Milan Koželuh

Rozhodl jsem se vám vypravovat příběh, který vlastně  není příběhem.
S putováním  po horách souvisí jen částečně a má navíc spoustu odboček.
Což  mi připomíná soud jedné vzdělané paní, která o mně řekla, že mám zabíhavé myšlení. Abych ani na vteřinu nezapochyboval, zda mě chválí nebo diagnostikuje, tak dodala, že je to něco jako porucha osobnosti.
Podíval jsem se do encyklopedie, a zjistil, že to jednak opravdu nic hezkého není, a jednak, že to dost možná mám.
Na druhou stranu, někdo má myšlení, které dřepí na zadku a ani se nehne, tak se mi úplně nechce zavrhovat to mé, které co chvíli někam odběhne.
Navíc jsem se do té encyklopedie díval už před léty, a tak trochu doufám, že se názor na zabíhavé myšlení třeba mohl změnit.
Provázím po Novohradských horách už po dva roky skupinu z Trhových Svinů. Neznalí mě obdivují, že mám na důchodce náladu (mám), protože předpokládají, že nikdo jiný, než důchodci do přírody nechodí. Ale není to pravda. Vedle lidí starších chodí i rodiny s malými dětmi a, pozor, atraktivní mladé ženy.
Tedy… tady musím vysvětlit, že úplně nemám kriterium pro to, co je „atraktivní“ a co „mladá“. Když je ženská zajímavá, přijde mi atraktivní, a když mám pocit, že je o hodně mladší než já, tak ji považuji za mladou.
A tyhle ženy časem v naší výpravě vytvořily jisté, tak trochu feministické společenství. Ne že by byly jedna homogenní skupina, ale nějak se daly dohromady v měnících se sestavách. Jezdí a chodí evidentně rády. Což zahrnuje i to, že se potkají s kamarádkami, ať už z dřívějška, nebo nově z výprav. Jsou fajn, povídají si sice na trase mezi sebou o svých zájmech, ale vnímají kudy jdeme, zajímají se, a radují z krás. A když se zastavíme a já něco říkám, tak tu chvíli poslouchají.
Nebo to věrohodně předstírají…
No, pokaždé ne, v zápalu zájmu o nedořečené informace z rozhovoru s kamarádkou občas jedou dál.
Ale protože jsou fajn a nedělají to z ignorantství, natož úmyslně, nemám jim to za zlé. A protože jsou navíc chytré a vtipné, nemám problém s nimi vést přátelskou válku. Zdánlivě v ní vyhrávám, stojíce na pařezu a hřímajíce slova hněvu nad opět rušícími blondýnami, ale nedělám si iluze, ženské vždy vyhrají.
Navíc jsem si za těch už víc než deset výletů skoro s každou z nich mohl popovídat. Všechny mě zaujaly tím, co dělají, umějí, znají.
Tohle je největší rozdíl mezi mužským a ženským světem. Ještě než chlap něco udělá, už to všichni vědí a už chce být obdivován. Ženská nakoupí, navaří, uklidí, vypere, teplo domova vytvoří, a jen jednou týdně si ukradne pár hodin na to, aby putovala přírodou. Sama, v tichosti. A v této nepotřebě se chlubit znají Novohradské hory líp než já, a nevytrubují to a nevystavují na odiv.
Nebo bylinky, jak znají bylinky!
Tak jistě, ano, spousta bylinek je jedovatých, tam je možné pochybovat o příčinách zájmu vdaných žen. Vcelku chápu jejich muže, že je nijak v této zálibě nepodporují a vyhýbají se bylinkovým čajům.
Vědomí, kolik navenek neznámých lidí kolem mě ví mnohem víc než já právě v tom, o čem k nim mluvím a píšu, to mě drží při zemi.
A ženy v naší výpravě mě při zemi držet umějí.
Na výpravy jezdím svým autem. Nejsem ze Svinů a vozím psa Jonáše, je to tedy praktičtější. Ale ne vždy. Někdy výprava začíná na jiném místě než končí. Autobus přejede, ale mé auto je kdesi za horami.
Tak to bylo i letos ve Slepičích horách, na trase z Klení do Velkých Skalin. A nadto ten víkend přijela z Prahy má dcera Kačenka a byla nějaká smutná, s výjimečnou chutí jet večer mezi lidi do multikina do Budějovic. Takže bylo třeba, abych byl doma co nejdřív.
Výlet se vydařil. Aniž bychom pospíchali, byli jsme ve Skalinách o hodinu dřív, posunuli jsme tedy konec až do Dluhoští. Autobusu to bylo jedno a pro mě stejně na trase do Klení. Nadto je v Dluhoštích penzion paní Kartákové, a tedy možnost pro všechny zakončit výlet tam.
Bývám do hospod také zván a nebývám pochopen, proč se mi nechtívá. Snažím se být na výletu pozitivní, veselý a zdánlivě bezstarostný, ale opak je pravdou. Mám starost, abychom trasu prošli v pohodě, aby se líbila a lidé byli spokojení. Cítím se odpovědný i za počasí.
A když večer dojdu do cíle, vše ze mě spadne. Ale ne v úlevě rozjařile a s radostí ze společnosti. Bývám vypnutý a prázdný.
Navíc si myslím, že když celý den tak trochu vystupuju jako vůdce, je pak úplně správné, že se mě večer třída zbaví, a může si volně vydechnout.
A třeba pomlouvat
Ten den na mě navíc čekala doma Kačenka a mně bylo hloupé sedět v hospodě, když… když vlastně musím jít dalších pět kilometrů k autu. To je řekněme hodina, takže na druhou stranu, kdybych šel do hospody, tak jsem tam autobusem možná stejně.
Ale nechtělo se mi. Vlastně to ani to. Cesta z Dluhoští na Kamenici jde po silnici do nekonečného kopce, v podvečer na jihozápadě vyhřátého sluncem. Z Předlesí pak zarostlým lesem a přes podmočené pastviny s trojitými elektrickými ohradníky.
V mém přemýšlení přišly dvě… já vlastně nevím dvě „co“. „Ženy“ mi přijde popisně prázdné, jménem jsem je v té chvíli neznal, a sama jména by je stejně nepřiblížila.
Dvě kočky mě přišly zvát do hospody!
Do té doby jsem je vedl jako Oranžovou a Žlutou, podle barev oblečení, v nichž zpravidla chodily. Jako ty malé žabičky, tuším že se jmenují pralesničky. Ale ty jsou smrtelně jedovaté, a to tyhle kočky nejspíš nebyly.
Tedy… teď nevím, proč tohle zrovna říkám.
Jo, Oranžová a Žlutá!
„Oranžová a Žlutá, ztište se na chvíli, prosím!“ volával jsem na ně, když jsem třeba chtěl, aby ostatní účastníci výpravy slyšeli burácení peřejí.
Ale teď  byly opravdu milé.
Ta akčnější z nich se podivila, že s nimi nechci na čaj, když mě zvou, a hezky se při tom usmívají.
A mě napadl bonmot.
Řekl jsem, že za úsměv ženy, navíc atraktivní ženy, který je ještě ke všemu určen mně, bych dal cokoli, a šel za ním i daleko, dál než do vedlejší hospody. Ale že mě zkušenost učí, že pokud se na mě krásná žena takhle vroucně usmívá a dívá se mi při tom navíc do očí, tak mi na nose nejspíš sedí beruška.
To je trochu blbost, na nose bych ji viděl, měl jsem říct na čele nebo na vlasech.
Ale řekl jsem na nose.
S tím jsme se rozloučili, krasavice zamířily do hospody a já pěšky k autu. Už po pár metrech mi došlo, že to nebyl dobrý nápad, kanady tížily a asfalt při rychlé chůzi bolel do kolen. Bylo skoro jisté, že mě ten autobus z hospody nakonec předjede. Přišel jsem tedy nejen o čaj v milé společnosti, ale ještě budu za blbce.
Letěl jsem do kopce na Kamenici a Předlesí až mě chytaly křeče. Na pastvině před Klením, která byla před pár dny volná, teď byly krávy, a já ji musel s Jonášem obcházet močálem, pak znovu silnice, Klení už tak sto metrů před námi, ještě jsem si všiml vlevo u příkopu v kopřivách torza božích muk, to jsem si musel vyfotit, z auta vidět není, a pak rychle do Klení, něco jede, rychle zavolat na Jonáše, aby se uhnul, Jonáš není na vodítku, tak se asi řidič bojí, že ho nemám po kontrolou a zběsile houká.
A ne, není to kvůli Jonášovi, je to náš autobus!
Dojeli a předjeli mě za všeobecného veselí sto metrů  před Klením…
Večer a pozdní večer v multikině byl pak ale krásný a já na tu potupu nemyslel.
Po čase jsem začínal zjišťovat, kdo ve výpravě je kdo, tedy jak se kdo jmenuje. Řekněme, že ta výbornější v Dluhoštích byla Dana a ta tichá byla Martina.
A Martina se jednoho dne objevila v muzeu na Nových Hradech. Provedl jsem ji expozicí a pak jsme si povídali o výletech. A Martina řekla, jak se tenkrát v Dluhoštích Dany dotklo, co jsem řekl o berušce na mém nose. Že se opravdu smála na mě.. Sice nic víc, ale také rozhodně ne míň tím nemyslela.
Tak jsem přiznal, jak to tehdy bylo s kinem a mou nechutí chodit po výletech společně do hospody, a že beruška byla zástupný bonmot, byť s reálným jádrem.
Až později jsem si vzpomněl na maličkost po cestovatelské besedě ve Svinech letos v únoru. Bylo to takové neformální, lidé seděli u stolků, popíjeli čaj a připojídali pečivo. Já promítal fotky z výprav a snažil se k nim říkat něco zajímavého.
Únorový večer, prosluněný vzpomínkami na loňské výpravy…
Ale skončil, lidé se rozcházeli, já stál v té chvíli v tmavém rohu u okna a díval se, jak jeden za druhým mizí, a věděl, že pojedu domů a budu tam sám. A jedna z posledních odcházela Dana, od vchodu se otočila a usmála na mě, já to opětoval, ona udělala krok ke dveřím, najednou se zarazila, obrátila ke mě, v očích měla ten rozhodnutý osudový výraz Scarlett Johansson, když v závěru filmu Ztraceno v překladu prostě musí políbit Billa Murraye, i když vlastně on líbá ji, vydala se energicky ke mně, zastavila se pár centimetrů přede mnou, pravou ruku zvedla prudce nahoru k vášnivému objetí, ve mně se vše zastavilo, už chyběly jen milimetry… a ona vzala z věšáku za mou hlavou svou šálu, otočila se a byla pryč.
Na tuhle příhodu jsem si v muzeu ale nevzpomněl, a tak jsme téma berušky a marné radosti z ženských úsměvů opustili. Už nevím, o čem jsem si povídali nakonec, já stál za pultíkem, Martina před ním, a najednou, náruživě jako Scarlett Johansson v Ztraceno v překladu a Dana ve Svinech (ale mám pocit, že tyhle příběhy jsem vám už někdy dřív vypravoval) se Martina vydala ke mně, zcela jasně puzena nutností mě obejmout. Energicky se ke mně vrhla, jedna ruka nahoru k obětí, zase chybí jen milimetry a… plácnutí do ramene.
“Seděl vám tam komár!“ a byla zpět za pultíkem.
Zlatá beruška na nose.
A to je konec zabíhavého příběhu o ženských úsměvech, který ani příběhem nebyl, a mé víry v to, že když se na mě žena usmívá, je to určeno mně.

P.S. Ještě ke všemu to v tom muzeu nebyl komár, ale neškodný pakomár, to jen pro přesnost.

Související obrázky: