových Hradů, je jich víc a já nevím, jak je řadit.
Bydleli jsme na Novém Zámku, táta tam učil.
Já si pamatuju jak studentky zemědělské školy v rámci veřejně prospěšných akcí natíraly drátěný plot, oddělující tehdy areál zámku od divočiny za ním. Ale také si víc pamatuju dobu, kdy v plotu už byly díry, kterými jsem prolézal na svých průzkumných výpravách do džungle za ním.
Dostal jsem kdysi soupravu Malý průvodčí, černě lakovanou papundeklovou brašničku s lístky a kleštičkami.
Dárek mě inspiroval k založení místní přepravní společnosti, kterou vozově tvořil náš sourozenecký kočárek, takzvaný osmipérák. Vozil jsem v něm bleskovou rychlostí svojí sestřičku a sousedovic malé děti. Ne bez smyslu, vytvořil jsem síť místních zastávek, jako třeba U kanálu, U popelnice, U schodů, U slepičárny a mezi nimi rotoval coby pravidelná linka. Ale hrozně mě to unavovalo psychicky, dnes se vůbec nedivím, že pařížští tramvajáci chodí do důchodu ve dvaapadesáti. Já po cestující veřejnosti chtěl jen dvě věci. Aby si kupovala za lipové listy jízdenky, a ty si pak nechala procvaknout. To s mou matematickou dopomocí jakžtakž fungovalo. Ale oni se všichni chtěli prostě jen vozit a odmítali alespoň předstírat, že cestují do konkrétní zastávky. Když už jsem jim nějakou cílovou stanici vnutil, tak tam pak odmítali vystoupit, nejradši by byli v kočárku všichni najednou a nevystupovali, ale to přece není princip městské dopravy, to se objevilo až o desítky let později s vynálezem bezdomovectví.
Takže byla vlastně úleva, když mi nakonec lístky došly, kleštičky se rozpadly, a já mohl linku zrušit.
Brašničku jsem naplnil krabičkami od sirek a skleničkami od léků a vyrážel do přírody sbírat brouky. Dodnes si pamatuju, s jakou směsí odporu a těšení se jsem obracel malé mrtvolky zvířat v naději, že pod nimi najdu překrásného brouka hrobaříka. K lovení nádherných svižníků, žijících v norách pískových mezí mimo areál parku jsem pak využíval svou malou sestřičku a dával jí tak možnost zapojit se do vědecké práce, ač ještě nebyla dost mentálně ani morálně vyspělá. Nejtěžší část lovu jsem odvedl já, v letu jsem svižníka srazil, ten dezorientován dopadl na cestu, což byla chvíle pro malou Alenku, která svou měkounkou ručičkou hbitě svižníka přikryla, on se jí do dlaně zakousl a tím byl lapen. Pak jsem zase nastoupil se svou odborností já, a srdnatě ignorujíc strašný pláč sestry, která mnohdy pod směšnou záminkou nesnesitelné bolesti celou akci ohrožovala cukáním se a podobně zbrklými pohyby, jsem svižníka ze zaťaté pěstičky šetrně odebral.
Alenka si tuhle naší povznášející práci pamatuje jinak, zdá se, že ji úplně nepochopila.
Ale pak se dala na celoživotní dráhu zdravotní sestry, tak v ní přecejen možná něco z těch zážitků zůstalo.
Šel jsem pak jako malý školáček do lékárny vyžadujíc po magistru Adamcovi odprodej éteru, abych mohl brouky bezbolestně zabíjet a preparovat do sbírky.
Éter mi neprodal, ale jednal se mnou jako s kolegou vědcem, takže mi poradil legální řešení, myslím, že jím byl čpavek.
O nějaké roky později zjistila na druhém stupni naše učitelka přírodopisu, že sbírám brouky, uložila mi na jaře, asi to byl trest, že mám do podzima připravit sbírku pro školní kabinet. Na podzim ji pak ale nechtěla, prostě na to zapomněla a já se cítil podveden.
V nekosených trávách pod korunami lip jsem se občas coby odpovědný vědecký pracovník potkával s různými divokými existencemi, lovci a společenskými vyděděnci, dodávajícími parku ještě větší punc nebezpečné divočiny.
Hlavně v sezóně kavek. Když přišel v době jejich vylétávání z hnízd déšť, padaly s mokrým peřím do trávy a tam je chodili kluci sbírat. Neděste se, nejedli je. Kavky, vyslovováno tehdejší klučičí mluvou kafky, byly učenlivé a přítulné. Seděly nám na rameni a nechaly se krmit z ruky, myslím, že zkušenější ptáčníci je naučili i napodobovat lidský hlas. To já ne, ale pamatuji si svetr, se kterým jsem se svou kafkou chodil. Byl mojí maminkou upletený ze zbytků vlny, občas tři řady zelené, pak dvě žluté, pár modrých a takhle od krku až k pasu, chodívali jsme v tom i do školy. Tenhle už byl v závěrečné fázi své existence, takže mi byl přidělen ke kavce, která mu svým krátkým zažívacím traktem rozleptala záda.
Četl jsem spoustu knížek o přírodě. Vitalij Bianky a jeho Lesní noviny byly pro mě možná nejdůležitější knihou v životě. Nebyl jsem dost důsledný a možná ani zanícený, abych podle ní začal žít, ale víra, že takhle s přírodou děti žijí a rozumějí jí, pro mě byla vším.
Pamatuji si i první dětské vystřízlivění.
Někde jsem četl, že lidé chytali ptáčky na lep a pak je chovali v klecích. Líbilo se mi to, neviděl jsem v tom nic špatného, a přemluvil tatínka, aby lep sehnal a natřel jím větev u krmítka. A pamatuji si pak své zděšení, když jsem k němu přišel a dva nebo tři ptáčci tam opravdu byli přilepení a v tom zoufalství, že jsou lapeni, a marném zmítání se se celí upatlali od toho lepu. Naši je vzali do koupelny umýt a osušit a pak je prý ve zdraví pustili, ale myslím, že už tehdy jsem tomu nevěřil a že jsem se cítil být odpovědný za jejich smrt.
Už nikdy jsem pak ptáčky nechytal.
Zahradu a svět za domem jsem miloval.
Mám na to ale i vzpomínku vlastně hodně smutnou, čím jsem starší, tím víc ji tak cítím.
A úplně po pravdě nevím, jestli příběh a jeho vypravování přiřazuju ke správným útržkům paměti. Běží mi před očima sekvence ještě neopravené zdi kolem francouzské zahrady a tam já a malá okatá dívenka.
Díval jsem se do historie Nového Zámku, a ten příběh se podle ní vlastně nemohl udát, jednotlivé prvky se podle ní nesetkaly. Ale přesto, vypravování mé maminky je skutečné, na to si pamatuju bezpečně.
Ta dívenka se asi jmenovala Hanička a určitě byla z dětského domova. Ten v Novém Zámku dřív sídlil, ale prý ne už v době, kterou já si mohu pamatovat. Hanička mě měla ráda a naši měli rádi ji, takže si se mnou chodila hrát a chodila i k nám domů. A byla nám tak blízká, že se naši skoro rozhodli, že si ji vezmou. Ale pak má maminka zjistila, že je těhotná a zároveň se ten dětský domov stěhoval a Hanička se ztratila.
A já si na ni až v dospělosti coby táta vzpomněl, jaké to tenkrát pro ni bylo, když ji najednou zabalili kufřík, odvezli do jiného dětského domova a ona nás ztratila.
Na jedné lípě naší zahrady bylo vyryté srdce s monogramem, teď už nevím, jestli ME nebo TE, ale prý to bylo srdce pro jednu ze sester Elefteriadu.
Se zahradou se pojí další má vzpomínka.
Mamince jsem nakreslil obrázek. Kdo kdy viděl mé obrázky, řekne si, že to je asi vzpomínka z doby, kdy mi bylo nejméně deset, protože to se mi podařila namalovat první rovná čára a dva roky poté kolečko.
Ale ne, bylo to daleko dřív a maminka opravdu potřebovala můj výklad, co že to na obrázku je.
Bylo to auto, táhnoucí za sebou asi pět vleků. Mamince jsem vysvětlil, že o ten obrázek ani tak nejde, že je jen nástinem toho, co pro ni jako dospělý postavím, auto, které za sebou potáhne všechno, co ona potřebuje. První vůz byl dům, druhý, tuším, slepičárna s králíkárnou a další zřejmě šňůry na prádlo. To vše byla maminka na obrázcích schopna s vysvětlením vidět. Ale nerozuměla chaosu čar na posledním voze.
No přece stromy a keře!, naše zahrada, řekl jsem udiveně, jak bys byla bez nich?
Tehdy to skončilo remízou, maminku napadl věcný argument, kterým jednak neublížila mému nadšení, jednak mě přecejen trochu nasměrovala k realitě, pro případ že bych se s tím chtěl zítra ve škole chlubit.
Stromy mají hluboké kořeny a bez nich žít nemohou, takže ty sebou po světě vozit na vleku nemůžeme.
Právěže ty kořeny sebou celý život vláčím, řekl bych mamince teď.
Asi vypadám jako nekompetentní snílek, ale já se ve jménu lásky k té zahradě naopak dokázal stát velmi praktickým, akčním a neohroženým sabotérem.
Někdy v půli šedesátých let se měla rozšiřovat silnice z Nových Hradů kolem Nového Zámku k dnešní benzince.
Já ještě pamatuji, když byla úzká, od parku oddělená kamenným tarasem.
Úprava nám měla ukrojit kus zahrady a světa pod ní.
Nejsem hrd na to, co jsem udělal a nejsem si jist, že to nebylo odhaleno a napraveno, nicméně se k tomu přiznám, zřejmě je to promlčené.
Ostatně kdy se ta silnice stavěla se ví a z toho lze odvodit i můj tehdejší věk.
V naší zahradě se jednoho dne objevily kolíky, vymezující, jak daleko se má park ve prospěch silnice ubrat a kudy povede jeho nová hranice.
S čímž jsem hrubě nesouhlasil.
Teď většinou vystupuju proti ekologickým teroristům, ale spíš pro jejich nabubřelost a platonický fanatismus.
Já to tehdy vzal do svých ručiček bez publicity a veřejného vytrubování.
Za šera jsem kolíky vytahal.
Nejsem pyšný na své dílo, ale jsem hrdý na jeho promyšlenost.
Bylo mi jasné, že když je jen vytrhám, dají je samozřejmě zpátky a možná zatlučou hloub.
Takže jsem je jen posunul.
Pamatuju si, jak jsem se snažil vytvořit logickou linii. Abych mohl zachránit v naší zahradě co nejvíc, posouval jsem pak v napojeni kolíky i třeba jen o deset centimetrů, aby nevznikl zub.
Když se dnes na ideální linii toho díla dívám, říkám si, že mě asi odhalili a udělali dílo podle stavařských výpočtů a nákresů.
Nebo jsem by sakra dobrej…
Park byl lipový, několik set let stará lípy velké jak sekvoje, hřadovaly nám na nich občas mladé krůty, blbé a náchylné na prochladnutí, takže je navečer před deštěm tatínek srážel bidlem a ony dělaly hudru hudru a snažily se tam zase vyletět, pročež jsem je já musel zalehnout jak Alenka svižníka, než je maminka převezme  a odnese do slepičárny.
Na zahradě nám rostla lípa vykotlaná a shora dutá.
Tatínek ji měl občas za smetiště. Neříkám to s hrdostí ani v tom nevidím nic hezkého, prostě se k tomu přiznávám. Měl jsem tehdy funkční parní stroj, byl zřejmě mosazný, topilo se v něm lihovým kahanem, a roztáčel kolo a taky měl píšťalu.
Občas jsem ho zapomněl venku a táta mi vyhrožoval, že když ho tam zase najde, hodí ho do lípy. Pak parní stroj nebyl a já si tedy myslím, že v té lípě skončil.
Po roce 1989 byly parních strojů najednou plné bazary, od malinkých po smysluplné zdroje otáčení. Stály na svou skutečnou hodnotu hrozně málo, někdy i jen pár stokorun, ale já je neměl, pořád jsem si říkal, že je čas a nakonec bazary tohohle sortimentu zanikly a s nimi se ztratil i svět parních strojů. V těch devadesátých letech je zřejmě naštěstí skoupili sběratelé, ale teď se bojím, že jejich dědicové možná nevědí, jakou krásu mají.
Na Nových Hradech byl, pokud se nepletu, vlastně sestrojen první parní stroj v Čechách.
Tak by tu mohla být jejich expozice.
Vedle parního stroje jsem měl ještě jednu vzácnou hračku, plechový model luxusního železničního vagonu. Byl velký asi půl metru, takže v měřítku přibližně jedna k osmnácti.
Měl funkční podvozek a odklápěcí střechu, vevnitř uličku, kupátka, záchod, prostě všechno vybavení skutečného vagonu, táta ho asi našel na půdě zámku.
Až zpětně si myslím, že byl součástí funkční železnice, se kterou si tedy přede mnou naposledy hrál Michael Carl de Longueval, 17. hrabě de Buquoy.
Vagon jsem taky neuklízel, takže taky asi skončil v lípě.
Pak jsme se museli ze zámku odstěhovat, táta už tam neučil a hlavně se začaly hroutit zdi přistavěného křídla, kde jsme bydleli.
Asi dva roky před tím mi naši koupili štěně, byla to kolie, Batula, a já byl s ním byl šťastný, ale taky zároveň hodně nedospělý, takže dnes vzpomínám i na to špatné, co jsem ve vztahu k němu udělal. Ale i tak jsme se milovali. Po přestěhování ze Zámku nesměl být v činžovním domě, a ač se naši snažili to nějak vyřešit, stejně jsme ho museli dát pryč, do Čížkrajic, řídícímu učiteli panu Puričerovi, myslím, že se tak jmenoval, ale nevím, jak se psal. Měl jsem slíbeno, že za Batulou občas zajedeme, ale byly to časy, kdy se dospělí lidé viděli se svými rodiči třeba jen čtyřikrát do roka, i když žili jen pár desítek kilometrů od sebe, a jet do Čížkajic tedy znamenalo i přes těch necelých patnáct kilometrů výlet, který je třeba naplánovat, rozhodně nic, co bychom dělali každý měsíc.
Batula byl ze zámeckého parku zvyklý na volnost a tu si zavedl i kolem Čížkrajic, kde navíc objevil auta houbařů a stal se nadšeným motoristou. Tehdy se auta nechávala v letním parnu u lesa stát s otevřenými okny, takže prý občas přišli do Čížkrajic vyděšení Budějčáci, že jim v autě sedí pes a nechce vystoupit.
A pak Batula nebyl, asi ho někdo odvezl a já už ho nikdy neviděl, aniž bych prožil to vědomí posledního setkání.
Až tak třicet let po našem odstěhování se ze Zámku mě napadlo se na tu lípu podívat, jestli by nešlo do její dutiny vlézt, ale lípa už tam nebyla.
A je zvláštní, že jsem na to úplně zapomněl a v náhlé radosti a potřebě obsah lípy prozkoumat, jsem tam po dalších asi deseti letech vyrazil znovu, ale pořád tam nebyla.
Teď už to bohužel vím, a nezapomenu.
Snad někdo doma ten parní stroj a vagon má.
Těsně pod naší oplocenou zahradou jsem našel poklad.
Chtěl jsem si tam vyrýpnout drn lesní trávy pro mé želvárium, ale hned pod ním byl sypký popel a v něm kožený balík. Kůže už se rozpadala, ale i tak jsem balík vyndal, byly v něm střepy porcelánu.
Byl to pro mě poklad, ale dost záhadný, protože střepy netvořily žádný celek, nešla z nich sestavit ani jedna nádoba. Proč je kdo balil do kůže?
Byl mezi i secesní reliéf, muchovská kráska držící erb. Celé to bylo lehce načervenalé, ale netuším jaký kov, vím, že krk té krasavice byl trochu ohnutý a já zjistil, že kov je tak měkký, že s ním mohu hýbat, ale hned jsem si uvědomil, že když to udělám ještě párkrát, asi se ulomí.
Znáte to nutkání odlomit něco, co se odlomit nesmí, ale šlo by to?
Odolal jsem.
Erb, který slečna držela, byl oválný a původně v něm zřejmě bylo něco vloženo, možná fotka. V tom mém byl jeho prostor vyplněn vyklepaným plechovým terčem, jakoby pravidelnou lžící na polévku. Zezadu byla amatérsky přiletovaná.
Měli jsem pak pár let pronajatou garáž, kde mimo mé aerovky byly i bedny s nevytříděnými věcmi, a v nich i Muchova krasavice. Teď jsou ty bedny na půdě našeho domu, ale když jsme je tam stěhovali a dívali se do nich, reliéf tam nebyl.
Tak nevím, třicet let jsem se do nich už zase nepodíval.
Kus pokladu tak možná leží na naší půdě, možná ho má pronajímatel garáže.
Ale vím, že pod tímhle balíkem, který jsem z jámy vyndal, byl nejméně ještě jeden další.
Roky jsem plánoval, že tam jednou za mlhavé noci vyrazím a vyzvednu ho.
A když pak vyrůstal můj syn Honza, říkal jsem si, že tam jednou vezmu jeho a to místo mu ukážu a poklad předám.
Ale zatím jsem to neudělal.
Jednak je Honza strašně odpovědný a vědomí, že to není jeho, by mu asi bránilo poklad vyzvednout.
A také je možné, že tam žádný poklad není, že Muchův reliéf možná neměl velkou cenu nebo se v balíku ocitl omylem.
Ale zase na druhou stranu, proč by balili bezcenné věci do kožených balíků?
Zlato tam určitě není, ale někdy i střepy mají cenu a nemusejí být rovnou hyalitové.
A někdy má poklad větší cenu nevyzvednutý.
Myslím, že ve své praktičnosti by Honza se mnou jeho tajuplnost asi úplně nesdílel, i když se opravdu nechci dožít toho, že až umřu, bude jeho první věta – A poklad je pryč!
Nebo, když vydržím, a povyroste malý Honzík, dám ten poklad jemu.
Jenže pak budu mít zas výčitky, co dát mým dalším človíčkům.
Tak mám možná poklad, možná nemám, ale stejně nevím, co s ním.

Související obrázky: